Stránky Ludwiga von Misese Morava a Čechy

Každý si je zásadně vědom nebývalé pandemie Covid-19, která začala zuřit ve svém raném stadiu po celé zemi. Omezení cestování jsou všude, jak se lidé snaží otestovat, připravit na možné karantény a strachují se o svá pracovní místa a své rodiny. Akce zahrnující větší skupiny lidí jsou rušeny a v některých případech jsou uzavírány celé země. Ale v tomto všem přívalu reakcí na krisi, zde je téměř přirozený experiment, jak socializované zdravotní systémy mohou na takovýto problém dobře odpovědět. A odpověď se jeví být ... ne příliš dobře. Abychom to demonstrovali, můžeme se podívat na případ Itálie a Jižní Koreje.

Nejpodstatnější je, že Janované pojímali svobodu (libertá) způsobem, který se lišil od běžně zastávaného předpokladu o této historické době. Místo uvázání se výkonu monopolistickému politickému řízení na geograficky definované oblasti, viděli svobodu jako "svobodu dělat byznys". Následkem toho, vlastně delegovali jak vnitřní politickou kontrolu (udržení míru), tak zahraniční obranu vůdcům jiných států. Dokud mohli provádět byznys bez narušení, věřili že jejich svoboda je v bezpečí. Po ně bylo ovládání svých vlastních ekonomických životů důležitější než členství v nějakém politickém celku.

Ačkoliv studenti rakouské ekonomie jsou seznámeni s Misesem, Hayekem a jinými čelnými představiteli této školy, je zde mnoho ekonomů, kteří pracovali v rakouské tradici a nablízku této tradice – a přispěli k ní důležitými příspěvky – jejich texty jsou dnes opomíjeny. Jeden z nejdůležitějších mezi těmito byl Američan Frank A. Fetter, „zapomenutý gigant“ Rakouské školy.

Veřejná kanalizace se automaticky považuje za nezpochybnitelné dobro. Navíc dobro zajištěné veřejným sektorem. Jde svým způsobem o výkladní skříň etatistického řešení problémů. Ovšem ne vždy je toto skutečně dobrem. 

Jeden z nejvíce fascinujících příkladů obstarání skrze svobodný trh byly soukromé ulice nebo (v žargonu místních) "soukromá místa" (private places) v St. Louis. Mezi roky 1867 a 1920 bylo vytyčeno okolo 90 takovýchto míst v rámci města. Ve většině případů člověk provádějící rozparcelování instaloval infrastrukturu (obvykle ulice, odpady a vodovodní síť); potom ji převedl na skupinu správců. K tomuto převodu připojil řídící smlouvu nebo omezující závazek.

V roce 2006 Chris Hausman, ve čtvrté generaci farmář na americkém středozápadě kvůli přežití dlouho uvyklý na vládní podporu, cestuje přes půl světa, aby se přesvědčil o revoluci v zemědělství. Tehdy bylo více než 20 let po tom, co se levicová vláda na Novém Zélandu rozhodla eliminovat vládní podporu pro zemědělce a Hausman byl překvapen tím, co se od té doby stalo. "Řeknu vám, byl to šok pro jejich zemědělský systém," říká Hausman, který pěstuje obilí a sojové boby na pozemku 1 500 akrů 150 mil jižně od Chicaga. „Máte systém diktovaný vládními programy, který byl vyhozen přes noc z okna," dodává Hausman v nedávném rozhovoru s novinami The Daily Signal. "Ale farmáři objevili sami sebe a nyní je Nový Zéland parním strojem, který přivedl svoji produkci na světovou úroveň." Hasuman je jako jiní v tomto oboru opatrný ve srovnávání novozélandské zkušenostmi s tím, co by se mohlo stát v USA. Je vděčný za federální podporu pojištění obilí, kterou vláda poskytuje. Ale ti co participují na tomto velkolepém zemědělském experimentu malého národa, to ukazují jako hodnotnou případovou studii pro tvůrce politik na celém světě.

Z pohledu ekonomické teorie, konec 1. světové války může být identifikován jako bod v čase, kdy soukromé vlastnictví vlády bylo kompletně nahrazeno veřejným vlastnictvím vlády. Pročež může být očekáváno to, že systematická tendence směrem k rostoucímu vykořisťování – nárůst vlády – a rostoucí úroveň časové preference – orientace na přítomnost – budou na vzestupu. Opravdu, takové bylo hlavní a základní téma západní historie po 1. světové válce: S určitými zlověstnými znameními v poslední třetině 19. století ve spojení se vzrůstajícím oslabením ancien régime, od roku 1918 prakticky všechny indikátory vládního vykořisťování a nárůst časových preferencí vykazují systematicky rostoucí tendenci.

