Otrokářství v Ašantské říši v západní Africe
[Autor: Lipton Matthews. Vyšlo dne 23. IX. 2020 na Mises.org]
Napříč západním světem jsou pomníky zasvěcené historickým osobnostem jako byli Robert Milligan a Edward Coulston káceny. Tvrdí se, že památník mužům jako byli tito, oslavují imperialismus a zotročení černochů.
Nicméně nemůžeme debatu přepustit radikální levici. Je zde nešťastná praxe v intelektuálních kruzích kritizovat hlavně bělochy za jejich zapojení do imperialismu a otrokářství. Málokdy se diskutují tyto podniky z ne-západního úhlu pohledu. Ale to je nevyrovnaná presentace historie. V protikladu k populárním historkám nejsou imperialismus a otrokářství unikátní pro bělochy. Během historie se černoši ochotně podíleli na obou těchto podnicích. Mnoho lidí zná příběhy o evropských dynastiích, ačkoliv historie imperialismu a otrokářství v západní Africe je většinou neznámá mimo vědeckou komunitu afrikanistů. Musíme osvětlit tyto události, abychom zničili mýtus o tom, že historicky byli černoši pasivními pěšáky v evropském imperialismu. Západní Afrika je významně zajímavá pro naši analýzu, protože je hlavně černošská. Významné je také to, že potomci západoafrických otroků žijí v západních zemích.
Bez ohledu na rasu lidé mají přirozenou inklinaci k získávání moci tím, že vládnou nad slabšími skupinami. Jako takoví Západoafričané sledovali to, co učenci nazývají "velkou mocenskou politikou." Jako evropští aristokraté se také zajímali o získání politické dominace nad svými rivaly. Ani otroctví nebylo cizí západní Africe. Otrokářství bylo přijatelnou společenskou institucí v Evropě a západní Africe. Moc toho nepotřebuje být připomínáno stran vykořisťování ve velké Britské říši, tak se musíme podělit o příběh jejího protějšku v západní Africe - Ašantské říše. Díky své vojenské výkonnosti se do poloviny 18. století Ašantské království stalo nejmocnějším státem na Zlatém pobřeží. Historik J. K. Fynn jasně popisuje žízeň říše po dobývání dalších území: "Ašanté anexovali části Akyemu a Kwawu, zatímco si podrželi Denkyeru, Akwamu, Wassavu, Sefwi, Assin, Aowin a Ga-Adangbe. Opravdu, když zemřel ašantský král Opoku Ware I. v roce 1750, jedinou nezávislou zemí na jihu byla fantská skupina států.
Dobyté státy byly redukovány na poplatníky Ašantské říše. Pro administraci těchto nových teritorií, byly tyto dány pod dozor šéfa z říše. Fynn referuje o tomto stylu řízení jako o nepřímé vládě - termín obvykle uplatňovaný pro ilustraci britské administrace britských kolonií. Organizační sofistikovanost Ašantské říše byla srovnatelná s dobovými evropskými státy, jelikož několik jejich předních úředníků bylo odpovědno za efektivní řízení provincií. Na druhou stranu Ašanťané se nemuseli stydět v oblasti obrany; dokonce ani mocní Britové je nemohli v době vrcholu jejich říše porazit. Slovy Agnes A. Aidoové: "Drtivá porážka Brity vedené armády pobřežního Fante a spojeneckých států v roce 1824 korunovala dlouhodobý imperiální podnik... Ašantská moc [král vší Ašante] a vliv se rozprostíral pravděpodobně na ploše 1,5 násobku velikosti moderní Ghany, s populací od tří do čtyř milionů." Zajímavě, Thomas Bowdich, britský obchodní úředník, který navštívil Kumase v 19. století tvrdil, že "Ašante bylo bez diskuse největší a rostoucí mocností západní Afriky."
A podobně jako všechny imperiální síly, nikdy neváhalo bránit svoji sféru vlivu. Zničení Ašantské říše se stalo náročným úkolem. Od 20. let 19. věku se obě strany angažovaly v periodických válkách, no hlavní úder pro hegemonii Ašantské říše přišel teprve roku 1874. Jakožto vedoucí afrikanista Kwabana Adu-Boahen poznamenává: "Až do roku 1874 Ašante zůstávala hrozivou imperiální mocností na severu, ale v roce 1874 Britové vážně oslabili její moc, když provedli invazi a Ašantskou říši porazili. Britská invaze vyznačuje jejich odklon od imperiální politiky, která spočívala v postupném opuštění od opatrnosti a aktivních intervencích do vnitřních záležitostí Ghany. Tato politika cílila na zničení ašantské hegemonie ve vnitrozemí, jakožto způsobu zlomení její dominace nad obchodními cestami a tokem obchodu mezi severem a jihem." Na rozdíl od toho čemu se věří, i Afričané byli hrdými obránci imperiální tradice.
