Jdi na obsah Jdi na menu
 


Power and Market: Závěrečná část Rothbardova pojednání

2. 3. 2021

Vychází k připomenutí 95. narozenin M. N. Rothbarda.

 

[Autor: David Gordon. Vyšlo v knize The Essential Rothbard]

 

Rothbard plánoval, že kniha „Man, Economy and State“ (česky vyšlo jako Zásady ekonomie) bude obsahovat závěrečnou část, která představí souhrnnou klasifikaci a analýzu typů vládních intervencí. Naneštěstí tato část knihy se objevila v původní edici jen v dost zkrácené formě. Její plné vydání přišlo až roku 1970 pod názvem „Power and Market“ (česky Ekonomie státních zásahů) (36) Kompletní verze „Man, Economy and State with Power and Market“, jak Rothbard původně zamýšlel, že bude vypadat, byla nakonec publikována v roce 2004.

 

V knize „Power and Market“ rozdělil Rothbard intervence do dvou druhů: triangulární, u kterých „ten, kdo zasahuje nutí dva lidi k tomu, aby učinili směnu nebo jim brání směnu učinit,“ (37) a binární, které, které jsou nucenou směnou mezi tím, kdo zasahuje a jeho obětí (zdanění je základním příkladem tohoto). S velkou péčí vypracoval detailní klasifikaci možného třídění intervencí, které spadají pod každou z těchto kategorií a v každém případě ukázal zhoubný efekt takovýchto intervencí.

 

Jako jednu z ilustrací Rothbarda v akci, zvažme následující: „Všechny vládní výdaje na zdroje mají formu spotřebních výdajů, v tom smyslu, že peníze jsou utraceny na různé položky, protože tak vládní úředníci rozhodli… Je pravdou, že úředníci nespotřebovávají produkt přímo, ale jejich přání mění produkční vzory tak, aby se vyrábělo takovéto zboží, a tak mohou být nazvání 'spotřebitelé'… všechny řeči o vládních 'investicích' jsou mylné.“ (38)

 

Nová Rothbardova kniha: Wall Street, banky a americká zahraniční politika

 

Jednoduchý, i docela zřejmý poznatek, najednou ho Rothbard předložil k naší pozornosti, ale pro předchozí autory toto bylo stěží samozřejmým.

 

„Power and Market“ neobsahuje Rothbardův etický systém; je to práce o praxeologii a je tak hodnotově neutrální. Nicméně Rothbard tvrdil, že praxeolog může dospět k závěrům, které jsou pro etiku vysoce důležité. Jestliže navržený etický ideál nemůže být realizován, musí být racionálně odmítnut. Přijetí tohoto poznatku nevyžaduje přihlášení se k nějakému určitému etickému pohledu: je to požadavek rozumu.

 

„Jestliže může být prokázáno, že nějaký etický cíl je sám o sobě rozporný a koncepčně je nemožné ho dosáhnout, potom je tento cíl jasně absurdním cílem a měl by být opuštěn všemi lidmi… je stejně absurdní, aby byla přijímána opatření k dosažení tohoto ideálu… to je praxeologickou pravdou odvozenou od toho zákona, že prostředky mohou získat svoji hodnotu jen imputováním od konečných cílů.“ (39)

 

rothbard.png

 

Jedním z takových nemožných cílů je rovnost v příjmech. „Příjem nikdy nemůže být rovný. Příjem musí být zvažován samozřejmě duševním a ne peněžním vyjádření; jinak zde nebude žádná opravdová rovnost… Protože každý jednotlivec je nutně situován na jiném místě, duševní příjem každého jednotlivce musí být rozdílný od statku ke statku a od osoby k osobě. Není zde žádný způsob jak zkombinovat statky rozdílného druhu, změřit nějakou příjmovou ‚úroveň,‘ tak je nesmyslné se pokoušet přijít s nějakým druhem ‚rovné‘ úrovně.“ (40)

 

Rovnost příležitostí si nevede lépe. „Inu, to je také nesmyslné jako prvně zmíněný koncept. Jak mohou být ‚vyrovnány‘ příležitosti Newyorčana a Inda plout okolo Manhattanu anebo si zaplavat v řece Ganze? Nevyhnutelná rozmanitost v rozmístění jednotlivých lidí efektivně eliminuje jakoukoliv možnost vyrovnat ‚příležitosti‘.“ (41)

 

