Institut Ludwiga von Misese Morava a Čechy

Estonské hlavní město Tallin (asi 435 tisíc obyvatel) zavedlo pro své obyvatele městskou hromadnou dopravu zdarma v roce 2013. Již o pár let později se ukázalo, že podíl automobilové dopravy v centru města sice o něco poklesl (v celém městě však o 4 % stoupl), ale to i vlivem navýšení počtu spojů (o 9,6 %) a restriktivních opatření (17 km preferenčních pruhů pro MHD, preference na semaforech), zatímco počet přepravených osob MHD narostl velmi málo (údajně jen o 1,2 %). Nyní jsou k dispozici výsledky dalšího průzkumu. O těch referuje článek „Free-of-charge public transport isn’t free, Finnish experts say“.

Někdy 30. března jsem konečně začal sbírat informace k fascinujícímu příběhu, který koronavirus vyvolal. Následující text je snahou podchytit, a tak do budoucna uchovat aspoň některé z těchto úžasných aktivit, které se objevily doslova přes noc. Jistě mnoho sem jich minul, a některé si nepoznamenal, a také jsem začal se sběrem informací poněkud pozdě.

Někdy 30. března jsem konečně začal sbírat informace k fascinujícímu příběhu, který koronavirus vyvolal. Následující text je snahou podchytit, a tak do budoucna uchovat aspoň některé z těchto úžasných aktivit, které se objevily doslova přes noc. Jistě mnoho sem jich minul, a některé si nepoznamenal, a také jsem začal se sběrem informací poněkud pozdě.

Někdy 30. března jsem konečně začal sbírat informace k fascinujícímu příběhu, který koronavirus vyvolal. Následující text je snahou podchytit, a tak do budoucna uchovat aspoň některé z těchto úžasných aktivit, které se objevily doslova přes noc. Jistě mnoho sem jich minul, a některé si nepoznamenal, a také jsem začal se sběrem informací poněkud pozdě.

I když v době po příchodu tzv. keynesiánské revoluce ve 2. polovině 30. let 20. věku se valná většina ekonomů stala nadšenými keynesiánci, neplatilo to rozhodně o každém ekonomovi. Postupem doby prošlo keynesiánství úpadkem. Jednak se vnitřně samo rozdrobilo na několik různých škol (neokeynesiánci, postkeynesiánci, noví keynesiánci apod.) a za druhé významný vzestup prožily ne-keynesiánské ekonomické školy (monetaristé, nová klasická ekonomie a rakouská škola). I když dodnes je řada ekonomů keynesiánci, řad ekonomů jimi není a považuje učení Johna M. Keynese za nepůvodní, zmatené, rozporné a v zásadě mylné. Ba co více samotná osoba J. M. Keynese je velmi kontroverzní. Tato kniha obsahuje kritiku díla J. M. Keynese z pera významných i méně významných ekonomů rakouské školy a zabývá se i temnými stránkami jeho osobnosti. Keynes sám poměrně dost stranil významným totalitním režimům 20. století. V roce 2020 jsme svědky nového českého vydání Keynesovy stěžejní knihy "Obecné teorie zaměstnanosti, úroku a peněz", proto se jistě bude hodit i tato předkládaná E-KNIHA.  

Berlín na pět let zmrazí výši nájemného. V Německu jde zatím o nejdalekosáhlejší opatření proti rychle rostoucím nájmům. Zákon počítá s tím, že lidem, kteří žijí v nájmu, nebude možné cenu za něj zvýšit po dobu pěti let od 18. června 2019. Pro zpětnou platnost opatření se berlínská koalice rozhodla proto, aby se během příprav zákona nájmy na poslední chvíli nezvedaly."

Svérázný výklad historie podává Varufakis i nadále. Dle něj za feudalismu existoval majitel půdy a nevolníci. Nevolníci produkovali sami od sebe a dostávali přebytek, který zbyl poté, co jim majitel půdy sebral „svůj“ podíl. Neexistovaly mzdy. Neexistoval zisk. Bohatství se hromadilo na hradě majitele půdy a nějaké dluhy vznikaly po svátcích (když skončila produkce a úroda byla rozdělena). V těchto společnostech s trhy nebyl zisk sám o sobě cílem a dluh nebyl podstatný.“

Americký profesor ekonomie Frederic Scherer se zabýval hudbou a vlivem copyrightu (práva na duševní vlastnictví) na hudbu: "Účinné zákony o copyrightu se objevily až kolem roku 1840 v severní Itálii. Jedním z prvních, kdo copyrightu umně využil, byl Giuseppe Verdi. Finanční úspěch, který se díky tomu dostavil, však podle Scherera snížil jeho skladatelské úsilí v dalších letech." Scherer také oponuje dalšímu častému názoru, že absence copyrightu přivedla skladatelskou činnost do slepé uličky: "Svět by byl plný nádherných hudebních děl, i kdyby zákony o copyrightu nikdy nevstoupily v platnost." (1). Na jedné straně tedy máme teorii, že neexistence duševního vlastnictví (copyrightu) vede k tomu, že umělečtí tvůrci, například hudební skladatelé, nejsou ochotni tvořit umění ve velkém rozsahu proto, že zatímco náklady na tuto tvorbu jim celé zůstanou, výnosy budou menší proto, že jejich dílo si může kde kdo zkopírovat. Budou tak méně motivováni tvořit. Na druhou stranu máme teorii, která říká, že za existence duševního vlastnictví, tvůrci mají své peníze jisté, a proto od určité míry vydělaného příjmu nebudou již ochotni tak moc tvořit. Mezní užitek z peněžního příjmu klesne natolik, že se na škále osobních preferencí mezní užitek z volného času dostane výše. Která z uvedených skutečností převáží bude záviset na konkrétních okolnostech. Nicméně pokud uvážíme, že někteří tvůrci mají v daném oboru činností - například skládání hudby - nejvyšší diskontovanou hodnotu mezního produktu své práce, je z logiky věci téměř jisté, že se budou i nadále věnovat dané činnosti. A čím budou ve svém oboru lepší než v jiných činnostech, tím to bude platit více. V této stati se podíváme na některé hudební skladatele 18. a počátku 19. věku, a to z hlediska kvantity odvedené práce.

A kapúni nám zničili po hadráku cukrovary vece soudruh Jonas z komentářů na webu Pravý prostor anebo jiný podobný obdivovatel bolševických časů. Faktem ovšem je, že člověk narazí na stesky ohledně zániku cukrovarů i mezi lidmi, kteří nemají pozitivní vztah k minulému bolševickému režimu. Jak to tedy s těmi cukrovary dnes je?   

Doputovali jsme s Janisem Varufakisem k továrnám. Ani u továren Varufakis nezklamal a pokračuje ve svém svérázném a nepodloženém výkladu historie. Ba dokonce Varufakis ani neví, kdo vynalezl parní stroj.