Teorie reálných zůstatků a hospodářská krize
S jednou z myšlenkově pozoruhodných teorií stran problému hospodářských krizí přišel izraelský ekonom Don Patinkin (1922-1995). Ekonom z jehož prací později vycházel mnohem slavnější M. Friedman. Patinkinova teorie spočívá na reálných peněžních zůstatcích. Patinkin definoval reálný peněžní zůstatek jako množství peněz z hlediska kupní síly, které si ekonomický subjekt ponechává jako podíl svého důchodu. Člověk pak přizpůsobuje svoje zůstatky peněžních hotovostí tak, aby udržoval žádoucí vztah mezi reálnou hodnotou zůstatků a výdaji na nákup statků a služeb (SOJKA, M. Dějiny ekonomických teorií. Praha: JUDr. Karel Havlíček 2010, ISBN 978-80-87109-21-2, s. 368-369). „Pokud se změní reálné zůstatky hotovostí jednotlivých ekonomických subjektů pod nebo nad úroveň, kterou považují za nezbytnou, budou se snažit obnovit optimální stav. V případě, že jsou reálné zůstatky peněžních hotovostí vyšší než žádoucí, bude ekonomický subjekt zvyšovat výdaje na spotřebu do té doby, než se reálné zůstatky vrátí na požadovanou úroveň. Pokud došlo k jejich poklesu po požadovanou úroveň, bude ekonomický subjekt své výdaje snižovat tak dlouho, než se opět obnoví požadovaný stav reálných zůstatků peněžní hotovosti. Důsledkem chování ekonomických subjektů je automatický mechanismus obnovující rovnováhu na trhu statků a služeb i na trhu peněz. Patinkin tvrdí, že funkce poptávky závisí mimo jiné na celkovém bohatství ekonomických subjektů a na jeho změnách v závislosti na vývoji důchodů a že při změnách poptávky ekonomických subjektů hrají rozhodující úlohu reálné zůstatky peněžních hotovostí. Efekt reálných zůstatků peněžních hotovostí je důležitým nástrojem kritiky keynesovské koncepce efektivní poptávky. Efekt reálných zůstatků peněžních hotovostí vede na markoekonomické úrovni k automatickému zvyšování agregátní poptávky, a tím teoreticky poskytuje automatické východisko z recese.“ (Tamtéž, s. 369). Čili stručněji a jasněji řečeno: změny hladiny cen, její pokles v recesi nebo růst v expanzi, vedou ke změně hodnoty bohatství, které jednotlivé ekonomické subjekty vlastní. Podle Patinkina začíná na tomto základě působit efekt reálných peněžních zůstatků. Třeba pokles cenové hladiny vyvolá zvýšení reálné hodnoty peněžních zůstatků a ekonomické subjekty ve snaze obnovit požadovanou úroveň svých peněžních zůstatků zvýší své výdaje na spotřebu. To vyvolá za podmínek ceteris paribus růst agregátní poptávky a vede k postupnému automatickému obnovení rovnováhy při plné zaměstnanosti. Obdobný mechanismus působí obráceným směrem (Tamtéž, s. 369). Robert Holman uvádí, že: „Nerovnováha na trhu statků by nakonec vedla k poklesu cenové hladiny. To by zvýšilo hodnotu reálných peněžních zůstatků a ekonomické subjekty by začaly nakupovat dluhopisy. Nákup dluhopisů by zvýšil jejich tržní cenu a snížil úrokovou míru. Tím by se trh statků a trhy peněz a dluhopisů navracely do rovnováhy. S poklesem úrokové míry by mizel převis nabídky na trhu statků a nezaměstnanost na trhu práce.“ (HOLMAN, R. Dějiny ekonomického myšlení. 4. vydání. Praha: C.H. Beck 2017, ISBN 978-80-7400-641-8, s. 457). Všimněme si, že Holman tu píše o investicích do dluhopisů, ale Sojka o spotřebě.
