Libertariánský Institut Eugena von Böhm-Bawerka

Nejpodstatnější je, že Janované pojímali svobodu (libertá) způsobem, který se lišil od běžně zastávaného předpokladu o této historické době. Místo uvázání se výkonu monopolistickému politickému řízení na geograficky definované oblasti, viděli svobodu jako "svobodu dělat byznys". Následkem toho, vlastně delegovali jak vnitřní politickou kontrolu (udržení míru), tak zahraniční obranu vůdcům jiných států. Dokud mohli provádět byznys bez narušení, věřili že jejich svoboda je v bezpečí. Po ně bylo ovládání svých vlastních ekonomických životů důležitější než členství v nějakém politickém celku.

Novinky v publikacích našeho institutu.

Před asi rokem na "Fóru svobodného přístavu" obhajovali někteří členové tohoto diskusního fóra to, že bezdomovci mají právo na to, aby pobývali na veřejných plochách, váleli se tam a případně je i znečišťovali. Stát anebo město prý nemůže nikoho diskriminovat. Jistý Matyáš Krauskopf (ve skutečnosti Matyáš Benek) dokonce na otázku, zda takový postoj znamená, že třeba na Václavském náměstí může někdo chodit zcela nahý a vystrkovat na ostatní lidi svůj holý zadek, tvrdil, že ani takovéto jednání nemůže být veřejným sektorem omezováno. Podívejme se v této delší stati na rozsáhlé soukromé oblasti a pozemky, kde se zároveň pohybuje velké množství široké veřejnosti. A zejména na to, jak se tato soukromá místa k podobným problémům staví. 

Ačkoliv studenti rakouské ekonomie jsou seznámeni s Misesem, Hayekem a jinými čelnými představiteli této školy, je zde mnoho ekonomů, kteří pracovali v rakouské tradici a nablízku této tradice – a přispěli k ní důležitými příspěvky – jejich texty jsou dnes opomíjeny. Jeden z nejdůležitějších mezi těmito byl Američan Frank A. Fetter, „zapomenutý gigant“ Rakouské školy.

Toaletní papír za reálného komunismu je dodnes živým tématem. Vedou se kolem něho spory. Někdo tvrdí, že jde o propagandu, a že toaletní papír v obchodech nechyběl. Jiní připouští, že toaletní papír občas v obchodní síti chyběl. I když se skutečně v obchodech většinou toaletní papír nacházel, je taktéž pravdou, že někdy skutečně nebyl. Lze to dobře doložit citacemi z vlastivědné literatury, podobně jako nedostatky v zásobování jiným hygienickým sortimentem. Zde tedy uvádím několik takových příkladů. 

Berlín na pět let zmrazí výši nájemného. V Německu jde zatím o nejdalekosáhlejší opatření proti rychle rostoucím nájmům. Zákon počítá s tím, že lidem, kteří žijí v nájmu, nebude možné cenu za něj zvýšit po dobu pěti let od 18. června 2019. Pro zpětnou platnost opatření se berlínská koalice rozhodla proto, aby se během příprav zákona nájmy na poslední chvíli nezvedaly."

Veřejná kanalizace se automaticky považuje za nezpochybnitelné dobro. Navíc dobro zajištěné veřejným sektorem. Jde svým způsobem o výkladní skříň etatistického řešení problémů. Ovšem ne vždy je toto skutečně dobrem. 

Jeden z nejvíce fascinujících příkladů obstarání skrze svobodný trh byly soukromé ulice nebo (v žargonu místních) "soukromá místa" (private places) v St. Louis. Mezi roky 1867 a 1920 bylo vytyčeno okolo 90 takovýchto míst v rámci města. Ve většině případů člověk provádějící rozparcelování instaloval infrastrukturu (obvykle ulice, odpady a vodovodní síť); potom ji převedl na skupinu správců. K tomuto převodu připojil řídící smlouvu nebo omezující závazek.

Svérázný výklad historie podává Varufakis i nadále. Dle něj za feudalismu existoval majitel půdy a nevolníci. Nevolníci produkovali sami od sebe a dostávali přebytek, který zbyl poté, co jim majitel půdy sebral „svůj“ podíl. Neexistovaly mzdy. Neexistoval zisk. Bohatství se hromadilo na hradě majitele půdy a nějaké dluhy vznikaly po svátcích (když skončila produkce a úroda byla rozdělena). V těchto společnostech s trhy nebyl zisk sám o sobě cílem a dluh nebyl podstatný.“

Sovětský svaz používal (nejen) během druhé světové války obrovské množství západních a německých technologií, které mu umožnily vyhrát druhou světovou válku, a lze si jen obtížně představit, že by se bez nich mohl obejít. V této obsáhlé stati si ukážeme, že tento předpoklad docela dost platil i v případě sovětských tankových a obrněných konstrukcí. 

Sovětský svaz používal (nejen) během druhé světové války obrovské množství západních a německých technologií, které mu umožnily vyhrát druhou světovou válku, a lze si jen obtížně představit, že by se bez nich mohl obejít. V této obsáhlé stati si ukážeme, že tento předpoklad docela dost platil i v případě sovětských tankových a obrněných konstrukcí. 

