Stránky Ludwiga von Misese Morava a Čechy

Průmyslová politika a industrializace japonské vlády po svržení šógunátu je někdy popisována jako úspěšný příklad industrializace země z hora. Japonsko se díky ní mělo během pár desetiletí zařadit mezi poměrně vyspělé průmyslové státy světa. Anglická wikipedie ve svém heslu „Meiji era“ uvádí: „V roce 1871 skupina japonských politiků známá jako Iwakurova mise projela Evropu a USA, aby se přiučila západním způsobům. Výsledkem byl promyšlená státem vedená průmyslová politika, která umožnila Japonsku rychlé dohánění. Japonsko rozvíjelo moderní průmysl pomocí přímých státních investic. Vládou vlastněné podniky byly důležité pro rozvoj klíčových ekonomických sektorů jako železnice. Pomocí vládních konexí, hlavní soukromé podniky obdržely různé formy finanční podpory od státu… Byly zde přinejmenším dva důvody pro rychlou japonskou modernizaci: zaměstnání více než 3 000 zahraničních expertů (nazývaných o-yatoi gaikokujin nebo ‚najmutí cizinci‘) v různých oblastech jako je učení cizích jazyků, věd, inženýringu, armády a námořnictva, mezi jinými; a vyslání mnoha japonských studentů do zámoří do Evropy a Ameriky, založené na pátém a posledním článku Charty pěti bodů od 1868: ‚Znalosti by měli být hledány ve světě tak, aby se zesílily základy císařské vlády.‘ Proces modernizace byl úzce monitorován a velmi dotován vládou Meiji, posilující moc velkých firem zaibacu jako Mitsui a Micubišui.“. Věc je však poněkud složitější a ani zdaleka tak jednoznačná.

Slovník Merriam-Webster definuje slovo bottleneck jako „někoho nebo něco, co zpomaluje nebo zastavuje volný pohyb a pokrok.“ Vezmeme-li tuto definici, očekávám, že mezi nabízenými synonymy uvidím vládu, když nahlédnu do pokladnice Merriam-Webstera. Ale není tomu tak. Pravděpodobným důvodem pro tuto absenci může být to, že v případech, kdy vláda dělá to, co se předpokládá, že bude dělat, a dělá to dobře, pak může být dobrou na místo toho, aby byla bottleneckem. Bohužel tyto případy se zdají být rostoucí měrou vzácné.

Když španělská elektrická síť jedno běžné pondělí na konci dubna zkolabovala, sny o obnovitelné energii a o zelené přeměně zemřely s ní. Ryan McMaken rychle zjistil, že podle politických úsudků typu evropského Green Dealu (Zeleného údělu) nejsou hodnoty cenové dostupnosti a spolehlivosti důležité. Takový nános hnoje prostě elektrická síť neunese. Zatímco příběh se ještě rozvíjí a španělští úředníci popřeli, že by obnovitelné zdroje byly příčinou ztráty frekvence v elektrické síti pro nějakých 60 milionů obyvatel ve Španělsku a Portugalsku, několik komentátorů a odborníků nyní publikovalo a přiznalo, že převažující spoléhání se na solární elektrárny v době blackoutu, bylo tímto balckoutem vinné.

