Stránky Ludwiga von Misese Morava a Čechy

Výraznou a původně neplánované utužení intervencionismu znamenala Velká hospodářská krise z let 1929 až 1933. Mussolini se snažil vyrovnat deficit rozpočtu a snížil o 12 % platy úředníků a podobně i u ministrů a státních podtajemníků. Podobně byli sníženy platy v soukromém sektoru. Později Mussolini opouští politiku tvrdé liry a v roce 1936 volí devalvaci liry o razantních 41 %.  Opožděná devalvace pak přispěla k usnadnění exportu, takže v roce 1937 se nakonec výkon italského průmyslu vrátil na předkrizový stav z roku 1929.

Dá se říci, že to, co bylo uvedeno v předchozí kapitole se v zásadě podobá tomu, co existovalo ve skutečnosti. Někdy více někdy méně. Směřování bylo od poměrně svobodného trhu k tvrdému intervencionismu až skoro k socialismu. Peter Williams uvádí mezi základními znaky korporativismu (jinak jednoho z nejméně jasně definovaných pojmů politického diskursu i sociální analýzy) i tři následující: (A) stát sehrává dominantní úlohu ve vztahu k zachování sociálního řádu, a proto redukuje význam trhu jako stabilizačního nástroje. Za účelem dosažení stabilizace usiluje o překonání konfliktních partikulárních zájmů jednotlivých skupin; (B) hospodářský systém je založen na soukromém vlastnictví výrobních prostředků a námezdní práci a (C) stavovské organizace zaujímají intermediární úlohu mezi státem a jednotlivými aktéry - jejich funkce je jednak reprezentativní a jednak regulativní.

Existují jen dva způsoby, jak můžou lidské bytosti mezi sebou jednat: dobrovolně anebo nuceně/násilně. Dobrovolná kooperace je ekonomicky a eticky akceptovatelná; donucení a násilí nejsou. Svobodný trh je dobrovolným. Na svobodném trhu peněz si lidé vybírají druh peněz, který je nejvíce vhodný pro jejich potřeby a lidé mají volnost v tom, aby nabídli jiným lidem statek, který chtějí používat jako peníze. Výsledkem budou dobré peníze – jednoduše protože nikdo (při smyslech) nebude poptávat špatné peníze. Pro příklad, lidé by se mohli rozhodnout používat zlato jako základní peníze a zavést digitální platební systém založený na zlatě. Pokud lidé chtějí prosperitu a svobodu, národně a mezinárodně, musí opustit neplnohodnotné (fiat) peníze, ukončit kontrolu vlády nad penězi a chopit se peněz vzniklých na svobodném trhu. Alternativou jsou tyranské vládní peníze s neveselým výhledem na konečný vznik tyranské světové neplnohodnotné měny. Doufám, že moje kniha bude informovat a podněcovat diskusi o těchto extrémně důležitých záležitostech. 

Kulturní války jsou často zobrazovány v tisku jako útoky, které vedou konzervativci, kteří odporují kulturním změnám. The Guardian, pro příklad, vykresluje kulturní války jako „téma klínu,“ které vyvolávají konzervativci marným pokusem diktovat názory voličům, ale které končí pouze tím, že „se mladí voliči obrací k levici v západních zemích.“ V roce 2004 se shromáždila ve Virginii mezioborová konference, aby diskutovala téma „Boj proti politikám Kulturkampfu pomocí kritiky a spravedlivé pedagogiky,“ což je téma, které odráží myšlenku, že lidé, kteří oponují progresivistické politice se jednoduše snaží ze všeho z nevysvětlitelných důvodů udělat kulturní válku.

Hospodářským otázkám se věnuje Benito Mussolini zejména ve své stati "Politická a sociální doktrína". Jeho stať „Doktrína fašismu“ se tímto tématem příliš nezabývá. V "Politické a sociální doktríně" je Mussolini poměrně dost jasný. Dle něj: „Fašistický stát klade nároky na panování na ekonomickém poli ne méně než na jiných polích; nechává své aktivity pocítit skrze celou délku a šířku země prostřednictvím svých korporativistických, sociálních a vzdělávacích institucí a celé politické, ekonomické a duševní moci národa, organizovaného v příslušných sdruženích, pohybujících se v rámci státu.“

