Jdi na obsah Jdi na menu
 


Patálie se starobními důchody aneb později do důchodu?

3. 2. 2021

Reforma důchodového systému je takovým evergrýnem. Anebo spíše jednorožcem. Mnoho lidí o ní mluví, ale nikdo ji neviděl. Dá se říci, že mnoho lidí si uvědomuje, že průběžný důchodový systém není, tak jak je, do budoucna udržitelný. Ba to tvrdí i někteří levicoví politiciV Itáliimimo kamery anebo po skončení své politické kariéry. Ať tak nebo onak jediné výsledky veškerého reformního úsilí se dají shrnout pod různé parametrické změny stávajícího systému. Pro příklad si můžeme třeba zají do Itálie. Zde se zmrazily důchody a lidé musí nově odvádět víc na důchodové (starobní) pojištění a zvyšuje se i věk odchodu do starobního důchodu z 62 let v roce 2012 na 66 let v roce 2018 (1). Čili úpravy parametrů spočívají ve větších odvodech anebo v oddalování doby, kdy člověk může jít do starobního důchodu. V této stati se chci podívat právě na zvyšování věku pro odchod do starobního důchodu. Protože toto opatření má své důsledky. A důležitý bude v tomto případě i historický exkurz, protože svým způsobem se při zvyšování věku pro odchod do starobního důchodu vracíme do minulosti. Vedle toho se podíváme na to, zda dělníci, pracující a živnostníci výtali jednotně starobní a jiné druhy státního obligatorního pojištění anebo existovaly v tomto ohledu nemalé výjimky.


Starobní důchody za První republiky
Roku 1926 vstoupil v platnost v Československu zákon o povinném pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří (přijat 1924), tento zákon byl a je dodnes považován za pokrokový. Pojištění, které zaváděl se vztahovalo na všechny námezdně zaměstnané osoby a i domácí dělníky (2). Velmi důležité bylo, že neplacení pojistného bylo nově považováno za trestný čin (3). Již v době Rakouska-Uherska byly příjmuty dílčí zákony stran nemocenského a úrazového pojištění dělníků v továrnách (nad 20 osob) a při práci s některými druhy strojů (1887-1888) a stran starobního důchodového pojištění soukromých úředníků (1906). Zpět však k době První republiky. Zde zmíněným zákonem byl  zákon č. 221/1924 Sb. z. a n. o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří. Šlo o spojení nemocenského a starobního důchodového pojištění v jednom předpisu a otevření tohoto nově vzniklého systému sociálního pojištění široké veřejnosti. Dle tohoto zákona náležel pojištěnci starobní důchod po dovršení 65 let věku, opustil-li zaměstnání anebo klesl-li jeho výdělek alespoň na polovinu mzdy zdravého zaměstnance (4).

 

koniklece.jpg


Vraťme se však k době První republiky. Medián délky dožití byl v roce 1920 cca 55,5/59 roků (za informaci děkuji M. Štěpaníkovi). Pro zjištění střední délky života viz i ZDE (5). Data z odkazu odpovídají celkem uvedené hodnotě za rok 1920. To znamená, že v tomto věku byla již polovina lidí po smrti. Ale do starobního důchodu zbývalo pořád nějakých 6 až 9 let! Z logiky věci plyne, že více jak polovina obyvatel se nedožila doby, kdy mohla začít pobírat starobní důchod! Člověk, který si postřednictvím státu v té době spořil na starobní důchod, měl méně jak poloviční šanci, že se tohoto důchodu dožije! Šlo tedy o něco na způsob loterie. Ta má také méně jak 50 % pravděpodobnost výhry. Jinak by její provozovatel zkrachoval.

 

*Podpora webu*


Další patálie starobního a jiného pojištění za První republiky
Na tomto místě nezaškodí se na chvíli zastavit a podívat se na další problém starobního a jiného pojištění v První republice. Problémy přišly v Československu s úzákoněným pojištěním pro zaměstnance poměrně dost rychle. Zvláště šlo o stížnosti ze strany drobných a středních podnikatelů, pro jejichž podniky znamenalo pojistné nadměrnou zátěž. Již roku 1928 byl přijat další zákon, který přišel s některými úpravami (vyloučení mladistvých do 16 let z pojištění, snížení vdovského důchodu, pojistné třídy a pod.). Poslanec za Československou národní demokracii, která byť byla pravicovou stranou zákon o pojištění zaměstnanců podporovala, Josef Matoušek ve svém přehledu sociálně politické činnosti národně demokratické strany mimo jiné již roku 1925 napsal: "Všechno to teprv musíme uvésti v život a bude jistě i v zájmu dělnictva i v zájmu výroby, abychom nyní v prvé řadě věnovali pozornost této práci, aby odhlasované reformy opravdu prospěly těm, pro něž byly zřízeny, aniž by otřásly konkurenční schopností naší výroby a obchodu." (6) Jiný pramen uvádí, že ze starobního a invalidního pojištění bylo vyňato několik set tisíc lidí, a to především domácí dělníci, sezónní dělníci a mladiství do 16 let. Zavedla se nová nejnižší třída pro nejhůře placené pojištěnce, při neúplné pracovní době se mzda rozpočítávala na celý týden, čímž pojištěnec klesal do nižší třídy atd. (7).