Jednou z často připomínaných inovací kterou přinesl John M. Keynes do světa ekonomie je koncept animal spirits. Do češtiny lze přeložit jako životní elán nebo také zvířecí pudy. Tato teorie v podstatě kritizuje koncept homo economicus a má dokazovat, že žádný homo economicus neexistuje a lidé jednají v zásadě dost často iracionálně. Zatímco s tím, že homo economicus neexistuje lze s určitou výhradou souhlasit (lidé do jisté míry skutečně musí ekonomizovat své rozhodování), s tím, že lidé jednaní často iracionálně už lze souhlasit méně. Respektive přesněji koncept animal spirits vylévá s vaničkou i ono pověstné dítě, a tedy vedle konceptu homo economicus i člověka (jednajícího člověka) vůbec. Citát z Obecné teorie k tomu praví: "Ponecháme-li stranou nestálost vyvolanou spekulací, setkáváme se ještě s nestálostí vyplývající ze zvláštností lidské povahy, která způsobuje, že velká část naší pozitivní činnosti závisí ve větší míře na spontánním optimismu než na matematickém výpočtu opírajícím se o zásady mravní, hédonické nebo ekonomické. Pravděpodobně většina našich rozhodnutí udělat jakýkoliv pozitivní krok, jehož plné následky se projeví v řadě příštích dnů, může být považováno spíše za projev našeho životního nadšení, za výsledek náhlé potřeby činnosti než nečinnosti, a tudíž nikoli za výsledek nějakého váženého průměru kvantitativní výhody násobené kvantitativními pravděpodobnostmi. Podnikání si osvojuje jen nárok na to, že jeho motorem jsou zjištění obsažená v jeho vlastních prospektech, i kdyby tato zjištění nebyla upřímná a pravdivá. Přesný výpočet budoucích výnosů hraje zde úlohu sotva větší než u výpravy k Jižnímu pólu. Jestliže životní nadšení ochabuje a náhlý optimismus vázne, takže jsme již odkázáni jen na matematické výpočty, podnikání rovněž chřadne a zmírá, ačkoli pro obavy ze ztrát nejsou dány rozumnější důvody, než byly dříve pro naděje na zisk."

Pro vládu jsou zde jen dvě možnosti, jak se vypořádat se značně narostlou finanční poptávkou ke krytí nákladů války. První je vydání válečných dluhopisů vládou. Ti, co upisují dluhopisy, platí určité množství peněz za dluhopisy tím, že odčerpají svůj vlastní kapitál anebo si půjčí peníze od třetích stran, které mají likvidní aktiva, které mohou půjčit. Praktickým a důležitým příkladem tohoto jsou hlavní banky, které používají depozita a úspory svých zákazníků k tomu, aby financovaly vládní půjčky. Druhou možností pro ministerstvo financí je zadlužit se u Rakousko-uherské banky. Protože tato banka nemá žádná svoje aktiva, aby je mohla půjčovat státu, jedinou metodou, kterou má k dispozici pro splnění vládních požadavků, je vydání bankovek. Rakousko-uherská banka je v současnosti o málo víc než jen čistě formálním prostředníkem mezi ministerstvem financí a veřejností. Prakticky by bylo jen malým rozdílem, kdyby byl tento prostředník odstraněn a dvě oddělení ministerstva financí (rakouské a uherské) by přímo dávaly papírové peníze do oběhu.

Web „Seznam Zprávy“ nedávno přinesl článek o tom jak Česká republika přesedlá na zelené teplo. V něm si přečteme hned na začátku: "Odchod teplárenství od uhlí sníží emise zhruba o šest milionů tun ročně. Výrobu nahradí především zemní plyn. Teplo z něj však bude dražší. Dopad na spotřebitele zmírní dotace z Modernizačního fondu." Tak jednoduché to ovšem není. 

V této recenzi se poněkud déle zastavím u nové knihy Lukáše Lhoťana. Ta se zabývá možnostmi dialogu mezi křesťany a muslimy. A vychází z Lhoťanovy diplomové práce, kterou obhájil na Cyrilometodějské teologické fakultě na Univerzitě Palackého v Olomouci. Autor začíná svůj výklad rozlišením dvou pozic, které zaujímají teologové. První z nich je pozice pozitivní. Což pro příklad u křesťanů můžeme vidět tam, kde je problém islámu vnímán pozitivně, na muslimy se pohlíží obdobně jako například na protestanty. Vznik islámu je pak vnímán jako Boží záměr v dějinách. Tím se křesťané nezříkají snahy ukázat muslimům spasitelské dílo Ježíše Krista ani polemiky s islámskými postoji v otázce božství a spásy. Negativní teologií u křesťanů je pak odsouzení všech, tedy nejen muslimů, ale všech křesťanů nevyznávajících danou představu teologa na 100 % k věčnému ohni a zatracení. U muslimů je tomu poněkud jinak: „Muslimská pozitivní teologie… neříká, že po vzniku islámu by nebylo možné jiné spásy, ale říká, že tato spása je omezena pouze na dobré lidi z řad křesťanů, židů, Sabejců (https://cs.wikipedia.org/wiki/Sabejci). Někteří muslimští myslitelé toto rozšiřují na všechny monoteisty. Ovšem muslimští teologové vyznávající negativní teologii toto odmítli, prohlásili, že dané verše jsou zrušeny jinými verši Koránu a že spása náleží pouze muslimům a všichni ostatní jsou navždy zatraceni.“

