Německé inflační daně a nárůst nákladů na živobytí
[Autor Karl-Friedrich Israel. Vyšlo dne 6. II. 2021 na Mises.org]
Od zavedení eura oficiálně měřená inflace spotřebitelských cen v Německu neudělala žádný velký skok. Průměrně byla 1,5 % za rok. Dosáhla své největší hodnoty v roce 2008 ve výši 2,8 % a své nejnižší hodnoty právě o rok později ve výši 0,2 %. V roce 2020 byla po jistý počet měsíců záporná, ale za celý rok byla 0,4 %. Poskytují tyto hodnoty representativní obrázek o obecném trendu cen?
Není překvapující, že odpověď na tuto otázku zůstává kontroverzní, protože měření inflace jsou používána k tomu, aby se subjektivní proměnné ekonomického života jevily být objektivními. Jak se mění standard života občanů? O kolik je vyšší reálný příjem dnes ve srovnání s dobou před dvaceti lety? O kolik je dražší spotřební koš se zbožím stejné kvality ve srovnání s košem před rokem? Ale co znamená stejná kvalita v čase technologického pokroku a inovací, to nemůže být objektivně určeno. Tak tato otázka nikdy nemůže být přesvědčivě zodpovězena.
Nicméně jsou zde také mezery v oficiálním měření cenové inflace a ty mohou být určeny bez subjektivního hodnotového soudu. Harmonizovaný index spotřebitelských cen (Harmonised Index of Consumer Prices; HICP) jehož trajektorií je většina politik Evropské centrální banky (ECB) ospravedlňována, je indexem současné spotřeby. Ten se tak zaměřuje vlastně na ceny spotřebního zboží a systematicky vylučuje ceny kapitálových statků a budoucích statků. Použití HICP ke zhodnocení celkového standardu života tak redukuje občany na pouhé spotřebitele v současnosti. Ale oni jsou více než jen to.
Každý jednotlivec má více nebo méně vyvinutou strategii plánování a činění zásob na budoucí časy. Lidé nejsou jen spotřebiteli v současném okamžiku, ale jsou také spořiteli a investory, kteří plánují budoucí spotřebu (svoji vlastní nebo někoho jiného). Kvalita života je tak určována nejen tím, jak mnoho mohu dnes spotřebovat, ale také jak dobře se mohu zásobit na zítřek. To je to, proč je cenová inflace kapitálových statků a nemovitostí důležitá. Nicméně HICP ji nebere v potaz.
Navíc, důležité je i všeobecné daňové břemeno. Ztěžuje jak současnou spotřebu, tak zásobení se pro budoucnost. "Veřejné statky," jako je vzdělání, zdraví, infrastruktura, ochrana životního prostředí a právo a pořádek, které jsou financované z daní, mají postupně dopad na všeobecný životní standard. Zde nemůže být obecný trend kvality také objektivně určen. Pro některé kvalita veřejných služeb upadá; pro jiné nikoliv. Co zde může býti objektivně určeno, je nicméně peněžní cena, kterou občané musí za tyto služby platit. Tato může být kvantifikována pomocí celkového daňového břemene.
Pokud vezeme do počtu jak aktiva ve formě akcií (akciový index DAX) a nemovitosti k bydlení (index počítaný Bundesbankou), stejně jako cenu veřejného zboží ve formě celkového daňového státního příjmu, získáme podstatně vyšší úroveň inflace v Německu od doby zavedení eura. (1) Otázkou je, jak velkou váhu připsat jednotlivým komponentám, ve snaze spočítat nějaký alternativní index. Opět platí, že zde není žádná objektivně správná odpověď. Proto, alternativní index presentovaný v tomto textu níže si nečiní žádný nárok na všeobecnou platnost.
Podle OECD průměrné daňové břemeno německé domácnosti je okolo 40 % hrubého příjmu. Tak je váha 40 % pro celkové daňové státní příjmy hodnověrná. Mnoho domácností utrácí podstatný podíl svého hrubého příjmu na nákup bydlení po dlouhou časovou dobu. Tak je indexu bydlení Bundesbanky připsána váha 15 %. Akciovému indexu DAX je dána váha 10 % odrážející investice na akciovém trhu. HICP tvoří zbytek alternativního indexu s váhou 35 %. Následující tabulka ukazuje průměrnou roční míru inflace u jednotlivých komponent a kalkulaci alternativního indexu.
Doba HICP Bydlení DAX Daňové příjmy Alternativní index
1999-2019: 1,49 % 1,92 % 4,75 % 2,97 % 2,57 %
2010-2019: 1,42 % 4,2 % 8,32 % 4,01 % 3,74 %
Alternativní index rostl od roku 1999průměrně téměř o 1,1 % procentního bodu za rok rychleji než HICP. Tento rozdíl narostl za posledních deset let s příchodem nekonvenční monetární politiky. Od roku 2010 oficiálně měřená inflace byla o 2,3 procentní body níže, než vypočítané alternativní měření. Co to znamená pro průměrnou rodinu, která žije z příjmu z práce?
Mediánová nominální hrubá mzda na hodinu vzrostla o 1,59 % za rok mezi lety 1999 a 2017 podle dat socio-ekonomického panelu německého Institute for Economic Research. Pokud je HICP použito pro kalkulování reálných mezd, růst reálných mezd je pořád ještě kladný, ale jen velmi střídmě o 0,12 % ročně. Nicméně pokud použijeme alternativní inflační měření tak reálné mzdy klesly o 0,97 % ročně mezi lety 1999 a 2017. Mezi lety 2010 a 2017 průměrný roční růst reálných mezd byl dokonce - 2,17 %. To znamená, že mediánová mzda za hodinu v roce 2017 má hodnotu jen 83 % reálné kupní síly mediánové mzdy v roce 1998. V průměru tedy mohou lidé nakoupit méně za své vydělané mzdy, když je vzato do počtu více zboží než jen zboží každodenní spotřeby.
Tento rozdíl plyne z rozdílné (disproporční) cenové inflace u aktiv a zvětšujícího se daňového břemene. Domácnosti, které žijí téměř zcela z příjmů z práce a nemají žádné nemovitosti, ale snaží se vytvořit reálné úspory pro budoucí časy, tímto vývojem trpí. Obzvláště mladé rodiny, které nemohou počítat s materiální podporou od generace svých rodičů a prarodičů, se nalézají v těžkostech, pokud si chtějí vytvořit příjemnější ekonomickou existenci. Úzkosti a existenční strachy průměrné německé domácnosti, které jsou slyšet stále a stále častěji, nejsou překvapivé ve světle disproporcionální inflace na aktivech. Při širším pohledu na cenovou inflaci, se stává jasnější, že reálné mzdové příjmy občanů byly podstatně znehodnoceny i mimo přímé daňové břemeno. Domácnosti, které nemohou zvýšit svůj příjem skrze kapitálové zisky jsou první, kdo trpí.
(1) Pro více detailů viz Karl-Friedrich Isreal a Günther Schnabl, "Alternative Measures of Price Inflation and the Perception of Real Income in Germany" (CESIfo Working Paper 8583, 2. říjen 2020).