Stránky Ludwiga von Misese Morava a Čechy

[Autor: Murray N. Rothbard. Článek vychází u příležitosti 100 let od narození tohoto ekonoma]

Většina ekonomů zná kontroverzní debatu ohledně záležitosti nemožnosti ekonomické kalkulace za socialismu a tu skutečnost, že Ludwig von Mises a Oskar Lange byli dva hlavní protagonisté této debaty. (1) Mnozí znají Langeho ironickou poznámku, že za to, že nastolil problém, který by socialismu mohl lehce vyřešit, "by socha profesora Misese měla zaujímat čestné místo ve velké hale Ministerstva socializace nebo centrální plánovací komise socialistického státu.“ (2) Ve světle rychlého odchodu od socialistického centrálního plánování a směřování ke svobodnému trhu ve východní Evropě v současné době [autor tu měl zřejmě na mysli zejména situaci v Jugoslávii a možná i reformy v Československu do roku 1968, pozn. překladatele], se zdá, že by se Langeho ironie mohla stát bumerangem.

Mnohem méně známým je paralelní ústup od marxistické teorie v posledních letech života Oskara Langeho (1904-1965), ústup, který navíc vykračoval dlouhými kroky směrem k ekonomické teorii a metodologii nikoho jiného než jeho starého oponenta. Misesovým nejvýznačnějším příspěvkem k ekonomii byl jeho koncept a vypracování ekonomické teorie jako praxeologie, formální, obecné logiky lidského jednání, lidské účelové aktivity při využívání vzácných zdrojů k dosažení nejvíce preferovaných cílů. (3) Jakožto vůdčí polský ekonom znal Lange praxeologické teorie významného tehdejšího polského filosofa Tadeusza Kotarbinského (1886-1981). Zatímco se Kotarbinského specifická koncepce praxeologie pozoruhodné odlišuje od von Misesovy, zdůrazňujíce analýzu efektivních stejně jako nepřátelských akcí, shodují se ve zdůrazňování podstaty praxeologie jako obecná teorie o racionálním jednání. (4; 5) Ve své poslední posmrtné práci, podané jako první svazek z několika svazkového pojednání o ekonomii, zasvětil Lange velkou část bolestivému uznání, že ekonomie musí zahrnovat praxeologii stejně jako marxismus. Obzvláštní ironií je, že Lange věnoval velké množství pozornosti ekonomické teorii svého starého (polského) protisocialistického odpůrce, který je dosud téměř neznámým v konvenčním západním ekonomickém myšlení. 

Lange dal páté kapitole svého posmrtně vydaného díla "Political Economy" titul "The Principle of Economic Rationality. Political Economy and Praxiology" (Principy ekonomické racionality. Politická ekonomie a praxeologie). Začíná částí s rozhodně nemarxistickým, ale praxeologickým tvrzením, že "Lidská ekonomická aktivita je vědomou a účelovou aktivitou", která "se skládá z dosahování daných cílů pomocí jistých zdrojů". (67) Pokračuje, aby poukázal na to, že kapitalistická tržní ekonomika vyvinula nejen výdělečnou aktivitu, ale tato výdělečná aktivita je racionální aktivitou kvantifikování cílů a zdrojů (prostředků) pomocí kalkulace v penězích. Zde se Lange implicitně vrací ke starému sporu o kalkulaci. Ekonomická kalkulace, která se stala možnou díky používání peněz a vynálezu podvojného účetnictví na kapitalistickém trhu, umožnila aktivity směrem k maximalizaci peněžního zisku a příjmu, a tím k nejefektivnější realizaci cílů člověka. Tímto způsobem je maximalizace peněžního zisku za kapitalismu dosaženo následováním ekonomického principu, který umožňuje maximální stupeň realizace cílů člověka při daných výdajích stejně jako minimální výdaje zdrojů pro daný stupeň realizace cílů člověka. První varianta je "principem největší efektivnosti", druhá je "principem minimálních výdajů nebo úspornosti při použití zdrojů" či principem minimálních nákladů. (7) Racionální použití zdrojů je dle Langeho považováno za plýtvání. Na podporu těchto ekonomických principů cituje Lange Kotarbinskeho obecnou praxeologickou představu: "Čím hodnotnější produkt při dané zkušenosti, tím produktivnější chování; na druhou stranu, čím menší výdaje na dosažení daného cíle, tím ekonomičtější je chování."