Přední český postkeynesiánec profesor Milan Sojka k tomu píše, že Patinkinovo: „…vysvětlení je založeno na značně nerealistickém předpokladu, že se v průběhu cyklického vývoje nemění nominální množství peněz v ekonomice a že se nominální zůstatky peněžních hotovostí mění až na základě přizpůsobovacích procesů poté, co se díky pohybu cenové hladiny v reálné podobě zhodnotily nebo znehodnotily. Jeho argumentace se dostává rovněž do značných obtíží při výkladu stagflace, kde již automatické samoregulační síly spojené s efektem reálných peněžních zůstatků nepůsobí.“ (SOJKA, M. Dějiny ekonomických teorií. Praha: JUDr. Karel Havlíček 2010, ISBN 978-80-87109-21-2, s. 370). Samozřejmě pak musí následovat keynesiánská protikrizová hospodářská politika: větší deficity veřejných rozpočtů a větší veřejné výdaje (fiskální politika) a dodání nové likvidity čili nových peněz do ekonomiky (monetární politika).
V době hospodářské krize se samozřejmě může měnit a mění i nominální množství peněz v ekonomice. To je dáno tím, že většina peněz dnes existuje ve formě deposit. Pro příklad: rezervy ve Švédsku a v několika dalších zemích včetně České republiky jsou nulové. Dnes půjčují banky zhruba sto korun na jednu uloženou desetikorunu. Liší se to podle toho, jak riskantní je půjčka. Před finanční krizí z roku 2008 požadovaly mezinárodní instituce minimální rezervu podle zákona pouhé dvě koruny za půjčenou stokorunu. Postupně se to zvýšilo na sedm korun (CERVENKA, An. Peníze: jakou mají cenu? A čemu věřit v současném světě? Praha: Práh 2014, ISBN 978-80-7252-504-1, s. 18), A deposita v době vážnější hospodářské krize prostě zanikají, protože lidé se z bank snaží vyzvednout své peníze v podobě fyzických vkladů. Dochází tak k destrukci deposit a sekundární deflaci. Ovšem tím by Patinkinova teorie reálných peněžních zůstatků v zásadě neměla být moc dotčena, protože ti lidé, kteří mají fyzické peníze ve formě svých zůstatků anebo se dostanou k penězům z bank zjistí, že jejich bankovky a mince narostly na reálné hodnotě, narostly značněji, než kdyby k destrukci deposit nedošlo. Argumentace zpožděním dává větší smysl, protože na to, aby se peněžní zůstatky zhodnotily je skutečně potřeba to, aby klesly v ekonomice ceny (viz Holmanova citace). Ovšem i keynesiánská protikrizová fiskální a měnová hospodářská politika má svá zpoždění. Než státní orgány správně rozeznají situaci a přijmou určitá opatření a než tato opatření začnou působit, dochází opět ke zpoždění, a jde zde o mnoho měsíců. Na základě svých monetárních historických studií Spojených států Milton Friedman tvrdil, že celkové zpoždění mezi změnou množství peněz v oběhu a pohybem hladiny cen dosahuje 12 až 18 měsíců (Sojka, s. 378). Samozřejmě pokud uvedená monetární politika funguje. Plus ještě je nutné k Friedmanovým údajům připočítat čas na uvědomění si toho, že nastala hospodářská krize a na provedení rozhodnutí.
