Jdi na obsah Jdi na menu
 


Ve stínu Islámu recenze

5. 11. 2017

Kniha "Ve stínu Islámu" (Vyšehrad, rok 2016) není politickým pojednáním. Jde o společné dílo několika religionistů, teologů, etnologů, arabistů a historiků, kteří se především zaměřují na popis náboženských skupin na Blízkém východě a na jejich historii a horkou současnost. Zmíněné náboženské skupiny představují různé křesťanské církve, menší islámské náboženské skupiny a dále jezídy a mandejce. Tuto knihu se pokusíme čtenáři alespoň částečně přiblížit. Můžeme však rovnou uvést, že náboženským menšinám se ve stínu islámu moc valně nežije, a že situace některých skupin je v současnosti dosti vážná. Fakta uvedená v knize mnohem více podporují představy tzv. antisluníčkářů než sluníčkářů.

 

V obecné části se lze dozvědět o životě náboženských minorit ve středověkém islámském světě a v ranném novověku. Uvádí se zde například to, že naprostá většina středověkých diskriminačních opatření dnes již není relevantních, ale jistá omezení platí i nadále. Pro příklad křesťan a žid si nesmějí vzít muslimku, jinověrec nesmí dědit po muslimovi, misijní aktivity nejsou žádoucí. Dále: "Souhrnně řečeno, mezi aktuálně nejproduktivnější "třecí plochy" patří především časté zenužívání zákonů o rouhání proti nemuslimům nebo tragické případy skutečných či domnělých odpadlíků od islámu." (1). Zajímavostí je, že: "K postavení jinověrců se vyjadřuje řada koránských veršů, ovšem najdeme mezi nimi jak pasáže vybízející k respektu a toleranci, tak jejich přesný opak. Koránem se tak mohou zaštiťovat jak zastánci tolerantního postoje k jinověrcům, tak rovněž hlasatelé nesnášenlivosti." (2). Korán může být obecně vykládán různě, záleží zda interpret uznává to, že nové verše ruší straší, pokud jsou s nimi ty starší v rozporu. A také to, které verše sám považuje za novější. Současnost nemuslimských komunit na Blízkém východě je v knize je popsána mimo jiné v podkapitole s příznačným názvem "Neradostná současnot", kde se konstatuje v mnoha ohledech patrné právní znevýhodnění oproti muslimům. Dokonce v Saudské Arábii je zakázána (jinde tomu tak není) jiná bohoslužba nežli muslimská a dokonce i šiité tam čelí citelným omezením. Ale ani jinde není situace taktéž růžová, privilegované postavení islámu je mnohde zakotveno v ústavě, tak v jednotlivých legislativních rámcích, v nichž se rodinné právo více či méně drží šaríatských postulátů znevýhodňujících nemuslimy. Rovněž je zde uvedeno i to, že se situace menšin v posledních letech zhoršuje (3).

 

Křesťané

Křesťané to nemají na Blízkém východě vůbec lehké. Ještě na počátku 20. století tvořili na 20 % populace, dnes se optimistické odhady zmiňují o 3-4 % (4). A nejde jen o důsledek o něco nižší porodnosti. Ostatně v knize se píše: "Pronásledování a útlak ze strany většinové společnosti provázejí blízkovýchodní křesťanské komunity po celá staletí." (5). Asi nejznámější je masakr Arménů z let první světové války, který ovšem postihl i jiné blízkovýchodní křesťany jmenovitě asyrské křesťany. Nedávné tzv. arabské jaro situaci na mnoze ještě zhoršilo. Pro příklad jen za rok 2011 bylo v Egyptě podpáleno a poničeno 37 koptských chrámů a dalších pět napadeno. O řádění Islámského státu ani nemluvě (6). Nyní se podívejme na některé z křesťanských církví Blízkého východu podrobněji.