Lange pak přikročí k tomu, aby vysekl poklonu velkému úspěchu kapitalistické tržní ekonomie v tom, že přišla s principem ekonomické racionality - i přes převažující soukromou spíše než "společenskou" racionalitu a i přes problémy jako je hospodářský cyklus, Lange prohlašuje, že "racionalizace ekonomické aktivity v rámci kapitalistického podnikání, postup podle principu ekonomické racionality a zvláště uvědomění si tohoto principu v lidském myšlení, to vše vytváří úspěch historického významu ... srovnatelný s impozantním pokrokem v materiálních technikách učiněných za kapitalistického výrobního způsobu ... který sám je těsně spojen s aplikací principu ekonomické racionality v podnikání." (8)

Po dosti povrchním tvrzení, že socialismus přikročí k rozšíření této racionality pomocí společenského plánování a do takových oblastí jednání, jako je input-output analýza, technologie a vojenská strategie a taktika (9), Lange dále označuje toto studium racionálních principů jednání jako praxeologii, logiku racionální činnosti, a podrobně popisuje historii tohoto pojmu. Od von Misese Lang zjistil, že termín "praxeologie" byl prvně použit francouzským historikem Alfredem Espinasem v roce 1890. (10; 11)

Po přistoupení k rozvinutí textu o praxeologii Kotarbinskeho, Lange kritisuje úzké a technologické pojednání tohoto konceptu jako vědy o efektivitě anebo účinnosti aktivity u tohoto polského filosofa; místo toho, poznamenává Lange, je praxeologie opravdu širší "metodologickou racionalitou", učiněním toho nejlepšího podle znalostí člověka tak, že je lepší definovat praxeologii jako vědu o racionální aktivitě. Při zvolení si tohoto svého širšího, formálnějšího a obecnějšího konceptu Lange jde cestou od Kotabinského formulace směrem k Misesově formulaci této teorie. Praxeologie, doplňuje Lange, pokrývá pod termínem racionální aktivity takové kategorie jako: cíle a zdroje, metody, jednání, plány, efektivnost a provádění úspor (ekonomizaci). Praxeologické principy chování zahrnují vztahy mezi praxeologickými kategoriemi a princip ekonomické racionality (neboli "ekonomický zákon") je jedním z těchto praxeologických zákonů chování. Tímto způsobem Lange souhlasí s Misesem, že ekonomické zákony jsou samotné usazeny do širších praxeologických zákonů obecného lidského jednání. Navíc souhlasí s tím, že praxeologické zákony byly až dosud vypracovány na poli ekonomie, jak tvrdí Mises, a stejně tak v etice.

Lange se nicméně sám nyní ocitl na okraji prekérní pozice: Misesova teze, že praxeologie byla až dosud vypracována jen v ekonomické teorii, a tak ekonomie a praxeologie, třebaže v budoucnosti budou třeba jiného obsahu, jsou nyní téměř identické. Tak převzetí takovéto pozice by pro Langeho znamenalo, že by se stal misesovcem a ekonomem Rakouské ekonomické školy. Pro ústup z této prekérní pozice spěchá Lange dodat, že praxeologie zahrnuje nejen ekonomickou teorii Misesova typu, ale také obecnou teorii statistického rozhodování, operační výzkum, programování, input-output analýzu a kybernetiku. Nezdá se, že by Lange zjistil, že rychlým zahrnutím těchto disciplín spolu s ekonomickou teorií do těla praxeologie se vrací k velmi rozdílnému technologickému konceptu - technologické manipulaci zdrojů za účelem manipulace k dosažení daného cíle - který Lange již odmítl u Kotarbinskeho. (12) Rozpomenuvši se náhle na to, aby vyjádřil svůj respekt k marxismu, Lange dodatečně přidává, že materialistická dialektika částečně zakládá své poznání na "praxeologickém principu", který se řídí dle "kritéria praxe". (13)

