Stránky Ludwiga von Misese Morava a Čechy

Dle Pierra Milzy v roce 1938 je italský kapitalismus v mnoha ohledech státním kapitalismem a závěrečná rozhodnutí činí ti, kdo mají ruce na ovládacích pákách státu. "To neznamená, že by byli finančníci a velcí šéfové průmyslu zcela odsunuti na okraj. Velmi silná koncentrace, jež doprovázela záchranu italského hospodářství z veřejných prostředků měla za následek, že výroba byla dána pod kontrolu malého počtu společností, jež měly každá v čele jednu silnou osobnost. Různým průmyslovým odvětvím tak zcela dominovali muži jako Agnelli, Falck, Pirelli, Cini, Volpi, Conti, Donegani a další, kteří zároveň zasedali vedle představitelů státu a strany ve správních radách podniků kontrolovaných IRI, které zajišťovaly před válkou 80 procent v oblasti stavby lodí, 77 procent produkce litiny, 67 procent železných matriálů, 50 procent oceli a výzbroje a 22 procent strojní výroby.

Statistický rasismus čili vyhýbání se určitým etnikům či národům anebo místům, kde tyto etnika a národy obývají je běžnou součástí našeho života. Jistě i nejeden čtenář tohoto článku zná ze svého okolí oblasti, kam je dobré nechodit, a kterým je dobré se tedy obloukem vyhnout. Večer anebo někdy i přes den. Tento tzv. statistický rasismus není rozhodně nic špatného a může být dokonce i vědecky obhájen. A to zejména pomocí ekonomie. Konkrétně pomocí ekonomické teorie, která se týká informací. 

Kniha „Trhy: Měnová politika pro nadšence a investory“ od D. Stroukala a J. Berky pojednává o státní měnové politice respektive o měnové politice centrální banky. Snaží se popsat jak je tato politika provozována (čili neřeší moc to, zda je tato politika žádoucí nebo není, i když autoři se k názoru, že je tato žádoucí dle mého spíše kloní než nekloní) a jaký má vliv na investice. I když jde o docela povedenou knihu, tak dle mého názoru ekonomii hlavního proudu a některé její přední současné osobnosti přeceňuje. Jednou z těchto osobností je bývalý guvernér americké centrální banky Ben Bernake. Ten je v knize přijímán s poměrně velkým nadšením.

Ludwig von Mises je znám svoji ekonomickou kritikou nemožnosti ekonomické kalkulace za socialismu. Přišel také s tím, že označoval nacionální socialismus (nacismus) za určitý druh socialismu. Byly zde nějaké odlišnosti od socialismu sovětského typu, ale v zásadě šlo ve výsledku o docela dost podobný systém.

Ve své nedávno vydané knize „Trhy: Měnová politika pro nadšence a investory“ se její autoři Dominik Stroukal a Jan Berka zabývají mimo dopadu státní měnové politiky na investice a jiné věci i původem peněz.

"Italská vláda uplatňuje silný vliv na bankovnictví pomocí korporace, která má silný vliv na politiku, aktivity a postoje všech bank. Je mnohem více než nějakou profesionální asociací s předepsanými pravidly etiky a schvalováním rezolucí, jejichž přijetí je pro banky dobrovolné. Rozhodnutí Korporace bank a spořitelen je v praxi aktem legislativy, které je povinná pro každou banku."

Výraznou a původně neplánované utužení intervencionismu znamenala Velká hospodářská krise z let 1929 až 1933. Mussolini se snažil vyrovnat deficit rozpočtu a snížil o 12 % platy úředníků a podobně i u ministrů a státních podtajemníků. Podobně byli sníženy platy v soukromém sektoru. Později Mussolini opouští politiku tvrdé liry a v roce 1936 volí devalvaci liry o razantních 41 %.  Opožděná devalvace pak přispěla k usnadnění exportu, takže v roce 1937 se nakonec výkon italského průmyslu vrátil na předkrizový stav z roku 1929.

Dá se říci, že to, co bylo uvedeno v předchozí kapitole se v zásadě podobá tomu, co existovalo ve skutečnosti. Někdy více někdy méně. Směřování bylo od poměrně svobodného trhu k tvrdému intervencionismu až skoro k socialismu. Peter Williams uvádí mezi základními znaky korporativismu (jinak jednoho z nejméně jasně definovaných pojmů politického diskursu i sociální analýzy) i tři následující: (A) stát sehrává dominantní úlohu ve vztahu k zachování sociálního řádu, a proto redukuje význam trhu jako stabilizačního nástroje. Za účelem dosažení stabilizace usiluje o překonání konfliktních partikulárních zájmů jednotlivých skupin; (B) hospodářský systém je založen na soukromém vlastnictví výrobních prostředků a námezdní práci a (C) stavovské organizace zaujímají intermediární úlohu mezi státem a jednotlivými aktéry - jejich funkce je jednak reprezentativní a jednak regulativní.

Hospodářským otázkám se věnuje Benito Mussolini zejména ve své stati "Politická a sociální doktrína". Jeho stať „Doktrína fašismu“ se tímto tématem příliš nezabývá. V "Politické a sociální doktríně" je Mussolini poměrně dost jasný. Dle něj: „Fašistický stát klade nároky na panování na ekonomickém poli ne méně než na jiných polích; nechává své aktivity pocítit skrze celou délku a šířku země prostřednictvím svých korporativistických, sociálních a vzdělávacích institucí a celé politické, ekonomické a duševní moci národa, organizovaného v příslušných sdruženích, pohybujících se v rámci státu.“

Jak bylo patrné z citátu "Všechno ve státě, nic proti státu, nic mimo stát.", tak stát hrál ve fašismu a Mussoliniho myšlení vlastně rozhodující roli. V "Doktríně fašismu" ke státu uvádí Mussolini dokonce i to, že stát je tvůrcem národa a připisuje mu vlastnosti nezávislé entity: "Do té míry jak je ztělesněno ve státě, se tato nejvyšší osobnost stává národem. Není to národ, který generuje stát; to je jen zastaralý přírodní koncept, který poskytoval základ pro propagandu 19. století dávající přednost národní vládě. Spíš je to stát, který vytváří národ, uděluje vůli, a tak reálný život lidu, který je si vědom své morální jednoty… Opravdu je to stát, který jako výraz univerzální etické vůle, vytváří právo na národní nezávislost."