Libertariánský Institut Eugena von Böhm-Bawerka

Sovětský svaz používal (nejen) během druhé světové války obrovské množství západních a německých technologií, které mu umožnily vyhrát druhou světovou válku, a lze si jen obtížně představit, že by se bez nich mohl obejít. V této obsáhlé stati si ukážeme, že tento předpoklad docela dost platil i v případě sovětských tankových a obrněných konstrukcí. 

V roce 2006 Chris Hausman, ve čtvrté generaci farmář na americkém středozápadě kvůli přežití dlouho uvyklý na vládní podporu, cestuje přes půl světa, aby se přesvědčil o revoluci v zemědělství. Tehdy bylo více než 20 let po tom, co se levicová vláda na Novém Zélandu rozhodla eliminovat vládní podporu pro zemědělce a Hausman byl překvapen tím, co se od té doby stalo. "Řeknu vám, byl to šok pro jejich zemědělský systém," říká Hausman, který pěstuje obilí a sojové boby na pozemku 1 500 akrů 150 mil jižně od Chicaga. „Máte systém diktovaný vládními programy, který byl vyhozen přes noc z okna," dodává Hausman v nedávném rozhovoru s novinami The Daily Signal. "Ale farmáři objevili sami sebe a nyní je Nový Zéland parním strojem, který přivedl svoji produkci na světovou úroveň." Hasuman je jako jiní v tomto oboru opatrný ve srovnávání novozélandské zkušenostmi s tím, co by se mohlo stát v USA. Je vděčný za federální podporu pojištění obilí, kterou vláda poskytuje. Ale ti co participují na tomto velkolepém zemědělském experimentu malého národa, to ukazují jako hodnotnou případovou studii pro tvůrce politik na celém světě.

Z pohledu ekonomické teorie, konec 1. světové války může být identifikován jako bod v čase, kdy soukromé vlastnictví vlády bylo kompletně nahrazeno veřejným vlastnictvím vlády. Pročež může být očekáváno to, že systematická tendence směrem k rostoucímu vykořisťování – nárůst vlády – a rostoucí úroveň časové preference – orientace na přítomnost – budou na vzestupu. Opravdu, takové bylo hlavní a základní téma západní historie po 1. světové válce: S určitými zlověstnými znameními v poslední třetině 19. století ve spojení se vzrůstajícím oslabením ancien régime, od roku 1918 prakticky všechny indikátory vládního vykořisťování a nárůst časových preferencí vykazují systematicky rostoucí tendenci.

Americký profesor ekonomie Frederic Scherer se zabýval hudbou a vlivem copyrightu (práva na duševní vlastnictví) na hudbu: "Účinné zákony o copyrightu se objevily až kolem roku 1840 v severní Itálii. Jedním z prvních, kdo copyrightu umně využil, byl Giuseppe Verdi. Finanční úspěch, který se díky tomu dostavil, však podle Scherera snížil jeho skladatelské úsilí v dalších letech." Scherer také oponuje dalšímu častému názoru, že absence copyrightu přivedla skladatelskou činnost do slepé uličky: "Svět by byl plný nádherných hudebních děl, i kdyby zákony o copyrightu nikdy nevstoupily v platnost." (1). Na jedné straně tedy máme teorii, že neexistence duševního vlastnictví (copyrightu) vede k tomu, že umělečtí tvůrci, například hudební skladatelé, nejsou ochotni tvořit umění ve velkém rozsahu proto, že zatímco náklady na tuto tvorbu jim celé zůstanou, výnosy budou menší proto, že jejich dílo si může kde kdo zkopírovat. Budou tak méně motivováni tvořit. Na druhou stranu máme teorii, která říká, že za existence duševního vlastnictví, tvůrci mají své peníze jisté, a proto od určité míry vydělaného příjmu nebudou již ochotni tak moc tvořit. Mezní užitek z peněžního příjmu klesne natolik, že se na škále osobních preferencí mezní užitek z volného času dostane výše. Která z uvedených skutečností převáží bude záviset na konkrétních okolnostech. Nicméně pokud uvážíme, že někteří tvůrci mají v daném oboru činností - například skládání hudby - nejvyšší diskontovanou hodnotu mezního produktu své práce, je z logiky věci téměř jisté, že se budou i nadále věnovat dané činnosti. A čím budou ve svém oboru lepší než v jiných činnostech, tím to bude platit více. V této stati se podíváme na některé hudební skladatele 18. a počátku 19. věku, a to z hlediska kvantity odvedené práce.

