Jdi na obsah Jdi na menu
 


24. 10. 2018

Abdel-Samad: Islámský fašismus - recenze

* "Pravá víra znamená nenávidět nevěřící a polyteisty a jednat s nimi tvrdě."
("Reformovaná" saudskoarabská učebnice pro čtvrtou třídu)


* "Opice jsou židé, lidé šabatu, a prasata jsou křesťané, nevěřící stoupenci Ježíšovi."
(Saudskoarabská učebnice pro šestou třídu)


Hamed Abdel-Samad (1)


* "Liberalismus ale musí být nesnášenlivý vůči nesnášenlivosti každého druhu. Spatřujeme-li cíl společenského vývoje v pokojné spolupráci všech lidí, nemůžeme připustit, aby mír byl rušen knězi a zelóty. Liberalismus hlásá snášenlivost vůči každé víře a každému světovému názoru, nikoliv z lhostejnosti k těmto "vyšším" věcem, ale z přesvědčení, že nade vším a nad všemi musí stát zajištění míru uvnitř společnosti. A jelikož požaduje snášenlivost vůči všem názorům a všem církvím a sektám, musí vykázat do jejich mezí všechny, kdo se vyznačují nesnášenlivostí."


Ludwig von Mises (2)

 

Úvod


Nadějný egyptský syn imáma a student Koránu Hamed Abdel-Samad se v pozdějším průběhu svého života stal odpadlíkem od víry svých otců. Byla nad ním za jeho knihy vyslovena fatva a nyní musí žít pod policejní ochranou. Dozajista ví o islámu dost na to, aby si zájemce o poznání tohoto náboženského a politického a právního systému, jeho knihy měl koupit. V této stati se podíváme na jeho knihu "Islámský fašismus: Analýza".


Autor v knize upozorňuje na fašistické rysy islámského myšlení. Jedním z těchto rysů je kult (podivné) tradice, ten je ústředním aspektem islámského myšlení: "Korán platí za nedotknutelný a všechno vědění je v něm obsaženo. Politický islám se cítí být pověřen úkolem Božím, který se musí splnit nezávisle na čase, prostoru a realitě. Salafisté a džihádisté zatracují interpretaci textů v dobových souvislostech, protože Boží přikázání si člověk nesmí vykládat jinak." (3). Další rysem islámského myšlení shodným s fašismem je dle autora obsese, že se proti nám druzí spikli, že jsme přišli zkrátka, a z toho zase vyrůstá žízeň po pomstě. Boj se stává samoúčelem. Na stejné - a zcela identické - představě je založen právě princip politického džihádu. Jinde v knize stojí, že mnoho islámských států se zabydlelo v roli oběti a razí kolektivní výchovu k nenávisti vůči Západu, z čehož tyjí jak (relativně) sekulární diktatury, tak jejich islamističtí odpůrci. Výsledkem takové výchovy je pak frustrovaná, dezorientovaná a především agresivní generace (4). Srovnání islámismu s fašismem a bolševismem ilustruje tato věta: "Všechna tři hnutí sice využívají technických vymožeností modernity, ale vehementně se brání nosným pilířům osvícenství: rozumu, osobní svobodě a svobodě myšlení, individualitě, lidským právům, autonomii lidského těla, jakož i svobodě projevu a tisku. Všechna tři hnutí je vnímají jako nebezpečí." (5).


