Institut Ludwiga von Misese Morava a Čechy

Rothbard plánoval, že kniha „Man, Economy and State“ (česky vyšlo jako Zásady ekonomie) bude obsahovat závěrečnou část, která představí souhrnnou klasifikaci a analýzu typů vládních intervencí. Naneštěstí tato část knihy se objevila v původní edici jen v dost zkrácené formě. Její plné vydání přišlo až roku 1970 pod názvem „Power and Market“ (česky Ekonomie státních zásahů) (36) Kompletní verze „Man, Economy and State with Power and Market“, jak Rothbard původně zamýšlel, že bude vypadat, byla nakonec publikována v roce 2004.

Od 70. let 19. století do pozdních 50. let 20. století zde bylo neoficiální příměří mez Severem a Jihem. Každá strana uznávala a vzdávala poctu odvaze druhé strany; uznávalo se, že Sever bojoval za zachování Unie, a protože Old Glory (americká vlajka) byla spálena a Jižané bojovali za svobodu a bránili své domovy; dvěma velkými hrdiny války byl Abraham Lincoln (1809-1865) a Robert E. Lee (1807-1870); a Jih připouštěl, že otroctví bylo špatné, ale nikdy nepřipouštěl, že bylo kruté.

Bohatství může být vytvořeno anebo zvětšeno třemi a jen třemi způsoby: povšimnutím si jistých přírodou daných věcí jakožto vzácných věcí a jejich aktivním převedením do něčího vlastnictví předtím, než tak učiní někdo jiný (homesteading); výrobou zboží s pomocí něčí práce a takovýchto dříve přivlastněných zdrojů; nebo získáním zboží skrze dobrovolný, smluvní transfer od předchozího přivlastňovatele anebo výrobce. Akt původního přivlastnění převádí něco, co nikdo dříve nevnímal jakožto vzácnou věc na příjem nesoucí aktivum; akty výroby jsou ze své základní podstaty získávány transformací méně hodnotného aktiva do více hodnotného aktiva; a každá smluvní výměna se týká výměny a přesměrování specifických aktiv z rukou těch, kteří si cení jejich vlastnictví méně do rukou těch, kteří si je cení více.

Bohatství může být vytvořeno anebo zvětšeno třemi a jen třemi způsoby: povšimnutím si jistých přírodou daných věcí jakožto vzácných věcí a jejich aktivním převedením do něčího vlastnictví předtím, než tak učiní někdo jiný (homesteading); výrobou zboží s pomocí něčí práce a takovýchto dříve přivlastněných zdrojů; nebo získáním zboží skrze dobrovolný, smluvní transfer od předchozího přivlastňovatele anebo výrobce. Akt původního přivlastnění převádí něco, co nikdo dříve nevnímal jakožto vzácnou věc na příjem nesoucí aktivum; akty výroby jsou ze své základní podstaty získávány transformací méně hodnotného aktiva do více hodnotného aktiva; a každá smluvní výměna se týká výměny a přesměrování specifických aktiv z rukou těch, kteří si cení jejich vlastnictví méně do rukou těch, kteří si je cení více.

Murray N. Rothbard (1926-1995) učenec mimořádného záběru, učinil důležité příspěvky v oboru ekonomie, historie, politické filosofie a právní teorie. Rozvinul a rozšířil Rakouskou ekonomickou školu Ludwiga von Misese, na jehož semináři byl hlavním účastníkem po mnoho let. Stal se sám důležitým teoretikem Rakouské ekonomické školy v druhé polovině 20. století a aplikoval Rakouskou ekonomickou analýzu na předměty jako byla Velká deprese z roku 1929 a historie amerického bankovnictví.

