Stránky Ludwiga von Misese Morava a Čechy

Současná hospodářská krise (před válkou na Ukrajině) spolu s epidemií koronaviru ukázaly neplánovaně jednu zajímavou věc, o kterou vedou ekonomové mezi sebou dlouholeté spory. Jde o věc, která se týká vývoje nominálních mezd. A to sice o tu skutečnost, že tyto nominální mzdy mohou docela dobře klesat. 

Zlaté pravidlo (čin lidem to, co chceš, aby ti činili) a koncept vzájemné výhodné směny je velkou částí toho, co mne přivedlo na dráhu lékaře. Zatímco velké většina lékařů se chápe poctivosti a vzájemné výhodné směny, ukazuje se, že velká většina nemocnic tak nečiní. Nemocniční obchod je ekvivalentem finančně motivované střelby, zejména obchodu prováděného neziskovými systémy. Věřil jsem, jak věřím i nyní, že zdravotnické zařízení vlastněné a řízené lékaři, kteří v něm pracují, je modelem, který nejpravděpodobněji zajistí to, že pacienti by nebyly finančně oholeni. Můj prastrýc byl celé roky jediným lékařem v malém oklahomském městě, bydlel v horním patře svého domu, přízemí sloužilo jako jeho klinika a městská nemocnice. Vyšel zcela s tím, co bylo účtováno jeho pacientům. Ohledně účtování svých klientů si mohl dělat vše, včetně toho, že neúčtoval nic, a to dělal pravidelně. Doktor Walter Bayes byl hrdinou ve městě Chickasha a dělal velmi dobře. Vlastnictví zdravotnického zařízení nebo instituce lékaři bylo pravidlem do to doby, než vládni intervence v 50. a 60. letech 20. století učinily tento model složitějším. Explose poplatků, které si nemocnice účtovaly v 90. letech 20. století, o kterých se ve stejné době tvrdily, že klesnou, vytvořila příležitost proto, aby lékaři vlastnili svoje vlastní zdravotnické zařízení a předvedla nadřazenost tohoto modelu. Tento model bez prostředníka byl lepší, když dovoloval eliminaci nejchamtivějšího hledače zisku z této rovnice: neziskové nemocnice. 

Karel Veliký a jeho nástupci nebyli schopni udržet říši. Bylo zde pro to mnoho fyzických důvodů – těžkost obrany rozsáhlých oblastí, invaze Vikingů, Saracénů a Maďarů atd. Ale kořenem pádu byla idea – idea tak silně zastávaná, že překonala i nejmocnější entitu západní Evropy po pádu Římské říše. Byla to idea soukromého práva. Karlovci se pokoušeli tuto ideu pohřbít; to nebylo říši nápomocné. Ve snaze o udržení říše císař žádal souhlas svých poddaných: „…vládce, který vymyslel záměr na obranu, musel být také schopen udržet morálku svých mužů.“ 

Zvyšování daní, tak jak je se proslýchá, že k němu vláda přistoupí, případné zvýšení odvodů u živnostníků, a tak podobně anebo návrhy některých členů Národní ekonomické rady státu na zvýšení daně ze mzdy (viz uvedený odkaz) nejsou pro většinu běžných občanů a české hospodářství dobrou zprávou. Uvedu zde proč. Znamená to jednoduše to, že podíl produkce, o které rozhodují spotřebitelé bude zase o něco menší, a naopak podíl produkce, o které rozhodují politici a úředníci bude o něco větší. O tom větším podílu bude rozhodovat případně i část voličů, které volili či zvolí vládní strany, i když ti jsou schopni politiky a úředníky kontrolovat jen v omezené míře. Hlasy řady voličů propadnou anebo připadnou opozičním stranám, které rozhodují jen okrajově.

Kniha Alaina De Benoista "O rasismu" je rozsahem malým spiskem, který lze přečíst během dvou tří večerů, nejde však o snadno vstřebatelné dílo. Kniha v podstatě rozebírá rasistickou ideologii a její kritiku. Autor si všímá toho, že rasistická ideologie nemá jasnou definici a její kritika ze strany antirasistů je nejasná, nekonzistentní a zmatená.

Dědická nadace Roalda Dahla tento měsíc oznámila, že bude přepsáno mnoho knih tohoto již dlouho mrtvého autora, aby lépe vyhovovaly "modernímu" publiku. Knihy budou přepsány tak, že text bude více v souladu s politicky korektním jazykem editora.

Doktor David Gordon je výjimečným filosofem a spisovatelem působícím v americkém Misesově institutu. V této knize pečlivě zkoumá filosofické prostředí, které vedlo k revoluci mezního užitku a rozvoji Rakouské ekonomické školy. Staví ji do protikladu k positivismu a historismu, které v ekonomické profesi převládají. Jde o užitečnou a čtivě napsanou studii o filozofických kořenech Mengerova, Böhm-Bawerkova a von Misesova teoretizování v ekonomii.

Před pár lety jsem napsal několik poměrně populárních článků na téma Brexit a též Donald Trump. Vzhledem k časové vytíženosti jsem bohužel nebyl schopen psát aktuální komentáře. Nicméně pár let již uběhlo a bylo by vhodné napsat alespoň menší shrnutí.

Politickou korektnost a multikulturalismus považujeme za relativně novou věc, tyto věci však působí v USA již velmi dlouho. Příkladem je tento 30 let starý článek. 

