Jdi na obsah Jdi na menu
 


22. 3. 2021

Co dělat

[Autor: Tomáš Macháček]

 

(O Libetariánské straně)….“I když většina Američanů slyšela o libertariánství a dokonce respektovala jeho doktrínu, strana nezískávala stoupence, natož aby vyhrávala volby. Stále více lidí z „opravdového světa“ opouštělo Libertariánskou stranu, jež se z toho důvodu stávala nespolehlivější, libertinskou a kulturně levičáckou a především stále irelevantnější. Prezidentská kampaň Rona Paula z roku 1988 byla posledním zoufalým pokusem změnit Libertariánskou stranu v organizaci „skutečných lidí“, stranu, v níž by se lidé střední a pracující třídy cítili jako doma. Byla to ušlechtilá snaha, nicméně selhala. Jednoduše chyběli lidi, a když se toto selhání stalo evidentním, „skutečný svět“, či ti, co bychom mohli nazvat „proto-paleo“ frakcí, ze strany odešli. Ti, co ve straně zůstali, se nyní propadají do zapomnění.“
Murray Rothbard, Pravicový populismus, 1992 (1)

 

Nejsem zrovna zastáncem roubování zkušeností (o institucích ani nemluvě) na realitu jiné země. Nelze zkrátka zkopírovat britský parlament, který se utvářel po mnoho generací, a uvést jej kupříkladu v Maďarsku – zemi s naprosto odlišnými zkušenostmi – a předpokládat, že výsledky budou podobné, neřkuli stejné. Přesto však lze pozorovat v různých zemích některé podobné trendy, a pokud je podrobíme logickému rozboru, můžeme extrahovat některé obecně platné postřehy.


Pro naše potřeby rekonstrukce, růstu a triumfu pravice v této zemi se podíváme na zkušenost americké pravice. A to zejména z důvodu politické kontinuity a relativně silné libertariánské tradice v USA. Nebudu vás unavovat zevrubným politickým vývojem, kterým si Amerika prošla. Je to napínavá story, plná překvapivých zvratů, triumfů i pádů, hrdinů a padouchů. Pro naše účely však postačí dvě protilevicové aliance.

rothbard.png


Zaprvé tzv. „Old Right“, tedy Stará pravice, jež působila v období mezi tzv. Novým údělem a zhruba polovinou padesátých let (1933 – cca 1955). Stará pravice byla volnou koalicí libertariánů, kteří tvořili radikální ideové jádro, pravičáků až po umírněné zastánce Nového údělu, kteří však měli za to, že Roosevelt přestřelil.


Je zajímavé, že libertariáni, ač početně v menšině, byli jádrem a ideologickým motorem tohoto hnutí a dokázali více než dobře vycházet s ostatními prvky hnutí. Roli nepochybně hrál fakt, že libertariáni tenkrát nebyli pubertální nihilisté, ale produktivní členové buržoazní společnosti. Nicméně zde existovala i opětovaná tolerance a náklonnost k libertariánům a jejich postojům ze strany pravice.

 

Zadruhé tzv. koalice „Paleos“ z počátku devadesátých let, což zahrnovalo paleolibertariány, jako Rothbard, Rockwell, či Hoppe, stejně jako paleokonzervativce jako Buchanan, Gottfried, Fleming, či Francis. Někteří z paleokonzervativců byli ještě před pádem východního bloku smířeni s intervencionistickou zahraniční politikou. Po jeho pádu si však řekli: „To hrozné nebezpečí skončilo. Říše zla se rozpadla, tak je načase ukončit to budování impéria a vrátit naše vojska domů!“. To se samozřejmě nelíbilo oficiální „pravici“. Paleolibertariáni, stále přesvědčeni, že pravdu v zahraniční politice měli oni (tedy, že intervence, řinčení zbraněmi, obkličování východního bloku a celého toho budování socialismu doma v USA, což mělo údajně zabránit bujení socialismu v zahraničí, přineslo více škody než užitku), byli nicméně více než ochotni odsunout jakékoliv dřívější spory a probuzeným paleokonzervativcům nabídnout svou vřelou náruč.


Obě aliance bohužel skončily, či se odloučily po smrti některých významných představitelů a vzdálení se společným politickým bodům. V padesátých letech nastoupila mladší generace tzv. Nová pravice, která láskyplně přijala veškeré body New Dealu a navíc byla po svém kmotrovi Lvu Trockém silně intervencionistická v oblasti zahraniční politiky. Stala se tak antitezí koalice Staré pravice a nadlouho ovládla politický prostor napravo.