 

Asyřané / Syřané

Kapitola věnovaná těmto křesťanským církvím (čtyři církve) patří k nejsmutnějším kapitolám knihy. Podívejme se jen na různé masakry, které tyto církve respektive jejich členy postihly za posledních 200 let. Rozsáhlé masakry obyvatel asyrských vesnic v pohoří Hakkari proběhly v letech 1843 až 46, kdy kurdské oddíly připravily o život zhruba 10-20 tisíc osob. K další krutostem došlo v roce 1860 v Damašku a Libanonu. V letech 1894 až 96 bylo vedle 200 až 300 tisíc Arménů usmrceno i na 25 tisíc sysrkých jakobitů a tisíce ostatních Asyřanů. Dále: "Státem [Osmanská říše, pozn. autora] organizované (byť v utajení) a místními muslimy podporované masakry zapříčinily v letech 1914-1918, stejně jako v případě Arménů, značné ztráty na životech a hromadný odchod asyrských křesťanů z oblastí východní Anatolie. Asyřané tuto národní tragedii nejčastěji označují termínem Sajfó, tj. (Rok) meče." (7). Důsledky posledně uvedené tragédie byly zdrcující, protože v oblastech tradičního osídlení klesl počet asysrkých křesťanů o 50 % a někde dokonce o 90 %. Poválečné odhady Asyřanů odhadovali celkový počet obětí "asyrskochaldejské" komunity v Osmanské říši a v perském Ázerbajdžánu na 250 tisíc. Asyrskochaldejská národní rada na 275 tisíc. V Iráku došlo k dalšímu masakru v roce 1933 (8). Po intervencích USA a jejich spojenců v Iráku roku 2003 a po vypuknutí občanské války v Sýrii roku 2011 se situace opět výrazně zhoršila. Seznam útoků zabírá zhruba dvě stránky textu ve zmíněné knize a nemůže zde být rozpisován. Takže jen pár zajímavostí. Například otištění karikatur proroka Mohammeda v dánské deníku "Jyllands-Posten" v roce 2006, vedlo k tomu, že v Bagdádu a Kirkúku hořelo 29. I. 2006 šest kostelů (9). Jeden by pohledal, jak tyto kostely souvisely s karikaturami kdesi v Dánsku? V červnu roku 2007 byl zavražděn chaldejskokatolický kněz a tři jáhnové poté, co odmítli konvertovat k islámu. V únoru roku 2008 byl zavražděn mosulský chaldejskokatolický arcibiskup. O dva měsíce pozdějí byl zavražděn sysrskojakobitský biskup. Do roku 2011 opustilo Irák na 350 tisíc křesťanů, polovina z celkového počtu. Tzv. umírněná opozice v Sýrii se činila tak, že křesťané se snažili před ní útéci ze svých domovů. Naprostá většina jich třeba utekla ze syrského města Homs (10). A tak podobně. Nemysleme si však, že režim Assádů je nějak zvlášť příznivě nakloněn křesťanům. Okupace Libanonu Sýrií se vyznačovala politickou diskriminací zdejších křesťanů (většinou Maronité) včetně takových aktivit jako je vyloučení z citlivých státních postů, zatýkání křesťanů, odzbrojení křesťanských milicí narozdíl od ostatních milicí, nenaplnění práva křesťanů na jejich návrat do původních domovů apod. (11). Dalo by se říci, že jeden z poznatků, které si čtenář odnese po přečtení této knihy, je to, že tzv. umírnění a rozumní muslimové a muslimští vládci, se k náboženským menšinám chovají buď špatně, anebo se je aspoň snaží nějak znevýhodnit.