Dlouhodobý výhled na vyšší úrokové míry podle ministryně financí Janet Yellenová činí složitějším řízení výpůjčních potřeb Spojených států, což zdůrazňuje význam zvyšování rozpočtových příjmů při nadcházejících rozhovorech o rozpočtu s republikánskými zákonodárci. Je zde jen jeden problém. Yellenová se mýlí. Podle podkladů Rozpočtové kanceláře Kongresu (Congressional Budget Office; CBO), které nepředpokládají žádný rok s recesí a už počítají s rekordními daňovými příjmy, dosáhne primární deficit v roce 2025 851 miliard dolarů, zatímco čisté úrokové výdaje narostou na 951 miliard dolarů. Navíc minimální očekávaný primární deficit v letech 2025 až 2034 bude činit ohromujících 676 miliard dolarů s čistými úrokovými výdaji ve výši 1,2 bilionu dolarů, zatímco průměrný roční deficit bude pravděpodobně vyšší než 700 miliard dolarů. Kumulované údaje jsou ještě znepokojivější. CBO odhaduje, že agregátní primární deficit v letech 2024-2034 dosáhne ohromných 7,4 bilionu dolarů s akumulovanými určenými náklady 12,4 bilionu dolarů. Musíme si připomenout, že základní odhad CBO neodhaduje žádnou recesi a odhaduje trvale rostoucí daňové příjmy nad rekordní úrovní roku 2024. Pokud optimistický odhad CBO povede k závěru, že deficity a úrokové výdaje rychle stoupají v ekonomice, která je v boomu, je zřejmé, že žádné opatření na příjmové stránce neodvrátí tento katastrofální trend.

Pokrok. Pokud zde byl jeden cíl, kterému sloužilo nejvíce sekulárních humanistů, byl to pokrok (progres). No, to nebylo opravdu nic nového. Pokrok by se dal stopovat až k protestantskému křesťanství, které mohlo stopovat svůj původ až k tradičnímu imperativu křesťanské transformace. Jinými slovy, byla zde spojnice sahající k původu křesťanství samotného. Naneštěstí, mnoho z toho, co bylo přínosné na pokroku bylo během plynoucích staletí odhozeno pryč. Jak poznamenal spisovatel Tom Holland a jiní, žijeme v křesťanské občanské válce. A shrnutí učiněné Stricklandem, zdá se, podporuje právě takovýto názor. Pro příklad, můžete vidět tyto známky: v tomto domě věříme v následující: Black Lives Matter; Ženská práva jsou lidskými právy; Žádný člověk není nelegální; Věda je opravdová; Láska je láska; Dobrota je vším.

Jak bylo patrné z citátu "Všechno ve státě, nic proti státu, nic mimo stát.", tak stát hrál ve fašismu a Mussoliniho myšlení vlastně rozhodující roli. V "Doktríně fašismu" ke státu uvádí Mussolini dokonce i to, že stát je tvůrcem národa a připisuje mu vlastnosti nezávislé entity: "Do té míry jak je ztělesněno ve státě, se tato nejvyšší osobnost stává národem. Není to národ, který generuje stát; to je jen zastaralý přírodní koncept, který poskytoval základ pro propagandu 19. století dávající přednost národní vládě. Spíš je to stát, který vytváří národ, uděluje vůli, a tak reálný život lidu, který je si vědom své morální jednoty… Opravdu je to stát, který jako výraz univerzální etické vůle, vytváří právo na národní nezávislost." 

Ve své nové knize „Dílčí reformy jsou málo: řešením je systémová změna“ bývalý presidenta Václav Klaus píše, že naše země stagnuje, stagnuje politicky a stagnuje i ekonomicky. Václav Klaus se snaží v této poměrně útlé knize čtenářům vysvětlit proč tomu tak je, a co by se dalo dělat pro to, aby Česká republika opět hospodářsky rostla. Klaus píše, že hrdiny dnešní doby nejsou již: „… Thatcherová, Reagan, Hayek, Friedman a mnoho dalších – jako tomu bylo před více než 30 lety. Hrdiny jsou Klaus Schwab. Celá klientela Davoského ekonomického fóra, Bill Gates, zelení ideologové a popírači historie, neboť není pochopeno, že to, co tito lidé názorově přinášejí, jsou jen inovované myšlenky zcela zdiskreditované komunistické revoluce v roce 1917.“