V devadesátých letech se paleokonzervativci bohužel zaměřili na své slabé stránky a své silné stránky upozadili. Tak se prezidentský kandidát Pat Buchanan, jenž si v roce 1992 vysloužil nadšenou podporu otce anarchokapitalismu Murrayho Rothbarda, již o pár let později politicky soustředil spíše na propagaci protekcionismu, než na dřívější skvělé cíle mírové zahraniční politiky.


Tato spojenectví, jakkoliv dočasná, byla však v mnoha ohledech velmi plodná, i když nedosáhla plně svých cílů. Dnes se z nich můžeme poučit a zničit onen obludný levicový sen o nových, politicky korektních gulazích! A poněvadž na celém Západě proběhla revoluce, nic menšího, než kontrarevoluce stačit nebude!


Jménem všech konzervativních libertariánů upřímně nabízím ruku na znamení přátelství širšímu pravicovému hnutí. I když si možná nebudeme notovat úplně ve všem, máme velký kus cesty společný. Zároveň bych, i s ohledem na mnou krátce zmíněné případy přímé spolupráce libertariánů a obecné pravice, rád upozornil na fenomén, který zabránil dostat z těchto jinak velmi plodných aliancí, plný potenciál.


Pokusím se to vysvětlit na vlastním příkladu. Po objevení libertariánství a rakouské školy ekonomie následovalo několik let usilovného studia, (které neskončilo a do konce mého života ani neskončí), jež vedly k slušné úrovni porozumění těmto předmětům (včetně jejich metody zkoumání, tedy toho proč se kupř. v ekonomii postupuje tak a ne jinak), stejně jako jejich hlavním rivalům v podobě jiných ekonomických škol, či politických filozofií. A i když je znalost takových věcí, jako je pravá povaha státu, či důvody a průběh hospodářského cyklu, velmi opojná a některé mé kolegy poněkud oslepila, mne to nestačilo. Tudíž, se slušnými znalostmi ekonomie a etiky, jsem se vydal vstříc oborům jako je historie, sociologie, či filozofie, což zase vedlo k estetice, kultuře, nejnověji i teologii ale třeba i k problematice biologických a psychologických rozdílů mezi lidmi a antropologii. Zkrátka jsem se ponořil do oborů, které mnozí moderní libertariáni k vlastní škodě ignorují, a ve kterých si velmi dobře vede tradiční, řekněme konzervativní, pravice.

 

S potěšením musím oznámit, že mé „základní“ znalosti – ekonomie a etika, nebyly dalším zkoumáním jiných oborů poškozeny, ba právě naopak! Každý nový, „rozšiřující“ obor ony „základní“ znalosti podepřel, obohatil a posílil o nové dimenze uvažování.


Tímto způsobem se ze mne stal pravicový či konzervativní libertarián (či „paleolibertarián“, chcete-li). Paleolibertariáni si tedy vzali k srdci tuto lekci a to mnohdy do té míry, že chápáním konzervativních zásad a hodnot převyšují mnohé řadové členy konzervativního hnutí, jež je pohříchu plné „praktických“ lidí, spoléhajících jen na svůj zdravý rozum. To je v mnoha ohledech obdivuhodné, ale nevhodné pro hlubší intelektuální práci. Prostě míč je na straně konzervativců, aby též oni čerpali z poznatků libertariánů a plně využili výhod plynoucích z našeho spojenectví. Věřte tomu, že např. ekonomické argumenty nepředkládáme pouze ze zábavy a osobních sympatií. A už máte jakékoliv představy např. o užitečnosti minimální mzdy, tak vám je logika ekonomie rozebere, jak stavebnici z lega. Bez ohledu na vaše pocity a „praktické zkušenosti“.


Zkrátka můžeme si být navzájem prospěšní. A to ještě velmi mírně řečeno. Pravda je spíše taková, že budoucnost naší civilizace závisí na vzájemné spolupráci a pochopení se.


Nyní tedy k praktickému provedení.
Co nám bude rozhodně zapotřebí? Politické zastoupení! Je to prostě další kolbiště, ze kterého nesmíme utíkat. ALE!
- Nesmíme do něj vkládat veškeré naše naděje = známe politiku. Víme, jak to chodí.
- Není to zdaleka jediné bojiště – na své straně máme nepochybně řadu výtečných osobností – komentátorů, ekonomů i jiných.