Veronika Bursová ve své knize "Hospodářské a sociální postavení sklářských dělníků na Jablonecku v období první Československé republiky (1918-1938)" uvádí následující obecné konstatování ke starobnímu pojištění: "Zaměstnavatelé se často snažili na pojistném ušetřit, proto vykazovali nižší mzdy, než ve skutečnosti vypláceli. Dokonce i sami dělníci neměli k pojištění příliš pozitivní vztah. Pokládali ho spíše za nucené spoření ve formě částek, které jim zaměstnavatel pravidelně strhával ze mzdy. Navíc si pojištěnci nemohli být jistí, zda se vůbec dožijí starobního důchodu, který se začínal vyplácet až od 65 let." (8). Bursová zde cituje publikaci významného historika hospodářství Václava Průchu a jeho kolektiv. Ten ve své knize "Hospodářské a sociální dějiny Československa 1918-1992" uvádí: "Zaměstnavatelé i zaměstnanci měli zájem vykazovat proti skutečnosti nižší úroveň mezd, aby ušetřili na pojistném (dělníci je pokládali za nucené spoření ve formě pravidelné srážky ze mzdy, jehož plody se měly projevit až s velkým časovým odstupem, a navíc nebylo předem jasné, dožije-li se pojištěnec starobního důchodu). Starobní důchod se vyplácel od 65. roku věku, pokud pojištěnec ukončil zaměstnání. Dělník měl po 20 letech zaměstnání nárok na měsíční starobní důchod ve výši 150 až 200 Kč." (9). Někdy kolem roku 1929 se mimochodem platy dělníků pohybovaly kolem 500 až 850 korun. (10) Starobní důchody tak tvořily jen kolem 24 až 30 % (zřejmě v hrubém vyjádření?) dělnických mezd.


Dále Bursová cituje zprávy živnostenského inspektorátu V Liberci z doby Velké hospodářské krise. To je také docela výživné čtení. Tehdy obecně k sociálnímu pojištění přistupovali na Jablonecku takto: "Sociálnímu pojištění se bránili nejen zaměstnavatelé, kterým se po přihlášení dělníků u okresních nemocenských pojišťoven zvyšovaly náklady, ale i samotní domáčtí skláři. Jejich šance nalézt práci se totiž výrazně zvyšovala, pokud od zaměstnavatele nežádali přihlášení k pojištění. Vedle toho se také objevovaly případy, kdy domáčtí dělníci žádali o vydání živnostenského listu, protože pak nepodléhali pojištění... Výše minimálního měsíčního výdělku, po jehož dosažení podléhal domácký sklář sociálnímu pojištění, byla stanovena na 120 Kč. Skromné přijmy domáckých dělníků v období hospodářské krise ale často nestačily na dosažení této částky, proto se řada z nich k povinnému pojištění nepřihlašovala" (11). Čili například domáčtí skláři na Jablonecku se v době hospodářské krise vlivem okolností rozhodli sami se k pojištění nepřihlásit. Nebylo to pro ně výhodné, protože jednak by hledali práci složitěji a za druhé by jim platby pojištění snižovaly čisté příjmy v nelehké době. Zdá se, že část dělníků zmíněný zákon č. 221/1924 Sb. z. a n. o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří za pokrokový vůbec nepovažovala! Spíše to pro ně byla komplikace.


Další pojištění za První republiky
V roce 1921 byl schválen zákon o pojištění v nezaměstnanosti se státním příspěvekm č. 267/1921 Sb., obvykle označovaný za gentský systém podpor. V podstatě šlo o dobrovolné pojištění. Podpora měla však být podmíněna členstvím v odborech, proto tento zákon nevadil socialistickým stranám, protože jim dával naději, že poroste členská základna odborů. Podnikům tento systém neukládal žádná finanční břemena. Ovšem překvapivě: "Navíc se brzy ukázalo, že pravdu měli spíše skeptici, kteří považovali naděje socialistů v posílení odborového hnutí za zcela liché - členská základna těchto organizací nezaznamenala výraznější posun." (12). Jak vidno, část samotných dělníků a pracujících neměla o toto pojištění valného zájmu. Zřejmě se jim nezdálo moc výhodné anebo (méně pravděpodobněji) členství v odborech s sebou neslo nějaké pro ně ne moc přijatelné náklady.


