Stránky Ludwiga von Misese Morava a Čechy

Varufakisův nástin vývoje historie lidstva čili jeho pokroku je velmi slabý. Autor poukázal jen na velmi omezený počet faktů a jiné opominul či přímo zavrhnul – jako třeba inteligenci a genetické rozdíly. Jeho nástin vývoje historie lidstva nedokáže vůbec vysvětlit to proč nakonec triumfovali Evropané a ne třeba Číňané anebo Indové či jiné národy a země, které měly dost často výhodnější startovní podmnínky. Z Varufakisova nástinu vývoje lidstva navíc čiší autorova politická korektnost a vlastně se ukazuje i to, že i v této oblasti je Varufakis jen výhonkem dnešního mainstreamu. 

Ve své knize „Co jsem řekl své dceři o ekonomii: stručná historie kapitalismu“ řecký ekonom a bývalý ministr financí Janis Varufakis podává mimo jiné historii vývoje lidstva (vlastně pokrok lidstva) až téměř k současné civilizaci a vysvětluje proč nakonec zvítězili Evropané, které zřejmě dle dikce nemá zrovna v lásce. Klíčem pro vzestup Evropanů je dle Varufakise několik skutečností, které zde nyní rozebereme. Naopak některé skutečnosti Varufakis s jistotou odmítá. I o těch se zmíníme, a to hned zkraje. 

Kniha Janise Varufakise „Co jsem řekl své dceři o ekonomii: stručná historie kapitalismu“ se stala bestsellerem. Autor je bývalým řeckým ministrem financí a známým ekonomem. Jeho kniha líčí historii kapitalismu a zároveň vysvětluje některé ekonomické záležitosti. Měla by prý obsahovat neotřelé argumenty. V této obsáhlé stati se podívám na kapitolu, která pojednává o penězích.

Kniha Janise Varufakise „Co jsem řekl své dceři o ekonomii: stručná historie kapitalismu“ se stala bestsellerem. Autor je bývalým řeckým ministrem financí a známým ekonomem. Jeho kniha líčí historii kapitalismu a zároveň vysvětluje některé ekonomické záležitosti. Měla by prý obsahovat neotřelé argumenty. V této obsáhlé stati se podívám na kapitolu, která pojednává o penězích.

V minulosti poměrně živé diskuse o 100 % bankovních rezervách, jsou dnes již v řadách libertariánů a příznivců Rakouské ekonomické školy, téměř zapomenuty. Jedním z argumentů, který byl vznesen na podporu bankovnictví s částečnými rezervami (tedy s méně než 100 % rezervami vůči vkladům) byl ten názor, že poskytování úvěrů, při kterém vznikají i nové peníze, je podloženo různými aktivy, jako je třeba dluhopis, jiný cenný papír či majetek dlužníka, a že tedy svým způsobem jde o nějaké krytí nově vzniklých peněz. Čili depositní (vlastně všechny fiduciární) peníze tedy nevznikají z ničeho, ale jsou navázány na nějaké aktivum. Touto teorii jsem se tu již zabýval v článku „Frakční bankovnictví a peníze kryté cennými papíry a majetkem dlužníka“. Tam jsem zmínil okrajově to, že banky sami drží ve svém jmění dost často cenné papíry, kterými tzv. ručí za svoji kapitálovou přiměřenost. V případě neschopnosti splácet vklady by teoreticky klienti mohli být uspokojeni z majetku banky. K tomu je nutné se vrátit poněkud podrobněji.

O Rusku se lze toho dočíst u nás za poslední léta poměrně dost. Ovšem nejde většinou příliš o objektivní čtení. Jedna skupina pisatelů haní vše, co je s Ruskem spojené a vidí ruské agenty doslova za každým stromem. Druhá skupina zase až poněkud mesianisticky očekává, že nás Rusko nějakým způsobem spasí, a to přesto, že je od nás ca 1 000 km daleko. V tomto článku bych se chtěl podívat na ekonomickou úroveň Ruska, o které jedni tvrdí, že je velmi slabá, zatímco druzí ji nejspíše poněkud přeceňují. Využiji k tomu západní statiku. Samozřejmě ta může být proti Rusku zaujatá, i tak snad může pro nějakou orientaci sloužit (a autor také neumí rusky, aby si mohl přečíst ruskou statistiku).