V roce 2006 Chris Hausman, ve čtvrté generaci farmář na americkém středozápadě kvůli přežití dlouho uvyklý na vládní podporu, cestuje přes půl světa, aby se přesvědčil o revoluci v zemědělství. Tehdy bylo více než 20 let po tom, co se levicová vláda na Novém Zélandu rozhodla eliminovat vládní podporu pro zemědělce a Hausman byl překvapen tím, co se od té doby stalo. "Řeknu vám, byl to šok pro jejich zemědělský systém," říká Hausman, který pěstuje obilí a sojové boby na pozemku 1 500 akrů 150 mil jižně od Chicaga. „Máte systém diktovaný vládními programy, který byl vyhozen přes noc z okna," dodává Hausman v nedávném rozhovoru s novinami The Daily Signal. "Ale farmáři objevili sami sebe a nyní je Nový Zéland parním strojem, který přivedl svoji produkci na světovou úroveň." Hasuman je jako jiní v tomto oboru opatrný ve srovnávání novozélandské zkušenostmi s tím, co by se mohlo stát v USA. Je vděčný za federální podporu pojištění obilí, kterou vláda poskytuje. Ale ti co participují na tomto velkolepém zemědělském experimentu malého národa, to ukazují jako hodnotnou případovou studii pro tvůrce politik na celém světě.

Z pohledu ekonomické teorie, konec 1. světové války může být identifikován jako bod v čase, kdy soukromé vlastnictví vlády bylo kompletně nahrazeno veřejným vlastnictvím vlády. Pročež může být očekáváno to, že systematická tendence směrem k rostoucímu vykořisťování – nárůst vlády – a rostoucí úroveň časové preference – orientace na přítomnost – budou na vzestupu. Opravdu, takové bylo hlavní a základní téma západní historie po 1. světové válce: S určitými zlověstnými znameními v poslední třetině 19. století ve spojení se vzrůstajícím oslabením ancien régime, od roku 1918 prakticky všechny indikátory vládního vykořisťování a nárůst časových preferencí vykazují systematicky rostoucí tendenci.

Americký profesor ekonomie Frederic Scherer se zabýval hudbou a vlivem copyrightu (práva na duševní vlastnictví) na hudbu: "Účinné zákony o copyrightu se objevily až kolem roku 1840 v severní Itálii. Jedním z prvních, kdo copyrightu umně využil, byl Giuseppe Verdi. Finanční úspěch, který se díky tomu dostavil, však podle Scherera snížil jeho skladatelské úsilí v dalších letech." Scherer také oponuje dalšímu častému názoru, že absence copyrightu přivedla skladatelskou činnost do slepé uličky: "Svět by byl plný nádherných hudebních děl, i kdyby zákony o copyrightu nikdy nevstoupily v platnost." (1). Na jedné straně tedy máme teorii, že neexistence duševního vlastnictví (copyrightu) vede k tomu, že umělečtí tvůrci, například hudební skladatelé, nejsou ochotni tvořit umění ve velkém rozsahu proto, že zatímco náklady na tuto tvorbu jim celé zůstanou, výnosy budou menší proto, že jejich dílo si může kde kdo zkopírovat. Budou tak méně motivováni tvořit. Na druhou stranu máme teorii, která říká, že za existence duševního vlastnictví, tvůrci mají své peníze jisté, a proto od určité míry vydělaného příjmu nebudou již ochotni tak moc tvořit. Mezní užitek z peněžního příjmu klesne natolik, že se na škále osobních preferencí mezní užitek z volného času dostane výše. Která z uvedených skutečností převáží bude záviset na konkrétních okolnostech. Nicméně pokud uvážíme, že někteří tvůrci mají v daném oboru činností - například skládání hudby - nejvyšší diskontovanou hodnotu mezního produktu své práce, je z logiky věci téměř jisté, že se budou i nadále věnovat dané činnosti. A čím budou ve svém oboru lepší než v jiných činnostech, tím to bude platit více. V této stati se podíváme na některé hudební skladatele 18. a počátku 19. věku, a to z hlediska kvantity odvedené práce.

Samostatné rodičovství, zvláště samostatné mateřství je ve Spojených státech devastující epidemií. Většina pachatelek týrání dětí a těch, co pobírají sociální dávky jsou osamělé matky. Šokující vzestup počtu domácností bez otce urychluje vzestup násilí, týrání a kriminality. Statisticky, absolutně nejlepší věcí, kterou mohou oba biologičtí rodiče udělat pro své děti je zavázat se jeden druhému jako součást tradiční rodiny (muž-žena). (To nevyžaduje získání povolení k sňatku, pokud je dohoda stran dlouhodobého závazku mezi oběma stranami pevně ustanovena.) Tím se neříká, že někdo by měl odolávat extrémnímu fyzickému a psychologickému týrání v nějaké svazku, ale vyžaduje to, aby člověk převzal osobní odpovědnost za svoje jednání. Je důležité, aby následující statistiky byly nahlíženy s rozumem a objektivitou, přestože jejich předmět je citlivý.