Ekonomická pozice západních zemí bude slábnout a s ní i jejich politická, diplomatická a vojenská pozice. Nadále sice budou místem s poměrně vysokým HDP na hlavu, ale jejich celková hospodářská síla již bude menší než síla řady nezápadních zemí. Člověk Západu bude možná po návštěvě nezápadních zemí pořád přesvědčen o výjimečnosti Západu a bude se na obyvatelstvo těchto zemí dívat z patra, ale to nebude nic měnit na tom, že zvuk a moc zemí západu už nebude taková, jaká byla dříve.

Rothbard byl úzce svázán s americkým Institutem Ludwiga von Misese od jeho založení Llewellynem H. Rockwellem, ml. roku 1982. Tato organizace se stala hlavním prostředkem pro podporování jeho idejí a on zde sloužil jakožto zdejší vicepresident pro vědu. Většina akademiků, kteří se snažili pokračovat v Rothbardově práci byla spojena s Misesovým institutem. Mezi ekonomy Joseph T. Salerno (n. 1950) uskutečnil důležitý výzkum o historii Rakouské ekonomické školy. Jasně označil rozdíly mezi ekonomickým přístupem Misese a Rothbarda a udělal také pionýrskou práci na poli merkantelistických ekonomů (bullionistů). Hans-Hermann Hoppe (n. 1949) rozšířil Rothbardovo dílo v oblasti politické filosofie o velmi probíranou argumentaci pro libertariánská práva, což Rothbard obdivoval. Peter G. Klein (n. 1966) kreativně aplikoval Misesův a Rothbardův pohled na průmyslové organizace. Walter Block (n. 1941) nejplodnější Rothbardův následovník má mezi mnoha jinými příspěvky, pozoruhodnou sérii článků kritizujících Coaseho teorém.

V pozdější době měl Douglas North pravdu, když zdůrazňoval to, že instituce určují dlouhodobý ekonomický růst. Nicméně, i přes jeho genialitu při vnímání vztahů mezi ekonomií a jinými oblastmi, toho napsal North o kultuře málo. Ačkoliv vůdčí ekonomové nyní začínají brát kulturu seriosně, je zde pořád stejná představa, že všichni lidé jsou v zásadě stejní. Na rozdíl od legendárního Davida Landese, který nebojácně klasifikoval některé kultury, jakožto nevhodné pro pokrok, většina ekonomů odmítá hodnotové soudy tím, že tvrdí, že kultura je buď funkční anebo se špatně přizpůsobuje. Pro příklad, v předindustriální době jsou lidé především soustředěni ve venkovských komunitách, sdílejí zdroje, které jim pomáhají se zajistit proti risiku. Nicméně v post industriálním kontextu, kde jsou individuální a komerční hodnoty prvořadě, může býti toto sdílení nahlíženo jakožto břemeno anebo překážka pro podnikání. Proto, kultury, které byly kdysi užitečné, mohou překážet pokroku a v zásadě se stát negativními.

Studium otrokářství je nejspornější záležitostí současné Ameriky. Ale často je jeho historie zneužívána mysliteli napříč spektrem k tomu, aby tito dosáhli politických bodů. K porozumění komplexity takové instituce, musíme upustit od podceňování role minorit jako jsou černoši a Indiáni v otrokářství. Po většinu historie bylo otrokářství normou a zlehčování účasti nebělochů, umenšujeme jejich lidství. Sledování něčích zájmů k získání zisku nebo moci je konzistentní s lidskou náturou. Zobrazování menšin jako vrozeně cnostnných, je vypovídá do role nezralých osob. Místo toho bychom měli zvýraznit jejich autonomii jakožto racionálně jednajících lidí, kteří usilovali o dosažení specifických cílů v kontextu otrokářské ekonomiky. Černoši a američtí Indiáni prokazovali schopnost stejně tak kalkulovat jako bělošští otrokáři; a je to paternalismus, který nám vsugeruje to, že selhávají v tom, aby byli činiteli s vlastními zájmy.

Důkaz za posledních 30 let je jasný. Keynesiánské politiky zanechávají masivní množství dluhu, slabšího růstu a klesajících reálných mezd. Navíc, jak se díváme na každý z tzv. stimulačních plánů, skutečnost ukazuje, že tzv. multiplikační efekt vládního utrácení ve skutečnosti neexistuje a má dlouhodobé negativní dopady na zdraví ekonomiky. Stimulační plány nafoukly velikost vlády, která naopak vyžaduje více dolarů z reálné ekonomiky, aby financovala své aktivity.

Začíná se nám tu zmáhat snaha o opuštění dvouprocentního inflačního cíle a jeho nahrazení cílováním cenové inflace s vyšší hodnotou. Tři, čtyři, pět i více procent je prý tou pravou hodnotou. Každý kdo má nějaké peníze by měl míti tedy oči na stopkách. Profesor Milan Sojka k historii cílování cenové inflace napsal: "Od začátku 90. let 20. století přibývá zemí, které používají různé formy cílování inflace ve spojení s postavením centrální banky jako nezávislé instituce sledující měnové cíle. Cílem je co nejdůvěryhodnější a co nejtransparentnější chování centrální banky. Proto je cílování inflace většinou spojeno s veřejným vyhlášením střednědobého inflačního cíle či koridoru v numerickém vyjádření. Podle 'nového konsensu' je žádoucí dosažení velmi nízké míry inflace, nejlépe v rozmezí 1 % až 3 %." ČNB a ECB explicitně cílují inflaci od roku 1992 a Federální rezervní systém ji cíluje implicitně od 90. let 20. století.