Muslimské bratrstvo a nacismus
Část knihy je věnována nechvalně proslulému egyptskému Muslimskému bratrstvu (to ovšem působí ve více než 70 zemích Světa včetně USA a Evropy). Vedoucí představitelé bratrstva v prosinci 2013 stanuli v Egyptě před soudem, přičemž předmět stíhání byl: vyzývání k zabíjení demonstrantů, což svědčí o tom, že umírněný islamismus tohoto bratrstva je pouhým mýtem, a že se zde využívají metody, které jsou typické pro fašistická hnutí. Kritici, odpadlíci a názorově odlišní lidé se musejí eliminovat, neboť představují vnitřní hrozbu (6). Když bylo toto bratrstvo roku 1928 založeno, tak mu dal do vínku jeho zakladatel a učitel arabštiny Hasan al-Banná dva cíle: očistit islámskou společnost od neislámských elementů a ve druhé fázi obnovit chalifát (7). V době druhé světové války toto hnutí čile spolupracovalo s Hitlerovým a Mussoliniho režimem. Známý je v tomto směru pokus o puč v Iráku z roku 1941. Zmíněný ale-Banná byl sám velkým obdivovatelem Mussoliniho a Hiltera. V jednom ze svých článků ze čtyřicátých let napsal: "Hitler a Mussolini vedli své země směrem k jednotě, disciplíně, pokroku a moci. Prosadili reformy uvnitř a dopomohli svým zemím k velkému respektu zvenčí. Probudili naději v srdcích a projevili odvahu a vytrvalost. Spojili rozhádané lidi pod jedním praporem, pod jedním vůdcem. A kdykoliv führer nebo duce hovořili, naslouchalo jim v bázni celé lidstvo, ba celý vesmír." (8). Al-Banná ovšem připomínal, že myšlenka totální militarizace společnosti nezačala teprve s fašismem, nýbrž byla zavedena do islámu již o 13. století dříve! Neboť dle al-Bánna islám oslavuje vojenského ducha a chce ho vštípit každému muslimovi. "V Koránu snad není súra, jež by muslima nevyzývala, aby projevil odvahu, vytrvalost a bojového ducha a aby za věc Boží vedl džihád." (9). Roku 1935 byla v Egyptě založena strana Mladý Egypt (Misr al-Fatáh) podle modelu NSDAP a oficiálně používala římský pozdrav a její stoupenci vykřikovali hesla "Egypt nade všecko!". S touto stranou se Muslimské bratrstvo spojilo. Zajímavé ovšem je, že v této straně se angažovali dva tehdy mladí důstojníci: Gamál Abdel Násir a Anvar as-Sadát a oba byli stoupenci těsné spolupráce s Muslimským bratrstvem (10). Jak trochu znalý člověk pozná, jde o jména poválečných presidentů Egypta.


Al-Banná dbal o pozvednutí antisemitismu a psal, že země Osy Berlín-Řím-Tokio jsou velice blízké islámu, ale vedle toho sepsal i svůj 50-ti bodový program, z kterého uvádí Hamed Abdel-Samad 9 bodů. Já uvedu jen čtyři: "Reforma zákonodárství v souladu s islámskou šaríou do všech podrobností."; "Šíření islámského ducha ve vládních úřadech."; "Sledovat, jak se úředníci chovají v soukromí, protože mezi pracovním a osobním životem nesmí existovat žádný rozdíl."; "Podřízení všech vládních a úředních norem (svátky, doba výkonu služby) islámským předpisům.". Tyto body (směrnice bratrstva a jiných islamistických hnutí) se pokusilo bratrstvo pod vedením presidenta Muhammada Mursího během své nedávné krátké vlády prosadit (11). Abdel-Samad uvádí, že Hitlerova představa světového židovského spiknutí dopadla u Arabů, kteří trpěli permanentním pocitem ponížení a porážky, na mimořádně úrodnou půdu. Již jeruzalémský muftí Amín al-Husajní podněcoval protižidovské resentimenty a roku 1931 svolal tento "šlechetný" muž a pozdější spojenec Adolfa Hitlera do Jeruzaléma islámský kongres, na němž byl poprvé vznesen požadavek na židuprostou Palestinu (12). Tedy ještě v době před nástupem Hitlera k moci.


Zajímavostí je i to, že al-Banná prohlašoval myšlenku sociální spravedlnosti za původně islámskou (13). To není dle mého vůbec náhoda, i tzv. sociální spravedlnost je součást fašismu a nacionálního socialismu. V oblastech, kde despotické státy selhávali, islamisté aktivně budovali své struktury: školy, charitativní zařízení a nemocnice. Mursího islamisté byli ve volbách extrémně úspěšní v především v chudších provinciích (14). Dá se dle mého říci, že zkorumpované režimy, které omezují svobodu podnikání, které je nutně postavené na indivdualní svobodě, a která je už navíc omezena islámem (!) a některými archaickými zvyky, generuje bídu, která zase generuje větší islámský radikalismus, ten zase omezuje svobodu podnikání, a tak pořád dokola. Islámské perpetum mobile chudoby a radikalizace je na světě. Abdel-Samad k tomu uvádí, že: "Nezaměstnanost razantně narůstá hlavně mezi mladými muslimy. Jejich energie a vztek přilévají oleje do ohně radikalizace. A nevypadá to, že by se potenciál této mladé generace brzy vyčerpal. Problémy islámského světa narůstají rychleji než jeho kapacita tyto problémy řešit. Stát se o ně nedokáže dostatečně postarat, nemůže jim nabídnout žádnou perspektivu a také je už pomocí svého bezpečnostního aparátu nebude moci dlouho zastrašovat. Naštěstí. V zásadě ano. Ale všem těmto kymácejícím se mocnostem vybíhají vstříc islamisté a nabízejí své služby. Pokušení přijmout je, je veliké, jde přece o zachování starých prebend. Jenže i když jim islamisté nabízejí svou pomoc "pouze" jako krátkodobý projekt, nikdy nepustí ze zřetele svůj vlastní cíl - vítězství nad nevěřícími až na smrt za věc Boží." (15).