V minulosti poměrně živé diskuse o 100 % bankovních rezervách, jsou dnes již v řadách libertariánů a příznivců Rakouské ekonomické školy, téměř zapomenuty. Jedním z argumentů, který byl vznesen na podporu bankovnictví s částečnými rezervami (tedy s méně než 100 % rezervami vůči vkladům) byl ten názor, že poskytování úvěrů, při kterém vznikají i nové peníze, je podloženo různými aktivy, jako je třeba dluhopis, jiný cenný papír či majetek dlužníka, a že tedy svým způsobem jde o nějaké krytí nově vzniklých peněz. Čili depositní (vlastně všechny fiduciární) peníze tedy nevznikají z ničeho, ale jsou navázány na nějaké aktivum. Tuto teorii se tu budeme snažit prozkoumat.

S jednou z myšlenkově pozoruhodných teorií stran problému hospodářských krizí přišel izraelský ekonom Don Patinkin (1922-1995). Ekonom z jehož prací později vycházel mnohem slavnější M. Friedman. Patinkinova teorie spočívá na reálných peněžních zůstatcích. Patinkin definoval reálný peněžní zůstatek jako množství peněz z hlediska kupní síly, které si ekonomický subjekt ponechává jako podíl svého důchodu. Člověk pak přizpůsobuje svoje zůstatky peněžních hotovostí tak, aby udržoval žádoucí vztah mezi reálnou hodnotou zůstatků a výdaji na nákup statků a služeb.

Město Užhorod centrum někdejší Podkarpatské Rusi zavede moderní městskou hromadnou dopravu. Alespoň to plyne ze zprávy odborného webu „Československý dopravák“ . Možná dost lidí napadne, že v 114 tisícovém (k 1. lednu 2018) městě tedy žádná veřejné doprava nemohla existovat. Jenže tak tomu není. Lidé zde poptávali hromadnou dopravu a soukromá hromadná doprava zde tedy byla. Výše zmíněný časopis uvádí, že Městská doprava byla v minulosti (čili za SSSR) zajišťována autobusy. Po osamostatnění Ukrajiny (v roce 1991) převzaly postupně úlohu MHD soukromníci s tzv. maršrutkami – minibusy mnohdy budícími oprávněné obavy o jejich technickém stavu. Město v posledních letech vnímalo absenci moderní MHD jako jeden z výrazných problémů a v roce 2017 se rozhodlo, že pořídí celkem 10 dvanáctimetrových autobusů, které by se měly stát zárodkem nového systému MHD. Ano některé z minibusů nebyly zrovna v nejlepším stavu, ale o jiných se to říci zřejmě nedá a zdají se býti i přes své stáří ve slušném udržovaném stavu. Navíc situace odpovídá tak nějak i hospodářskému stavu země. Viz třeba podle fotek v odkazech v této poznámce. Ostatně mezi osobními automobily je zde pořád dost vidět staré žigulíky.

Dost lidí je si vědomo toho, že do budoucna nebudou státní starobní důchody zrovna dvakrát valné. Díky zadlužení státu, prodlužující se délce života, rostoucímu počtu důchodců, nákladů na zdravotnictví, inflaci, nízkému hospodářskému růstu, omezování lidské činorodosti regulacemi a podobně hrozí, že starobní důchody vyplácené státem budou dosti nízké. K tomu se bude muset zvednout věková hranice pro odchod do důchodu. Řada lidí si proto na starobní důchod spoří a snaží se tak nespoléhat jen na stát. Někteří ekonomové se ovšem domnívají, že tyto úspory nejsou dostatečné, větší úspory však neumožňuje dost vysoké daňové zatížení pracujících. Tomu se zde ovšem věnovat nebudeme. Zpět tedy k důchodovému spoření. Ke spoření lidé mimo jiné využívají i penzijní fondy. Ty však mají jeden skrytý háček. Člověk si musí být totiž vědom do čeho investuje.