Samostatné rodičovství, zvláště samostatné mateřství je ve Spojených státech devastující epidemií. Většina pachatelek týrání dětí a těch, co pobírají sociální dávky jsou osamělé matky. Šokující vzestup počtu domácností bez otce urychluje vzestup násilí, týrání a kriminality. Statisticky, absolutně nejlepší věcí, kterou mohou oba biologičtí rodiče udělat pro své děti je zavázat se jeden druhému jako součást tradiční rodiny (muž-žena). (To nevyžaduje získání povolení k sňatku, pokud je dohoda stran dlouhodobého závazku mezi oběma stranami pevně ustanovena.) Tím se neříká, že někdo by měl odolávat extrémnímu fyzickému a psychologickému týrání v nějaké svazku, ale vyžaduje to, aby člověk převzal osobní odpovědnost za svoje jednání. Je důležité, aby následující statistiky byly nahlíženy s rozumem a objektivitou, přestože jejich předmět je citlivý.

Marx nebyl pacifistou. Byl revolucionářem. Opovrhoval válkami imperátorů a králů, ale pracoval pro velkou občanskou válku, v které by sjednocení proletáři světa mohli bojovat s vykořisťovateli. Jako všichni jiní podobní utopisté, byl přesvědčen, že tato válka by byla poslední. Až proletáři zvítězí a ustaví svůj věčně trvající režim, nikdo by nebyl sto je připravit o plody jejich vítězství. V této poslední válce si Bedřich Engels připsal sám roli velitele štábu. Studoval strategii, aby se srovnal se svým úkolem, když nadejde čas. Tato idea kooperace všech proletářů v posledním boji za osvobození vedla k založení První Internacionální dělnické asociaci v roce 1864. Tato asociace byl stěží něco více než jen kulatým stolem doktrinářů. Nikdy nevstoupila na pole politické akce. Její zmizení ze scény přitáhlo stejně tak málo pozornosti, jako její předchozí existence. V roce 1870 dva z pěti sociálně demokratických členů parlamentu Severoněmeckého spolku, August Bebel a Wilhelm Liebknecht, odporovali válce s Francií. Jejich postoj, jak poznamenal francouzský socialista Gustav Hervé, byl „osobním gestem, které nemělo žádný dopad a nesetkalo se se žádnou reakcí.“ Dva národy, Němci a Francouzi, říká Hervé, „byli srdcem a duší na bitevních polích, Internacionálové v Paříži byli nejfanatičtějšími podporovateli války na ostří nože… Prusko-francouzská válka byl morálním selháním Internacionály.“ (Hervé. G. L’Internationalisme, Paris 1910, str. 129ff). 

V posledních letech nastala pochopitelně mezi ekonomy deziluze z centrálního bankovnictví. Jejím výsledkem je to, že se někteří spisovatelé obrátili k alternativě volného (tzv. svobodného) bankovnictví, oceňujíce jak teoretické modely, tak historické příklady, za nichž volné bankovnictví údajně pracovalo efektivně. Ale v tomto posuzování může být spěch nemoudrý. Je nejvyšší čas, abychom věnovali pozornost odvrácené straně mince: zřejmé katastrofě volného bankovnictví v Chile 19. století. Během 1. poloviny 19. století bylo Chile útočištěm monetární a finanční stability, předmětem závisti Latinské Ameriky. Důvodem nebylo jednoduše jen to, že země neměla centrální banku; co je důležitější, Chile nemělo žádní papírové peníze a vůbec žádné bankovnictví částečných rezerv (frakční bankovnictví)! Chilské vedení bylo oddáno ideji čistého komoditního standardu 100 % bankovních rezerv. Tak v roce 1824 chilský ministr financí oponoval značně zavedení dokonce i směnitelných, rezervami částečně krytých bankovek. Takové bankovky by mohly být připuštěny, varoval, "jen za použití bajonetu. Osoba, která si dovolí je navrhovat, by měla být nahlížena jako snílek, tyran a jako i bludař."