Bezohlední podnikatelé divokého kapitalismu 19. století (či počátku 20. století) a charita ve prospěch sirotků? To nejde dohromady řekne mnoho lidí. I ti, co situace nevidí až tak negativně řeknou, že péče o sirotky se nemohla podnikatelům přece nijak vyplatit. No, a přesto se podnikatelé v 19. století a v 1. polovině 20. století účastnili péče o sirotky. A nešlo o okrajovou záležitosti. O důvodech proč tak činili si povíme něco na závěr. Nejprve můžeme začít tím, jaká byla situace dělnických sirotků. 

Nedávno mi padl do rukou "Magazín M" Masarykovy univerzity. Se zájmem se si v něm přečetl článek "Se studentkou ekonomicko-správní fakulty", domníval jsem se, že se něco dozvím o studiu ekonomie na Ekonomicko-správní fakultě Masarykovy university v současnosti, ale to byl omyl. Naopak se člověk hodně dověděl o environmentalistice a udržitelnosti. Jistě klíčových ekonomických záležitostech:-)

Multikulturní město Vídeň se už nějakou dobu potýká s problémy, které plynou právě z jeho bohaté multikulturality. Jde zejména o problémy s migranty z muslimských a afrických zemí. A kdysi čisté a bezpečné město se v některých svých částech mění zřetelně k horšímu. Vedle toho významně rostou náklady na další a další migraci. Mění se vzdělávání a jsou tu problémy třeba i s tříděním odpadů a tak podobně. Pojďme se nyní podívat na některé z problémů, kterým Vídeň čelí. A že jich je. A že se jen v podstatě zhoršují. Možná se nás také budou za čas týkat, tak ať víme, do čeho jdeme. 

Inflacionismus je politikou, která zvětšováním množství peněz nebo úvěrů usiluje o zvýšení peněžních cen a peněžních mezd nebo se snaží působit proti klesajícím peněžním cenám a peněžním mzdám, které hrozí jakožto výsledek rostoucí nabídky spotřebních statků. Ve snaze porozumět ekonomickému významu inflacionismu se musíme odkázat na základní zákon monetární teorie. Tento zákon říká: Služba, kterou poskytují peníze ekonomické komunitě, je nezávislá na množství peněz. Zda je absolutní množství peněz v uzavřeném ekonomickém systému větší nebo menší není podstatné. V dlouhém období kupní síla peněžní jednotky bude ustavena sama v tom bodě, ve kterém poptávka po penězích bude rovna množství peněz. Skutečnost, že každý jednotlivec by si přál mít více peněž, by nás neměla oklamat. Každý chce být bohatší, mít více statků, a toto vyjádří slovy, že by chtěl míti více peněz. Ale pokud obdrží dodatečné peníze, utratil by je tím, že by zvýšil svoji spotřebu nebo by zvýšil své investice; nezvýšil by vůbec v dlouhém období ani svoji připravenou hotovost, ani by ji nezvýšil významně ve srovnání se svoji nabídkou zboží a služeb. Navíc, uspokojení, které vyvozuje z toho, že obdržel dodatečné peníze, bude záviset na tom, že obdrží větší podíl dodatečných peněz, než jiní a na tom, že je obdrží dříve než jiní. Obyvatel Berlína, který v roce 1914 mohl jásat nad tím, že obdržel neočekávané dědictví 1 tisíc marek, si nemyslel, že částka 1 miliardy marek na podzim 1923 má takovou hodnotu, aby ji věnoval svoji pozornost.