Z praxeologických principů chování a zvláště z ekonomických zákonů, dodává Lange, může býti dedukována pozoruhodná stavba ekonomických zákonů: jako obecná snaha maximalizovat zisk a nejvyšší návratnost u investovaného kapitálu, a tím tendence směrem k jednotné úrovni zisku v ekonomice. Tímto způsobem přijímá Lange základní deduktivní misesovskou metodologii ekonomické teorie: začít se širšími obecnými praxeologickými principy jako axiomy a z nich vypracovat nezbytné zákony pomocí logické dedukce. I když se Lange pokouší toto tvrzení obhájit tím, že tvrdí, že empirické testování je potřebné, aby bylo vidět, zda různé ekonomické aktivity jsou "racionální" nebo "zvykové", jeho základní příklon k Misesově metodologii pořád zůstává. 

Později se ve své knize Lange vrací k tomu, aby se popasoval s praxeologií pomocí kritiky teorie subjektivního užitku, sám o sobě jde o předmět, který obvykle má malý anebo žádný prostor v marxistických dílech. (14) Lange začíná s historií teorie hodnoty a základy ekonomie v 19. věku, to je perfektně přijatelné pro jakéhokoliv moderního ekonoma: od klasických ekonomů po benthamovské utilitariány a hédonisty po Bastiatovu směnu služeb a po školu subjektivního mezního užitku. Ta poslední začíná s Jevonsovým hédonismem, a potom se vyvíjí do praxeologické interpretace užitku Rakouské ekonomické školy ne jako "potěšení", ale jako realizace něčích cílů v ekonomické aktivitě bez ohledu na charakter těchto cílů. Cílem může býti radost, peníze, moc, zdraví nebo cokoliv, ekonomové Rakousko ekonomické školy nahlížejí jednoduše stav, kdy má ekonomická aktivita nějaký cíl, nebo preferenci, která vytváří cíl jednání. Jak Lange správně usuzuje: "V této praxeologické interpretaci subjektivistický směr nechává stranou všechno psychologické uvažování a transformuje se sám do logického racionálního výběru, který je zacílen na maximalizaci preferencí". (15) 

Lange potom přistupuje k dějinám vývoje této obecné formální teorie užitku jako k ordinálním preferencím. Vidí, že Rakouská ekonomická škola (Menger, Wieser, Böhm-Bawerk) byla důkladnější ve své aplikaci teorie mezního subjektivního užitku než v současnosti vlivnější Lausannská ekonomická škola (Walras, Pareto) nebo Alfred Marschall. Rakouská ekonomická škola aplikovala teorii mezního užitku na veškerou výdělečnou činnost, zatímco tyto druhé školy ji aplikovaly pouze na spotřebitele. V rakouském a praxeologickém pohledu jak spotřebitelův cíl maximalizace užitku, tak výrobcův cíl maximalizace peněžního příjmu nebo zisku spadají pod jedinou položku maximalizace preferencí a mezní užitečnosti. Langeho historie je zde nedostatečná při identifikování Paretovy částečné shody s rakouským ekonomickým přístupem, zatímco zcela zanedbává praxeologickou úlohu Paretova italského oponenta Benedeta Croceho. Navíc také zanedbává přijetí obecného a čistě ordinálního konceptu mezní užitečnosti u českého člena Rakouské ekonomické školy Františka Čuhela, a to že Čuhela v roce 1912 následoval Ludwig von Mises, dlouho před známým článkem Hickse a Allena z roku 1934 [šlo o článek „A Reconsideration of the Theory of Value“, Economica, květen 1934]. (16)