Význam evropského zázraku může být zřejmější, jestliže je evropský vývoj porovnán s vývojem v Rusku. Ekonomický historik Colin White vyjmenovává jako určující faktory ruské zaostalosti "slabé možnosti a nepřátelské rizikové prostředí … nepříznivé politické tradice a institucionální dědictví, etnická diversita a slabost takových klíčových skupin omezujících vládu jako církev a pozemková oligarchie." Po vyvrácení Kyjevské Rusi Tatary a vzestupu Moskvy, bylo Rusko charakterizováno po staletí skutečnou absencí vlády práva, včetně absence ochrany osob a vlastnictví.

Stereotyp středověku jako „temného věku“ pěstovaný renesančními humanisty a osvícenskými filosofy, byl samozřejmě učenci opuštěn před dlouhou dobou. Přesto „konsensus“ spisovatelů stran ekonomického rozvoje, jejichž omyly zná historik P. T. Bauer, většinou ignoruje důležitost středověku pro evropský růst – něco co dává takový smysl jako začít vysvětlovat ekonomický a kulturní úspěch evropských Židů až od 18. století. Nicméně ekonomičtí historikové, kteří následovali kroky velkého belgického historika Henriho Pirenne, měli na středověkou dobu docela jiný názor. Carlo M. Cipolla tvrdil, že „původ průmyslové revoluce jde nazpět k závažné proměně idejí, sociální struktury a hodnotového systému, který doprovázel vzestup městských komunit v 11. a 13. století“.

Valentin Oswald Ottendorfer věnoval Svitavám přes 300 milionů korun.

Jedním z důvodů proč je demokracie obhajována, je ten, že umožňuje nenásilné změny vlády na místo násilných změn. Místo revolucí a bojů prostě lidé chodí k volbám. V jedné své práci tuto teorii analyzoval Murray N. Rothbard a došel k závěru, že tato teorie není zrovna moc reálná. 

Žiji přesně ve správné lokalitě, abych viděl výsledek velkého experimentu. Pilotní Supercentrum firmy Walmart je umístěno v Dallasu ve státě Georgia. Stejně jako já. V pátek 13. CEO Walmartu přestřihl pásku při velkolepém otevření. Bohužel jsem se o tomto velkolepém otevírání centra dozvěděl ráno 14. září. Neprobíhala zde žádná publicita, zatímco obchod byl více jako posledních 12 měsíců přestavován. Tak, to co budete číst, je založeno na originálním výzkumu provedeném lacino odpoledne 14. září.

Mladí libertariáni nejsou jednoduše jen návratem k taftovské éře individualismu. Prohlášením se za libertariány se vrací také k tradici, která kdysi Ameriku ustavila jako světlo svobody, tradici Jeffersona, Paineho, Jacksona a Garrisona. A tím, že tak učinili, zapudili takové (neo)konzervativní teoretiky jako je Jamse Burnham z National Review, který připouští, že zde není žádný racionální základ pro vládu a obhajuje revidovanou despotickou teorii božského práva, dle které „v antických časech, předtím než iluze vědy zničila tradiční moudrost, byli zakladatelé měst (států) známi jako bozi či polobozi.“

Navíc monopol na soudní pravomoc bude nevyhnutelně vést k trvalému úpadku kvality ochrany. Jestliže se někdo může odvolat jen k vládě pro spravedlnost, justice bude deformována ve prospěch vlády, bez ohledu na ústavy a odvolací soudy. Ústavy a odvolávací soudy jsou vládními ústavami a institucemi a jakékoliv omezení vládních aktivit, které mohou zajistit, jsou nevyhnutelně rozhodovány zaměstnanci jedné a té samé instituce. Předvídatelně pak definice vlastnictví a ochrana bude trvale měněno a rozsah soudních kompetencí bude rozšiřován ve prospěch vlády.

Navíc monopol na soudní pravomoc bude nevyhnutelně vést k trvalému úpadku kvality ochrany. Jestliže se někdo může odvolat jen k vládě pro spravedlnost, justice bude deformována ve prospěch vlády, bez ohledu na ústavy a odvolací soudy. Ústavy a odvolávací soudy jsou vládními ústavami a institucemi a jakékoliv omezení vládních aktivit, které mohou zajistit, jsou nevyhnutelně rozhodovány zaměstnanci jedné a té samé instituce. Předvídatelně pak definice vlastnictví a ochrana bude trvale měněno a rozsah soudních kompetencí bude rozšiřován ve prospěch vlády.