Stránky Ludwiga von Misese Morava a Čechy

Doputovali jsme s Janisem Varufakisem k továrnám. Ani u továren Varufakis nezklamal a pokračuje ve svém svérázném a nepodloženém výkladu historie. Ba dokonce Varufakis ani neví, kdo vynalezl parní stroj. 

V případě odchodu z EU čili Czexitu je dost ekonomicky uvažujících odpůrců evropské integrace raději pro setrvání v Evropské unii a její reformování, než přímo pro odchod z unie. Důvodem je dle mého názoru začasto obava z toho, že Evropská unie by měla snahu se nám pomstít (nějaká barevná revoluce by se mohla najít), ale zejména to, že by došlo k razantnímu nárůstu cel na vývoz České republiky do Evropské unie. Snahu EU mstít se bych vzhledem k průběhu Brexitu úplně nepodceňoval, a proto vznikl i tento text.

Varufakisův nástin vývoje historie lidstva čili jeho pokroku je velmi slabý. Autor poukázal jen na velmi omezený počet faktů a jiné opominul či přímo zavrhnul – jako třeba inteligenci a genetické rozdíly. Jeho nástin vývoje historie lidstva nedokáže vůbec vysvětlit to proč nakonec triumfovali Evropané a ne třeba Číňané anebo Indové či jiné národy a země, které měly dost často výhodnější startovní podmnínky. Z Varufakisova nástinu vývoje lidstva navíc čiší autorova politická korektnost a vlastně se ukazuje i to, že i v této oblasti je Varufakis jen výhonkem dnešního mainstreamu. 

Ve své knize „Co jsem řekl své dceři o ekonomii: stručná historie kapitalismu“ řecký ekonom a bývalý ministr financí Janis Varufakis podává mimo jiné historii vývoje lidstva (vlastně pokrok lidstva) až téměř k současné civilizaci a vysvětluje proč nakonec zvítězili Evropané, které zřejmě dle dikce nemá zrovna v lásce. Klíčem pro vzestup Evropanů je dle Varufakise několik skutečností, které zde nyní rozebereme. Naopak některé skutečnosti Varufakis s jistotou odmítá. I o těch se zmíníme, a to hned zkraje. 

Kniha Janise Varufakise „Co jsem řekl své dceři o ekonomii: stručná historie kapitalismu“ se stala bestsellerem. Autor je bývalým řeckým ministrem financí a známým ekonomem. Jeho kniha líčí historii kapitalismu a zároveň vysvětluje některé ekonomické záležitosti. Měla by prý obsahovat neotřelé argumenty. V této obsáhlé stati se podívám na kapitolu, která pojednává o penězích.

Kniha Janise Varufakise „Co jsem řekl své dceři o ekonomii: stručná historie kapitalismu“ se stala bestsellerem. Autor je bývalým řeckým ministrem financí a známým ekonomem. Jeho kniha líčí historii kapitalismu a zároveň vysvětluje některé ekonomické záležitosti. Měla by prý obsahovat neotřelé argumenty. V této obsáhlé stati se podívám na kapitolu, která pojednává o penězích.

V minulosti poměrně živé diskuse o 100 % bankovních rezervách, jsou dnes již v řadách libertariánů a příznivců Rakouské ekonomické školy, téměř zapomenuty. Jedním z argumentů, který byl vznesen na podporu bankovnictví s částečnými rezervami (tedy s méně než 100 % rezervami vůči vkladům) byl ten názor, že poskytování úvěrů, při kterém vznikají i nové peníze, je podloženo různými aktivy, jako je třeba dluhopis, jiný cenný papír či majetek dlužníka, a že tedy svým způsobem jde o nějaké krytí nově vzniklých peněz. Čili depositní (vlastně všechny fiduciární) peníze tedy nevznikají z ničeho, ale jsou navázány na nějaké aktivum. Touto teorii jsem se tu již zabýval v článku „Frakční bankovnictví a peníze kryté cennými papíry a majetkem dlužníka“. Tam jsem zmínil okrajově to, že banky sami drží ve svém jmění dost často cenné papíry, kterými tzv. ručí za svoji kapitálovou přiměřenost. V případě neschopnosti splácet vklady by teoreticky klienti mohli být uspokojeni z majetku banky. K tomu je nutné se vrátit poněkud podrobněji.

O Rusku se lze toho dočíst u nás za poslední léta poměrně dost. Ovšem nejde většinou příliš o objektivní čtení. Jedna skupina pisatelů haní vše, co je s Ruskem spojené a vidí ruské agenty doslova za každým stromem. Druhá skupina zase až poněkud mesianisticky očekává, že nás Rusko nějakým způsobem spasí, a to přesto, že je od nás ca 1 000 km daleko. V tomto článku bych se chtěl podívat na ekonomickou úroveň Ruska, o které jedni tvrdí, že je velmi slabá, zatímco druzí ji nejspíše poněkud přeceňují. Využiji k tomu západní statiku. Samozřejmě ta může být proti Rusku zaujatá, i tak snad může pro nějakou orientaci sloužit (a autor také neumí rusky, aby si mohl přečíst ruskou statistiku).

V minulosti poměrně živé diskuse o 100 % bankovních rezervách, jsou dnes již v řadách libertariánů a příznivců Rakouské ekonomické školy, téměř zapomenuty. Jedním z argumentů, který byl vznesen na podporu bankovnictví s částečnými rezervami (tedy s méně než 100 % rezervami vůči vkladům) byl ten názor, že poskytování úvěrů, při kterém vznikají i nové peníze, je podloženo různými aktivy, jako je třeba dluhopis, jiný cenný papír či majetek dlužníka, a že tedy svým způsobem jde o nějaké krytí nově vzniklých peněz. Čili depositní (vlastně všechny fiduciární) peníze tedy nevznikají z ničeho, ale jsou navázány na nějaké aktivum. Tuto teorii se tu budeme snažit prozkoumat.

S jednou z myšlenkově pozoruhodných teorií stran problému hospodářských krizí přišel izraelský ekonom Don Patinkin (1922-1995). Ekonom z jehož prací později vycházel mnohem slavnější M. Friedman. Patinkinova teorie spočívá na reálných peněžních zůstatcích. Patinkin definoval reálný peněžní zůstatek jako množství peněz z hlediska kupní síly, které si ekonomický subjekt ponechává jako podíl svého důchodu. Člověk pak přizpůsobuje svoje zůstatky peněžních hotovostí tak, aby udržoval žádoucí vztah mezi reálnou hodnotou zůstatků a výdaji na nákup statků a služeb.