Lange má nicméně pravdu, když cituje praxeologickou interpretaci užitečnosti Maxe Webera, která je již z roku 1908. Ve které Weber tvrdí, že mezní užitečnost by měla býti formulována nikoliv v psychologických termínech jako je potěšení, ale v takových "pragmatických" kategoriích jako jsou cíle a prostředky. (17)

Tak daleko byl náš marxista ochoten souhlasit s praxeologickou ekonomií. Ale zde byl Lange konfrontován s ještě ostřejším rozdílem než dříve: stejně jako bylo pro něj důležité popřít, že praxeologie by mohla býti omezena na ekonomii, bylo pro něj ještě důležitější popřít, že veškerá ekonomická teorie je podmnožinou praxeologie. Protože pokud by to byl tento případ, co by pak zůstalo marxismu? A tak Lange se sám separoval od konečného kroku ve vývoji praxeologické ekonomie: transformaci ekonomie do odvětví praxeologie. Ekonomická analýza, nyní oddělená od konkrétních objektů, se stala formální vědou o racionálním chování, o maximalizaci veličin. Naopak, formální aspekty veškerého racionálního chování se staly analyzovatelnými podle ekonomického principu. (18)

Pro tuto transformaci ekonomie do odvětví praxeologie cituje Lange Lionela Robbinse a jeho dobře známé vylíčení ekonomie jako určitého aspektu všech aktivit, jmenovitě vztahu mezi vzácnými prostředky (výrobními faktory) a různými cíly a výběr mezi těmito cíly. (19) Věnuje také pozornost ekonomu Rakouské ekonomické školy Hansi Mayerovi a Maxi Weberovi, který dal vzniknou robbinsonovskému rozlišování mezi ekonomií jako volbou prostředků mezi cíly a technologiemi a volbou prostředků pro realizaci daného cíle. (20) I když je toto vylíčení dosti zjednodušené - pro příklad zanedbávající tu skutečnost, že ekonomické stejně jako technologické rozvažování vstupuje i do výběru prostředků směřujících k jednomu cíli - Lange se mýlí, když tvrdí, že smysl tohoto vylíčení je bez významu, protože pořadí alternativních cílů je cele směřováno k jednomu hlavnímu cíli: maximalizaci užitku. Lange nepochopil, že "užitek" pro školu praxeologie není věcí ani entitou sám o sobě, ale je jednoduše nálepkou pro řazení preferencí, které si každý stanoví mezi svými různými cíly. "Maximalizace užitku" jednoduše znamená formální princip, že člověk se pokouší dosáhnout svého nejvyššího pořadí, svých nejvýše preferovaných, spíše než svých nejméně preferovaných cílů. (21)

Lange pak upozorňuje, že tato transformace ekonomie do universální vědy praxeologie vyvrcholila v díle "Lidské jednání" (Human Action) Ludwiga von Misese v roce 1949. Klasická politická ekonomie byla nyní plně převedena do obecné teorie lidského jednání, aktů volby. Ekonomie nebyla již více empirickou vědou se "skutečnými" jevy, ale formální logikou volby, kde je kritériem pravdy jen shoda s původními axiomy. Ekonomická teorie se stala empiricky pravdivou, pokud je nějaké konkrétní jednání řízeno ekonomickými principy. Lange je zejména kritický kvůli tomu, že praxeologická, subjektivní ekonomie je považována von Misesem a předcházejícími ekonomy Rakouské ekonomické školy za stejně aplikovatelnou na Crusoevskou ekonomiku jako na směnnou ekonomiku. Langeho odpor k tomuto "nerealismu" pramení přesně z té skutečnosti, jak tvrdí, že aplikace Crusoevské ekonomie znamená to, že ekonomické zákony jsou universální a apoditicky pravdivé v každé době a na každém místě bez ohledu na konkrétní obsah společenských vztahů nebo ekonomické aktivity. Prostředky praxeologie, ekonomie podobně jako u přírodních věd přesahují konkrétní a měnící se historická data a předpokládají charakter universální a apoditické vědy. Lange tuto pozici charakterisuje: "Historicky podmíněné společenské vztahy mohou ovlivňovat konkrétní formu, ve které se tyto zákony samy projevují, ale nemohou změnit jejich základní charakteristiku." (22) Zatímco je Lange ochoten uznávat tento universální a trans-historický charakter praxeologie, není ochoten uznat ekonomii jako podmnožinu praxeologie, a tak také to, že tato nabývá bezčasový charakter. Kdyby tak učinil, musel by být marxismus se svými vyhlašovanými zákony historického determinismu zcela opuštěn.