Al-Banná později přerostl přes hlavu i samotnému egyptskému králi, a ten nechal proto al-Bannáa zavraždit. Ovšem bratrstvo pokračovalo dále, spolupracoval s ním i president Anvar as-Sadát, který byl ovšem z důvodu uzavření mírové smlouvy s Izraelem, "bratříky" nakonec zavražděn (16). A byl to populární socialistický president Gamál Abdel Násir, který učinil z náboženské univerzity Al-Azhar státní instituci a sám jmenoval jejího velkého imáma. V domněle sekulárních diktaturách arabského světa: "Vzdělání, kultura a sdělovací prostředky byly zglajchšaltovány a náboženská výchova se stala součástí státní propagandy." (17)! Jinými slovy i diktátoři jsou především dobří muslimové.


Nejde ale jen o Muslimské bratrstvo, ale třeba i šíitské hnutí Hizballáh nasálo esenci fašismu (přesněji nacionálního socialismu). Ústředním motivem tohoto hnutí je antisemitismus a ozbrojené milice Hizballáhu v černých košilích nepředstavují pouze paralelní armádu, ale vybudovaly stát ve státě, kde platí bezpodmínečná poslušnost a oddanost vůdci. Připravenost k boji a smrt jsou adorovány a nechybí obligátní fýrerovský pozdrav. Hizballáh také provedl první úspěšné muslimské sebevražedné atentáty proti západním institucím, a to již roku 1983 (18). Hizballáh bojuje nyní v syrské občanské válce na straně Assádova režimu, dalo by se na základě toho očekávat, že vliv islámu i po předpokládaném vítězství presidenta Assáda v Sýrii naroste. Ostatně šíitskému fašismu v Iránu věnuje autor knihy celou jednu kapitolu a není to zrovna moc příjemné čtení.


Islám
Jak je známo islám ve své sunnitské podobě má čtyři různé právní školy, islám je TEDY i právním systémem. Z těchto škol, škola Hanbálovská je považována za radikální. A naopak Málikovská, Šafiovská a Hánifiovská platí za umírněné, neboť předpokládají omezené možnosti interpretace Koránu a islámské tradice (hadísů), na kterých stojí Hanbálovská škola. "Muslim žijící podle některé z těchto tří škol má příležitostně možnost vybrat si z řady způsobů chování, které mu usnadňují život v moderní době. Nesmí přitom vybočit z rámce islámského pořádku. Ve výsledku jsou však i tyto tři školy konzervativní, neboť připouštějí prostor pro interpretaci pouze v případě, že na dané téma nelze najít jednoznačný text v Koránu nebo prorokův výrok. A jelikož prorok zanechal desetitisíce výroků, které skýtají muslimovi záchytné body v jakékoli myslitelné životní situaci, je manévrovací prostor k interpretaci velmi omezený." (19). Nicméně ne všechny tyto hadísy jsou považovány za autentické, těch je nejspíše jen několik tisíc.


Abdel-Samad upozorňuje ve své knize také na jeden muslimský fenomén. V dobách blahobytu se islámské společnosti vyznačovaly jistou svobodou víry a životního stylu, což třeba ve středověku vedlo k vzestupu islámsko-arabské kultury. Ve fázích oslabení se islám stal jediným identifikátorem, vykonával nátlak na jinověrce a lidi smýšlející jinak a samostatně a snažil se odstranit vše neislámské. Podobně jako počáteční tolerance urychlila vzestup, nyní izolace a vymezení přispívaly k rozpadu a zániku muslimských říší (20). Islámské perpetum mobile chudoby a radikalizace se mohlo plně rozběhnout. A vytvořit vhodné prostředí v jakých lidé jako Mohamed ibn Abd al-Wahháb (1703-1792), zakladatel wahhábitského hnutí, požadoval odstranit a uvrhnout do klatby vše neislámské ve společnosti a myšlení. Doslovný výklad Koránu se měl stát závazným, potírat se podle něho měli nejen nevěřící, ale i muslimští mystikové." (21). Nebo pro jistého našeho současníka Abú Ischáka al-Chuvajního, který přišel s originálním řešením pro stagnující hospodářství islámského světa: islám by dle něj měl znovu vést dobyvačné války proti nevěřícím, zabavovat jejich majetek, brát ženy a děti do zajetí a prodávat je do otroctví. Islámský svět dle tohoto šlechetného muže chudne od té doby, co důsledně nepraktikuje džihád. Když muslimové jednou nebo dvakrát za rok přepadnou nevěřící, chudoba podle něho z muslimských států definitivně zmizí (22). Že bohatství se vytváří mírovou kooperací a dělbou práce a války a násilí ho naopak ničí (proč něco vyrábět navíc a investovat, když vám to hordy dvakrát ročně ukradnou?) to tohoto lidově tvořivého ekonomického experta zřejmě moc nezajímá.


