Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rothbard o penězích: obrana zlata

8. 4. 2021

[Autor: David Gordon. Vyšlo v knize The Essential Rothbard]

 

Rothbard věnoval velkou pozornost monetární teorii. Zde zdůrazňoval přednosti klasického zlatého standardu a podporoval bankovnictví se 100 % rezervami. Tento systém, tvrdil, brání vzniku úvěrové expanze, která podle Rakouské teorie hospodářského cyklu rozvinuté Ludwigem von Misesem a Friedrichem von Hayekem, vede k nevyhnutelné depresi. Jeho pohled na peníze je ve významné míře uveden v jeho knize „Man, Economy and State“. Rothbard shrnul svoje ideje pro obecnou veřejnost v často znovu vydávaném spise „What Has Government Done to our Money?“ (1963) (Česky vyšlo jako Peníze v rukou státu: jak vláda zničila naše peníze roku 2001) (73), a také napsal učebnici „The Mystery of Banking“ (1983) (74); v několika esejích v „Making Economic Sense“ také probíral monetární politiku. (75) Jeho kniha „The Case Against the Fed“ (1994) (76) je dalším populárním vysvětlením jeho pohledů. Jeho nejdůležitější teoretické eseje stran toho předmětu jsou obsaženy v prvním svazku knihy „Logic of Action“.

 

Rothbard objasňuje s krystalickou jasností podstatu Misesova vysvětlení stran peněz. Monetární teorie nestála pro Misese a rakouské ekonomy izolovaně od zbytku ekonomiky. Pomocí užití regresního teorému Mises (následující Karla Mengera) ukázal, jak se peníze vyvíjejí z barterové směny. Peníze jsou řádnou komoditou, jejíž hodnota, jako hodnota jiných komodit, je určena trhem. Některé komodity jsou mnohem lepší pro trh než jiné a „jakmile se jakákoliv určitá komodita začne používat jako prostředek směny, tento samotný proces má spirálový efekt anebo efekt sněhové koule.“ (77) Brzy se jedna anebo dvě komodity dostanou do všeobecného používání jakožto prostředek směny. A toto přesně jsou peníze. Zlato a stříbro téměř vždy byly komoditami, které vyhrály soutěž o tržní prodejnost. „Podle toho každá moderní měnová jednotka měla původ jakožto jednotka zlata anebo stříbra.“ (78)

 

rothbard.png

 

Tento proces nebyl náhodným; podle regresního teorému by se peníze nemohly vyvinout z vládní nekryté měny. Nebyly by zde žádné prostředky pro určení kupní síly peněz, které předtím nebyly komoditou. „Jedním z důležitých přínosů regresní teorie je určení toho faktu, že peníze se musí… vyvinout z komodity, která je již poptávaná pro přímé užití, komodity, která se používá jakožto více a více obecný prostředek směny. Poptávka po statku jakožto prostředku směny musí být určena z již předtím existujícího pole cen vyjádřených v jiném zboží.“ (79) 


 
My již můžeme odpovědět na následující otázku: jaké je optimální množství peněz? Jestliže člověk rozumí vysvětlení geneze peněz, je odpověď zřejmá. Nárůst v množství nabídky peněz nezvyšuje reálné bohatství, protože peníze jsou používány jen pro směnu. (80) „Jakákoliv kvantita peněž ve společnosti je ‚optimální‘.“ (81) Odpověď zůstává stejná i poté, co byly zavedeny papírové peníze.

 

Podpora webu

 

Nyní pro doposud presentovanou analýzu vyvstává problém. Jestliže nárůst nabídky peněz nevede k nárůstu reálného bohatství, proč se vlády trvale uchylují k inflaci? Rothbardova odpověď zahrnuje ještě jeden základní pohled Rakouské ekonomické školy. Inflace nepůsobí na všechny rovnoměrně: právě naopak, ti, kteří prvně dostávají nové peníze, získávají větší výhodu, protože mohou nakoupit zboží a služby předtím, než si většina lidí uvědomí, že kupní síla peněz klesla. Politici používají inflaci k obohacení sama sebe a svých podporovatelů.

 

Další pochybná monetární praktika vyrůstá z depositního bankovnictví. Protože není pohodlné nosit zlato a stříbro, lidé často ukládali svoje peníze do bank a obdrželi za ně přípis. Tyto přípisy, protože jsou příslibem na vyplacení zlata a stříbra, začaly brzy cirkulovat jako peněžní substituty. Ale představovaly samy pokušení pro bankéře. Přípisy normálně nespecifikovaly, že určitý kousek zlata nebo stříbra musí být navrácen vkladateli; protože byly spíše oprávněním na určité množství peněz určených v přípisu, bankéři mohli vydávat více přípisů, než měli zlata a stříbra v rukou, věřili tomu, že ne všichni vkladatelé by požadovali vyplacení ve stejný čas. Pro ty, co byli ochotní převzít toto riziko, vypadala perspektiva rozsáhlých zisků přitažlivě.

 

Ale není tato praxe nestydatým případem podvodu? Tak se to jevilo, a tak Rothbard byl pevně proti tomuto. Naneštěstí několik britských právních rozhodnutí rozhodlo jinak a americké soudní dvory přijaly tyto verdikty také.