Přesto existuje jeden případ, kdy skutečně nemůže k zotavení ekonomiky dojít pomocí Patinkinovy teorie reálných peněžních zůstatků. Situace, kdy není umožněno cenám klesat z důvodu státně administrativních a z důvodu státních privilegií, je tímto případem. V takovéto situaci, kdy jsou ceny strnulé nedojde ke zvýšení reálné hodnoty peněžních zůstatků, a tedy nedojde ani k poklesu cenové hladiny, který by vyvolal zvýšení reálné hodnoty peněžních zůstatků. A ekonomické subjekty tak nemohou přikročit ani ke snaze o obnovu požadované reálné úrovně svých peněžních zůstatků, a tedy ani nezvýší své výdaje na spotřebu či nezačnou nakupovat dluhopisy. Podnikatelé nepřistoupí k obnově výroby, protože při stávajících vysokých cenách vstupů do výrobního procesu není možné reálně prodávat výrobky a služby. Podnikatele totiž zajímá především rozdíl mezi cenami statků které produkují anebo poskytují a cenami vstupů nutných pro vyprodukování těchto statků. A to jak se tento rozdíl bude vyvíjet v budoucnosti. Pokud tento rozdíl není kladný, nebudou se podnikatelé snažit rozšiřovat výrobu anebo výrobu obnovovat. A to ani tehdy, pokud lidé začnou kupovat dluhopisy anebo stát přijde s keynesiánskou monetární politikou, která vede ke vzniku vynucených úspor. Za takové situace je dokonce možné, že dojde i k růstu cen a tedy i vzniku stagflace. Patinkinova teorie tedy v zásadě míří celkem správným směrem, pokud ovšem není trh státně administrativně a z důvodu státních privilegií omezován. Ovšem tímto se Milan Sojka vůbec nezabývá, protože by to zákonitě vedlo k otázce, proč vlastně prvně neodstranit státně administrativní překážky poklesu cen a státem udělaná privilegia. Čili bylo by nutné ve skutečnosti omezit pole působnosti státu, což je opak toho, o co Keynesiánci většinou usilují. Samozřejmě vedle rozdílu mezi cenou výstupů produkce a cenou vstupů nutných pro produkci podnikatele taktéž zajímá to, zda mají jistotu, že si budou moci plody své práce nechat. Pokud budou panovat nejistoty ohledně této skutečnosti, tak budou dopady podobné jako v případě strnulosti některých cen z důvodů státně administrativních a z důvodu státních privilegií. Konečně své slovo mají i banky, které přidělují podnikům úvěry, a které mohou dojít k přesvědčení, že by úvěry, které poskytují podnikatelům, nemusely být masově splaceny. Tato situace má i vlastní název „credit crunch“. K tomu došlo při hospodářské krizi z roku 2008 (2007) (KOVANDA, L. Příběh dluhové smršti: a hovory (nejen) s laureáty Nobelovy ceny o dopadech finanční krize. Praha: Mediacop-Týden 2011, ISBN 978-80-904812-1-3, s. 110).
Výše uvedené by mohlo vést někoho k tvrzení, že Patinkin tak trochu předpokládá, že existuje v zásadě nějaký stabilní (optimální) podíl reálných zůstatků na bohatství společnosti („Pokud se změní reálné zůstatky hotovostí jednotlivých ekonomických subjektů pod nebo nad úroveň, kterou považují za nezbytnou, budou se snažit obnovit optimální stav“). Tak tomu ovšem není a Patinkinova teorie je platná i tehdy, když ekonomické subjekty přehodnotí své postoje k výši reálných peněžních zůstatků, které budou chtít držet, což znamená, že může nastat situace, kdy se ekonomické subjekty rozhodnou držet vyšší reálné peněžní zůstatky, než tomu bylo v minulosti anebo držet nižší reálné peněžní zůstatky. Čili poptávka po penězích se v tomto případě změní. Pokud se ekonomické subjekty rozhodnou držet vyšší reálné peněžní zůstatky, tak ovšem dojde k situaci, kdy se peníze zbylých nakupujících taktéž zhodnotí. Otázkou je ovšem proč k takovému kroku ekonomické subjekty přistoupily. Nejspíše je to z důvodu nejistoty. Ale jaké nejistoty? To ovšem Patinkinova teorie ani její keynesiánská kritika neřeší.