Charakteristická metoda praxeologických ekonomů při vytváření jejich analýzy, tvrdí Lange, začíná s ekonomií izolovaného Robinsona Crusoa, jde o analýzu, která osvětluje základní zákony lidí, které se týkají věcí. Potom jsou do analýzy zavedeni další lidé a je vysvětlena směna mezi těmito jednotlivci stejně jako osobní volba, která zahrnuje vzdání se něčeho, co chce člověk méně ve snaze získat něco, co chce více. Směna se tak stává výslednicí subjektivních postojů a preferencí účastnících se jednotlivců. Lange si stěžuje, že tento proces začínající s člověkem versus přírodou, je opakem marxistické koncepce, která se koncentruje na "ekonomické vztahy mezi lidmi - produkční vztahy a vztahy rozdělování". Dále pak cituje z marxisty Rudolfa Hilferdinga stran jeho tvrzení, že Rakouská ekonomická škola Böhm-Bawerkova "bere za počáteční bod svého systému individuální vztahy člověka k věcem. To představuje vztahy z psychologického bodu pohledu, jako předmět přírodních neměnných zákonů; vynechává společensky určené vztahy výroby a ... rozvinutí ekonomických procesů podle konkrétních zákonů je této škole docela cizí". (23) Je jisté, že to je likvidace klasické politické ekonomie. 

POKRAČOVÁNÍ ZDE.