 

Koptové

Egypt je považován přece jen za o něco stabilnější zemi než je Sýrie a Irák. Nevyhnulo se mu sice tzv. Arabské jaro a následná dočasná destabilizace, ale jinak má poměrně dobrý zvuk i nadále, o čemž svědčí stále silný turistický ruch. Přesto se však dá říci, že poměrně dost významná a početná menšina (miliony osob) egyptských křesťanů čili Koptů (jde nejen o náboženskou, ale i etnickou menšinu) se zde neměla a nemá příliš dobře. V minulosti patřili Koptové do značné míry k elitám muslimského Egypta, byli zaměstnáni jako písaři, úředníci a lékaři (12). 20. století už tak příznivé nebylo. Po roce 1945 začalo zdejší Muslimské bratrstvo hlásat ostrou protikoptskou propagandu a jeho vize ideálního islámského státu měla zahrnovat i podřadné postavení pro jinověrce. I když na druhou stranu se jim mělo dle jednoho ze zakladatelů bratrstva dostat dobrého a důstojného zacházení (13). Inu Korán si může vykládat každý jak chce. Problémy začaly ve větší míře již za prezidenta Anwara as-Sádáta. Už jeho vláda při mezikonfesijních nepokojích nebyla ochotna Koptům poskytovat adekvátní podporu a ochranu. Později: "Stupňující se útoky extrémistů na koptskou komunitu, které nezřídka končily smrtí jejich příslušníků, a lhostejnost vlády donutily patriarchu roku 1980 ke zrušení oslav velikonočních svátků a k uzavření kostelů pro státní představitele." (14). Roku 1981 došlo k jednomu z největších útoků proti Koptům a jedno periodikum vydávané Muslimským bratrstvem následně publikovalo články vyzívající k zůčtování s Kopty. Presidentu Sádátovi nezbylo než proti islamistům zakročit. Ovšem vedle islámských extrémistů došlo kvůli řekněme zdejší politické korektnosti k zatčení i Koptů, a to třeba i osmi biskupů, 13 kneží i s rodinami a několika desítek laiků. Uvězněn byl i patriarcha Šenúda III. I přes to byl ovšem president Sádát islamisty zavražden (15). Zajímavé je i to, že ani režim prezidenta Mubáraka nedovolil, ve snaze nepopudit proti sobě radikální islamisty, v mnoha případech vyšetřit případy konfesijního násilí. A to dokonce tak, že nejen, že útočníci zůstali nepotrestáni, ale kriminalizovány byly dokonce oběti. Dokonce ani takový bezohledný útok v noci z 31. XII. 2010 na 1. I. 2011, kterému padlo za oběť při bohoslužbě na 23 Koptů, zůstal kvůli neschopnosti anebo záměru nevyšetřen (16). Události Arabského jara v Egyptě netřeba blíže přibližovat, čtenář nechť se s nimi seznámí sám, pokud si je nepamatuje ze vcelku nedávných zpráv v televizi, rozhlase a na internetu. Někteří Koptové roztrpčení s režimem presidenta Mubáráka se k Arabskému jaru přidali. Bohužel si moc nepomohli. Mimochodem i v Egyptě je v ústavě zakotveno, že islám je státní náboženství a islámské právo čili šarí'a je od roku 1980 základním zdrojem (nikoliv jen jedním ze zdrojů) pro právo civilní, takže křesťanům je zakázáno konat misijní činnost. A: "Další restriktivní opatření, která stát uplatňuje vůči koptské komunitě, spočívají ve značně složitých a mnohdy nesplnitelných podmínkách pro stavbu nových kostelů a společenských místností." (17). Islamisté pak třeba i nařídili kvůli prasečí chřipce vybít včechny prasata v jižní Káhiře. Zřejmě však tímto chtěli zasáhnout "nevěřící" (18). To ukazuje i zřejmou nevýhodu velkého státu, který "kecá" do všeho. Snadno ho lze neužít proti utlačovaným. A to se zde bavíme o relativně otevřeném a moderním Egyptě. Pozitivní aspoň je, že někteří běžní egyptští muslimové byli ochotni po svržení Muslimského bratrstva chránit koptské kostely před útoky islamistů a jejich sympatizantů (19).

