Stránky Ludwiga von Misese Morava a Čechy

Jedním z důvodů, proč trh dle slavného ekonoma Johna Maynarda Keynese a jeho následovníků selhává a vede k hospodářským krizím a nevyužívání kapacit, je to, že se podnikatelé musí potýkat s nejistotou. Vezměme si pro příklad interpretaci J. M. Keyenese z pera jednoho z nejvýznamnějších českých porevolučních keynesiánských ekonomů profesora Milana Sojky (1951-2009).

Statky poskytované veřejným sektorem jsou statky, u nichž není možné ověřit, zda je skutečně běžní lidé chtějí. Přesněji zda je chtějí ve srovnání s jinými statky. Veřejné statky jsou totiž financovány zcela anebo částečně nedobrovolný zabavením části prostředků některým lidem. Přičemž o vynaložení těchto prostředků na nákup tzv. veřejných statků (těmi může být cokoliv) rozhoduje buď nějaká politická zájmová skupina či skupiny anebo v případě referenda nějaká (většinou) menšina, která vyhraje volby. Na základě toho se však dá určit jen to, že nějací politici, úředníci anebo nějací voliči daný veřejný statek chtějí za předpokladu, že náklady na jeho poskytování budou přeneseny zcela anebo částečně na jiné. Pokud by však měli sami nést celé náklady na tento statek, nebudou ho tolik poptávat. Obecně platí, že vyšší cena statku povede k nižší poptávce po něm. Vidíme-li tedy někde plný veřejně provozovaný autobus nebo plné veřejné divadlo, ještě to nic o jejich potřebnosti neříká. Kdyby cestující a diváci měli plně uhradit náklady na provoz tohoto autobusu anebo divadla, tak by byl autobus anebo divadlo třeba plné jen ze třetiny.

Představte si, že si chcete přivydělávat nebo vydělávat v České republice prodejem zpracovaného i nezpracovaného ovoce a zeleniny ze svých pozemků. Nestačí Vám jen vyřídit si živnostenské oprávnění, potravinářský průkaz a podávat daňové přiznání.

Statky poskytované veřejným sektorem jsou statky, u nichž není možné ověřit, zda je skutečně lidé chtějí. Přesněji zda je chtějí ve srovnání s jinými statky. Veřejné statky jsou totiž financovány zcela anebo částečně nedobrovolný zabavením části prostředků některým lidem. Přičemž o vynaložení těchto prostředků na nákup tzv. veřejných statků (těmi může být cokoliv) rozhoduje buď nějaká politická zájmová skupina či skupiny anebo v případě referenda nějaká menšina, která vyhraje volby. Na základě toho se však dá určit jen to, že nějací politici, úředníci anebo nějací voliči daný veřejný statek chtějí za předpokladu, že náklady na jeho poskytování budou přeneseny zcela nebo částečně na jiné. Pokud by však měli sami nést celé náklady na tento statek, nebudou ho tolik poptávat. Obecně platí, že vyšší cena statku povede k nižší poptávce po něm. Vidíme-li tedy někde plný veřejně provozovaný autobus nebo plné veřejné divadlo, ještě to nic o jejich potřebnosti neříká. Kdyby cestující a diváci měli plně uhradit náklady na provoz tohoto autobusu anebo divadla, tak by byl autobus anebo divadlo třeba plné jen ze třetiny.

A kdo by zachraňoval lidi v nouzi na moři, kdyby nebylo státu a jeho donucení? Tak se může ptát mnoho lidí. Nu, třeba skoro nikdo, pokud by existovaly urgentnější věci, které lidé potřebují. Anebo v bohatším světě by šlo použít nějaký druh pojištění, zájem platit by mohli projevit provozovatelé lodí, hotelů u pláží atd. Anebo to lze dělat formou charity. A právě poslední způsob dodnes funguje ve Spojeném království a Irsku. Nevěříte? Tak tedy několik faktů.

V lednovém čísle (ročník 2012) časopisu Dějiny a současnost publikovala historička Ivana Čornejová článek o veřejném financování vědy v České republice ("Jak se věda vyplácí aneb Jak se platí za vědu"). Článek se zaměřuje především na kritiku způsobu rozhodování o veřejném financování vědy. Probírá však i konkurenci a zneužívání financí na vědu.

Sem tam lze narazit na názor, že v Brně již je spousta obchodů, supermarketů, hypermarketů, obchodních pasáží atd. A i proto je už třeba některým stavbám nových obchodů bráněno, a tyto se nerealizují anebo se budou realizovat později (Kaufland v Bystrci či Aupark u Zvonařky). Jedním z argumentů, který se používá, je ten, že v Brně připadá na obyvatele větší plocha obchodů, než jinde ve velkých městech v republice.

Představte si dost chudý stát a v něm větší, ale ne nějak extra velké město. Většinu lidí Západu při zmínce o MHD napadne, že v takovém městě určitě žádná MHD nemůže existovat. Opak je však pravdou. Vydejme se nyní do Tádžikistánu a zdejšího 100 tisícového města Qurghonteppa (dříve Kurgan-Ťube).

Nový report z amerického ministerstva financí (US Treasury Department) ukazuje, že růst federálních příjmů spadl na nejnižší úroveň za posledních 80 měsíců, s 12 měsíčním průměrným propadem 1.3 % od března 2016 do března 2017 (Obr. 1, Meziroční růst federálních daňových příjmů v procentech).

Imigrace dnes neznamená imigraci (přistěhovalectví) jako v 19. a počátkem 20. století. Tehdy imigranté (jedno zda utíkajíce anebo neutíkajíce před útlakem) přišli do nějaké země za lepším výdělkem a tedy primárně za prací. Vyjma dočasné soukromé charity tehdy nemohli počítat s žádnou pomocí a museli si, co nejdříve opatřit práci, a tím i peníze na potraviny, bydlení, vzdělání, školu atd. Práce vyžadovala do jisté míry i určité začlenění imigrantů do společnosti, do které přišli. Imigrantům tehdy v cestě nestály tak často překážky jako dnes: minimální mzda, kvalifikační požadavky, regulace skrze Zákoník práce atd. S takovou imigrací neměli libertariáni (tehdy klasičtí liberálové) a jiní příznivci svobody skoro žádný problém. Nebylo zde prakticky dotčeno soukromé vlastnictví, jehož ochrana je pro libertariány rozhodující. Od té doby se situace o dost změnila a imigrace je dnes jiná. Nese sebou v případě imigrace do vyspělých zemí Západu spoustu nároků, které musí daňoví poplatníci ve vztahu k imigrantům plnit. To však dnes znamená, že současná forma imigrace vede k porušování soukromého vlastnictví, což odporuje libertariánským principům.