 

Ale to nestačí. Potřebujeme ovládnout veřejný prostor a kulturu. Potřebujeme spisovatele a žurnalisty. Pedagogy, kteří by se postavili cílenému ohlupování naší mládeže. Odborníky v oblasti práva pro boj s legislativní džunglí. Podnikatele, lékaře, odborníky všeho druhu. A více než to. Veškeré produktivní obyvatelstvo, které dennodenně dře, aby náš svět fungoval a „za odměnu“ je státem upírsky vysáváno a šikanováno. Potřebujeme naše argumenty dostat do veřejného prostoru, aby naše myšlenky zaznívaly na ulicích, v hospodách, restauracích a kavárnách, v obchodech, na poštách či nádražích, pracovištích všeho druhu. A to ne jako nějak vynucená, umělá konverzace, ale jako spontánní reakce na ten či onen útlak ze strany našich mocipánů. Na každé společenské téma musíme reagovat a nabídnout NAŠE řešení.


Je nejvyšší čas vzít si naši zemi zpět!

 

Velmi jsem uvítal nedávnou koalici Svobodných, Trikolory a Soukromníků! Uvidíme, jak se to bude vyvíjet a zda-li budou představitelé stran ochotni upozadit svá ega ve prospěch společné věci. Ještě jsme dohromady nic moc neviděli a neslyšeli, až na výhledově skvělé náznaky. Je zde potenciál stát se organizací „skutečných lidí“, v níž by se střední a pracující třídy – hlavní soumaři našeho tyranského, socialistického státu – cítily doma. Tedy, aby zde proběhlo něco, co Svobodní nestihli, neuměli a kvůli horlivé snaze levicových autistů, asi ani nemohli udělat.


A co má toto uskupení dělat dál? Šokovat! Šokovat celou tu „ctihodnou“ levicovou sebranku! Ať již v politice, médiích či naší kulturní frontě. Nikoliv samoúčelně, ale ve snaze vytrhnout z letargie masy, uspané stranami, které jsou si k nerozeznání podobné. Hodit do veřejné debaty bombu, začít pojmenovávat věci pravým jménem a zcela nepokrytě obviňovat levicové levárny. Zkrátka osedlat onen pravicový populismus a jet na něm vstříc svobodě!


Pokud levicová elita něco nesnáší, tak to jsou nadchnuté masy, obcházející mediální aparát a otevřeně zpochybňující jejich světonázor. Nejsme přece figurky hrající podle scénáře levice!

 

Náš Kulturkampf se musí neodvratně odehrát na dvou frontách:


1)    Místní – politicky v místních zastupitelstvích, ale mnohem důležitější je naše vlastní vystupování a angažovanost. V zásadě je třeba být dobrými lidmi, dobrými sousedy a přáteli. Být vzorem pro svou místní komunitu. Nemusíte být hned František z Assisi, ale prostě produktivním členem společnosti a slušným člověkem, na kterého je spoleh. Je vhodné takto budovat síť kontaktů s podobně smýšlejícími jedinci, a zároveň vytvářet tlak na nežádoucí elementy, aby se polepšily, típly jointa, zbavily se dredů a zařadily se do řad produktivních členů společnosti, či aby si sbalily svých pět švestek a zkoušely svoje „alternativní životní styly“ páchat někde jinde.


2)    Celonárodní – působení ve veřejném prostoru, ať již kulturní činností – psaní článků, básní, knih, divadelních her, hraní hudby, malování obrazů, vysílání podcastů, natáčení filmů a seriálů atd. s obsahem nakloněným naší věci. A politicky samozřejmě nejdůležitější volby do poslanecké sněmovny.


Co mohou paleolibertariáni nabídnout širšímu pravicovému hnutí, a za jakých podmínek by tak měli činit? Rozhodně můžeme dát to nejlepší z obou světů dohromady a v duchu pravicového populismu stvořit krátký a úderný politický program. Jaké je kritérium? Přiblížíme se tím či oním krokem blíže ke svobodě? Pokud ano, tak je to dobrý krok! Tedy žádné nové programy („negativní daň“, či vouchery!), ale spíše decentralizace! V případě imigrace nesení plných nákladů, nikoliv dotování přistěhovalectví přes (velmi nelibertariánské) „veřejné statky“ či dokonce státní zabezpečovací systém, tak jak to obhajují zastánci „svobodné“ imigrace!

 

Jaký by tedy měl být politický program našich „paleos“? Mělo by jít o těchto několik bodů, bez ohledu na pořadí.


1)    Zastavme masovou imigraci – nejde o nenávist k cizincům jako takovým. Avšak pokud nejste úplně slepí, museli jste si povšimnout, že zástupy imigrantů, jež v posledních letech zaplavují Západ, pocházejí z kultur nepřátelských vůči svobodě. Navíc přinesly jen hordy parazitů na sociálních dávkách, násilníků, zločinců a teroristů, kteří zde vytváří no-go zóny a všemi možnými způsoby snižují kvalitu našich životů. Jak toto změnit? Migrace musí být decentralizována, pouze po pozvání ze strany místních a lidem musí být umožněna diskriminace. Snad ani nemusím dodávat, že imigranti by neměli mít okamžitý nárok na z daní placenou zdravotní péči či sociální dávky.