Konečně klíčem k vybřednutí z hospodářské krize jsou především úspory a ne zvyšování spotřeby, jak se domnívá Milan Sojka (viz výše: …Třeba pokles cenové hladiny vyvolá zvýšení reálné hodnoty peněžních zůstatků a ekonomické subjekty ve snaze obnovit požadovanou úroveň svých peněžních zůstatků zvýší své výdaje na spotřebu. To vyvolá za podmínek ceteris paribus růst agregátní poptávky a vede k postupnému automatickému obnovení rovnováhy při plné zaměstnanosti…). Jak se píše jinde k hospodářskému propadu: „Mnoho ekonomů neporozumělo tomu faktu, že významné množství uskutečněných chyb, které sami o sobě vypadají jako kompletní kapitálové statky, stejně nemůže být použito kvůli chybějícím nezbytným komplementárním kapitálovým statkům anebo provoznímu kapitálu. Opravdu mnoho z nich vidí tento fenomén „nevyužité kapacity“ jako jasný důkaz nutnosti podpořit celkovou spotřebu za účelem uvést do provozu nevyužitou kapacitu, která byla vytvořena, ale není ještě používána. Neuvědomili si to, jak uváděl Hayek, že existence „nevyužité kapacity“ v mnoha výrobních procesech (ale zvláště v těch více vzdálených od spotřeby, jako jsou vyspělé technologie, stavby a obecně průmysl výroby kapitálových statků) v žádném případě nepředstavuje důkaz nadměrných úspor a nedostatečné spotřeby. Úplný opak je pravdou: jde o symptom toho faktu, že nemůžeme kompletně použít specifický kapitál vyprodukovaný omylem, protože okamžitá poptávka po spotřebním boží a službách je tak urgentní, že si nemůžeme sami dovolit luxus výroby komplementárních kapitálových statků anebo provozního kapitálu nutného k využití výhod takové nevyužité kapacity. Ve zkratce krize je vyvolána relativně nadměrnou spotřebou, tj. relativním nedostatkem úspor, které nedovolují dokončení započatých procesů, ani produkci komplementárních kapitálových statků anebo provozního kapitálu nutného k udržení probíhajících investičních procesů a upotřebit kapitálové statky, které za jakýmkoliv účelem byli podnikatelé schopni dokončit během boomu.“ (HUERTA DE SOTO, J. Úvěrová expanze ničí kapitál). Čili potřebné jsou především další investice a nikoliv větší spotřeba. Ostatně i samotná keynesiánská protikrizová monetární politika bývá někdy označována, jako politika vynucených úspor.
Ovšem úspor nedobrovolných, které nejsou schopny odlišit špatné projekty od těch dobrých, což vede k tomu, že se špatné projekty (malinvestice), které by se měly ukončit, udržují při životě a stávají se základem DALŠÍCH hospodářských krizí. Což už je, ale jiné téma. Patinkinova teorie reálných zůstatků je zajímavou teorií, o které je dobré vědět, ale jde o teorii, která nemůže popsat to, jak by ekonomika mohla automaticky vyjít z hospodářské krize za existence nepružností cen z důvodu státně administrativních a z důvodu státních privilegií. Její keynesiánská kritika ovšem míří špatným směrem. Zároveň problém nefunkčnosti Patinkinovy teorie reálných zůstatků za výše uvedené situace (státní administrativní překážky a privilegia) ukazuje, že problém toho, jak se dostat z hospodářských krizí leží v něčem jiném než v samotném trhu, a že ani protikrizová keynesiánská politika nemusí vést vůbec k úspěchu (úspěchu dost pochybnému, který si nese sebou dále ony malinvestice). Ostatně třeba neokeynesiánec James E. Meade si to jasně uvědomoval, Sojka k němu píše: „Hlavní příčiny stagflace spočívají podle Meadea v poklesu míry zisku vyvolané zejména růstem mzdových nákladů způsobených monopolními praktikami odborů za výrazného přispění tradiční neokeynesovské hospodářské politiky a importovanými materiálovými náklady v kombinaci s nízkými přírůstky produktivity práce. Bezpochyby pozitivním prvkem Meadova nového keynesovství je uznání skutečnosti, že na vytvoření stagflační situace 70. let se výrazně podílela tradiční neokeynesovská poptávková stimulace zaměřená na dosahování stavu ‚plné zaměstnanosti‘ spolu s existující monopolní strukturou. Podle Meadea není za současných podmínek tradiční makroekonomická poptávková stimulace přijatelná, pokud není provázena účinnými antiinflačními opatřeními.“ (SOJKA, M. Dějiny ekonomických teorií. Praha: JUDr. Karel Havlíček 2010, ISBN 978-80-87109-21-2, s. 295. Ovšem Meadem navrhované řešení této situace: nezávislé arbitráže anebo platové komise není zrovna dobré). Opět tu narážíme na státně administrativní omezení a státní privilegia.