Stránky Ludwiga von Misese Morava a Čechy

V roce 2016 vydal Ludwig von Mises institut ČR a SR knihu "Co je vidět a co není vidět a jiné záhady ekonomie" od Claude Frédérica Bastiata. Součástí této knihy je slavný esej "Co je vidět a co není vidět", krátká esej "Obchodní bilance" a esej "Zákon" doplněná dvěma kratšími pracemi na stejné téma. Právě na poslední z těchto esejí se v tomto článku blíže podíváme. Uvidíme, že Bastiat nebyl jen nějaký byť schopný publicista, ale že ve svém díle se zabýval věcmi, které přišly badatelům na stůl až mnohem později.

V roce 2016 vydal Ludwig von Mises institut ČR a SR knihu "Co je vidět a co není vidět a jiné záhady ekonomie" od Claude Frédérica Bastiata. Součástí této knihy je slavný esej "Co je vidět a co není vidět", krátká esej "Obchodní bilance" a esej "Zákon" doplněná dvěma kratšími pracemi na stejné téma. Právě na poslední z těchto esejí se v tomto článku blíže podíváme. Uvidíme, že Bastiat nebyl jen nějaký byť schopný publicista, ale že ve svém díle se zabýval věcmi, které přišly badatelům na stůl až mnohem později.

Studium vysokoškolských skript a učebnic z mainstreamové ekonomie přináší někdy dost podivné závěry. Jeden takový případ si ukážeme na příkladu tzv. Kahn-Keynesova investičního multiplikátoru, někdy zvaného jen investiční multiplikátor.

Před časem se nechal slyšet prezident české Agrární komory Miroslav Toman, že by rád více protekcionismu – osmdesát procent zboží v českých obchodech by podle něj měly tvořit české výrobky. Na tento návrh reagoval i premiér B. Sobotka, podle kterého lze více českého zboží na pultech vynutit přísnějšími kontrolami. Na tyto bohulibé úvahy reagoval známý blogger Urza takto: "Co znamená podpora českých výrobků pro spotřebitele? Že místo toho, aby na základě tržních mechanik vyhrával volnou soutěž „ten nejlepší“ (dle měřítek zákazníka, ať už jde o kvalitu, cenu, případně jakékoliv jiné ukazatele), je favorizován „ten český“; ve výsledku to znamená, že některé horší alternativy nejlepší zákaznické volby jsou násilím uměle upřednostněny před horšími (kdyby tomu tak nebylo, není třeba nic nařizovat a české zboží se v supermarketech vyskytne čistě tržně)."

Před časem se rozhodli ve městě Jirkově neobjednat provoz trolejbusů, které do města zajížděli ze sousedního Chomutova. I když trolejbusy nakonec ve městě zřejmě zůstanou, tak tato skutečnost vyvolala jistou diskusi. Jedním z argumentů proč provozovat na místo dieselových a plynových autobusů trolejbusy bylo hledisko ekologické.

"Městskou hromadnou dopravu v Brně čekají od ledna [2016, pozn. autora] největší změny od spuštění systému SMS jízdenek. Cestující si podle zjištění Deníku Rovnost budou kupovat šalinkarty i prostřednictvím internetového obchodu. Ubude dlouhé stání ve frontách, lidé si koupí třeba roční kupon jen kliknutím na webu. Právě roční jízdenka přitom má stát místo současných pěti tisíc jen 3325 korun... Slevou chce město motivovat i své obyvatele, aby využívali více hromadné dopravy než aut." (1).

Je možné věřit vědcům? Někdy ano a někdy ani moc ne. Zlepšuje stát nějak informační tok od vědců k nám laikům? Možná někdy ano, ale nyní uvidíme, že ani ne.

O knize "Abeceda prosperity" sociologa Jana Kellera jsem napsal 11 článků. Psát další je celkem zbytečné. Výjimečně se dá s nějakou kapitolou z této knihy souhlasit (příkladem je třeba "Korupce" zmíněná výše). Jiné pro jejich hlubokomyslnost a brilantnost raději ani nekomentuji.