Inflacionismus je politikou, která zvětšováním množství peněz nebo úvěrů usiluje o zvýšení peněžních cen a peněžních mezd nebo se snaží působit proti klesajícím peněžním cenám a peněžním mzdám, které hrozí jakožto výsledek rostoucí nabídky spotřebních statků. Ve snaze porozumět ekonomickému významu inflacionismu se musíme odkázat na základní zákon monetární teorie. Tento zákon říká: Služba, kterou poskytují peníze ekonomické komunitě, je nezávislá na množství peněz. Zda je absolutní množství peněz v uzavřeném ekonomickém systému větší nebo menší není podstatné. V dlouhém období kupní síla peněžní jednotky bude ustavena sama v tom bodě, ve kterém poptávka po penězích bude rovna množství peněz. Skutečnost, že každý jednotlivec by si přál mít více peněž, by nás neměla oklamat. Každý chce být bohatší, mít více statků, a toto vyjádří slovy, že by chtěl míti více peněz. Ale pokud obdrží dodatečné peníze, utratil by je tím, že by zvýšil svoji spotřebu nebo by zvýšil své investice; nezvýšil by vůbec v dlouhém období ani svoji připravenou hotovost, ani by ji nezvýšil významně ve srovnání se svoji nabídkou zboží a služeb. Navíc, uspokojení, které vyvozuje z toho, že obdržel dodatečné peníze, bude záviset na tom, že obdrží větší podíl dodatečných peněz, než jiní a na tom, že je obdrží dříve než jiní. Obyvatel Berlína, který v roce 1914 mohl jásat nad tím, že obdržel neočekávané dědictví 1 tisíc marek, si nemyslel, že částka 1 miliardy marek na podzim 1923 má takovou hodnotu, aby ji věnoval svoji pozornost.

Velká většina dnešních amerických universit se stala inkubátory socialismu v mnohem větším rozsahu, než cokoliv Mises mohl zažít. Vyprodukovaly generace studentů, kteří jsou zběhlí ve všech levicových banalitách, ve všech, i když postrádají základní dovednosti kritického myšlení. (Tak zvaná „kritická teorie“, vynalezená marxistickými profesory práva, není o kritickém myšlení, ale o kritizování kritiků socialismu a kritizování všech institucí západní civilizace). Jedinečné motivační systémy na amerických universitách toto umožnily. 

Dnešek 2. dubna 2025 je tím, co Donald Trump a jeho tým nazval „Dnem osvobození.“ Protože později bude president hostit událost v Rose Garden, aby podepsal reciproční cla, slovy tiskového mluvčí, „poslal zpět neférové obchodní praktiky, které naši zemi ožebračovaly po desetiletí.“ Představa uvalení nových daní na statky, kapitál a zdroje, které Američané nakupují od výrobců z jiných zemích vyvolala v nedávných týdnech v ekonomice nějakou paniku – viditelnou nejvíce v klesajícím trhu cenných papírů.

Inflacionismus je politikou, která zvětšováním množství peněz nebo úvěrů usiluje o zvýšení peněžních cen a peněžních mezd nebo se snaží působit proti klesajícím peněžním cenám a peněžním mzdám, které hrozí jakožto výsledek rostoucí nabídky spotřebních statků. Ve snaze porozumět ekonomickému významu inflacionismu se musíme odkázat na základní zákon monetární teorie. Tento zákon říká: Služba, kterou poskytují peníze ekonomické komunitě, je nezávislá na množství peněz. Zda je absolutní množství peněz v uzavřeném ekonomickém systému větší nebo menší není podstatné. V dlouhém období kupní síla peněžní jednotky bude ustavena sama v tom bodě, ve kterém poptávka po penězích bude rovna množství peněz. Skutečnost, že každý jednotlivec by si přál mít více peněž, by nás neměla oklamat. Každý chce být bohatší, mít více statků, a toto vyjádří slovy, že by chtěl míti více peněz. Ale pokud obdrží dodatečné peníze, utratil by je tím, že by zvýšil svoji spotřebu nebo by zvýšil své investice; nezvýšil by vůbec v dlouhém období ani svoji připravenou hotovost, ani by ji nezvýšil významně ve srovnání se svoji nabídkou zboží a služeb. Navíc, uspokojení, které vyvozuje z toho, že obdržel dodatečné peníze, bude záviset na tom, že obdrží větší podíl dodatečných peněz, než jiní a na tom, že je obdrží dříve než jiní. Obyvatel Berlína, který v roce 1914 mohl jásat nad tím, že obdržel neočekávané dědictví 1 tisíc marek, si nemyslel, že částka 1 miliardy marek na podzim 1923 má takovou hodnotu, aby ji věnoval svoji pozornost.