Napříč západním světem jsou pomníky zasvěcené historickým osobnostem jako byli Robert Milligan a Edward Coulston káceny. Tvrdí se, že památník mužům jako byli tito, oslavují imperialismus a zotročení černochů. Nicméně nemůžeme debatu přepustit radikální levici. Je zde nešťastná praxe v intelektuálních kruzích kritizovat hlavně bělochy za jejich zapojení do imperialismu a otrokářství. Málokdy se diskutují tyto podniky z ne-západního úhlu pohledu. Ale to je nevyrovnaná presentace historie. V protikladu k populárním historkám nejsou imperialismus a otrokářství unikátní pro bělochy. Během historie se černoši ochotně podíleli na obou těchto podnicích. Mnoho lidí zná příběhy o evropských dynastiích, ačkoliv historie imperialismu a otrokářství v západní Africe je většinou neznámá mimo vědeckou komunitu afrikanistů. Musíme osvětlit tyto události, abychom zničili mýtus o tom, že historicky byli černoši pasivními pěšáky v evropském imperialismu. Západní Afrika je významně zajímavá pro naši analýzu, protože je hlavně černošská. Významné je také to, že potomci západoafrických otroků žijí v západních zemích.

Až doposud byla cenová inflace brána za zlo, tedy aspoň pokud přesáhla úroveň pár procent. Zejména tomu tak bylo mezi ekonomy. Větší oblíbenost takových záležitostí jako Moderní měnová teorie (MMT; jiný výraz pro vyšší peněžní i cenovou inflaci) toto možná časem změní. Jednou z věcí, kterou se ekonomové chtějí vyhnout v případě inflace je monetizace státního dluhu. Ta tak byla doposud v učebnicích ekonomie popisována jakožto neblahá věc. Uvedu zde pár příkladů tohoto fenoménu. Ovšem hned na úvod uvedu, že monetizace státního dluhu je docela běžnou záležitostí.  

Průmyslová politika je naléhavě nabízena demokraty a konservativci jako nástroj pro omlazení americké ekonomiky. Někteří tvrdí, že inovace budou váznout, pokud USA neaplikuje průmyslovou politiku na hlavní sektory. Úspěch zemí Dálného východu je často uváděn jako podpora pro průmyslovou politiku, nicméně jeho obhájci prodávají zjednodušený příběh.

Je známo, že Mussolini byl poměrně dlouhou dobu socialistou a k socialismu se nakonci svého života i vrátil. V mezičase však není možné o Mussolinim mluvit jednoduše jako o pouhém socialistovi. Sám Mussolini píše ve své stati "Doktrína fašismus", že: "Žádní jednotlivci nebo skupiny (politické strany, kulturní sdružení, ekonomická sdružení, sociální třídy) mimo stát. Fašismus tak oponuje socialismus, jehož jednota se státem (který slučuje třídy do jedné ekonomické a etické reality) je neznámá, a který nevidí v historii nic jiného než jen třídní zápas. Fašismus podobně odporuje odborům jakožto třídní zbrani." Fašismus ale uznává reálné potřeby, které vedou ke vzestupu socialismu a odborů tím, že jim dává náležitou váhu v cechovním nebo korporativistickém systému, ve kterém jsou rozcházející se zájmy koordinovány a harmonizovány do jednoty státu

Různé organizace se pokoušely kvantifikovat rozsah toho, jak naturalizovaní imigranti a běžní cizí státní příslušníci využívají sociální programy. Tato studie z Národní akademie (National Academies; NA) dochází k závěru, že data: „… ukazují, že rodiny imigrantů využívají několik programů, zejména potravinová pomoc a Medicaid ve vyšší míře než domácnosti, které jsou vedené domorodci… Toto vyšší využívání sociálních programů imigranty je připisováno jejich nižšímu průměrnému příjmu a větším rodinám.“

Velká města světa čelí po léta problému s bydlením. S rostoucí imigrací a zkušeností lidí bez bydlení se zintenzivňuje diskuse o regulaci bydlení. Západ, kdysi bašta idejí svobody a volného trhu, ukrývá centrální plánovače, jejichž bludy o všemocnosti jsou placeny neštěstím běžných lidí, když regulační pokusy těchto plánovačů selžou, protože regulace nájemného nebyla zavedena „dostatečně dobře“.