Samostatné rodičovství, zvláště samostatné mateřství je ve Spojených státech devastující epidemií. Většina pachatelek týrání dětí a těch, co pobírají sociální dávky jsou osamělé matky. Šokující vzestup počtu domácností bez otce urychluje vzestup násilí, týrání a kriminality. Statisticky, absolutně nejlepší věcí, kterou mohou oba biologičtí rodiče udělat pro své děti je zavázat se jeden druhému jako součást tradiční rodiny (muž-žena). (To nevyžaduje získání povolení k sňatku, pokud je dohoda stran dlouhodobého závazku mezi oběma stranami pevně ustanovena.) Tím se neříká, že někdo by měl odolávat extrémnímu fyzickému a psychologickému týrání v nějaké svazku, ale vyžaduje to, aby člověk převzal osobní odpovědnost za svoje jednání. Je důležité, aby následující statistiky byly nahlíženy s rozumem a objektivitou, přestože jejich předmět je citlivý.

Marx nebyl pacifistou. Byl revolucionářem. Opovrhoval válkami imperátorů a králů, ale pracoval pro velkou občanskou válku, v které by sjednocení proletáři světa mohli bojovat s vykořisťovateli. Jako všichni jiní podobní utopisté, byl přesvědčen, že tato válka by byla poslední. Až proletáři zvítězí a ustaví svůj věčně trvající režim, nikdo by nebyl sto je připravit o plody jejich vítězství. V této poslední válce si Bedřich Engels připsal sám roli velitele štábu. Studoval strategii, aby se srovnal se svým úkolem, když nadejde čas. Tato idea kooperace všech proletářů v posledním boji za osvobození vedla k založení První Internacionální dělnické asociaci v roce 1864. Tato asociace byl stěží něco více než jen kulatým stolem doktrinářů. Nikdy nevstoupila na pole politické akce. Její zmizení ze scény přitáhlo stejně tak málo pozornosti, jako její předchozí existence. V roce 1870 dva z pěti sociálně demokratických členů parlamentu Severoněmeckého spolku, August Bebel a Wilhelm Liebknecht, odporovali válce s Francií. Jejich postoj, jak poznamenal francouzský socialista Gustav Hervé, byl „osobním gestem, které nemělo žádný dopad a nesetkalo se se žádnou reakcí.“ Dva národy, Němci a Francouzi, říká Hervé, „byli srdcem a duší na bitevních polích, Internacionálové v Paříži byli nejfanatičtějšími podporovateli války na ostří nože… Prusko-francouzská válka byl morálním selháním Internacionály.“ (Hervé. G. L’Internationalisme, Paris 1910, str. 129ff). 

V posledních letech nastala pochopitelně mezi ekonomy deziluze z centrálního bankovnictví. Jejím výsledkem je to, že se někteří spisovatelé obrátili k alternativě volného (tzv. svobodného) bankovnictví, oceňujíce jak teoretické modely, tak historické příklady, za nichž volné bankovnictví údajně pracovalo efektivně. Ale v tomto posuzování může být spěch nemoudrý. Je nejvyšší čas, abychom věnovali pozornost odvrácené straně mince: zřejmé katastrofě volného bankovnictví v Chile 19. století. Během 1. poloviny 19. století bylo Chile útočištěm monetární a finanční stability, předmětem závisti Latinské Ameriky. Důvodem nebylo jednoduše jen to, že země neměla centrální banku; co je důležitější, Chile nemělo žádní papírové peníze a vůbec žádné bankovnictví částečných rezerv (frakční bankovnictví)! Chilské vedení bylo oddáno ideji čistého komoditního standardu 100 % bankovních rezerv. Tak v roce 1824 chilský ministr financí oponoval značně zavedení dokonce i směnitelných, rezervami částečně krytých bankovek. Takové bankovky by mohly být připuštěny, varoval, "jen za použití bajonetu. Osoba, která si dovolí je navrhovat, by měla být nahlížena jako snílek, tyran a jako i bludař."