Stránky Ludwiga von Misese Morava a Čechy

Ve své nedávno vydané knize „Trhy: Měnová politika pro nadšence a investory“ se její autoři Dominik Stroukal a Jan Berka zabývají mimo dopadu státní měnové politiky na investice a jiné věci i původem peněz.

"Italská vláda uplatňuje silný vliv na bankovnictví pomocí korporace, která má silný vliv na politiku, aktivity a postoje všech bank. Je mnohem více než nějakou profesionální asociací s předepsanými pravidly etiky a schvalováním rezolucí, jejichž přijetí je pro banky dobrovolné. Rozhodnutí Korporace bank a spořitelen je v praxi aktem legislativy, které je povinná pro každou banku."

Výraznou a původně neplánované utužení intervencionismu znamenala Velká hospodářská krise z let 1929 až 1933. Mussolini se snažil vyrovnat deficit rozpočtu a snížil o 12 % platy úředníků a podobně i u ministrů a státních podtajemníků. Podobně byli sníženy platy v soukromém sektoru. Později Mussolini opouští politiku tvrdé liry a v roce 1936 volí devalvaci liry o razantních 41 %.  Opožděná devalvace pak přispěla k usnadnění exportu, takže v roce 1937 se nakonec výkon italského průmyslu vrátil na předkrizový stav z roku 1929.

Dá se říci, že to, co bylo uvedeno v předchozí kapitole se v zásadě podobá tomu, co existovalo ve skutečnosti. Někdy více někdy méně. Směřování bylo od poměrně svobodného trhu k tvrdému intervencionismu až skoro k socialismu. Peter Williams uvádí mezi základními znaky korporativismu (jinak jednoho z nejméně jasně definovaných pojmů politického diskursu i sociální analýzy) i tři následující: (A) stát sehrává dominantní úlohu ve vztahu k zachování sociálního řádu, a proto redukuje význam trhu jako stabilizačního nástroje. Za účelem dosažení stabilizace usiluje o překonání konfliktních partikulárních zájmů jednotlivých skupin; (B) hospodářský systém je založen na soukromém vlastnictví výrobních prostředků a námezdní práci a (C) stavovské organizace zaujímají intermediární úlohu mezi státem a jednotlivými aktéry - jejich funkce je jednak reprezentativní a jednak regulativní.

Hospodářským otázkám se věnuje Benito Mussolini zejména ve své stati "Politická a sociální doktrína". Jeho stať „Doktrína fašismu“ se tímto tématem příliš nezabývá. V "Politické a sociální doktríně" je Mussolini poměrně dost jasný. Dle něj: „Fašistický stát klade nároky na panování na ekonomickém poli ne méně než na jiných polích; nechává své aktivity pocítit skrze celou délku a šířku země prostřednictvím svých korporativistických, sociálních a vzdělávacích institucí a celé politické, ekonomické a duševní moci národa, organizovaného v příslušných sdruženích, pohybujících se v rámci státu.“

Jak bylo patrné z citátu "Všechno ve státě, nic proti státu, nic mimo stát.", tak stát hrál ve fašismu a Mussoliniho myšlení vlastně rozhodující roli. V "Doktríně fašismu" ke státu uvádí Mussolini dokonce i to, že stát je tvůrcem národa a připisuje mu vlastnosti nezávislé entity: "Do té míry jak je ztělesněno ve státě, se tato nejvyšší osobnost stává národem. Není to národ, který generuje stát; to je jen zastaralý přírodní koncept, který poskytoval základ pro propagandu 19. století dávající přednost národní vládě. Spíš je to stát, který vytváří národ, uděluje vůli, a tak reálný život lidu, který je si vědom své morální jednoty… Opravdu je to stát, který jako výraz univerzální etické vůle, vytváří právo na národní nezávislost." 

Až doposud byla cenová inflace brána za zlo, tedy aspoň pokud přesáhla úroveň pár procent. Zejména tomu tak bylo mezi ekonomy. Větší oblíbenost takových záležitostí jako Moderní měnová teorie (MMT; jiný výraz pro vyšší peněžní i cenovou inflaci) toto možná časem změní. Jednou z věcí, kterou se ekonomové chtějí vyhnout v případě inflace je monetizace státního dluhu. Ta tak byla doposud v učebnicích ekonomie popisována jakožto neblahá věc. Uvedu zde pár příkladů tohoto fenoménu. Ovšem hned na úvod uvedu, že monetizace státního dluhu je docela běžnou záležitostí.  

Je známo, že Mussolini byl poměrně dlouhou dobu socialistou a k socialismu se nakonci svého života i vrátil. V mezičase však není možné o Mussolinim mluvit jednoduše jako o pouhém socialistovi. Sám Mussolini píše ve své stati "Doktrína fašismus", že: "Žádní jednotlivci nebo skupiny (politické strany, kulturní sdružení, ekonomická sdružení, sociální třídy) mimo stát. Fašismus tak oponuje socialismus, jehož jednota se státem (který slučuje třídy do jedné ekonomické a etické reality) je neznámá, a který nevidí v historii nic jiného než jen třídní zápas. Fašismus podobně odporuje odborům jakožto třídní zbrani." Fašismus ale uznává reálné potřeby, které vedou ke vzestupu socialismu a odborů tím, že jim dává náležitou váhu v cechovním nebo korporativistickém systému, ve kterém jsou rozcházející se zájmy koordinovány a harmonizovány do jednoty státu

Benito Mussolini a fašisté rozhodně nepatřili ke stoupencům klasického liberalismu (neplést s dnešní liberální demokracií). Samotný Mussolini byl, jak je všeobecně známo, původně socialistou. Jaké však byli jeho názory a postoje ke klasickému liberalismu, individualismu a voluntarismu v jeho fašistickém období? V článku ze dne 6. dubna 1920 v listu Popolo d'Italia sice Mussolini, když se zastával dělníků z Fiatu, kteří stávkovali proti uplatnění úředního času v jejich továrně, plédoval proti silnému státu a byrokracii a zastával se individualismu a anarchie! A třeba dne 24. května 1920 pronesl v projevu v Miláně, že stát by měl podle něj "omezit své funkce na funkci vojáka, strážníka, výběrčího daní a soudce." Využíval toho, aby se vyslovil za spolupráci tříd, do níž by se zapojil proletariát i "produktivní sektory buržoasie." Dle něj nejde o to, jak "poslat ke dnu buržoasní loď, ale proniknout do ní a vypudit parazitní elementy."

Ve středu dne 3. dubna 2024 bylo v Argentině ohlášeno propuštění 15 tisíc státních zaměstnanců, a to v rámci snah presidenta Javiera Milei o ráznou kampaň v seškrtání státních výdajů.