 

Maronité

Výše uvedené křesťanské menšiny mají pohnuté osudy, které kontrastují s Maronity v Libanonu, kteří si sice taktéž již užili řady nepříjemností, ale dlouhou dobu si užívali mírových časů vedle muslimského obyvatelstva a byli před libanonskou občanskou válkou nejvýznamnější politickou silou v Libanonu. A i jejich současnost je relativně mírová. Dnes (rok 2005) ovšem tvoří v Libanonu jen asi 34 % populace, zatímco šiitů je 31.5 % a sunnitů 29 % (20). Konflikt v Sýrii a útěk řady jejich obyvatel do Libanonu ovšem činní situaci této menšiny do budoucna dosti nejistou. Mimo jiné v zemi posiluje sunnitský extremismus a rovněž Maronité se mezi sebou přou. Narůstá u nich i míra emigrace (21). Určité pozitivum je to, že od 21. X. 2014 Libanon přestal až na vyjímky přijímat uprchlíky. Uprchlíků je dle různých údajů od 1.1 do 2 milionů (22). Což je dost na to, aby to tento stát s něco více jak 4 miliony obyvatel destabilizovalo a rozvrátilo.

 

Alevité

Od křesťanů se nyní přesuneme k různým odnožím islámu. Zajímat nás zde budou turečtí Alevité (neplést se syrskými Alawity, o nichž se v knize též hovoří). Alevitů je v Turecku snad 10 až 20 milionů (23). Jde tedy o poměně velkou menšinu. Alevité jsou značně heterogenní. Korán pro ně není jedinou svatou knihou. Odvolávají se na čtyři svaté knihy Tóru, Knihu žalmů krále Davida, Nový zákon a Korán. Arabština pro ně není liturgický jazyk. Někde se v rámci alevitských obřadů pily i alkoholické nápoje, dnes tomu tak již není. Důvodů je celá řada, mimo jiné svou roli sehrál i tlak sunnitské veřejnosti. Na některých obřadech se muži scházejí se ženami pod jednou střechou (24). Situace alevitů v Turecku není nijak zvláště dobrá. V 70. letech: "Situace v takto polarizované společnosti se vyhrotila natolik, že došlo k několika velkým pogromům na alevitské obyvatelstvo. S cílem rozpoutat nepokoje byly ze strany extrémní pravice [ve skutečnosti naiconalisté kladoucí důraz na sunnitský islám, pozn. autora] šířeny fámy typu: alevité otrávili zdroj vody u mešity, podpálili mešitu, hodili do mešity bombu, pijí v měšitě alkohol, vodí si do mešity lehké holky atd. Tyto provokace našly úrodnou půdu u náboženský konzervativního sunnitského obyvatelstva a v důsledku pouličních bojů, které trvaly týdny, zemřelo ve městě Marasi (Kahramanmaras) 109 osob (1978) a městě Corumu 57 osob (1980). Podobné nepokoje probíhaly i na jiných místech v zemi s početnou alevitskou populací. Například ve městě Malatyi byly vypáleny stovky alevitských provozoven a kanceláří, bez nepokojů se neobešly ani univerzity, kde probíhaly střety mezi různě smýšlejícími studenty." (25). Další příšernou událostí by masakr v hotelu Madimak v Sivasu, který si vyžádal roku 1993 smrt 37 lidí (26).

 

Zajímavé je, že: "Alevité v Evropě se snaží vymezit vůči sunnitským muslimům původem z Turecka a ostře vystupují vůči fundamentalistickému islámu. Kladou důraz na společné hodnoty s Evropany a díky nim i na snadnou integraci do západní společnosti." (27). Dalo by se říci, že jde o ony tak trochu bájné umírněné muslimy. Ale tak jednoduché to není. Jak je z knihy patrné, je otázkou na kolik se alevité považují sami vlastně za muslimy. Někteří alevitské náboženství považují za jediný skutečný islám. Jiní se domnívají, že má více společného s křesťanstvím než s islámem. Existují i zcela ateistické a extrémně levicově orientované marxistické skupiny alevitů, kteří považují alevismus za sociální hnutí. A z termínu alevita se stala i etnická kategorie (28). Turečtí alevité se v současnosti obávají asimilačních tlaků ze strany vládní nomenklatury a zároveň mají strach z fyzických útoků, které by mohla přinést radikalizace turecké sunnitské společnosti. Dále: "Pokud by došlo k násilnostem, mají v Turecku žijící alevité obavu, že není nikdo, kdo by je ochránil. Armáda již ztratila svou někdejší moc a policie je pevně v rukou vládnoucího režimu." (29). Ani v tedy poměrně moderním a vyspělém Turecku není soužití s islámskou většinou žádná sláva. I když oproti Asyřanům či Koptům je zde situace o poznání lepší.