K zajištění toho, aby nově příchozími byli skutečně jen produktivní lidé, může být vyžadováno, aby oni, či subjekty, které je pozvaly, složili místní komunitě kauci, která by propadla v případě, že by se daný přistěhovalec stal veřejnosti přítěží. Následovala by jeho deportace.


Taktéž by dotyčný přistěhovalec (či jeho zaměstnavatel atd.) měl plně nést náklady na opotřebení veřejných komunikací a zařízení. A v neposlední řadě by měla být důkladně prověřena minulost dotyčného přistěhovalce, stejně jako jeho politické názory. Těžko říct, proč by si měla společnost, založená na respektu k soukromému vlastnictví, nasadit do kožichu socialistickou (islamistickou, ekofašistickou….) veš.


Předpokládané výsledky? Silný pokles přistěhovalců typu negramotný afgánský pasák koz. Ale i pokud bychom se zaměřili na jednu etnickou skupinu (např. Ukrajinci), pak by velmi pravděpodobně proběhla silná kvalitativní změna v povaze přistěhovalců. Zkrátka větší šance by měli ti, kteří jsou schopni a ochotni se rychle naučit jazyk a kulturní zvyky. Ti z východních gastarbeiterů, kteří mají problémy s tím, co u nás považujeme za základní hygienické návyky, a kteří si čas mezi šichtami zkracují opilectvím a výtržnostmi (včetně ničení cizího majetku i ublížení na zdraví), by to měli s hledáním práce o dost těžší. Jejich zaměstnavatelé by byli nuceni pečlivěji vybírat své zaměstnance, poněvadž čím víc by byli tito přistěhovalci pro místní komunitu nepřijatelnější, tím více by byli vystaveni diskriminačním a segregačním tlakům. Zaměstnavatel by tak mohl být nucen na svém vlastním pozemku vystavět ubytování pro nově příchozí zaměstnance, či dokonce jim obstarávat zásobování a zábavu.


S takto odkrytými skutečnými náklady by se (alespoň v některých případech) dalo očekávat, že byznys, založený na intenzivním využívání výrobního faktoru práce, přesune tu (relativní) trochu kapitálu právě za oním výrobním faktorem práce, než aby tomu bylo naopak.

 

2)    Přestaňme s bombardováním cizích zemí a se zabíjením jejich obyvatel a změnami jejich státních režimů – masová migrace má více důvodů, jedním z nich je ale i rozvrácení zemí v Africe a na Blízkém východě. Produktivní západní obyvatelstvo, tak bohužel sklízí plody parazitických představitelů západních států – vrahů - a jejich imperialismu.  Je třeba požadovat striktní ne-intervencionismus a stažení se ze všech nadnárodních organizací typu OSN, NATO a EU. Zastavme veškerou mezistátní „pomoc“ a prodej zbraní zahraničním vládám. A vraťme se ke zdravému přístupu Amerika na prvním místě, Francie na prvním místě, ČR na prvním místě atd. Mírumilovným činnostem mezi národy (např. obchod) je třeba dát zelenou.

 

3)    Zrušme rasová i veškerá jiná skupinová privilegia – v trestní problematice se jedná např. o zločiny s „rasovým podtextem“ apod. Okolnosti hrají jistě roli, ale základním faktem zůstává, že vražda je vražda, ať již šlo o vraždu z důvodu barvy kůže oběti nebo z důvodu „znuděnosti“ pachatele.


Skupinovými privilegii disponují též tzv. „veřejní činitelé“ – policisté, politici apod., pro které platí jiná pravidla, než pro zbytek populace. U policie je též třeba přesměrovat úsilí od buzerace obyvatelstva k řešení opravdových zločinů – vražd, krádeží, znásilnění atd.

 

4)    Zrušme centrální banku – ten prominentní nástroj na olupování mas. Vytváření nových peněz nedokáže obohatit společnost jako celek. Pouze redistribuuje existující bohatství uvnitř společnosti. V tomto případě bere z úspor produktivní části společnosti a dává je do rukou státu na financování dotačníků, příživníků, nástrojů propagandy, zkrátka všech jeho podporovatelů. Hra centrální banky s úrokovými sazbami též způsobuje hospodářský cyklus s nepodloženými boomy a táhnoucími se depresemi.