Klasický argument ve prospěch svobodné imigrace zní: Za jinak nezměněných okolností se byznys stěhuje do oblastí s nízkými mzdami a práce se stěhuje do oblastí s vysokými mzdami, čímž dochází k ovlivnění tendence k vyrovnání mzdových sazeb (za stejný druh práce), stejně jako optimální lokalizaci kapitálu. Příliv migrantů do dané oblasti s vysokými mzdami povede ke snížení nominálních mzdových sazeb. Avšak nedojde ke snížení reálných mzdových sazeb, je-li populace pod svou optimální velikostí. Naopak, je-li toto ten případ, vyprodukovaný objem výroby se zvýší více než proporčně a reálné příjmy ve skutečnosti vzrostou. Tudíž imigrační omezení poškodí chráněné domácí pracovníky jakožto spotřebitele více, než kolik jimi získají jakožto výrobci. Mimoto, imigrační omezení zvýší „úprk“ kapitálu do zahraničí (vývoz kapitálu, jenž by jinak mohl zůstat v zemi), což stále způsobí vyrovnávání mzdových sazeb (ačkoliv poněkud pomaleji), ale zároveň povede k nižší než optimální alokaci kapitálu, tudíž dojde k poškození všeobecného životního standard po celém světě.

Rychlost globálního zotavení je podle Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) od roku 1975 pomalejší a slabší, konzistentně je tomu tak pokaždé. Zotaveni trvá dlouho a stává se pomalejším. Ve stejný čas jsou období krisí méně agresivní, ačkoliv jsou častější než před rokem 1975. Ještě jedním zajímavým důkazem stran krizí a zotavení je to, že téměř všechny ekonomiky zakončují období recese s ještě většími dluhy než předtím.

Stereotypem všech socialistických autorů je ta představa, že je zde potenciální hojnost, a že nahrazení socialismu kapitalismem by učinilo možným to, aby každý dostal „podle jeho potřeb.“ Jiní autoři chtějí dosáhnout tohoto ráje reformou monetárního a úvěrového systému. Jak to oni vidí, vše, co chybí je nedostatek více peněz a úvěru. Tito pokládají úrokovou míru za jev nedostatku „platebních prostředků“ uměle vytvořený člověkem. Ve stovkách, i tisícovkách knih vášnivě viní „ortodoxní“ ekonomy za jejich odpor k připuštění toho, že inflacionistické a expanzionistické doktríny jsou dobré. Všechna zla, znovu a znovu opakují, jsou zaviněny chybným učením „pochmurné vědy“ ekonomie a „úvěrovým monopolem“ bankéřů a lichvářů. Peníze zbavené pout „restrikcí“ vytvoří svobodné peníze (Freigeld, v terminologii Silvia Gesella) a zajistí levný nebo bezplatný úvěr, to je hlavní bod jejich politické platformy.

Rothbard věnoval velkou pozornost monetární teorii. Zde zdůrazňoval přednosti klasického zlatého standardu a podporoval bankovnictví se 100 % rezervami. Tento systém, tvrdil, brání vzniku úvěrové expanze, která podle Rakouské teorie hospodářského cyklu rozvinuté Ludwigem von Misesem a Friedrichem von Hayekem, vede k nevyhnutelné depresi. Jeho pohled na peníze je ve významné míře uveden v jeho knize „Man, Economy and State“. Rothbard shrnul svoje ideje pro obecnou veřejnost v často znovu vydávaném spise „What Has Government Done to our Money?“ (1963), a také napsal učebnici „The Mystery of Banking“ (1983); v několika esejích v „Making Economic Sense“ také probíral monetární politiku. Jeho kniha „The Case Against the Fed“ (1994) je dalším populárním vysvětlením jeho pohledů. Jeho nejdůležitější teoretické eseje stran toho předmětu jsou obsaženy v prvním svazku knihy „Logic of Action“.

Nejsem zrovna zastáncem roubování zkušeností (o institucích ani nemluvě) na realitu jiné země. Nelze zkrátka zkopírovat britský parlament, který se utvářel po mnoho generací, a uvést jej kupříkladu v Maďarsku – zemi s naprosto odlišnými zkušenostmi – a předpokládat, že výsledky budou podobné, neřkuli stejné. Přesto však lze pozorovat v různých zemích některé podobné trendy, a pokud je podrobíme logickému rozboru, můžeme extrahovat některé obecně platné postřehy. Pro naše potřeby rekonstrukce, růstu a triumfu pravice v této zemi se podíváme na zkušenost americké pravice. A to zejména z důvodu politické kontinuity a relativně silné libertariánské tradice v USA. Nebudu vás unavovat zevrubným politickým vývojem, kterým si Amerika prošla. Je to napínavá story, plná překvapivých zvratů, triumfů i pádů, hrdinů a padouchů. Pro naše účely však postačí dvě protilevicové aliance.