Taktéž otrokářství bylo přítomno v Ašantské říši. No, když posloucháte kalifornské právníky, kteří se snaží připravit operační skupinu, která by činila doporučení stran reparací pro Afroameričany, mysleli byste si, že otrokářství je jen zápaďáckým hříchem. Ve své analýze otrokářství v africké společnosti Boniface I. Obichre píše, že: "Filosofické postoje k otroctví v Ašante byly takové, že jde o přirozenou instituci... časem ověřenou, praktikovanou předky a dovolenou a schválenou bohy." Dodávky otroků nabraly různé formy, jdoucí od zajatých obětí válek až k jejich nákupu na trhu otroků. Ašantská společnost měla pro otroky mnoho použití. Jakožto agresivní společnost, měla Ašantie velkou potřebu po otrocích, aby tito poskytovali vojenské služby. Navíc mnoho z nich bylo zaměstnáno jakožto domácí a zemědělští pracovníci. Otrocká práce tvořila významnou složku ekonomiky podle Ivora Wilkse: "Otroci měli ve skutečnosti rozhodující význam v ašantské ekonomice, ne tak moc pro vývozní obchod, jako pro uspokojování požadavků stran práce v zemědělství a řemesle. Zdá se nicméně jasným, že zatímco svobodní prostí ašanští občané se také hodně účastnili produkce jídla, byly zde jiné oblasti podnikání, které se jim ošklivily; ve kterých tak byla závislost na nesvobodné práci skoro totální. Nejdůležitějším z nich bylo dolování zlata, proti kterému působilo silné náboženské tabu.
Navíc musí býti uvedeno to, že i v Africe bylo nedobrovolné zotročení zděděnou podmínkou. Pro příklad mezi ašantskými lidmi byli děti svobodného muže a otrokyně počítány za otroky. Nepochybně otroci mohli dosáhnout vysoké pozice na královském dvoře, ale zacházení s nimi nebylo vždy vlídné. Během zvláštní oslavy bylo pro otroky typické, že byli obětováni. Akosua Perbi, která píše o vnitřním obchodu s otroky v předkoloniální Ghaně včetně Ašantské říše, detailně ukazuje strašné nakládání s různými otroky: "V domácím obchodě byli otroci připoutáni spolu do skupin často po patnácti za krky a vystaveni celý den od rána do večera na slunci. Byli často hladoví, žízniví a slabí. Některé dokumenty a ústní podání tvrdí, že se všemi domácími otroky bylo dobře zacházeno. Jiné tradice nicméně tvrdí, že zde byl jasný rozdíl mezi zacházením s otroky a otrokyněmi. Zatímco s otrokyněmi bylo nakládáno shovívavěji, s otroky bylo nakládáno tvrdě a byli nuceni dělat velmi tvrdou práci... Zatímco otrokyně mohla strádat hlady a být zavřená, její mužský protějšek mohl být velmi těžce zbičován."
Navíc, protože otrokářství bylo pro Ašanty tak důležité, stejně jako mnoho konzervativců odolávalo tlaku Britů na zrušení obchodu s otroky. Zvažme následující tvrzení Ašanťana Oseie Bonsua, když mu řekl britský konzul Joseph Dupuis v roce 1820, že obchod s otroky musí být zrušen kvůli humanitárním důvodům: "Běloši, kteří jdou na setkání s mým pánem a prosí za něho u Boha, nerozumí naší zemi neboť by neříkali, že obchod s otroky je špatný. Ale pokud jej nyní považuji za špatný, proč jej dříve považovali za dobrý. Není vaše právo starým právem, stejným jako je muslimské právo Crammo? ... Pokud by chtěl velký král obnovit tento obchod, bude to pro bělochy velmi dobré a pro mne také, protože Ašantie je zemí války a lidé jsou silní; takže pokud za mne budete v bělošské zemi řádné řečnit, dám vám mnoho zlata a učiním vás bohatšími než jsou všichni běloši." Obchod s otroky byl v Ašantské říši povolen až do jeho zrušení Brity v roce 1874.
Historie Ašante ukazuje, že černoši, jakožto lidé obecně, jsou racionálně jednající lidé, kteří dělají rozhodnutí o kalkulaci. Jejich zobrazování jako nevinných obětí je popíráním jejich lidského jednání. Někteří můžou zdůrazňovat roli Evropy v imperialismu a otrokářství pro politické účely, ale ubližujeme černochům, když nevykládáme jejich příběhy. Ve zkratce, pravdou je, že pokud černoši mohou býti jen ctnostní, potom jsou jen dětmi. Musíme odmítnout lakování černošské historie na růžovo.
Pro všechny citace viz originál!