Jednou z nejdůležitějších informací v knize je, že: "Koncept džihádu nevymysleli teprve moderní islamisté, ten pochází už od proroka Mohameda. Univerzalistické nároky a štvaní proti nevěřícím nenajdeme pouze ve spisech Sajjida Qutba a Maudúdího, ale také v Koránu. Islámu nemůžeme porozumět, když nepochopíme jeho POLITICKOU podstatu." (23). Islám tedy není jen náboženství (víra a etika), jak si mnoho lidí u nás v ČR i na Západě mylně myslí, ale jde o politický a právní systém!!


Násilnosti na křesťanech
Křesťanská menšina Koptů v Egyptě si dle knihy nežije příliš dobře. V době Arabského jara sice mezi sebou muslimové a Koptové (ti nejsou Arabové, ale jde o původní egyptské etnikum) spolupracovali, ale záhy se situace změnila. V Alexandrii došlo ke srážkám mezi muslimy a Kopty, jakožto reakce na štvavou kampaň vedenou ve státních medií armádou (24). Toutéž armádou, která se - jak si z nás mnozí pamatují - pak oportunisticky Koptů zastávala před Muslimským bratrstvem. Abdel-Samad k muslimským násilnostem na křesťanech píše: "Nemůžeme samozřejmě házet všechny muslimy do jednoho pytle. Takové popravy [křesťanů, pozn. autora], jakou jsem právě popsal, šokují i mnohé z nich. Ale nesmíme podceňovat počet muslimů, kteří žijí v zajetí výchovy k nenávisti a vylučování jinověrců a lidí samostatného myšlení. Stále více arabských křesťanů musí opouštět arabský svět stejně jako kdysi arabští Židé." (25). K informacím o situaci křesťanů na Blízkém východě dnes a v minulosti na Blízkém východě nelze než doporučit knihu "Ve stínu islámu" (26).


Nevěřící a umírnění
Jedna z věcí, kterou si člověk uvědomí (a i jedna z mála pozitivních věcí) po přečtení knihy Hameda Abdel-Samada je to, že i v rámci islámského světa existuje poměrně dost NEVĚŘÍCÍCH. Autor ke konci své knihy uvádí příběhy pěti mladých lidí, s kterými se setkal. Například si můžete přečíst o zážitku z jedné mešity ve Staré Káhiře, kde v únoru 2013 učenec Muslimského bratrstva přednášel o tom "Jak přemýšlí ateista?" a o evoluční teorii, ale překvapivě: "Většinu přítomných tvořili vzdělaní ex-muslimové, kteří přednášejícího za jeho falešné teorie rozcupovali." (27). Samozřejmě obrazně řečeno ho rozcupovali. Jinde autor uvádí, že v Maroku je hodně ateistů, ale většina z nich se pohybuje téměř výlučně ve virtuálním světě, kdo se projeví v tom reálném, toho hned začnou pronásledovat. Obecně spousta mladých muslimů denně surfuje několik hodin po internetu, diskutují o náboženství a politice, poslouchají západní hudbu a dívají se na pornofilmy. Tím se mění jejich morální kodex, tak i postoj k vědění (28). Rovněž jsou zajímavé reformní pokusy stran islámu v Německu, které autor popisuje, a kde byl dokonce založen Liberálně-islámský svaz (29). Doplňme, že spisovatel Patrik Ouředník doporučuje jako lék na současnou situaci ve své známé knize "Antialkorán" mimo jiné i podporování disidentů, feministických sdružení a ateistů v islámských zemích. Neboť právě oni jsou dnes záštitou evropského osvícenství (30).