Během doby první republiky neexistovalo pro živnostníky čili osoby samostatně výdělečně činné žádné povinné státní sociální pojištění. Tito se spoléhali na rozličné dobrovolné možnosti anebo pojištění na komerční soukromoprávní bázi. Zákon na to sice schválen byl (č. 148/1925 Sb.), avšak nikdy účinnosti nenabyl. Upravoval invalidní a starobní pojištění, ale nikoliv nemocenské (to není pro živnostníky povinné dodnes - viz ZDE). "Československo tak sice na úrovni zákonů dosáhlo univerzality sociálního pojištění, v praxi však nikoli, protože fungovalo jen v případě zaměstnanců. Zároveň se soustavným odkládáním vydání příslušného prováděcího nařízení pro soby samostatně výdělečně činné stále zhoršovaly podmínky pro realizaci tohoto pojištění. Propad cen z roku 1928 vedl k dlouhé zemědělské krizi, kterou po roce 1929 doprovodila také krize v ostatních hospodářských sektorech. Samotní zemědělci, stejně jako řemeslníci a obchodníci byli krizí značně postiženi a provedení nuceného pojištění by znamenalo skromné příjmy mnohých z nich ještě zmenšit o povinné odvody pojistného." (13) Pojištění by tedy ty jimž mělo pomáhat v době krise bralo ještě více na hůl.


Éra komunismu
Za komunistů bylo hej! Nebo snad ne? No, zákon č. 99/1948 Sb. o národním pojištění v § 62 formuloval zásadu, že na starobní důchod vzniká nárok v 65 letech. Byla zde i jistá možnost předčasného důchodu, ovšem procento takových důchodů bylo nevýznamné (14). Je jasné, že i tehdy se velké množství lidí důchodu nedožilo, protože průměrný věk byl nižší než 65 let (viz odkaz výše). A hranice 65 let zůstávala dalších více jak 15 let. Zajímavé je, že dle vládního nařízení č. 56/1956 Sb. osobám samostatně hospodařícím (i takové v zemědělství existovaly až do roku 1989) náležel důchod po dosažení věku 65 let nadále jen tehdy, když tato osoba zanechala výdělečné činnosti se souhlasem národního výboru. Po dosažení věku 70 let se již nevyžadovalo zanechání výdělečné činnosti. Důchod těchto osob byl na tehdejší dobu velmi nízký (15). 70 let věku bylo tehdy považovaná za mnoho. Konečně stejné vládní nařízení č. 56/1956 Sb. ponechalo nemocenské pojištění pro členy JZD jako dobrovolné! Nařízení nepočítalo s hmotnou pomocí družstevníkům při zabezpečení výchovy dětí, v mateřství, ani při dočasné neschopnosti k práci, což výrazně limitovalo možnosti motivování mladších ročníků pro práci v zemědělství. Důchod byl 230 Kčs měsíčně (o něco více než polovina důchodu dělníka) a důchodový věk byl stanoven zásadně na 65 let. Jen výjimečně šlo starobní důchod pobírat již v 60 letech. Mimochodem pro družstevníky se starobní pojištění stalo povinným až po vydání vládního nařízení č. 46/1952 Sb.! (16) Historik Roman Vondra uvádí mzdy v polovině 50. let následovně: průměrná mzda v průmyslu činila 1 278 Kčs a v zemědělství 898 Kčs (17). Lehce si spočítáme, že starobní důchod byl v zemědělství asi 26 % průměrné mzdy. V průmyslu to bylo asi kolem 35 % průměrné mzdy, pokud uvažuji starobní důchod ve výši 450 Kčs.


Někteří lidé důchod ani nedostávali. Zde jeden příklad: "Antonín Jirman se svou ženou celý život hospodařil, jako samostatně hospodařící rolník a do důchodu šel v 65 letech. V roce 1984, kdy sám pobíral mrzký důchod, jeho manželka, díky tomu, že byla ženou samostatně hospodařícího rolníka, a tudíž neměla oficiálně odpracované roky i přesto, že pracovala každý den, žádný důchod nedostala." (18).