V dřívějších dobách se na nezaměstnanost hledělo jako na něco, za co si může člověk sám a bralo se to jako morální selhání člověka. Tento pohled byť možná často pravdivý přehlížel fakt, že v dobách hospodářských krizí vyvolaných frakčním bankovnictvím, se dočasně ocitne bez práce nedobrovolně zpravidla řada lidí. Rovněž tak tento názor nebral v potaz to, že potřeby lidí nejsou konstantní, ale proměňují se a na to musí reagovat i výroba a tedy i struktura zaměstnanosti. To znamená, že i lidé, kteří chtějí pracovat, se občas musí bez práce ocitnout, protože je třeba opustit upadající odvětví, jejichž výrobky už spotřebitele neuspokojují a přesunout se do odvětví, které uspokojují potřeby spotřebitelů lépe. Použijeme-li historický případ, tak zaměstnanci museli opustiti výrobu povozů, klobouků a paruk a přejít do výroby lokomotiv, automobilů, ledniček, splachovacích záchodů, riflí atd. Takováto nezaměstnanost (ve standartním ekonomickém slovníku zvaná frikční) je pro hospodářství zcela nezbytná. A to bez ohledu na to, zda je zaměstnanec propuštěn anebo odešel dobrovolně. Dnes je však v pohledu na nezaměstnanost situace často opačná a řada lidí považuje nezaměstnanost za nedobrovolnou anebo převážně nedobrovolnou. Na nezaměstnanost se hledí často jako na selhání společnosti a společnost je volána k odpovědnosti. Avšak ve skutečnosti jde mnohdy o nezaměstnanost dobrovolnou. Někteří lidé pracovat buď nechtějí anebo v lepším případě pracují na černo, aby nemuseli platit daně a zároveň mohli pobírat dávky. O tom jsou následující vybrané zprávy, které jsem během pár let nasbíral (aniž bych je ovšem nějak zvláště aktivně vyhledával), a které dobrovolnou nezaměstnanost dobře ilustrují.

V dřívějších dobách se na nezaměstnanost hledělo jako na něco, za co si může člověk sám a bralo se to jako morální selhání člověka. Tento pohled byť možná často pravdivý přehlížel fakt, že v dobách hospodářských krizí vyvolaných frakčním bankovnictvím, se dočasně ocitne bez práce nedobrovolně zpravidla řada lidí. Rovněž tak tento názor nebral v potaz to, že potřeby lidí nejsou konstantní, ale proměňují se a na to musí reagovat i výroba a tedy i struktura zaměstnanosti. To znamená, že i lidé, kteří chtějí pracovat, se občas musí bez práce ocitnout, protože je třeba opustit upadající odvětví, jejichž výrobky už spotřebitele neuspokojují a přesunout se do odvětví, které uspokojují potřeby spotřebitelů lépe. Použijeme-li historický případ, tak zaměstnanci museli opustiti výrobu povozů, klobouků a paruk a přejít do výroby lokomotiv, automobilů, ledniček, splachovacích záchodů, riflí atd. Takováto nezaměstnanost (ve standartním ekonomickém slovníku zvaná frikční) je pro hospodářství zcela nezbytná. A to bez ohledu na to, zda je zaměstnanec propuštěn anebo odešel dobrovolně. Dnes je však v pohledu na nezaměstnanost situace často opačná a řada lidí považuje nezaměstnanost za nedobrovolnou anebo převážně nedobrovolnou. Na nezaměstnanost se hledí často jako na selhání společnosti a společnost je volána k odpovědnosti. Avšak ve skutečnosti jde mnohdy o nezaměstnanost dobrovolnou. Někteří lidé pracovat buď nechtějí anebo v lepším případě pracují na černo, aby nemuseli platit daně a zároveň mohli pobírat dávky. O tom jsou následující vybrané zprávy, které jsem během pár let nasbíral (aniž bych je ovšem nějak zvláště aktivně vyhledával), a které dobrovolnou nezaměstnanost dobře ilustrují.