Stránky Ludwiga von Misese Morava a Čechy

K překvapení mnoha, Bolívie je nyní nejrychleji rostoucí latinskoamerickou ekonomikou. S 5-ti procentní mírou růstu nyní předčí kdysi dominující, ale nyní stagnující regionální konkurenty jako Brazílie a Peru. Navíc se Bolívie chlubí některými velmi působivými makro údaji: její úroveň mezinárodních rezerv je nejvyšší v celé latinské Americe, to srazilo dluh její vlády, a její míra inflace stojí na slušných 5 procentech. To doprovází 307 procentní vzestup průměrného příjmu a 25 procentní redukce v míře chudoby od roku 2001.

Nově vydaný report U. S. Census Bureau uvádí, že většina Američanů žijících pod byrokraticky danou "hranicí chudoby" si užívá většinu moderních vymožeností. Pro příklad více než 80 procent amerických domácností pod hranicí chudoby má: ledničku (97.8 %); sporák (96.6 %); televizi (96.1 %); mikrovlnku (93.2 %); klimatizaci (83.4 %); VCR/DVD přehrávač (83.2 %); a mobilní telefon (80.9 %). Navíc více než polovina domácností pod hranicí chudoby má: pračku (68.7 %); sušičku oblečení (65.3 %); počítač (58.2%); a pevnou telefonní linku (54,9 %). Nyní, když použijeme tato čísla jako standard pro porovnání, většina amerických středních vrstev, řekněme v roce 1960, žila pod hranicí chudoby. Ale toto srovnání zatemňuje významný bod, že kapitalismus dlouho předtím vyřešil problém chudoby ve smysluplném významu, a tak radikálně transformoval samotný koncept chudoby.

Nyní když Nová levice opustila svůj dřívější uvolněný, flexibilní ne-ideologický postoj, byly přijaty dvě ideologie jako vůdčí teoretické pozice Nových levičáků: marxismus-stalinismus a anarchokomunismus. Marxismus naneštěstí dobyl SDS [americká Students for a Democratic Society, pozn. překladatele], ale anarchokomunismus zaujal mnoho levičáků, kteří hledají cestu z byrokracie a statické tyranie, která značí cestu stalinistů. A mnoho libertariánů, kteří hledají metody akcí a spojence pro takové akce, je přitahováno anarchistickým krédem, které zdánlivě velebí dobrovolnou cestu a volá po zrušení donucovacího Státu.

Hans Hermann Hoppe politicky nekorektně o imigraci.

Jeden z mých paleokonzervativních přátel a já jsme nedávno dumali nad tím, „proč levičáci tak hystericky odporují znovuzvolení neškodného prezidenta jakým je George Bush?“ Můj přítel a já jsme se shodli, že takto zjevné předsudky médií jsme neviděli od dob démonizovaného McCarthyho. Proč? Jde o potraty? Feminismus? O co jde? Poprvé, kdy jsem viděl tuto levicově liberální zuřivost v akci, to bylo, když jsem vyrůstal ve třicátých letech v New York City. Koncem třicátých let, má levicová rodina, přátelé a sousedé zažívali nával strachu a vzteku kvůli Frankově kontrarevoluci a blížící se porážce levicové španělské vlády ve Španělské občanské válce. Jen překypovali nadávkami na Franca a voláními po tom, aby vše od mléka až po zbraně a vojáky – dobrovolnická „Mezinárodní brigáda“ – sloužilo k obraně španělské levice (přezdívané hodnotově zabarveným výrazem „Loajalisté“, přijatým New York Times a ostatními ctihodnými médii).

2. srpna 1988 ohlásil prezident Reagan, že se rozmyslel ohledně pro-odborářského zákona o propouštění. Před třemi měsíci jej vetoval, ale nyní jej nechal vstoupit do platnosti jako zákon bez jeho podpisu po intenzivním tlaku ze strany prezidentského kandidáta George Bushe a bývalého minstra financí Jamese Bakera, nyní předsedy Bushovy kampaně. Reagan tvrdil, že pouze tato akce mu umožní podepsat zákon o obchodu, jenž nemá sobě rovného ve svém proti-spotřebitelském protekcionismu. Reaganovi věrní přívrženci tvrdí, že jakožto Velký Komunikátor použil svých schopností ke zvrácení růstu Leviatana a zahájení nové éry svobody a volných trhů. Reagan sám prohlásil: „Je načase omezit a zvrátit růst státu.“. Avšak po téměř osmi letech Reaganismu, volání po dalších vládních intervencí v hospodářství bylo tak mocné, že Reagan opustil volnotržní pozici a smířil se s dalším mrzačením ekonomiky a našich svobod. Ve skutečnosti množství volnotržních úspěchů dosažených administrativou je tak malé, že se dá spočítat na prstech jedné ruky. A to ještě několik prstů zbude.

Podnikatelé hýbou hospodářstvím. Investováním v a vytvářením nových podniků, idejí a inovací, podnikatel zajišťuje hospodářskou obnovu a růst. Naneštěstí má federální vláda ekonomicky nezdravý zvyk házet podnikatelům klacky pod nohy, jako například tíživé regulace a inflační monetární politiku. Snad nejhrozivější vládní překážkou je daň z příjmů. Dnešní systém federální daně z příjmů je trestající, komplikovaný, neefektivní, dotěrný a brzdící podnikatelství, investice, hospodářský růst a tvorbu pracovních míst. Avšak je zajímavé, že když byla daň z příjmu zavedena, jevila se navzdory progresivním sazbám přímočaře a vůbec ne jako tíživá. Spíše se jevila jako zanedbatelná. Samozřejmě vzhled často klame.

Když většina lidí zaslechne slovo „revoluce“, představí si okamžitě pouze přímou fyzickou konfrontaci se Státem: stavění barikád na ulici, rvačku s policajtem, dobytí Bastily či jiných vládních budov. Ale toto je pouze malá část revoluce. Revoluce je mohutný, komplexní, dlouhodobý proces, komplikované hnutí s mnoha životně důležitými částmi a funkcemi. Je to autor pamfletů, píšící ve své pracovně, je to žurnalista, politický klub, agitátor, organizátor, aktivista na kampusu, teoretik, filantrop. Je to tohle všechno a víc. Každá osoba a skupina má svou roli, kterou hraje v tomto velkém komplexním hnutí.

V 18. století, stejně jako po tisíciletí předtím, chodil podomní prodejce s vakem na zádech od dveří ke dveřím. Když vídáme tuto zastaralou metodu na ulicích každého města v Americe, namísto v muzeu koloniálního Williamsburgu, víme, že to má na starosti vláda. Poštovní úřad je federálním úřadem od roku 1775. A od roku 1872 je, pro kohokoliv jiného než vládního zaměstnance, nelegální doručit dopis. V tom roce Kongres zakázal, na žádost Poštovního úřadu, laciné a rychlé doručování od Pony express. Byla to poslední expresní služba dostupná běžným poštovním zákazníkům.

Za dobu posledních pěti let se pokusy o reformu Amerického systému zdravotní péče zaměřily primárně na poptávkovou stranu trhu, a speciálně na trh s pojištěním. Přesto tyto reformy nedosáhly signifikantního zlepšení ve výstupu zdravotní péče, ani redukce nákladů. Jak upozornil specialista na zdravotní péči John. C. Goodman ve Forbes, pomalý růst výdajů na zdravotní péči ve Spojených státech koreluje úzce s nabídkovou stranou reforem, jako je dostupnost spořících účtů. Redukce výdajů nebo nákladů není efektem Affordable Care Act.