Libertariánský Institut Eugena von Böhm-Bawerka

Americký profesor ekonomie Frederic Scherer se zabýval hudbou a vlivem copyrightu (práva na duševní vlastnictví) na hudbu: "Účinné zákony o copyrightu se objevily až kolem roku 1840 v severní Itálii. Jedním z prvních, kdo copyrightu umně využil, byl Giuseppe Verdi. Finanční úspěch, který se díky tomu dostavil, však podle Scherera snížil jeho skladatelské úsilí v dalších letech." Scherer také oponuje dalšímu častému názoru, že absence copyrightu přivedla skladatelskou činnost do slepé uličky: "Svět by byl plný nádherných hudebních děl, i kdyby zákony o copyrightu nikdy nevstoupily v platnost." (1). Na jedné straně tedy máme teorii, že neexistence duševního vlastnictví (copyrightu) vede k tomu, že umělečtí tvůrci, například hudební skladatelé, nejsou ochotni tvořit umění ve velkém rozsahu proto, že zatímco náklady na tuto tvorbu jim celé zůstanou, výnosy budou menší proto, že jejich dílo si může kde kdo zkopírovat. Budou tak méně motivováni tvořit. Na druhou stranu máme teorii, která říká, že za existence duševního vlastnictví, tvůrci mají své peníze jisté, a proto od určité míry vydělaného příjmu nebudou již ochotni tak moc tvořit. Mezní užitek z peněžního příjmu klesne natolik, že se na škále osobních preferencí mezní užitek z volného času dostane výše. Která z uvedených skutečností převáží bude záviset na konkrétních okolnostech. Nicméně pokud uvážíme, že někteří tvůrci mají v daném oboru činností - například skládání hudby - nejvyšší diskontovanou hodnotu mezního produktu své práce, je z logiky věci téměř jisté, že se budou i nadále věnovat dané činnosti. A čím budou ve svém oboru lepší než v jiných činnostech, tím to bude platit více. V této stati se podíváme na některé hudební skladatele 18. a počátku 19. věku, a to z hlediska kvantity odvedené práce.

A kapúni nám zničili po hadráku cukrovary vece soudruh Jonas z komentářů na webu Pravý prostor anebo jiný podobný obdivovatel bolševických časů. Faktem ovšem je, že člověk narazí na stesky ohledně zániku cukrovarů i mezi lidmi, kteří nemají pozitivní vztah k minulému bolševickému režimu. Jak to tedy s těmi cukrovary dnes je?   

Doputovali jsme s Janisem Varufakisem k továrnám. Ani u továren Varufakis nezklamal a pokračuje ve svém svérázném a nepodloženém výkladu historie. Ba dokonce Varufakis ani neví, kdo vynalezl parní stroj. 

V případě odchodu z EU čili Czexitu je dost ekonomicky uvažujících odpůrců evropské integrace raději pro setrvání v Evropské unii a její reformování, než přímo pro odchod z unie. Důvodem je dle mého názoru začasto obava z toho, že Evropská unie by měla snahu se nám pomstít (nějaká barevná revoluce by se mohla najít), ale zejména to, že by došlo k razantnímu nárůstu cel na vývoz České republiky do Evropské unie. Snahu EU mstít se bych vzhledem k průběhu Brexitu úplně nepodceňoval, a proto vznikl i tento text.

Varufakisův nástin vývoje historie lidstva čili jeho pokroku je velmi slabý. Autor poukázal jen na velmi omezený počet faktů a jiné opominul či přímo zavrhnul – jako třeba inteligenci a genetické rozdíly. Jeho nástin vývoje historie lidstva nedokáže vůbec vysvětlit to proč nakonec triumfovali Evropané a ne třeba Číňané anebo Indové či jiné národy a země, které měly dost často výhodnější startovní podmnínky. Z Varufakisova nástinu vývoje lidstva navíc čiší autorova politická korektnost a vlastně se ukazuje i to, že i v této oblasti je Varufakis jen výhonkem dnešního mainstreamu. 

Ve své knize „Co jsem řekl své dceři o ekonomii: stručná historie kapitalismu“ řecký ekonom a bývalý ministr financí Janis Varufakis podává mimo jiné historii vývoje lidstva (vlastně pokrok lidstva) až téměř k současné civilizaci a vysvětluje proč nakonec zvítězili Evropané, které zřejmě dle dikce nemá zrovna v lásce. Klíčem pro vzestup Evropanů je dle Varufakise několik skutečností, které zde nyní rozebereme. Naopak některé skutečnosti Varufakis s jistotou odmítá. I o těch se zmíníme, a to hned zkraje. 

Kniha Janise Varufakise „Co jsem řekl své dceři o ekonomii: stručná historie kapitalismu“ se stala bestsellerem. Autor je bývalým řeckým ministrem financí a známým ekonomem. Jeho kniha líčí historii kapitalismu a zároveň vysvětluje některé ekonomické záležitosti. Měla by prý obsahovat neotřelé argumenty. V této obsáhlé stati se podívám na kapitolu, která pojednává o penězích.

Kniha Janise Varufakise „Co jsem řekl své dceři o ekonomii: stručná historie kapitalismu“ se stala bestsellerem. Autor je bývalým řeckým ministrem financí a známým ekonomem. Jeho kniha líčí historii kapitalismu a zároveň vysvětluje některé ekonomické záležitosti. Měla by prý obsahovat neotřelé argumenty. V této obsáhlé stati se podívám na kapitolu, která pojednává o penězích.

V minulosti poměrně živé diskuse o 100 % bankovních rezervách, jsou dnes již v řadách libertariánů a příznivců Rakouské ekonomické školy, téměř zapomenuty. Jedním z argumentů, který byl vznesen na podporu bankovnictví s částečnými rezervami (tedy s méně než 100 % rezervami vůči vkladům) byl ten názor, že poskytování úvěrů, při kterém vznikají i nové peníze, je podloženo různými aktivy, jako je třeba dluhopis, jiný cenný papír či majetek dlužníka, a že tedy svým způsobem jde o nějaké krytí nově vzniklých peněz. Čili depositní (vlastně všechny fiduciární) peníze tedy nevznikají z ničeho, ale jsou navázány na nějaké aktivum. Touto teorii jsem se tu již zabýval v článku „Frakční bankovnictví a peníze kryté cennými papíry a majetkem dlužníka“. Tam jsem zmínil okrajově to, že banky sami drží ve svém jmění dost často cenné papíry, kterými tzv. ručí za svoji kapitálovou přiměřenost. V případě neschopnosti splácet vklady by teoreticky klienti mohli být uspokojeni z majetku banky. K tomu je nutné se vrátit poněkud podrobněji.

O Rusku se lze toho dočíst u nás za poslední léta poměrně dost. Ovšem nejde většinou příliš o objektivní čtení. Jedna skupina pisatelů haní vše, co je s Ruskem spojené a vidí ruské agenty doslova za každým stromem. Druhá skupina zase až poněkud mesianisticky očekává, že nás Rusko nějakým způsobem spasí, a to přesto, že je od nás ca 1 000 km daleko. V tomto článku bych se chtěl podívat na ekonomickou úroveň Ruska, o které jedni tvrdí, že je velmi slabá, zatímco druzí ji nejspíše poněkud přeceňují. Využiji k tomu západní statiku. Samozřejmě ta může být proti Rusku zaujatá, i tak snad může pro nějakou orientaci sloužit (a autor také neumí rusky, aby si mohl přečíst ruskou statistiku).