Institut Ludwiga von Misese Morava a Čechy

V této stati se podíváme na stěhování poddaných ve středověku v Českých zemích. Zjistil jsem, že v tomto směru panuje i u znalejších lidí docela velká nevědomost. Otázka stěhování poddaných ve středověku je poměrně dost důležitá, protože v různých městech panovaly různé právní zvyklosti a totéž se týkalo panství a smluv pána s poddanými. 

Je zde fenomén, který od věků a ve zvláštní míře přitahoval pozornost sociálních filosofů a praktických ekonomů, a to skutečnost, že jisté komodity (to jsou v rozvinutých civilizacích ražené mince zlata a stříbra spolu následně s dokumenty zastupujícími tyto mince) se staly universálně akceptovaným prostředkem směny. Je zřejmé i pro nejobyčejnější inteligenci, že nějaké komodity by se měl vlastník vzdát ve směně za něco jiného pro něj více užitečnějšího. Ale že každý ekonomický agent v národě by měl být připraven směnit svoje zboží za malé kovové disky patrně neužitečné jako takové nebo za dokumenty, které tyto zastupují, je procedurou tak se příčící běžnému směru myšlení o věcech, že se nemůžeme dobře divit tomu, jestliže i význační myslitelé jako Savigny ji shledávají jako "mystickou". 

Karel Engliš byl jedním z nejvýznamnějších českých ekonomů, prvorepublikových politiků (ministr financí a guvernér centrální banky) a pedagogů. Bývá řazen k Rakouské ekonomické škole (s přimhouřením oka). I když byl spíše umírněným klasickým liberálem, rozhodně menším než byl Ludwig von Mises, patřil k odpůrcům socialismu či komunismu (v jeho názvosloví solidarismu).

Nemůžete projít 100 úrovní antropologických seminářů bez toho, abyste slyšeli to, co je uvedeno v titulku. A když lidé slyší, že rasa není biologickým konceptem, ale že jde spíše o sociální konstrukt, předpokládají, že kategorie, které jsou platné a používané v biologii nejsou sociálními konstrukty. Jinými slovy, předpokládají, že když je něco platnou biologickou kategorií a něco jiného sociálním konstruktem, jde o něco, co je spolu v protikladu. To však není jednoduše pravda.

Dovedete si představit, že nějak takhle by se bavil před 10 či 15 lety profesor Josef Šíma coby ředitel Liberálního institutu anebo jeho tehdejší president Jiří Schwarz? Já ne. Níže uvedené pochází z veřejnosti volně přístupných účtu na sociálních sítí. Jistě, již jsem četl názory, že pan Pánek není prý zcela zdráv, což je možné, ale proč pak nemocný člověk zastává takovou funkci? Navíc tento člověk je nadšeně podporován Martinem Urzou, který s jeho činností nemá problém a souhlasí s ní.

Sociální demokraté umístili na vrchol svého stranického programu požadavek socializace výrobních faktorů. Toto by mělo být jasně a bez dvojsmyslů lidmi interpretováno, jako nucené vyvlastnění výrobních faktorů státem a následné vládní řízení všech oborů ekonomické aktivity. Ale sociální demokraté důrazně tvrdili, že takto nebyl jejich základní požadavek vůbec myšlen. Znárodnění a socializace, tvrdili tito, byly dvě zcela odlišné věci. Opatření ke znárodnění a municipializaci různých továren a podnikání, které Německá říše a její členské země zvažovaly od 80. let 19. století jako základní část jejich socio-ekonomických politik, nebyla, tvrdí, ani socializací ani prvním krokem k ní. Tyto opatření byla naopak výsledkem kapitalistické politiky extrémně zhoubné pro zájmy pracujících. Nepříznivá zkušenost se znárodněním a munipicializací koncernů, tak neměla žádný vztah k socialistickému požadavku na socializaci. Nicméně marxisté nevysvětlili, co socializace opravdu znamená a jak se liší od znárodnění. Udělali jen několik neohrabaných pokusů, ale velmi brzy se z diskusí o tomto nepříjemném problému stáhli. Předmět byl tabuizován. Žádný slušný Němec nebyl tak neuvážený, aby porušil tento zákaz vznesením dotazu.

V roce 2013 historik a spisovatel Thomas Fleming, autor více než padesáti knih včetně životopisů George Washingtona a Benjamina Franklina a historie dvou světových válek, učinil příspěvek k Americké občanské válce ve své knize „A Disease in the Public Mind: A New Understanding of Why We Fought the Civil War.“ Druh „nemoci veřejného mínění“, o kterém Fleming hovoří se zdá, že zahájí druhou vlnu, které se mnozí obávají jako toho, co zahájí druhou občanskou válku.

Rozhledny bez státních a evropských dotací? Ale ano, v minulosti běžná věc a i v dnešní době se najdou. O tom se vás bude snažit přesvědčit dnešní článek.

Stát je teritoriální monopolní donucující - agentura, která se může zabývat trvalým, institucializovaným porušováním  práva na soukromé vlastnictví a vykořisťováním - ve formě vyvlastňování, zdanění a regulování - vlastníků soukromého majetku. Pokud nepředpokládáme nic jiného než vlastní zájem části vládních činitelů, pak u všech států (vlád) můžeme očekávat, že využijí tento monopol, a dají tak najevo směřování směrem k nárůstu vykořisťování. Na jednu stranu to znamená vzrůstající domácí vykořisťování (a vnitřní zdanění). Na druhou stranu, a tento aspekt bude zvláště předmětem zájmu v následujícím textu, to znamená územní expanzi. Státy se chtějí vždy pokoušet zvětšovat své vykořisťování a daňovou základnu. Tím, že tak dělají, nicméně přicházejí do konfliktu s jinými soutěžícími státy. Soutěž mezi státy jakožto územními monopoly na donucení je ze své samotné nátury eliminující soutěží. Tj. může zde být jen jeden monopolista na exploataci a zdanění v jakékoliv dané oblasti; tak, od soutěže mezi různými státy můžeme očekávat podporování tendence směrem k rostoucí politické centralizaci a konečně k jednomu světovému státu. 

