Stránky Ludwiga von Misese Morava a Čechy

Pro vládu jsou zde jen dvě možnosti, jak se vypořádat se značně narostlou finanční poptávkou ke krytí nákladů války. První je vydání válečných dluhopisů vládou. Ti, co upisují dluhopisy, platí určité množství peněz za dluhopisy tím, že odčerpají svůj vlastní kapitál anebo si půjčí peníze od třetích stran, které mají likvidní aktiva, které mohou půjčit. Praktickým a důležitým příkladem tohoto jsou hlavní banky, které používají depozita a úspory svých zákazníků k tomu, aby financovaly vládní půjčky. Druhou možností pro ministerstvo financí je zadlužit se u Rakousko-uherské banky. Protože tato banka nemá žádná svoje aktiva, aby je mohla půjčovat státu, jedinou metodou, kterou má k dispozici pro splnění vládních požadavků, je vydání bankovek. Rakousko-uherská banka je v současnosti o málo víc než jen čistě formálním prostředníkem mezi ministerstvem financí a veřejností. Prakticky by bylo jen malým rozdílem, kdyby byl tento prostředník odstraněn a dvě oddělení ministerstva financí (rakouské a uherské) by přímo dávaly papírové peníze do oběhu.

Inflacionismus je politikou, která zvětšováním množství peněz nebo úvěrů usiluje o zvýšení peněžních cen a peněžních mezd nebo se snaží působit proti klesajícím peněžním cenám a peněžním mzdám, které hrozí jakožto výsledek rostoucí nabídky spotřebních statků. Ve snaze porozumět ekonomickému významu inflacionismu se musíme odkázat na základní zákon monetární teorie. Tento zákon říká: Služba, kterou poskytují peníze ekonomické komunitě, je nezávislá na množství peněz. Zda je absolutní množství peněz v uzavřeném ekonomickém systému větší nebo menší není podstatné. V dlouhém období kupní síla peněžní jednotky bude ustavena sama v tom bodě, ve kterém poptávka po penězích bude rovna množství peněz. Skutečnost, že každý jednotlivec by si přál mít více peněž, by nás neměla oklamat. Každý chce být bohatší, mít více statků, a toto vyjádří slovy, že by chtěl míti více peněz. Ale pokud obdrží dodatečné peníze, utratil by je tím, že by zvýšil svoji spotřebu nebo by zvýšil své investice; nezvýšil by vůbec v dlouhém období ani svoji připravenou hotovost, ani by ji nezvýšil významně ve srovnání se svoji nabídkou zboží a služeb. Navíc, uspokojení, které vyvozuje z toho, že obdržel dodatečné peníze, bude záviset na tom, že obdrží větší podíl dodatečných peněz, než jiní a na tom, že je obdrží dříve než jiní. Obyvatel Berlína, který v roce 1914 mohl jásat nad tím, že obdržel neočekávané dědictví 1 tisíc marek, si nemyslel, že částka 1 miliardy marek na podzim 1923 má takovou hodnotu, aby ji věnoval svoji pozornost.

Inflacionismus je politikou, která zvětšováním množství peněz nebo úvěrů usiluje o zvýšení peněžních cen a peněžních mezd nebo se snaží působit proti klesajícím peněžním cenám a peněžním mzdám, které hrozí jakožto výsledek rostoucí nabídky spotřebních statků. Ve snaze porozumět ekonomickému významu inflacionismu se musíme odkázat na základní zákon monetární teorie. Tento zákon říká: Služba, kterou poskytují peníze ekonomické komunitě, je nezávislá na množství peněz. Zda je absolutní množství peněz v uzavřeném ekonomickém systému větší nebo menší není podstatné. V dlouhém období kupní síla peněžní jednotky bude ustavena sama v tom bodě, ve kterém poptávka po penězích bude rovna množství peněz. Skutečnost, že každý jednotlivec by si přál mít více peněž, by nás neměla oklamat. Každý chce být bohatší, mít více statků, a toto vyjádří slovy, že by chtěl míti více peněz. Ale pokud obdrží dodatečné peníze, utratil by je tím, že by zvýšil svoji spotřebu nebo by zvýšil své investice; nezvýšil by vůbec v dlouhém období ani svoji připravenou hotovost, ani by ji nezvýšil významně ve srovnání se svoji nabídkou zboží a služeb. Navíc, uspokojení, které vyvozuje z toho, že obdržel dodatečné peníze, bude záviset na tom, že obdrží větší podíl dodatečných peněz, než jiní a na tom, že je obdrží dříve než jiní. Obyvatel Berlína, který v roce 1914 mohl jásat nad tím, že obdržel neočekávané dědictví 1 tisíc marek, si nemyslel, že částka 1 miliardy marek na podzim 1923 má takovou hodnotu, aby ji věnoval svoji pozornost.

