Stránky Ludwiga von Misese Morava a Čechy

Fašistický režim rozvinul dle P. Milzy mnohem smělejší sociální politiku a zavedl mnohem odvážnější sociální zákonodárství než liberální stát. "Mimo opatření, která se týkala rodiny a měla za cíl zvýšení porodnosti, byla tak přijata v letech 1928 až 1930 opatření na zvýšení dělnických penzí, změnu výše starobního pojištění a invalidního pojištění a k zabezpečení pracujících před pracovními úrazy. Dalšími výnosy byly založeny pojistky proti tuberkulose a proti pracovním nemocem, a všechna tato pojištění byla povinná, financovaná z dělnických příspěvků fašistickým odborům, rozděleným podle odvětví a sdruženým v Národním fondu sociálního pojištění." Vedle toho existovala i péče o volný čas pracujících a sociální a zdravotní pomoc Opera nazionale dopolavoro, největší organizace lidové zábavy na planetě (biografy, divadla, orchestry, knihovny, profesní a kulturní spolky a sportovní organizace), a to i když vezmeme v úvahu Sovětský svaz.

Fašismus byl i hnutím, které mělo svoji duchovní stránku, která přirozeně dopadala i na hospodářské záležitosti. Dle „Doktríny fašismu“ je fašistická koncepce života duchovního rázu, ve které je člověk viděn ve svém imanentním vztahu k vyššímu právu, obdařenému objektivní vůlí, která překračuje individuálno a povyšuje ho na vědomého člena duchovní společnosti. Ti, kteří si nevšímají ničeho více než jen oportunistického uvažování v duchovní politice fašistického režimu, selhávají v tom si uvědomit to, že fašismus není jen systémem vlády, ale je také a především systémem myšlení.

Green Deal (Zelený úděl) se stal v politických a ekonomických diskuzích v posledních letech skutečným hitem. V této stati se podíváme na to, co tento program Evropské unie znamená pro ekonomiku a blahobyt obyvatel. Respektive se podíváme na to jaké ekonomické důsledky a dopady tento program bude míti. 

Bude dobré se zde aspoň krátce zmínit i o posledním období italského fašismu, i když jen krátce, protože jde o téma, které by vydalo na samostatnou práci a navíc k němu nemám již tolik materiálů. Po prvním pádu Mussoliniho v roce 1943 a po založení Italské sociální republiky došlo ke známému sjezdu ve Veroně, kde byl vydán Veronský manifest. Samotný Mussolini hodnotil sjezd Fašistické republikánské strany ve Veroně takto: "Projevily se tam ty nejpodivnější tendence, některé hraničící s komunismem. Někdo žádal prostě a jednoduše zrušení vlastnického práva! Při pohledu na to bychom si mohli klást otázku, proč jsme dvacet let bojovali proti komunistům! Podle těch levičáků bychom dnes mohli dospět ke všeobecnému objímání, i s nimi." Dle Sierra Milzy se Veronský manifest z 14. listopadu 1943 měl stát chartou nového režimu, byl ostatně jakýmsi kompromisem mezi socializujícími tezemi Nicole Bombacciho a korporativistickými tezemi hájenými Allesandrem Pavolinim. Byla v něm ideologická veteš, z níž čerpal první program fasci v roce 1919; směs nacionalismu, populismu, libertářského socialismu (co to je?) a mazzinismu.

Pietro Gorgolini se ve svém knize „The Fascist Movement in Italian Life“ zabýval poměrně dost podrobně zemědělstvím. Dle něj fašismus podporoval postupující vlastnictví půdy ze strany jejich obdělávatelů, ačkoliv dočasné stádium družstevnictví je možné k provedení ve všech regionech poloostrova. Fašismus měl dát zemědělci řádný zájem na jeho práci pomocí účasti na jejích plodech. Půda měla patřit těm, co na ní pracují. Chtěl také plně vzdělat pracující v zemědělství a vypracovat technické, administrativní, ekonomické a finanční instrukce. 

Dle Pierra Milzy v roce 1938 je italský kapitalismus v mnoha ohledech státním kapitalismem a závěrečná rozhodnutí činí ti, kdo mají ruce na ovládacích pákách státu. "To neznamená, že by byli finančníci a velcí šéfové průmyslu zcela odsunuti na okraj. Velmi silná koncentrace, jež doprovázela záchranu italského hospodářství z veřejných prostředků měla za následek, že výroba byla dána pod kontrolu malého počtu společností, jež měly každá v čele jednu silnou osobnost. Různým průmyslovým odvětvím tak zcela dominovali muži jako Agnelli, Falck, Pirelli, Cini, Volpi, Conti, Donegani a další, kteří zároveň zasedali vedle představitelů státu a strany ve správních radách podniků kontrolovaných IRI, které zajišťovaly před válkou 80 procent v oblasti stavby lodí, 77 procent produkce litiny, 67 procent železných matriálů, 50 procent oceli a výzbroje a 22 procent strojní výroby.

Statistický rasismus čili vyhýbání se určitým etnikům či národům anebo místům, kde tyto etnika a národy obývají je běžnou součástí našeho života. Jistě i nejeden čtenář tohoto článku zná ze svého okolí oblasti, kam je dobré nechodit, a kterým je dobré se tedy obloukem vyhnout. Večer anebo někdy i přes den. Tento tzv. statistický rasismus není rozhodně nic špatného a může být dokonce i vědecky obhájen. A to zejména pomocí ekonomie. Konkrétně pomocí ekonomické teorie, která se týká informací. 

Kniha „Trhy: Měnová politika pro nadšence a investory“ od D. Stroukala a J. Berky pojednává o státní měnové politice respektive o měnové politice centrální banky. Snaží se popsat jak je tato politika provozována (čili neřeší moc to, zda je tato politika žádoucí nebo není, i když autoři se k názoru, že je tato žádoucí dle mého spíše kloní než nekloní) a jaký má vliv na investice. I když jde o docela povedenou knihu, tak dle mého názoru ekonomii hlavního proudu a některé její přední současné osobnosti přeceňuje. Jednou z těchto osobností je bývalý guvernér americké centrální banky Ben Bernake. Ten je v knize přijímán s poměrně velkým nadšením.

Ludwig von Mises je znám svoji ekonomickou kritikou nemožnosti ekonomické kalkulace za socialismu. Přišel také s tím, že označoval nacionální socialismus (nacismus) za určitý druh socialismu. Byly zde nějaké odlišnosti od socialismu sovětského typu, ale v zásadě šlo ve výsledku o docela dost podobný systém.

Ve své nedávno vydané knize „Trhy: Měnová politika pro nadšence a investory“ se její autoři Dominik Stroukal a Jan Berka zabývají mimo dopadu státní měnové politiky na investice a jiné věci i původem peněz.