Vezmeme-li Rothbardovu zakladatelskou práci, kterou udělal při rozvíjení a šíření libertriánské teorie, je zajímavé si povšimnout, jak je přinejlepším ignorován a v horším případě opovrhován v širším libertariánském hnutí. Co je zajímavější, je to, že Rothbard schytává kule ze všech stran - mnoha způsoby, jednu věc, kterou má mnoho libertariánů hlavního proudu a libertinských libertariánů dohromady společnou, je to, že pohrdají Rothbardem. Proč tomu tak je? 

Stát je teritoriální monopolní donucující - agentura, která se může zabývat trvalým, institucializovaným porušováním  práva na soukromé vlastnictví a vykořisťováním - ve formě vyvlastňování, zdanění a regulování - vlastníků soukromého majetku. Pokud nepředpokládáme nic jiného než vlastní zájem části vládních činitelů, pak u všech států (vlád) můžeme očekávat, že využijí tento monopol, a dají tak najevo směřování směrem k nárůstu vykořisťování. Na jednu stranu to znamená vzrůstající domácí vykořisťování (a vnitřní zdanění). Na druhou stranu, a tento aspekt bude zvláště předmětem zájmu v následujícím textu, to znamená územní expanzi. Státy se chtějí vždy pokoušet zvětšovat své vykořisťování a daňovou základnu. Tím, že tak dělají, nicméně přicházejí do konfliktu s jinými soutěžícími státy. Soutěž mezi státy jakožto územními monopoly na donucení je ze své samotné nátury eliminující soutěží. Tj. může zde být jen jeden monopolista na exploataci a zdanění v jakékoliv dané oblasti; tak, od soutěže mezi různými státy můžeme očekávat podporování tendence směrem k rostoucí politické centralizaci a konečně k jednomu světovému státu. 

Stát je teritoriální monopolní donucující - agentura, která se může zabývat trvalým, institucializovaným porušováním  práva na soukromé vlastnictví a vykořisťováním - ve formě vyvlastňování, zdanění a regulování - vlastníků soukromého majetku. Pokud nepředpokládáme nic jiného než vlastní zájem části vládních činitelů, pak u všech států (vlád) můžeme očekávat, že využijí tento monopol, a dají tak najevo směřování směrem k nárůstu vykořisťování. Na jednu stranu to znamená vzrůstající domácí vykořisťování (a vnitřní zdanění). Na druhou stranu, a tento aspekt bude zvláště předmětem zájmu v následujícím textu, to znamená územní expanzi. Státy se chtějí vždy pokoušet zvětšovat své vykořisťování a daňovou základnu. Tím, že tak dělají, nicméně přicházejí do konfliktu s jinými soutěžícími státy. Soutěž mezi státy jakožto územními monopoly na donucení je ze své samotné nátury eliminující soutěží. Tj. může zde být jen jeden monopolista na exploataci a zdanění v jakékoliv dané oblasti; tak, od soutěže mezi různými státy můžeme očekávat podporování tendence směrem k rostoucí politické centralizaci a konečně k jednomu světovému státu. 

Svoji známou studii „Cikáni“ napsal původem německý Žid Werner Cohn (1926-2018) už v roce 1973. Primárně se tato zabývá severoamerickými Cikány, což je potřeba mít na paměti, ale i tak je kniha pro české čtenáře zajímavá. Navíc díky době, ve které tato kniha vznikla, se dá říci, že je prostá nánosu dnešní politické korektnosti. Podívejme se nyní na některé zajímavosti z této knihy.

Rozdílem je, že všechny ekonomické jevy závisí na hodnotách, volbě a jednání zúčastněných jednotlivců. Ekonomové hlavního proudu tvrdí, jako by jedna ekonomická proměnná — řekněme cenová hladina — měla přímý vliv na druhou — jako je agregovaná poptávka. Ve skutečnosti, zde není žádná taková věc jako cenová „hladina“, ale miliony specifických cen, každá fluktuuje proti jiným. Rozdílné ceny budou ovlivňovat rozhodnutí různých jednotlivců různými způsoby, v závislosti na jejich specifických osobních potřebách a vyhlídce, a jak tito hodnotí možnosti nabídky v daném čase a místě. Není zde na tomto nic mechanického: ekonomie tak nemůže být nikdy o předvídatelných statistických vazbách mezi věcmi.

Mezinárodní organizace Křesťanská mezinárodní solidarita (Christian Solidarity International) pravidelně publikuje o začasto nelehké situaci křesťanů v různých zemích světa. Vyjma takových zemí jako je KLDR anebo Čína jde zpravidla a zdaleka nejvíce o situaci v převážně muslimských zemích. V sedmi z deseti nejhorších zemí je prý primární příčinou pronásledování islám. A zvláště ti, co se narodili jako muslimové a později následovali Ježíše čelí bolestivým důsledkům (1). Na některé příklady se nyní podíváme, aniž bychom ovšem vyčerpali více, než jen poměrně malou část problémů a připomněli všechny země (například o opravdu velmi špatné situaci v Nigérii se tu zmiňovat nebudu). Nahlédněme tedy do časopisu Křesťanská mezinárodní solidarita.