 

A tak bankéř-podvodník, jak jeden mohl předpokládat, může nyní postupovat vesele na své cestě nedovoleného obohacování. Ale jedna překážka mu stojí v cestě: jestliže vydá více přípisů, než může vyplatiti, klienti jiné banky ho mohou zruinovat kvůli svým požadavkům na vyplácení, které nemůže dost dobře splatit. Proto bankéři pracovali na ustavení centrálního bankovního systému. Za centralizovaného systému by mělo nebezpečí ranů na banky zmizet. Jestliže má Rothbard pravdu, celý základ moderního depositního bankovnictví, frakční reservní systém, je druhem podvodu, kterému musí být zabráněno. Za současného uspořádání, „Federální rezervní systém (Fed) má skoro absolutní moc určovat nabídku peněz, jestliže si tak přeje.“ (83) Jako odpověď na toto, Federální reservní systém musí být „jedním rázem“ zrušen a zlatý standard obnoven. (84)

 

Během svého vysvětlování Rothbard uvádí: „Rakouská teorie peněz vlastně začíná a končí s Misesovou monumentální knihou Theory of Money and Credit, (85) vydanou v roce 1912.“ (86) Zde Rothbard podcenil sám sebe. Učinil důležité pokroky v monetární teorii. Obzvláště dával přednost širší definici, než je obvyklé pro nabídku peněz – peníze včetně čehokoliv co, je vyplatitelné ve standardních penězích za nominální hodnotu.

 

Rothbardovo trvání na pojmové preciznosti kontrastuje s pragmatickou „všechno lze přijmout“ pozicí Chicagské školy. V článku „Austrian Definitions of the Supply of Money“ (1978) kritizuje tuto skupinovou „touhu se vyhnout základním pojmům.“ (87) S nezájmem o to, co jsou peníze samotné, což je pro Chicagské ekonomy jen suchá školometská otázka, tito nazývají penězi cokoliv, co koreluje blízko s národním příjmem. Takovýto nezájem o jasnost, je pro Rothbarda hororový.

 

Jak je pro Rothbarda typické, jeho sledování jasnosti v teorii je úzce spojeno s praxí. Snaha poskytnout správné vysvětlení teorie může vést k tomu, že různé návrhy monetární reformy mohou být považovány ihned za mylné. Tak ve svém článku „The Case for a Genuine Gold Dollar“ (1985) (88), Rothbard kritizuje Hayekovo volání po denacionalizaci peněz. Hayekovo volání po velkém množství soukromě vydávaných penězích ignoruje důsledky regresního teorému. Kvůli výhodám společného prostředku směny, vede barterová směna k penězům; Hayekův návrh by byl opakem této evoluce.

 

Rothbard rozbil volně plovoucí směnné kurzy v jednom jednoduchém pojmovém bodě. Jak poznamenal v článku „Gold vs. Fluctuating Fiat Exchnage Rates“ (1975) (89), „volný trh pro peníze,“ (90) tak, jak je navrhován Miltonem Friedmanem, je při správném vysvětlení peněz nesmyslný. Peníze, v pohledu Rakouské školy, jsou komoditou: určité množství peněz, potom je kvantitou komodity, obvykle (jak názvy jako „libra“ naznačují) měřenou v hmotnostních jednotkách. Obsah peněžní jednotky není již pak o nic více otázkou smlouvání na trhu, než je délka šlapek.

 

Pro Rothbarda byla Keynesiánská ekonomie odpovědná za většinu toho, co je špatného na současné monetární politice a on s ní často bojoval. Lord Keynes a jeho žáci odmítali zlatý standard, který Rothbard vidí jako jediný základ pro tvrdou měnu. Místo toho Keynesiánci usilovali o zřízení světově rozšířené neplnohodnotné měny pod kontrolou mezinárodní banky. K dosažení tohoto, Keynesiánci mínili, že by se měli eliminovat nejdůležitější překážky jejich ekonomických plánů.

 

Jak každý ví, Keynesiánský systém často předepisuje inflaci. Ale pokud jedna země provozuje inflaci a jiné ne, nebo tak činí jen v menším rozsahu, bude za zlatého standardu tato země přicházet o zlato. Keynesovská světová banka by dovolila všem zemím provozovat inflaci společně: pryč bude kontrola, kterou nezávislý monetární systém uvaluje na radikální Keynesianismus.

 

Samozřejmě, je zde menší záležitostí to, že světový Keynesiánský monetární systém povede ke katastrofě. „Nakonci silnice by byla strašná celosvětová hyperinflace, s žádným únikem k tvrdší anebo méně inflační měně.“ (91) Naštěstí Keynesiánci nebyli schopni uvést svoje návrhy do plné činnosti: ale očividné selhání jejich systému je nedoradilo a oni vždy bojují znovu. Rothbardova unikátní kombinace politické a ekonomické analýzy je v tomto zápase nepostradatelnou zbraní.          

 

(73) What Has Government Done to Our Money? (Colorado Springs. Colorado: Pine Tree Press, 1963).
(74) The Mystery of Banking (New York: Richardson and Snyder, 1983).
(75) Making Economic Sense (Auburn, Alabama: Ludwig von Mises Institute, 1995).
(76) The Case Agains the Fed (Auburn, Alabama: Ludwig von Mises Institute, 1994).
(77) Ibid, str. 13.
(78) ibid, str. 17.
(79) Man, Economy and State with Power and Market, str. 274-275.
(80) Výjimka v podobě nemonetárního použití zlata a stříbra může být pro naše účely zanedbána.
(81) Case Against the Fed, str. 20.
(82) Rothbard poznamenává, že velký ekonom 19. veku William Stanley Jevons (1835-1882) varoval před těmito „centralizovanými depozitními zárukami.“
(83) The Case Against the Fed, str. 144.
(84) Ibid, str. 146.
(85) Logic of Action I, str. 297.
(86) Ludwig von Mises, The Theory of Money and Credit (Indianapolis: LibertyClassics, 1980).
(87) Logic of Action I, str. 337.
(88) Ibid, str. 364-383.
(89) Ibid, str. 350-363.
(90) Ibid, str. 389.
(91) Making Economic Sense, str. 254.