Stránky Ludwiga von Misese Morava a Čechy

Politickou korektnost a multikulturalismus považujeme za relativně novou věc, tyto věci však působí v USA již velmi dlouho. Příkladem je tento 30 let starý článek. 

Ekonomická pozice západních zemí bude slábnout a s ní i jejich politická, diplomatická a vojenská pozice. Nadále sice budou místem s poměrně vysokým HDP na hlavu, ale jejich celková hospodářská síla již bude menší než síla řady nezápadních zemí. Člověk Západu bude možná po návštěvě nezápadních zemí pořád přesvědčen o výjimečnosti Západu a bude se na obyvatelstvo těchto zemí dívat z patra, ale to nebude nic měnit na tom, že zvuk a moc zemí západu už nebude taková, jaká byla dříve.

Rothbard byl úzce svázán s americkým Institutem Ludwiga von Misese od jeho založení Llewellynem H. Rockwellem, ml. roku 1982. Tato organizace se stala hlavním prostředkem pro podporování jeho idejí a on zde sloužil jakožto zdejší vicepresident pro vědu. Většina akademiků, kteří se snažili pokračovat v Rothbardově práci byla spojena s Misesovým institutem. Mezi ekonomy Joseph T. Salerno (n. 1950) uskutečnil důležitý výzkum o historii Rakouské ekonomické školy. Jasně označil rozdíly mezi ekonomickým přístupem Misese a Rothbarda a udělal také pionýrskou práci na poli merkantelistických ekonomů (bullionistů). Hans-Hermann Hoppe (n. 1949) rozšířil Rothbardovo dílo v oblasti politické filosofie o velmi probíranou argumentaci pro libertariánská práva, což Rothbard obdivoval. Peter G. Klein (n. 1966) kreativně aplikoval Misesův a Rothbardův pohled na průmyslové organizace. Walter Block (n. 1941) nejplodnější Rothbardův následovník má mezi mnoha jinými příspěvky, pozoruhodnou sérii článků kritizujících Coaseho teorém.

V pozdější době měl Douglas North pravdu, když zdůrazňoval to, že instituce určují dlouhodobý ekonomický růst. Nicméně, i přes jeho genialitu při vnímání vztahů mezi ekonomií a jinými oblastmi, toho napsal North o kultuře málo. Ačkoliv vůdčí ekonomové nyní začínají brát kulturu seriosně, je zde pořád stejná představa, že všichni lidé jsou v zásadě stejní. Na rozdíl od legendárního Davida Landese, který nebojácně klasifikoval některé kultury, jakožto nevhodné pro pokrok, většina ekonomů odmítá hodnotové soudy tím, že tvrdí, že kultura je buď funkční anebo se špatně přizpůsobuje. Pro příklad, v předindustriální době jsou lidé především soustředěni ve venkovských komunitách, sdílejí zdroje, které jim pomáhají se zajistit proti risiku. Nicméně v post industriálním kontextu, kde jsou individuální a komerční hodnoty prvořadě, může býti toto sdílení nahlíženo jakožto břemeno anebo překážka pro podnikání. Proto, kultury, které byly kdysi užitečné, mohou překážet pokroku a v zásadě se stát negativními.

Studium otrokářství je nejspornější záležitostí současné Ameriky. Ale často je jeho historie zneužívána mysliteli napříč spektrem k tomu, aby tito dosáhli politických bodů. K porozumění komplexity takové instituce, musíme upustit od podceňování role minorit jako jsou černoši a Indiáni v otrokářství. Po většinu historie bylo otrokářství normou a zlehčování účasti nebělochů, umenšujeme jejich lidství. Sledování něčích zájmů k získání zisku nebo moci je konzistentní s lidskou náturou. Zobrazování menšin jako vrozeně cnostnných, je vypovídá do role nezralých osob. Místo toho bychom měli zvýraznit jejich autonomii jakožto racionálně jednajících lidí, kteří usilovali o dosažení specifických cílů v kontextu otrokářské ekonomiky. Černoši a američtí Indiáni prokazovali schopnost stejně tak kalkulovat jako bělošští otrokáři; a je to paternalismus, který nám vsugeruje to, že selhávají v tom, aby byli činiteli s vlastními zájmy.

Důkaz za posledních 30 let je jasný. Keynesiánské politiky zanechávají masivní množství dluhu, slabšího růstu a klesajících reálných mezd. Navíc, jak se díváme na každý z tzv. stimulačních plánů, skutečnost ukazuje, že tzv. multiplikační efekt vládního utrácení ve skutečnosti neexistuje a má dlouhodobé negativní dopady na zdraví ekonomiky. Stimulační plány nafoukly velikost vlády, která naopak vyžaduje více dolarů z reálné ekonomiky, aby financovala své aktivity.

Začíná se nám tu zmáhat snaha o opuštění dvouprocentního inflačního cíle a jeho nahrazení cílováním cenové inflace s vyšší hodnotou. Tři, čtyři, pět i více procent je prý tou pravou hodnotou. Každý kdo má nějaké peníze by měl míti tedy oči na stopkách. Profesor Milan Sojka k historii cílování cenové inflace napsal: "Od začátku 90. let 20. století přibývá zemí, které používají různé formy cílování inflace ve spojení s postavením centrální banky jako nezávislé instituce sledující měnové cíle. Cílem je co nejdůvěryhodnější a co nejtransparentnější chování centrální banky. Proto je cílování inflace většinou spojeno s veřejným vyhlášením střednědobého inflačního cíle či koridoru v numerickém vyjádření. Podle 'nového konsensu' je žádoucí dosažení velmi nízké míry inflace, nejlépe v rozmezí 1 % až 3 %." ČNB a ECB explicitně cílují inflaci od roku 1992 a Federální rezervní systém ji cíluje implicitně od 90. let 20. století.