Co dělat?
V knize Hameda Abdel-Samada je toho uvedeno samozřejmě mnohem více. Jde vůbec o knihu bohatou na informace, a to i přes její poměrně malý rozsah. Vše z ní zde rozhodně uvádět nelze. Ještě je však nutné se zmínit o tom, co autor doporučuje, aby se situace zlepšila. Předně autor tvrdí, že by měla apolitická většina muslimů podniknout něco proti extremistům. Jenže tato většina se nedá zmobilizovat, aby utlumila vliv salafistů a konzervativních islámských svazů (31). Co tedy kniha nabízí dále? Stát by neměl dle Abdel-Samada připouštět příliš velkou moc islámských svazů. Autor dokonce požaduje to, aby se církve vzdaly některých zažitých výsad, a některé úkoly přenesly zpátky na stát (32). Naopak autor připouští, že jeho původní předpoklady, že to budou mladí muslimové, kteří pod vlivem blahobytu a svobody a moderního vzdělání, ponesou pokrok a myšlenku svobody dál do islámského světa, se nevyplnily. Naopak: "V Německu  právě zjišťujeme u vnuků první generace gastarbeiterů, že se vyvíjejí směrem zpátky. Propagují tradiční formy života a postoje a názory, které už neplatí ani v Istanbulu a Casablance. A tak zatímco v islámských zemích vzrůstá odpor k islámskému fašismu, který byl v Egyptě korunován svržením Muslimského bratrstva, fašizující myšlení salafistů, jež je obráceno do minulosti, získává na Západě čím dál víc přívrženců. Zde je virus mimořádně aktivní - a mutuje rychleji, než bychom si pomysleli." (33). Ovšem to je tak vše a tato část knihy je zdaleka nejslabší. Chybí ekonomické zamyšlení nad imigrací a zamyšlení se vůbec nad tím, zda má smysl pokoušet se spojit velmi odlišné přístupy k životu na jednom území. Já osobně tedy vyzdvihuji z uvedeného PODPORU disidentů islámského světa. Vyloženým přešlapem autora knihy je pak kritika Th. Sarrazina. Sarrazinova známá kniha "Německo páchá sebevraždu" prý apelovala obratně na strach a obstrukční energii. Jinde autor dokonce srovnává Sarrazina s tureckým presidentem Erdoganem (34). S tím nelze souhlasit, Sarrazin je dozajista dost objektivně publikující autor.


Každopádně Abdel-Samadova kniha zcela jistě STOJÍ za přečtení. Ba je jednou z nejdůležitějších knih na téma islámu, které v češtině dosud vyšly.

 

Poznámky:

(1) Abdel-Samad, H. Islámský fašismus: Analýza. Praha: Euromedia Group a. s. - Knižní klub 2016, s. 87.
(2) Mises, L. v. Liberalismus. Praha: Liberální institut 1998, s. 53.
(3) Abdel-Samad, H. Islámský fašismus: Analýza. Praha: Euromedia Group a. s. - Knižní klub 2016, s. 18.
(4) Ibid, s. 18-19 a 23.
(5) Ibid, s. 21.
(6) Ibid, s. 26.
(7) Ibid, s. 28.
(8) Ibid, s. 30-31.
(9) Ibid, s. 31-32.
(10) Ibid, s. 33-34.
(11) Ibid, s. 36-37.
(12) Ibid, s. 63 a 73.
(13)  Ibid, s. 37.
(14) Ibid, s. 44 a 45.
(15) Ibid, s. 165-166.
(16) Ibid, s. 43.
(17) Ibid, s. 89.
(18) Ibid, s. 110.
(19) Ibid, s. 55.
(20) Ibid, s. 79.
(21) Ibid, s. 85.
(22) Ibid, s. 145-146.
(23)  Ibid, s. 98.
(24) Ibid, s. 77.
(25) Ibid, s. 78.
(26) Ve stínu islámu. Případně lze doporučit i tuto knihu: Patriarcha Řehoř III. o Sýrii, soužití s muslimy a uprchlické krizi.
(27) Abdel-Samad, H. Islámský fašismus: Analýza. Praha: Euromedia Group a. s. - Knižní klub 2016, s. 128.
(28) Ibid, s. 139 a 90.
(29) Ibid, s. 143-144. Nicméně tyto pokusy zřejmě nejsou příliš úspěšné.
(30) Ouředník, P. Antialkorán: aneb nejasný svět T. H. Praha: Volvox Globator 2017, str. 84-85.
(31) Abdel-Samad, H. Islámský fašismus: Analýza. Praha: Euromedia Group a. s. - Knižní klub 2016, s. 150-151.
(32) Ibid, s. 151 a 153.
(33) Ibid, s. 154.
(34) Ibid, s. 156-157 a 159.