 

5)    Dostaňme stát z oblasti vzdělávání – v konečném důsledku to samozřejmě znamená konec té ohlupovací a indoktrinační náhražky za hlídání dětí. Ale prozatím by byla skvělým krokem decentralizace školství s maximální možnou rodičovskou kontrolou nad probíraným učivem. Toto by měli konzervativci obzvláště uvítat, poněvadž to rodinám navrací jejich odvěkou přirozenou funkci. Navíc by byl silně oslaben onen tlak na stádovitost a průměrnost, zatímco by opět rozkvetla nerovnostářská, a tudíž nedemokratická rozmanitost a snaha excelovat.

 

6)    Snížení státních výdajů – v první řadě odstrčit od rozpočtového cecíku vládnoucí elitu a její intelektuální bodyguardy s přemrštěnými výdělky, penzemi, výsluhami, dotacemi a úplatky, ve kterých se koupou vrchní patra politiky, byrokraté, centrální bankéři, tajné služby, akademická vrchnost, soudci, média, političtí poradci, kulturní fronta a „kapitalisté“ jánabráchismu, jejichž „soukromý“ majetek by bez státní intervence neexistoval, či byl mnohem menší, než je nyní. Je třeba ČT a ČRo odstřihnout od „povinně-dobrovolných“ příspěvků od obyvatelstva, které mělo tu „drzost“ si pořídit rádio, či televizi.


Velmi důležité je též decentralizovat a nakonec nahradit státní zaopatřovací systém, který zaopatřuje především armádu všelijakých úředníků, sociálních pracovníků a poradců, starou dobrou soukromou charitou. Ta totiž na rozdíl od úředního aparátu má všechny ekonomické pobídky, aby ekonomická podpora trvala pokud možno co nejkratší dobu a dotyční se možno-li mohli opět zapojit do pracovního procesu.


Zato úřednický aparát potřebuje neustále „prosperující“ lumpenproletariát. A pokud možno u něj podporovat (např. nepodmíněnou finanční podporou) všechny druhy patologických společenských jevů – alkoholismus a užívání drog, rozpad rodiny, nárůst počtu nemanželských dětí apod. Má tak neustále po ruce důvody k další existenci a snad i navyšování rozpočtu svého úřadu. Pokud toto trvá po několik generací, má existence takového zaopatřovacího systému i nezanedbatelné dysgenické dopady na populaci.

 

7)    Snížení daní – všech daní, lhostejno zda se jedná o daně z příjmu či spotřeby. Ekonomie nás učí, že rozdíl mezi nimi je vcelku malý. Důležitější je jejich úhrnná výše. Čím vyšší daně jsou, tím více je trestána produkce a současně podporován parazitický způsob života. Daně napadají dělbu práce a tím pádem i náš blahobyt a veškerý civilizační pokrok. Současný úpadek je mimo jiné daný i tím, že naše daňové zatížení je takové, že můžeme jen tiše závidět nevolníkům raného novověku jejich relativně nízké robotní a daňové povinnosti.


Toto by byly tak ty nejdůležitější body naší pravicově populistické koalice. Mohly by jistě zaznít i další body, ale pro představu to snad stačí. V krátkosti ještě zmíním dvě témata.  Totiž, kdyby v této zemi zázračně, tak rychle, jak jen to převody sorosovských fondů dovolí, vyrostla Antifa a začala se typicky vandalsky projevovat (napadat pravicově smýšlející, zapalovat auta atd.), tak není vůbec třeba se stydět proti nim použít státní policii, což by se nepochybně nelíbilo mnoha levicovým libertariánům. Avšak v tomto případě by státní policie vykonávala stejnou činnost jako kterékoliv soukromé složky – totiž zasahovala by proti skutečným zločincům. No a poněvadž v žádné svobodné společnosti nemůže být člověk zbaven práva na sebeobranu, tak není nejmenší problém, aby Antifě dali nakládačku sami napadení pravičáci.

 

A nakonec, i když jsem to již zmínil, nedávejte příliš důvěry politikům a politickým stranám. Koneckonců, naším finálním cílem je konec politiky a její nahrazení řešení meziosobních vztahů a konfliktů soukromým právem a občanskoprávními procedurami.
Toto vše bude vyžadovat notnou dávku osobní odvahy. Ale nelze již nic déle odkládat. Situace se nadále zhoršuje a západní civilizace a její myšlenka svobody může již velmi brzy zmizet z povrchu zemského.

 

Poznámka:

(1)    http://www.bawerk.eu/clanky/texty-jinych-autoru/pravicovy-populismus-od-murraye-rothbarda.html