Jedno z mála důležitých opomenutí v knize profesora Higgse je klíčová role postmileniálského pietistického protestantismu ve směřování směrem k etatismu ve Spojených státech. Agresivní „evangelická“ forma pietismu, převládající od 30. let 19. století na severu, ovládla do 90. let 19. století jižanský protestantismus a hrála klíčovou roli v progresivistickém hnutí po přelomu století a během 1. světové války. Evangelický pietismus měl za to, že předpokladem pro to, aby byl člověk spasen je to, že tento udělá, co může, aby byli spaseni i všichni ostatní. A udělat, co může, znamenalo, že stát se musí stát klíčovým nástrojem při maximalizaci šancí lidí na spasení. Obzvláště stát hraje ústřední roli v potlačení hříchu, a v tom, že „učiní Ameriku zbožnou.“ Pro pietisty byl hřích velmi široce definován, jakožto jakákoliv moc, která mohla zatemnit mysl lidí tak, že nemohli používat teologickou svobodnou vůli k dosažení spasení. Zvláště důležité bylo otroctví (až do Americké občanské války), démon rum a římskokatolická církev, vedená antikristem v Římě. V dekádách po občanské válce převzala místo otroctví „rebelie“ v pietistickém obviňování jejich velkého politického nepřítele, Demokratické strany.

V posledních letech nevychází v češtině mnoho ekonomických knih, které by byly zajímavé pro zájemce o Rakouskou ekonomickou školu. Spíše se objevují dotisky již dříve vydaných knih. Proto je potěšující, že nakladatelství Fish and Rabbit přichází hned s několika zajímavými knihami. Jednou z nich je kniha významného německého historika, sociologa a podnikatele Rainer Zitelmanna "Kapitalismus není problém, ale řešení." Tato kniha obsahuje vlastně několik případových studí, které porovnávají vývoj v době socialismu a následně v době aspoň částečného návratu k svobodnému trhu v některých zemích anebo oblastech (Čína, Švédsko, Afrika) anebo porovnává mezi sebou socialistickou zemi se zemí kapitalistickou, které nadto mají k sobě dosti blízko (Severní a Jižní Korea; Západní a Východní Německo a Chile a Venezuela). 

Recenze knihy Paula Gottfrieda "Fašismus: kariéra jednoho konceptu".

Jedno z mála důležitých opomenutí v knize profesora Higgse je klíčová role postmileniálského pietistického protestantismu ve směřování směrem k etatismu ve Spojených státech. Agresivní „evangelická“ forma pietismu, převládající od 30. let 19. století na severu, ovládla do 90. let 19. století jižanský protestantismus a hrála klíčovou roli v progresivistickém hnutí po přelomu století a během 1. světové války. Evangelický pietismus měl za to, že předpokladem pro to, aby byl člověk spasen je to, že tento udělá, co může, aby byli spaseni i všichni ostatní. A udělat, co může, znamenalo, že stát se musí stát klíčovým nástrojem při maximalizaci šancí lidí na spasení. Obzvláště stát hraje ústřední roli v potlačení hříchu, a v tom, že „učiní Ameriku zbožnou.“ Pro pietisty byl hřích velmi široce definován, jakožto jakákoliv moc, která mohla zatemnit mysl lidí tak, že nemohli používat teologickou svobodnou vůli k dosažení spasení. Zvláště důležité bylo otroctví (až do Americké občanské války), démon rum a římskokatolická církev, vedená antikristem v Římě. V dekádách po občanské válce převzala místo otroctví „rebelie“ v pietistickém obviňování jejich velkého politického nepřítele, Demokratické strany.

Mnoha z nás bez ohledu na to, jak hodně jsme znalí historie, politických záležitostí nebo socioekonomických záležitost, se současné podmínky na Západě a zvláště v Evropě, mohou někdy zdát jako zápletka špatného filmu. Často se říká, že historie se nikdy neopakuje sama, ale že se rýmuje, a co dnes vidíme dnes je velkým příkladem tohoto rýmování. Nicméně, člověk by očekával, že přinejmenším někteří z těch, co mají na starost "velká rozhodnutí" se něco naučili z chyb minulosti - pokud ne z chyb svých předchůdců, tak přinejmenším svých vlastních.

Ještě jeden poslední vědecký triumf pro Rothbarda zůstal, ačkoliv se bohužel objevil až po jeho smrti. Ve dvou masivních svazcích "Economic Thought Before Adam Smith" a "Classical Economics" představil puntičkářsky detailní a erudované vysvětlení historie ekonomické teorie. Pro Rothbarda měla historie ekonomie neobvykle široký rozsah. Pro něj zahrnovalo nejen ekonomickou teorii, ale prakticky všechnu intelektuální historii jako takovou. Přistupuje ke konečné a dobře promyšlené interpretaci hlavních ekonomických kontroverzí.

V nové environmentální éře, je role přiřčená zemědělství prvně zmírňování environmetálních rizik a rizik ohledně znečištění. Zabývání se zajišťováním potravin a jídla pro světovou populaci má jen druhořadý význam. Evropský Green Deal ukazuje trend, když jeho dvě jádrové strategie, hospodaření na vidličku (farm to fork; F2F) a biodiversita, prakticky odhalují celé environmetální pokrytectví. Obě strategie jsou poháněny ušlechtilým záměrem zvýšit udržitelnou produkci potravin, a tak obnovit biodiversitu, ale nezamýšlené následky tohoto směřování jsou většinou neznámé, a tak nejsou nikdy diskutovány ze všech stran pohledu.

Institut Václava Klause nedávno vydal knihu "Konec Československa: 30 let od vily Tugendhat". Na tuto knihu se nyní v krátké recenzi podíváme. A zavzpomínáme na staré časy.