 

Jezídi

Není to tak dávno, co se českými medii šířily informace o hrozném osudu jezídů. I s nimi se lze v knize setkat a kapitola o nich patří k nejotřesnějším. Jezídi sice byli ovlivněni celou řadou jiných náboženství (islám, staroiránské nábožentsví, antická mytologie a gnóze, křesťanství a judaismus), ale v zásadě tvoří specifické náboženství. Někdo si je možná vybaví z díla Karla Maye jako tzv. vyznavače ďábla. Jde o poměrně uzavřenou náboženskou skupinu. Jezídem se většinou není možné stát a jezídem se musí člověk již narodit (30). Nutno říci, že kniha zachycuje u jezídů i jeden příklad kamenování. To se stalo v dubnu 2007, kdy jedna jezídka chtěla přestoupit na islám a vzít si muslima. Rodiče sice souhlasili, ale jiní příbuzní a jezídé dívku kvůli rodinné cti ukamenovali (31). Vše se takové jednání liší od jednání konzervativních muslimů? Rovněž znásilněné jezídky to v minulosti neměly jednoduché, mohli být zavrženy, ale též i možná zavražděny. V Německu kde žijí desetitisíce jezídů, a od roku 2000 do začátku roku 2016 zde bylo evidováno internetovou stránkou Ehrenmord.de 11 takovýchto vražd ze cti a jeden pokus o vraždu (32). Někteří jezídé tak nepůsobí moc sympaticky. Podle nejstriktnějšího islámského výkladu jezídské náboženství vzniklo až po islámu a vydělilo se z něj, tudíž je radno jezídy zlikvidovat jako odpadlíky (33). Po útoku USA a jejich spojenců (v knize nepříliš dobře hodnocené jednání) na Irák došlo také k nárůstu útoků na jezídy. Hlavní útoky přišly po dubnu 2007, zdá se jako odveta za ukamenování potencionální konvertitky. Jednomu z útoků podlehlo dokonce 796 lidí (34). "Péče" Islámského státu o jezídy je v knize taktéž popsána, protože však vstoupila i do obecného podvědomí, nebudeme se jí zde zabývat. Zajímavé je i to, že na útisku jezídů v Turecku se podíleli i Kurdové. A i to, že počátkem 21. století za vlády Assádovců v Sýrii žilo asi 60 % jezídů v oblasti Džazíra v bezprávném postavení. Čili: "Generace takových rodin z hlediska státu neexistovaly, a tak jejich muži nemuseli sloužit v armádě, ale zároveň neměli právo cokoli legálně vlastnit, využívat státních škol či zdravotnických zařízení ani cestovat do zahraničí. V zemi, kde ekonomice dominoval státní sektor [Sýrie je poměrně socialistickou zemí, pozn. autora], byla nemožnost zaměstnání v jeho službách téměř likvidační. Tito obyvatelé Sýrie bez občanství - a zejména jezídi jako slabá menšina - nestáli za pozornost policii, pokud se jim dělo bezpráví ze strany regulérních občanů, zejména muslimských Arabů. Jezídští žadatelé o azyl v Německu popisovali desítky takových případů." (35).