Předmětem knihy je také zničující kritika standardních kánonů spravedlivého zdanění. Rothbardova linie útoku se odlišuje od linie ekonomů nejvíce nakloněných svobodnému trhu, kteří zdůrazňují zlo progresivního zdanění. Rothbard neměl v oblibě progresivní principy, ale zjistl, že některé z argumentů proti nim jsou mylné: „…námitka je politicko-etická – že ‚chudí olupují bohaté.‘ Důsledkem je, že chudý člověk, který platí 1 procento ze svého příjmu ‚olupuje‘ bohatého člověka, který platí 80 %. Bez toho, abychom posuzovali výhody anebo nevýhody loupeže, můžeme říci, že tento názor je chybný. Oba dva občané byli okradeni Státem… Může být proti tomu namítnuto, že chudý obdržel čistou dotaci z výnosu daní… [ale] faktem je, že z progresivního zdanění samotného neplyne, že chudí budou hromadně dotováni.“ (42) (A)

 

Pro Rothbarda je klíčovou záležitostí úroveň zdanění: „Ve skutečnosti je úroveň zdanění zdaleka důležitější, než je jeho progresivita v určení toho, jak je společnost daleko od svobodného trhu.“ (43) Bohatá osoba, po které se žádá, aby platila strmě progresivní daň by mohla na tom býti lépe, než za proporcionálního systému s vysokými daňovými sazbami.

 

Krátká ale brilantní pasáž vyvracející předem protitržní argument založený na „štěstí“, který se ukázal být tak vlivným v pozdějších pracích Johna Rawlse (1921-2002) a jeho mnoha následovníků. „Není zde žádné ospravedlnění pro tvrzení, že bohatí jsou šťastnější než chudí. Může dobře tak nastat, že mnoho nebo většina z bohatých je nešťastná a dostávají méně než je jejich skutečný DMVP [diskontovaná mezní hodnota produktu], zatímco většina chudých je šťastná a dostává více. Nikdo nemůže říci, jaká je distribuce štěstí; proto to tedy není žádné ospravedlnění ‚přerozdělovací‘ politiky.“ (44)

Rothbardův postoj není závislý na přijetí jeho pohledu, že lidé touží dostat hodnotu toho, co vyrobili. Spíše, jde o to, že někdo musí nejprve určit princip přerozdělování předtím, než může říci to zda je někdo „šťastný.“

 

Obhájci svobodného trhu tvrdí, že soukromá charita by byla dostatečná pro chudé a invalidy, ale musí odpovědět na jednu námitku. Není charita ponižující? Rothbardova odpověď zůstává v rámci hranic praxeologie, protože nezahrnuje žádné odvolávání se na etický soud. Rothbard poznamenává, že někdo kdo pokládá tuto námitku nemůže konsistentně podporovat vládní pomoc.

 

„Etatisté… často argumentují, že charita vyžaduje ponížení jejího příjemce, a že by tak měl být tento učen, že peníze mu náležejí po právu, budou mu dány vládou jako jeho odměna. Ale toto často pociťované ponížení pramení, jak podotýká Isabela Patersonová, z toho faktu, že příjemce charity není na trhu soběstačný… Nicméně, pokud je mu dáno morální a legální právo obrat svoje bližní, zvýší to jeho morální ponížení namísto aby ho ukončilo, proto, že její příjemce je nyní ještě dále vzdálen od výroby než dříve… My jednoduše říkáme, že kdokoliv, kdo považuje soukromou charitu za ponižující, musí logicky usoudit, že státní charita je taková daleko více.“ (45)

 

(36) Power and Market: Government and the Economy (Kansas City: Sheed Andrews nad McMeel, 1970). Česky vyšlo jako Ekonomie státních zásahů (Praha: Liberální institut 2001).
(37) Man, Economy and State with Power and Market, str. 1075.
(38) Ibid., str. 1153.
(39) Ibid, str. 1297-1298.
(40) Ibid, str. 1310.
(41) Ibid.
(42) Ibid., str. 1193-1194.
(43) Ibid., str. 1194.
(44) Ibid., str. 1333. Filosofka Susan Hurley (1954-2007) později přišla se stejnou připomínku ve své knize "Justice, Luck and Knowledge" (Cambridge, Mass.: Harvard Univesity Press, 2003). Viz moje recenze v The Mises Review 9, č. 2 (léto, 2003).
(45) Ibid, str. 1320-1321.

 

Poznámka překladatele:

(A) Ve skutečnosti dost často chudší dotují z toho, co vytvoří některé z bohatých a výše postavených občanů. Tpickým příkladem jsou dotace bohatým podnikatelům, podpora sportu, některé kultury, ale i třeba univerzitní vzdělávání apod.