Stránky Ludwiga von Misese Morava a Čechy

Politickou korektnost a multikulturalismus považujeme za relativně novou věc, tyto věci však působí v USA již velmi dlouho. Příkladem je tento 30 let starý článek. 

Rothbard byl úzce svázán s americkým Institutem Ludwiga von Misese od jeho založení Llewellynem H. Rockwellem, ml. roku 1982. Tato organizace se stala hlavním prostředkem pro podporování jeho idejí a on zde sloužil jakožto zdejší vicepresident pro vědu. Většina akademiků, kteří se snažili pokračovat v Rothbardově práci byla spojena s Misesovým institutem. Mezi ekonomy Joseph T. Salerno (n. 1950) uskutečnil důležitý výzkum o historii Rakouské ekonomické školy. Jasně označil rozdíly mezi ekonomickým přístupem Misese a Rothbarda a udělal také pionýrskou práci na poli merkantelistických ekonomů (bullionistů). Hans-Hermann Hoppe (n. 1949) rozšířil Rothbardovo dílo v oblasti politické filosofie o velmi probíranou argumentaci pro libertariánská práva, což Rothbard obdivoval. Peter G. Klein (n. 1966) kreativně aplikoval Misesův a Rothbardův pohled na průmyslové organizace. Walter Block (n. 1941) nejplodnější Rothbardův následovník má mezi mnoha jinými příspěvky, pozoruhodnou sérii článků kritizujících Coaseho teorém.

V pozdější době měl Douglas North pravdu, když zdůrazňoval to, že instituce určují dlouhodobý ekonomický růst. Nicméně, i přes jeho genialitu při vnímání vztahů mezi ekonomií a jinými oblastmi, toho napsal North o kultuře málo. Ačkoliv vůdčí ekonomové nyní začínají brát kulturu seriosně, je zde pořád stejná představa, že všichni lidé jsou v zásadě stejní. Na rozdíl od legendárního Davida Landese, který nebojácně klasifikoval některé kultury, jakožto nevhodné pro pokrok, většina ekonomů odmítá hodnotové soudy tím, že tvrdí, že kultura je buď funkční anebo se špatně přizpůsobuje. Pro příklad, v předindustriální době jsou lidé především soustředěni ve venkovských komunitách, sdílejí zdroje, které jim pomáhají se zajistit proti risiku. Nicméně v post industriálním kontextu, kde jsou individuální a komerční hodnoty prvořadě, může býti toto sdílení nahlíženo jakožto břemeno anebo překážka pro podnikání. Proto, kultury, které byly kdysi užitečné, mohou překážet pokroku a v zásadě se stát negativními.

Studium otrokářství je nejspornější záležitostí současné Ameriky. Ale často je jeho historie zneužívána mysliteli napříč spektrem k tomu, aby tito dosáhli politických bodů. K porozumění komplexity takové instituce, musíme upustit od podceňování role minorit jako jsou černoši a Indiáni v otrokářství. Po většinu historie bylo otrokářství normou a zlehčování účasti nebělochů, umenšujeme jejich lidství. Sledování něčích zájmů k získání zisku nebo moci je konzistentní s lidskou náturou. Zobrazování menšin jako vrozeně cnostnných, je vypovídá do role nezralých osob. Místo toho bychom měli zvýraznit jejich autonomii jakožto racionálně jednajících lidí, kteří usilovali o dosažení specifických cílů v kontextu otrokářské ekonomiky. Černoši a američtí Indiáni prokazovali schopnost stejně tak kalkulovat jako bělošští otrokáři; a je to paternalismus, který nám vsugeruje to, že selhávají v tom, aby byli činiteli s vlastními zájmy.

Důkaz za posledních 30 let je jasný. Keynesiánské politiky zanechávají masivní množství dluhu, slabšího růstu a klesajících reálných mezd. Navíc, jak se díváme na každý z tzv. stimulačních plánů, skutečnost ukazuje, že tzv. multiplikační efekt vládního utrácení ve skutečnosti neexistuje a má dlouhodobé negativní dopady na zdraví ekonomiky. Stimulační plány nafoukly velikost vlády, která naopak vyžaduje více dolarů z reálné ekonomiky, aby financovala své aktivity.