 

Závěr

Na závěr můžeme uvést tuto citaci, která knihu docela dobře vystihuje: "Většinová muslimská populace Blízkého východu nepochybně již několik desetiletí prochází, byť v různé míře a s vlastními specifiky v jednotlivých zemích, "fundamentalistickou epochou". I když tento posun budeme posuzovat sebevíce neutrálně, nezbavíme se obav, že dnešní islámská společenství v jednání s jinověrci během vnitřních změn nesměřují k té míře vzájemné tolerance, inspirace a obohacením jichž jsme byli svědky mnohokrát v minulosti." (36). Je to řečeno příliš diplomaticky, a jak ukazuje sama recenzovaná kniha ani v minulosti nebyla situace často příliš dobrá, ale obsah tohoto sdělení je nad slunce jasnější. Ostatně při čtení knihy má člověk pocit, že náboženské menšiny (křesťanské i muslimské či jiné) se zoufale snaží vstříhat všeho, co by mohlo muslimské radikály, ale i řadové muslimy byť jen pohněvat. Egypťan Hamed Abdel-Samad, nad kterým byla vynesena fatva, napsal, že nechce házet všechny muslimy do jednoho pytle, ale: "...nesmíme podceňovat počet muslimů, kteří žijí v zajetí výchovy k nenávisti a vylučování jinověrců a lidí samostatného myšlení." (37). Prostě ve stínu islámu není jednoduché žít a v současnosti to platí dvojnásob.

 

Poznámky:

(1) Gebelt, J. a kol. Ve stínu Islámu: Menšinová náboženství na Blízkém východě. Praha: Nakladatelství Vyšehrad 2016. ISBN 978-80-7429-692-5, str. 33.
(2) Tamtéž, str. 34.
(3) Tamtéž, str. 35-36.
(4) Tamtéž, str. 75.
(5) Tamtéž, str. 85.
(6) Tamtéž, str. 95-96.
(7) Tamtéž, str. 114. Po první světové válce Arméni všechny hlavní turecké představitele, kteří rozhodli o masakrech, postupně pozabíjeli.
(8) Tamtéž, str. 115 a 117.
(9) Tamtéž, str. 127-128.
(10) Tamtéž, str. 128.
(11) Tamtéž, str. 204.
(12) Tamtéž, str. 168.
(13) Tamtéž, str. 174.
(14) Tamtéž, str. 175.
(15) Tamtéž, str. 176.
(16) Tamtéž, str. 178.
(17) Tamtéž, str. 176.
(18) Abdel-Samad, H. Islámský fašismus: Analýza. Praha: Euromedia Group a. s. - Knižní klub 2016. ISBN 978-80-242-5533-0, str. 76.
(19) Gebelt, J. a kol. Ve stínu Islámu: Menšinová náboženství na Blízkém východě. Praha: Nakladatelství Vyšehrad 2016. ISBN 978-80-7429-692-5, str. 183.
(20) Tamtéž, str. 195.
(21) Tamtéž, str. 210 a 219.
(22) Tamtéž, str. 217.
(23) Tamtéž, str. 258.
(24) Tamtéž, str. 263, 266 a 267.
(25) Tamtéž, str. 275.
(26) Tamtéž, str. 276.
(27) Tamtéž, str. 281.
(28) Tamtéž, str. 282-284. K umírněným muslimům lze ovšem napsat, že v islámských zemích žijí dnes i ateisté anebo hodně sekularizovaní muslimové, příklady podává Abdel-Samad.
(29) Gebelt, J. a kol. Ve stínu Islámu: Menšinová náboženství na Blízkém východě. Praha: Nakladatelství Vyšehrad 2016. ISBN 978-80-7429-692-5, str. 285-286.
(30) Tamtéž, str. 352.
(31) Tamtéž, str. 364.
(32) Tamtéž, str. 366 a 373.
(33) Tamtéž, str. 359.
(34) Tamtéž, str. 364.
(35) Tamtéž, str. 367-369.
(36) Tamtéž, str. 98.
(37) Abdel-Samad, H. Islámský fašismus: Analýza. Praha: Euromedia Group a. s. - Knižní klub 2016. ISBN 978-80-242-5533-0, str. 78.