Stránky Ludwiga von Misese Morava a Čechy

V diskusích o budoucím problému se starobními důchody se prakticky probírá jen jeden aspekt, a to aspekt stárnutí populace. Tento je docela vážným problémem, ale je problémem dočasným. Až odejdou populačně silné ročníky do starobního důchodu, budou na ně pracovat populačně slabé ročníky. Systém bude fungovat, ale bude-li třeba jeden důchodce na jednoho pracujícího, tak se bude muset spokojit s pár tisíci korunami měsíčně. Na celou obživu mu to nebude stačit. A i platící zaměstnanec se bude muset řádně uskrovnit (platí i náklady na provoz průběžného důchodového systému nejen samu penzi). Časem populačně silné ročníky vymřou a počty starobních důchodců vzhledem k počtu pracovníků opět klesnou. Taková situace bude trvat ovšem tak těch 20-30 let. Tím většinou diskuse končí, a to i třeba v takovém odborném vládním časopise jako je "Fórum sociální politiky".  Já však teprve začínám a předkládám pár dalších problémů, s kterými bude zřejmě nutné počítat a které v kombinaci s problémem stárnutí populace mohou vést k tomu, že starobní důchody budou v budoucnosti dosti malé.

V roce 2010 uspořádal Liberální institut přednášku na téma městské hromadné dopravy (dále jen MHD). V současnosti je u nás MHD provozována většinou samotnými městy (prostřednictvím jejich dopravních podniků) anebo soukromými firmami. Tito městští nebo soukromí provozovatelé dostávají dotace z městských rozpočtů. Tyto dotace tvoří vedle jízdného další příjem těchto provozovatelů. Připomeňme jen, že městské rozpočty jsou naplňovány výběrem daní. V dřívějších dobách (někde i dnes – viz dále) tomu však tak nebývalo a provozování MHD bylo podnikání jako každé jiné. V tomto příspěvku se podíváme (nejen) na soukromý provoz MHD v našich zemích za Rakouska-Uherska a první republiky.

Jedním z důvodů, proč trh dle slavného ekonoma Johna Maynarda Keynese a jeho následovníků selhává a vede k hospodářským krizím a nevyužívání kapacit, je to, že se podnikatelé musí potýkat s nejistotou. Vezměme si pro příklad interpretaci J. M. Keyenese z pera jednoho z nejvýznamnějších českých porevolučních keynesiánských ekonomů profesora Milana Sojky (1951-2009).

Statky poskytované veřejným sektorem jsou statky, u nichž není možné ověřit, zda je skutečně běžní lidé chtějí. Přesněji zda je chtějí ve srovnání s jinými statky. Veřejné statky jsou totiž financovány zcela anebo částečně nedobrovolný zabavením části prostředků některým lidem. Přičemž o vynaložení těchto prostředků na nákup tzv. veřejných statků (těmi může být cokoliv) rozhoduje buď nějaká politická zájmová skupina či skupiny anebo v případě referenda nějaká (většinou) menšina, která vyhraje volby. Na základě toho se však dá určit jen to, že nějací politici, úředníci anebo nějací voliči daný veřejný statek chtějí za předpokladu, že náklady na jeho poskytování budou přeneseny zcela anebo částečně na jiné. Pokud by však měli sami nést celé náklady na tento statek, nebudou ho tolik poptávat. Obecně platí, že vyšší cena statku povede k nižší poptávce po něm. Vidíme-li tedy někde plný veřejně provozovaný autobus nebo plné veřejné divadlo, ještě to nic o jejich potřebnosti neříká. Kdyby cestující a diváci měli plně uhradit náklady na provoz tohoto autobusu anebo divadla, tak by byl autobus anebo divadlo třeba plné jen ze třetiny.

Představte si, že si chcete přivydělávat nebo vydělávat v České republice prodejem zpracovaného i nezpracovaného ovoce a zeleniny ze svých pozemků. Nestačí Vám jen vyřídit si živnostenské oprávnění, potravinářský průkaz a podávat daňové přiznání.

Statky poskytované veřejným sektorem jsou statky, u nichž není možné ověřit, zda je skutečně lidé chtějí. Přesněji zda je chtějí ve srovnání s jinými statky. Veřejné statky jsou totiž financovány zcela anebo částečně nedobrovolný zabavením části prostředků některým lidem. Přičemž o vynaložení těchto prostředků na nákup tzv. veřejných statků (těmi může být cokoliv) rozhoduje buď nějaká politická zájmová skupina či skupiny anebo v případě referenda nějaká menšina, která vyhraje volby. Na základě toho se však dá určit jen to, že nějací politici, úředníci anebo nějací voliči daný veřejný statek chtějí za předpokladu, že náklady na jeho poskytování budou přeneseny zcela nebo částečně na jiné. Pokud by však měli sami nést celé náklady na tento statek, nebudou ho tolik poptávat. Obecně platí, že vyšší cena statku povede k nižší poptávce po něm. Vidíme-li tedy někde plný veřejně provozovaný autobus nebo plné veřejné divadlo, ještě to nic o jejich potřebnosti neříká. Kdyby cestující a diváci měli plně uhradit náklady na provoz tohoto autobusu anebo divadla, tak by byl autobus anebo divadlo třeba plné jen ze třetiny.

A kdo by zachraňoval lidi v nouzi na moři, kdyby nebylo státu a jeho donucení? Tak se může ptát mnoho lidí. Nu, třeba skoro nikdo, pokud by existovaly urgentnější věci, které lidé potřebují. Anebo v bohatším světě by šlo použít nějaký druh pojištění, zájem platit by mohli projevit provozovatelé lodí, hotelů u pláží atd. Anebo to lze dělat formou charity. A právě poslední způsob dodnes funguje ve Spojeném království a Irsku. Nevěříte? Tak tedy několik faktů.

V lednovém čísle (ročník 2012) časopisu Dějiny a současnost publikovala historička Ivana Čornejová článek o veřejném financování vědy v České republice ("Jak se věda vyplácí aneb Jak se platí za vědu"). Článek se zaměřuje především na kritiku způsobu rozhodování o veřejném financování vědy. Probírá však i konkurenci a zneužívání financí na vědu.

Sem tam lze narazit na názor, že v Brně již je spousta obchodů, supermarketů, hypermarketů, obchodních pasáží atd. A i proto je už třeba některým stavbám nových obchodů bráněno, a tyto se nerealizují anebo se budou realizovat později (Kaufland v Bystrci či Aupark u Zvonařky). Jedním z argumentů, který se používá, je ten, že v Brně připadá na obyvatele větší plocha obchodů, než jinde ve velkých městech v republice.

Představte si dost chudý stát a v něm větší, ale ne nějak extra velké město. Většinu lidí Západu při zmínce o MHD napadne, že v takovém městě určitě žádná MHD nemůže existovat. Opak je však pravdou. Vydejme se nyní do Tádžikistánu a zdejšího 100 tisícového města Qurghonteppa (dříve Kurgan-Ťube).