Stránky Ludwiga von Misese Morava a Čechy

Dvacetičtyřletá dentální hygienistka a novomanželka Zoe Dippelová učinila zajímavý objev, který se stál na TikToku virálním. Procházela fotoalbum své švagrové, když z něj vypadl dlouhý účet z obchodu s potravinami ze dne 20. června 1997. Stodvacetdva položek bylo zaneseno na tomto účtu, včetně všech druhů potravin a věcí potřebných pro péči o dvojčata jako dětské pleny a papírové utěrky atd. Celkem bylo za tento nákup utraceno 155 dolarů a 34 centů. Dippelová postovala video s tímto účtem, které bylo za minulé tři týdny zhlédnuto 2,8 milionkrát. Jak se zdá, hodně mladých TikTokerů komentujících video bylo překvapeno tím, jak nízké různé ceny byly a chtělo vědět, kolik by stál celý tento koš 122 položek dneska. 

Myšlenky, které utvářejí politiky národů nepadají z nebe. Jsou vymyšleny mysliteli. Kdokoliv chce psát historii nějakého věku musí prvně studovat texty, které utvářely veřejný názor. Myšlenky, které vedly německé politiky ve dvacátém století byly ty, které byly vytvořeny německou politickou filosofií a ekonomy během Druhé říše. Neméně pravdivé je to o měnové politice. V textech Lexise, Knappa a Bendixena může člověk nalézt myšlenky, jejichž politická aplikace vedla k (inflačnímu) kolapsu roku 1923. Budoucí historik těchto událostí bude nucen si klást otázku, na kterou nenajde jednoduše odpověď. Věk Gustava Schmollera, Adolfa Wagnera a Lujo Brentana byl také věkem Helmholzte, Hertza, Fregeho, Georga Cantora a Plancka. Jak můžeme vysvětlit tu skutečnost, že kvetoucí matematika a fysika koliduje s vývojem ve vědě o lidském jednání? Jak bylo možné, že z populace 70 milionů lidí nikdo nepřišel s tím, že by oponoval dogmatům, která  panovala v monetární politice?

I přes čtyři roky tvrzení, že cenová inflace byla dočasná  a rychle se vrátí k 2% inflačnímu cíli Federálního reservního systému, trval Federální reservní systém (americká centrální banka; Fed) posledních 18 měsíců na politice levných peněz. V tomto období snížil Fed svoji cílovou úrokové míru o 175 bazických bodů (o 1,75 %) a vrátil se ke kvantitativnímu uvolňování pomocí nákupu dluhopisů ministerstva financí ve výši 40 miliard dolarů za měsíc.... Aneb čeká USA větší inflace? 

Bůh nebo mamon? Aneb o kontextu a významu jedné části evangelia, která bývá využívána k útoku na soukromé vlastnictví.

Když jsme s Gülçin v květnu 2006 otevřeli hotel Karia Princess pro první setkání Property and Freedom Society (PFS), mnoho otázek, organizačních i věcných, nám stále zůstávalo nevyřešeno. Trvalo roky experimentování a učení: definování, zdokonalování a dolaďování samotného produktu, kterým je nyní PFS a její každoroční salon. Přes všechny změny, k nimž došlo během posledních 20 let jeho existence, však PFS zůstala neochvějná ve svém závazku k tomu, co je dnes všeobecně známé jako „austro-libertarianismus“, sociální filozofii, kterou ve 20. století rozvíjel a reprezentoval nejvýznamněji Murray N. Rothbard. V následující kapitole jsem popsal své osobní setkání s Rothbardem během posledního desetiletí jeho života, od roku 1985 do roku 1995, v New Yorku a Las Vegas. Zde stačí říci, že jsem se z Rothbardova osobního příkladu naučil to, co se později stalo étosem a charakteristickým znakem PFS: nekompromisní a interdisciplinární intelektuální radikalismus – nebojácné hledání pravdy, spravedlnosti a krásy.

Když president Trump nedávno řekl novinám „New York Times“, že je omezován jenom "svoji vlastní morálkou" na místo mezinárodního práva anebo smluv, lidé byli oprávněně šokováni. Lidé, kteří se obávali, že Trumpovo presidentství se může obrátit k autoritářství, doufali (možná marně), že existující omezení, které se pojí s úřadem presidenta, mohou "umírnit" jeho pohledy, ale doposud se to ukázalo jako marná naděje. Podobně, když se (původem indický musulman) Zohran Mamdani stal starostou New York City, někteří doufali, že finanční omezení, kterým by čelil, by omezila jeho ambiciosní plány pro miliardy dolarů na nové služby „zdarma“ pro Newyorčany. Nicméně Mamdani utnul tuto víru, když prohlásil: "Byl jsem zvolen jako demokratický socialista a budu vládnout jako demokratický socialista. Nebudu svoje principy opouštět kvůli strachu, že budu považován za radikála.“  

Korporativní nebo cechovní socialistický systém se tak ukazuje být syndikalismem. Pracovníci zaměstnaní v každém odvětví mají dostat kontrolu nad výrobními faktory a mají pokračovat ve výrobě na svůj vlastní účet. Není důležité, zda bývalí podnikatelé a kapitalisté dostanou zvláštní pozici v novém řádu nebo nedostanou. Nemůžou být již více podnikateli a kapitalisty v tom smyslu v jakém jsou podnikatelé a kapitalisté v tržní ekonomice. Mohou být jen občany, kteří si užívají privilegií v rozhodování, které se týkají managementu a rozdělování příjmu. Společenská funkce, kterou nicméně plnili v tržní ekonomice, je zcela převzata korporací. I kdyby v korporaci měli právo na to činit rozhodnutí jen bývalí podnikatelé a kapitalisté, a i kdyby obdrželi největší díl příjmu, systém bude pořád syndikalismem. 

Korporativismus je programem, nikoliv realitou. To musí být uvedeno hned na začátku, abychom se vyhnuli nedorozumění. Nikde se nepokoušeli uvést tento program do reality. I v Itálii, i přes setrvalou propagandu, ve skutečnosti nebylo nic učiněno proto, aby byl ustaven systém korporátního státu (stato corporativo).

Většina ekonomů zná kontroverzní debatu ohledně záležitosti nemožnosti ekonomické kalkulace za socialismu a tu skutečnost, že Ludwig von Mises a Oskar Lange byli dva hlavní protagonisté této debaty. Mnozí znají Langeho ironickou poznámku, že za to, že nastolil problém, který by socialismu mohl lehce vyřešit, "by socha profesora Misese měla zaujímat čestné místo ve velké hale Ministerstva socializace nebo centrální plánovací komise socialistického státu.“ Ve světle rychlého odchodu od socialistického centrálního plánování a směřování ke svobodnému trhu ve východní Evropě v současné době, se zdá, že by se Langeho ironie mohla stát bumerangem.

Většina ekonomů zná kontroverzní debatu ohledně záležitosti nemožnosti ekonomické kalkulace za socialismu a tu skutečnost, že Ludwig von Mises a Oskar Lange byli dva hlavní protagonisté této debaty. Mnozí znají Langeho ironickou poznámku, že za to, že nastolil problém, který by socialismu mohl lehce vyřešit, "by socha profesora Misese měla zaujímat čestné místo ve velké hale Ministerstva socializace nebo centrální plánovací komise socialistického státu.“ Ve světle rychlého odchodu od socialistického centrálního plánování a směřování ke svobodnému trhu ve východní Evropě v současné době, se zdá, že by se Langeho ironie mohla stát bumerangem.