Závěr
Jak jsme viděli tak dělníci a ostatní pracující a živnostníci rozhodně unisimo nad obligatorním pojištěním pro případ nemoci, invalidity a stáří nejásali. A to nás vrací do přítomnosti. Parametrické změny systému současného průběžného důchodového modelu pojištění, a to konkrétně zvyšování věku pro odchod do starobního důchodu povedou k tomu, že bude narůstat počet těch, kteří se starobního důchodu nedožijí. Nebude to třeba více jako polovina tak jak v době První republiky, ale bude to třeba čtvrtina anebo třetina obyvatelstva. Tím se ovšem budou někteří lidé (třeba s genetickou zátěží, s poživačnějším životním stylem, vícero neduhy) ptát, proč vlastně toto pojištění platit anebo ho platit v takové výši (K tomu může přistoupit to, že nutnost déle pracovat povede k určitému zkrácení doby dožití).


Zajímavé je, že nezájem části lidu o starobní pojištění nebyl specifikem pouze meziválečného Československa. Totéž se týkalo USA, kde první dávky starobního důchodu byly vyplaceny poprvé až na začátku roku 1940. Původně zde existovala významná opozice vůči zestátnění starobních důchodů a většina občanů s touto reformou ani nesouhlasila. Teprve později začali lidé na tento program stále více spoléhat (19). Čas však oponou trhnul, a co platí za progresivní dnes, to už zítra platit nemusí. Zdá se být zřejmé, že kdo se bude do budoucna spoléhat ohledně starobního důchodu jen a pouze na stát, nebude mít zrovna moc klidné stáří. Jak se říká: nic netrvá věčně ani láska k jedné slečně!

 

(1) Pikora, Vl. a Šichtařová, M. Jak nepřijít o peníze aneb průvodce v dobách bouřlivých. Praha: NFdistribuce 2020, str. 79.
(2) Bartoš, J. a Trapl, M. Dějiny Moravy díl 4 – Svobodný stát a okupace. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost v Brně 2004, str. 73-74.
(3) Výstava k výročí 80 let sociálního pojištění začala putovat po České republice [online, 2004]. Dostupný z: http://www.socialni.cz/cz/informace/media/tiskove-zpravy/tiskove-zpravy-2004/2004-11-08-vystava-k-vyroci-80-let-socialniho-pojisteni-zacala-putovat-po-ceske-republice.htm.
(4) Koldinská, Kr. Sociální právo. Praha: C. H. Beck 2007, str. 13 a 14.
(5) https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/umrtnost-data-muzi-zeny-zelezna-opona-cesko-rakousko-nemecko-ockovani_1901210600_jab.
(6) Rákosník, J. aj. Sociální stát v Československu: Právně-institucionální vývoj v letech 1918-1992. Praha: Auditorium 2012, str. 100-101.
(7) Průcha, V. aj. Hospodářské a sociální dějiny Československa 1918-1992: I. díl: Období 1918-1945. Brno: Nakladatelství Doplněk 2004, str. 239.
(8) Bursová, V. Hospodářské a sociální postavení sklářských dělníků na Jablonecku v období první Československé republiky (1918-1938). Liberec: Nakladatelství Bor 2016, str. 53.
(9) Průcha, V. aj. Hospodářské a sociální dějiny Československa 1918-1992: I. díl: Období 1918-1945. Brno: Nakladatelství Doplněk 2004, str. 239.
(10) Vondra, R. Peníze v moderních českých dějinách. Praha: Academia 2012, str. 62.
(11) Bursová, V. Hospodářské a sociální postavení sklářských dělníků na Jablonecku v období první Československé republiky (1918-1938). Liberec: Nakladatelství Bor 2016, str. 58-59.
(12) Rákosník, J. aj. Sociální stát v Československu: Právně-institucionální vývoj v letech 1918-1992. Praha: Auditorium 2012, str. 96-97.
(13) Tamtéž, str. 98-99.
(14) Rákosník, J. aj. Sociální stát v Československu: Právně-institucionální vývoj v letech 1918-1992. Praha: Auditorium 2012, str. 96-97.
(15) Tamtéž, str. 268.
(16) Tamtéž, str. 257-258.
(17) Vondra, R. Peníze v moderních českých dějinách. Praha: Academia 2012, str. 78-79.
(18) Žák, J. S plamenem kolektivizace v zádech: padesátá léta ve Velké Vsi na Broumovsku. Hradec Králové: Slovanský kulturní institut 2013, str. 91.
(19) Šuster, M. Vznik státního důchodového zabezpečení v USA. Liberální institut 2009: https://libinst.cz/vznik-statniho-duchodoveho-zabezpeceni-v-usa/.