Velká většina dnešních amerických universit se stala inkubátory socialismu v mnohem větším rozsahu, než cokoliv Mises mohl zažít. Vyprodukovaly generace studentů, kteří jsou zběhlí ve všech levicových banalitách, ve všech, i když postrádají základní dovednosti kritického myšlení. (Tak zvaná „kritická teorie“, vynalezená marxistickými profesory práva, není o kritickém myšlení, ale o kritizování kritiků socialismu a kritizování všech institucí západní civilizace). Jedinečné motivační systémy na amerických universitách toto umožnily. 

Dnešek 2. dubna 2025 je tím, co Donald Trump a jeho tým nazval „Dnem osvobození.“ Protože později bude president hostit událost v Rose Garden, aby podepsal reciproční cla, slovy tiskového mluvčí, „poslal zpět neférové obchodní praktiky, které naši zemi ožebračovaly po desetiletí.“ Představa uvalení nových daní na statky, kapitál a zdroje, které Američané nakupují od výrobců z jiných zemích vyvolala v nedávných týdnech v ekonomice nějakou paniku – viditelnou nejvíce v klesajícím trhu cenných papírů.

Inflacionismus je politikou, která zvětšováním množství peněz nebo úvěrů usiluje o zvýšení peněžních cen a peněžních mezd nebo se snaží působit proti klesajícím peněžním cenám a peněžním mzdám, které hrozí jakožto výsledek rostoucí nabídky spotřebních statků. Ve snaze porozumět ekonomickému významu inflacionismu se musíme odkázat na základní zákon monetární teorie. Tento zákon říká: Služba, kterou poskytují peníze ekonomické komunitě, je nezávislá na množství peněz. Zda je absolutní množství peněz v uzavřeném ekonomickém systému větší nebo menší není podstatné. V dlouhém období kupní síla peněžní jednotky bude ustavena sama v tom bodě, ve kterém poptávka po penězích bude rovna množství peněz. Skutečnost, že každý jednotlivec by si přál mít více peněž, by nás neměla oklamat. Každý chce být bohatší, mít více statků, a toto vyjádří slovy, že by chtěl míti více peněz. Ale pokud obdrží dodatečné peníze, utratil by je tím, že by zvýšil svoji spotřebu nebo by zvýšil své investice; nezvýšil by vůbec v dlouhém období ani svoji připravenou hotovost, ani by ji nezvýšil významně ve srovnání se svoji nabídkou zboží a služeb. Navíc, uspokojení, které vyvozuje z toho, že obdržel dodatečné peníze, bude záviset na tom, že obdrží větší podíl dodatečných peněz, než jiní a na tom, že je obdrží dříve než jiní. Obyvatel Berlína, který v roce 1914 mohl jásat nad tím, že obdržel neočekávané dědictví 1 tisíc marek, si nemyslel, že částka 1 miliardy marek na podzim 1923 má takovou hodnotu, aby ji věnoval svoji pozornost.

Jedním z důležitých důvodů pro neutěšené dopady politik orientovaných na mise je to, že jsou předmětem dobývání renty (rent seeking) a ovládnutí dané mise. Velké množství vládních peněz, které může býti získáno pomocí různých žádostí o granty je úrodnou půdou pro crony kapitalismus (česky by se dalo říci kamarádičkovský kapitalismus) – a korupci.

Pro naše zdejší účely se chci zde zaměřit na to jak tento výraz používal jeden určitý Evropan – Ludwig von Mises. Ačkoliv mnoho moderních studentů Misese je často velmi skeptických k demokracii různých druhů, je jasné, že Mises sám používal tento výraz s uznáním. Ale, Mises používal tento termín způsobem, který je rozdílný od toho, jak se většinou používá dnes. Misesův pohled je v kontrastu s moderní koncepcí „demokracie“, ve které většinové pravidlo je nuceně uvaleno na celou populaci. Protože moderní demokratické státy vykonávají monopolistickou moc nad svou populací, není zde žádný únik před touto „vůlí většiny.“ 

Ekonom Murray Rothbard pojímal svobodu jako výsledek majetkových práv a vlastnictví sebe sama. Svobodě sdružování se nejlépe porozumí, pokud se pojímá jakožto „podmnožina práva na soukromé vlastnictví.“ Protože je majetkové právo absolutní a omezené jen ohledy na majetkové právo ostatních lidí, je svoboda sdružování lidí absolutní a omezená je jen svobodou sdružovat se anebo se nesdružovat s kým lidé sami chtějí.

Dosažení zabezpečení potravinové bezpečnosti je prioritou politických stran bez ohledu na ideologii. Tak, země pracují svědomitě na zajištění toho, že tento projekt bude splněn. Proaktivní přístup, který se snaží řešit tuto záležitost je obdivuhodný, ale ve svém sledování potravinové bezpečnosti přijímají některé země kontraproduktivní politiky. Předpokladu toho, že protekcionismus mírní risika potravinové bezpečnosti, se pořád ještě chápe mnoho tvůrců politiky, i když zde neexistuje žádný vztah.