POZNÁMKY:
(1) Viz Ludwig von Mises, Socialismus (New Haven: Yale University Press, 1951) (kniha vyšla i česky jako Socialismus: ekonomická a sociologická analýza); F.A.von Hayek, ed., Collectivist Economic Planning (Londýn: George Routledge and Sons, 1935); a Oskar Lange a Fred M. Taylor, On the Economic Theory of Socialism (New York: McGraw-Hill, 1964). Pro shrnutí a kritiku této záležitosti Trygve J.B. Hoff, Economic Calculation in the Socialist Society (Londýn: William Hodge and Co., 1949).
(2) Lange a Taylor, str. 57-58.
(3) Viz zvláště Ludwig von Mises, Human Action (New Haven: Yale University Press, 1949) (kniha vyšla česky několika vydáních jako Lidské jednání). Ohledně diskuse o praxelogii von Misese a jejím vztahu k předchozí ekonomické metodologii viz Israel M. Kirzner, The Economic Point of View (Princeton, N.J.: D. Van Nostrand, 1960).
(4) Ohledně Misesova názoru na Kotarbinskeho viz Ludwig von Mises, The Ultimate Foundation of Economic Science (Princeton, N.J.: D. Van Nostrand, 1962), str. 42, 135. Nejsnadněji dostupný Kotarbinskeho text je jeho “Idée de la methodologie genérale praxeologic,” Travaux du IXe Congres International de Philosophie (Paříž, 1937), IV, str. 190-194.
(5) Oskar Lange, Political Economy (New York: Macmillan, 1963).
(6) Lange, str. 148.
(7) Lange zde explicitně přijímá moderní koncept, že konečný cíl není kardinálním nebo kvantifikovatelným, ale spíše seřazeným, ordinálním souborem preferencí. Lange, str. 167-168. 
(8) Lange, str. 176.
(9) Kotarbinskeho raná práce pojednávala o praxeologii a její aplikaci na nepřátelské jednání. Viz  Mises, Ultimate Foundation, str.42 a 135.
(10) V Espinasově článku“Les Origines de la technologie,” Revue Philosophique, XVth year (červenec-prosinec, 1890), str. 114-115 a v jeho knize se stejným názvem vydané v Paříži v roce 1897. Viz  Mises, Human Action, str. 3 pozn.
(11) Eugen Slutsky, “Ein Betrag zür formalpraxeologischen Grundlegung der Oekonomik,” in Annales de la classe des sciences sociales-economiques, Academie Oukranienne des Sciences, Vol. 4 (Kyjev, 1926).
(12) O ekonomii versus technologických principech viz Lionel Robbins, The Nature and Signification of Economic Science (Londýn: Macmillan, 1935), práce pod silným vlivem von Misese, Richarda Strigla a jiných členů Rakouské ekonomické školy  a Kirzner, str. 108-145.Viz Rutledge Vining, Economics in the United States of America (Paříž: UNESCO, 1956), str. 1-37.
(13) Lange, str. 190 pozn.
(14) Lange, str. 229 a dále.
(15) Lange, str. 236.
(16) Croceho zásadní praxeologický příspěvek k ekonomii může být nalezen v jeho fascinující debatě s pozitivistou Paretem ekonomické metodologii sepsané v letech 1900 a 1902. Viz Benedetto Croce, “On the Economic Principle,” in International Economic Papers, č. 3 (1953), str. 172-79, 197-202. Pro ocenění Croceho práce viz Giorgio Tagliacozzo, “Croce and the Nature of Economic Science,” Quarterly Journal of Economics (květen, 1945) a Kirzner, str. 155 a dále.
(17) Max Weber, “Die Grenznutzlehre mit das ‘psychophysische Grundgesetz,” Gesammelte Aufsätze zur Wissenschaftslehre, 2. ed. (Tübingen: J.C.B. Mohr, 1951), str. 364 a dále. Stran Weberova článku, viz Emil Kauder, A History of Marginal Utility Theory (Princeton, N.J.: Princeton University Press, 1965), str. 116–117, 136–137.
(18) Lange, Political Economy, str. 237,
(19) Robbins, The Nature and Significance of Economic Science. O vztahu mezi Robbinsonovým a Misesovým pohledem na charakter ekonomické vědy, který ovšem velmi zlehčuje podobnosti viz Kirzner, Economic Point of View, str. 108–186. Pro jejich větší podobnost viz  Ludwig M. Lachmann, “The Science of Human Action,” Economica (listopad 1951):str.  413
(20) Hans Mayer, “Untersuchungen zu dem Grundgesetz der wirtschaftlichen Wertrechnung,” Zeitschrift für Volkwirtschaft und Sozialpolitik (Vídeň: Franz Deutsche, 1921), sv. 2, str. 5; Max Weber, The Theory of Social and Economic Organization (New York: Oxford University Press, 1947), str. 162, 209. Pro kritiku Weberových pohledů na ekonomickou metodologii viz  Ludwig von Mises, Epistemological Problems of Economics (Princeton, N.J.: D. Van Nostrand, 1960), str. 74–106. O Mayerovi viz Kauder, A History of Marginal Utility Theory, str. 107 a dále.
(21) Kirzner upadl do stejné chyby. Kirzner, Economic Point of View, str. 134.
(22) Lange, Political Economy, str. 242.
(23) Pro lehce rozdílný překlad této citace viz Paul M. Sweezy, Böhm-Bawerk’s Criticism of Marx, in Rudolf Hilferding, edice. (New York Augustus M. Kelley, 1949), str. 196.