Jedno z mála důležitých opomenutí v knize profesora Higgse je klíčová role postmileniálského pietistického protestantismu ve směřování směrem k etatismu ve Spojených státech. Agresivní „evangelická“ forma pietismu, převládající od 30. let 19. století na severu, ovládla do 90. let 19. století jižanský protestantismus a hrála klíčovou roli v progresivistickém hnutí po přelomu století a během 1. světové války. Evangelický pietismus měl za to, že předpokladem pro to, aby byl člověk spasen je to, že tento udělá, co může, aby byli spaseni i všichni ostatní. A udělat, co může, znamenalo, že stát se musí stát klíčovým nástrojem při maximalizaci šancí lidí na spasení. Obzvláště stát hraje ústřední roli v potlačení hříchu, a v tom, že „učiní Ameriku zbožnou.“ Pro pietisty byl hřích velmi široce definován, jakožto jakákoliv moc, která mohla zatemnit mysl lidí tak, že nemohli používat teologickou svobodnou vůli k dosažení spasení. Zvláště důležité bylo otroctví (až do Americké občanské války), démon rum a římskokatolická církev, vedená antikristem v Římě. V dekádách po občanské válce převzala místo otroctví „rebelie“ v pietistickém obviňování jejich velkého politického nepřítele, Demokratické strany.

Recenze knihy Paula Gottfrieda "Fašismus: kariéra jednoho konceptu".

Jedno z mála důležitých opomenutí v knize profesora Higgse je klíčová role postmileniálského pietistického protestantismu ve směřování směrem k etatismu ve Spojených státech. Agresivní „evangelická“ forma pietismu, převládající od 30. let 19. století na severu, ovládla do 90. let 19. století jižanský protestantismus a hrála klíčovou roli v progresivistickém hnutí po přelomu století a během 1. světové války. Evangelický pietismus měl za to, že předpokladem pro to, aby byl člověk spasen je to, že tento udělá, co může, aby byli spaseni i všichni ostatní. A udělat, co může, znamenalo, že stát se musí stát klíčovým nástrojem při maximalizaci šancí lidí na spasení. Obzvláště stát hraje ústřední roli v potlačení hříchu, a v tom, že „učiní Ameriku zbožnou.“ Pro pietisty byl hřích velmi široce definován, jakožto jakákoliv moc, která mohla zatemnit mysl lidí tak, že nemohli používat teologickou svobodnou vůli k dosažení spasení. Zvláště důležité bylo otroctví (až do Americké občanské války), démon rum a římskokatolická církev, vedená antikristem v Římě. V dekádách po občanské válce převzala místo otroctví „rebelie“ v pietistickém obviňování jejich velkého politického nepřítele, Demokratické strany.

Mnoha z nás bez ohledu na to, jak hodně jsme znalí historie, politických záležitostí nebo socioekonomických záležitost, se současné podmínky na Západě a zvláště v Evropě, mohou někdy zdát jako zápletka špatného filmu. Často se říká, že historie se nikdy neopakuje sama, ale že se rýmuje, a co dnes vidíme dnes je velkým příkladem tohoto rýmování. Nicméně, člověk by očekával, že přinejmenším někteří z těch, co mají na starost "velká rozhodnutí" se něco naučili z chyb minulosti - pokud ne z chyb svých předchůdců, tak přinejmenším svých vlastních.

Ještě jeden poslední vědecký triumf pro Rothbarda zůstal, ačkoliv se bohužel objevil až po jeho smrti. Ve dvou masivních svazcích "Economic Thought Before Adam Smith" a "Classical Economics" představil puntičkářsky detailní a erudované vysvětlení historie ekonomické teorie. Pro Rothbarda měla historie ekonomie neobvykle široký rozsah. Pro něj zahrnovalo nejen ekonomickou teorii, ale prakticky všechnu intelektuální historii jako takovou. Přistupuje ke konečné a dobře promyšlené interpretaci hlavních ekonomických kontroverzí.