Stránky Ludwiga von Misese Morava a Čechy

Pietro Gorgolini se ve svém knize „The Fascist Movement in Italian Life“ zabýval poměrně dost podrobně zemědělstvím. Dle něj fašismus podporoval postupující vlastnictví půdy ze strany jejich obdělávatelů, ačkoliv dočasné stádium družstevnictví je možné k provedení ve všech regionech poloostrova. Fašismus měl dát zemědělci řádný zájem na jeho práci pomocí účasti na jejích plodech. Půda měla patřit těm, co na ní pracují. Chtěl také plně vzdělat pracující v zemědělství a vypracovat technické, administrativní, ekonomické a finanční instrukce. 

Dle Pierra Milzy v roce 1938 je italský kapitalismus v mnoha ohledech státním kapitalismem a závěrečná rozhodnutí činí ti, kdo mají ruce na ovládacích pákách státu. "To neznamená, že by byli finančníci a velcí šéfové průmyslu zcela odsunuti na okraj. Velmi silná koncentrace, jež doprovázela záchranu italského hospodářství z veřejných prostředků měla za následek, že výroba byla dána pod kontrolu malého počtu společností, jež měly každá v čele jednu silnou osobnost. Různým průmyslovým odvětvím tak zcela dominovali muži jako Agnelli, Falck, Pirelli, Cini, Volpi, Conti, Donegani a další, kteří zároveň zasedali vedle představitelů státu a strany ve správních radách podniků kontrolovaných IRI, které zajišťovaly před válkou 80 procent v oblasti stavby lodí, 77 procent produkce litiny, 67 procent železných matriálů, 50 procent oceli a výzbroje a 22 procent strojní výroby.

Statistický rasismus čili vyhýbání se určitým etnikům či národům anebo místům, kde tyto etnika a národy obývají je běžnou součástí našeho života. Jistě i nejeden čtenář tohoto článku zná ze svého okolí oblasti, kam je dobré nechodit, a kterým je dobré se tedy obloukem vyhnout. Večer anebo někdy i přes den. Tento tzv. statistický rasismus není rozhodně nic špatného a může být dokonce i vědecky obhájen. A to zejména pomocí ekonomie. Konkrétně pomocí ekonomické teorie, která se týká informací. 

Kniha „Trhy: Měnová politika pro nadšence a investory“ od D. Stroukala a J. Berky pojednává o státní měnové politice respektive o měnové politice centrální banky. Snaží se popsat jak je tato politika provozována (čili neřeší moc to, zda je tato politika žádoucí nebo není, i když autoři se k názoru, že je tato žádoucí dle mého spíše kloní než nekloní) a jaký má vliv na investice. I když jde o docela povedenou knihu, tak dle mého názoru ekonomii hlavního proudu a některé její přední současné osobnosti přeceňuje. Jednou z těchto osobností je bývalý guvernér americké centrální banky Ben Bernake. Ten je v knize přijímán s poměrně velkým nadšením.

Ludwig von Mises je znám svoji ekonomickou kritikou nemožnosti ekonomické kalkulace za socialismu. Přišel také s tím, že označoval nacionální socialismus (nacismus) za určitý druh socialismu. Byly zde nějaké odlišnosti od socialismu sovětského typu, ale v zásadě šlo ve výsledku o docela dost podobný systém.

Ve své nedávno vydané knize „Trhy: Měnová politika pro nadšence a investory“ se její autoři Dominik Stroukal a Jan Berka zabývají mimo dopadu státní měnové politiky na investice a jiné věci i původem peněz.

"Italská vláda uplatňuje silný vliv na bankovnictví pomocí korporace, která má silný vliv na politiku, aktivity a postoje všech bank. Je mnohem více než nějakou profesionální asociací s předepsanými pravidly etiky a schvalováním rezolucí, jejichž přijetí je pro banky dobrovolné. Rozhodnutí Korporace bank a spořitelen je v praxi aktem legislativy, které je povinná pro každou banku."

Výraznou a původně neplánované utužení intervencionismu znamenala Velká hospodářská krise z let 1929 až 1933. Mussolini se snažil vyrovnat deficit rozpočtu a snížil o 12 % platy úředníků a podobně i u ministrů a státních podtajemníků. Podobně byli sníženy platy v soukromém sektoru. Později Mussolini opouští politiku tvrdé liry a v roce 1936 volí devalvaci liry o razantních 41 %.  Opožděná devalvace pak přispěla k usnadnění exportu, takže v roce 1937 se nakonec výkon italského průmyslu vrátil na předkrizový stav z roku 1929.

Dá se říci, že to, co bylo uvedeno v předchozí kapitole se v zásadě podobá tomu, co existovalo ve skutečnosti. Někdy více někdy méně. Směřování bylo od poměrně svobodného trhu k tvrdému intervencionismu až skoro k socialismu. Peter Williams uvádí mezi základními znaky korporativismu (jinak jednoho z nejméně jasně definovaných pojmů politického diskursu i sociální analýzy) i tři následující: (A) stát sehrává dominantní úlohu ve vztahu k zachování sociálního řádu, a proto redukuje význam trhu jako stabilizačního nástroje. Za účelem dosažení stabilizace usiluje o překonání konfliktních partikulárních zájmů jednotlivých skupin; (B) hospodářský systém je založen na soukromém vlastnictví výrobních prostředků a námezdní práci a (C) stavovské organizace zaujímají intermediární úlohu mezi státem a jednotlivými aktéry - jejich funkce je jednak reprezentativní a jednak regulativní.

Hospodářským otázkám se věnuje Benito Mussolini zejména ve své stati "Politická a sociální doktrína". Jeho stať „Doktrína fašismu“ se tímto tématem příliš nezabývá. V "Politické a sociální doktríně" je Mussolini poměrně dost jasný. Dle něj: „Fašistický stát klade nároky na panování na ekonomickém poli ne méně než na jiných polích; nechává své aktivity pocítit skrze celou délku a šířku země prostřednictvím svých korporativistických, sociálních a vzdělávacích institucí a celé politické, ekonomické a duševní moci národa, organizovaného v příslušných sdruženích, pohybujících se v rámci státu.“