Jdi na obsah Jdi na menu
 


Německo páchá sebevraždu: Jak dáváme svou zemi všanc (Thilo Sarrazin, Praha: Academia 2011)

14. 8. 2014

Zajímavá a podnětná kniha o sociální politice Německa a jejích destruktivních dopadech na společnost. Chcete vědět proč za 20 či 30 let bude stát Německo na prahu sociální katastrofy a násilí? Pak je nutné číst Sarrazina. Chcete vědět, proč sociální stát blahobytu a současný status quo vede ke své vlastni destrukci? Pak je nutné číst Sarrazina. Možná si řeknete, že takový úvod je poněkud přitažený za vlasy, ano, to do jisté míry, ale po přečtení Sarrazina zjistíte, že i nejpříznivnější varianty vývoje německé společnosti jsou celkem temné. Už dnes je do jisté míry pozdě. Přičemž Sarrazin ve skutečnosti není žádný radikál a ani člověk, který by chtěl odstranit stát blahobytu, naopak je to sociální demokrat. Možná o to je důležitější si jeho knihu přečíst. Tentokrát jsou výpisky kvůli závažnosti knihy zvlášť obsáhlé.

 
 
I. Stát a společnost
 
 
† s. 14 – kontinuální nárůst méně stabilních, méně inteligentních a méně zdatných vrstev obyvatelstva,
   - reálný příjem výdělečného občana již 20 let nevzrůstá,
† s. 15 – v době politické kariéry hájil Sarrazin opačná stanoviska, dle něho v zodpovědné politické funkci není sice nemožné, ale je velmi obtížné a také neobvyklé vyslovovat nepříjemné pravdy, nebezpečí politické korektnosti,
† s. 17 – od roku 1950 do roku 1960 rostla německá ekonomika ročně o 8 %, nezaměstnanost klesla z 11 % v roce 1950 na 1,3 % v roce 1960, za 10 let stoupl reálný příjem na hlavu o téměř 70 %, roku 1952 předčilo Německo v hrubém sociálním (?) produktu na hlavu Anglii a roku 1955 ho mělo stejný jako Francie,
† s. 18 – v osmdesátých letech Německo rostlo, ale pomaleji než v 60. a 70, letech, nezaměstnanost klesla, ale zůstala vyšší než dříve,
† s. 27 – dle Sarrazina pád Římské říše nepřišel ze vnitř, byl podnícen ze vnějšku, podporován nicméně vnitřními tendencemi – především dekadencí a nízkou porodností vládnoucích vrstev (komentář: to odporuje zlehčování peněz, vysokým daním, přivázáním lidí k půdě a profesím apod.),
† s. 30 – podmínky stability a základy legitimity státu a společnosti: A) garantují jistotu míru vnitřní a vnější bezpečností, B) legitimita je založena na principech vně individua – na náboženství, na ideji vlády lidu či ideologii, jež je nahrážkou náboženství, C) hospodářský a materiální úspěch závisí na jejich schopnosti poskytovat dostatek prostoru úsilí individua po materiálním zisku,
† s. 31 – genetická výbava lidí všech zemí a národů je téměř identická, prokazatelné rozdíly jsou rozhodně podstatně menší než rozdíly v úrovni vývoje států, společností a národních ekonomi, na druhé straně však v mentalitě národů a společenství existují velké rozdíly, nejde jen o tradiční vazby náboženského a jiného druhu, jde také o vnitřní i vnější normativní směřování člověka, struktury loajality, o měřítka sociálního postavení, ale i motivaci k píli, iniciativě a materiální orientaci,
 
 
II. Pohled do budoucna
 
 
† s. 35 – v poměru počtu zaměstnanců se počet lidí nad 65 let zdvojnásobí: zatím co v roce 2005 připadalo na 1 zaměstnance 0.46 lidí nad 65, v roce 2050 připadne na 1 zaměstnance 1 člověk v důchodovém věku,
† s. 36/7 – reálný příjem na hlavu je nyní v Německu nejméně pětapůlkrát vyšší než ve Spolkové republice v roce 1950, avšak růst se během desetiletí výrazně zpomalil a reálný příjem ve sjednoceném Německu tak nyní není vyšší než v západním Německu v roce 1990 (to je však vlivem sjednocení Německa), v někdejším západním Německu se reálné příjmy širokých vrstev za posledních 20 let spíše snížily (komentář: je zohledněna rozdílná kvalita výrobků a služeb – viz třeba auta před 20 lety byla jinde než ta dnešní, bohužel rozdílnou kvalitu nelze de facto do měření cenové hladiny promítnout),
† s. 41 – jisté služby jsou v Evropě konány v rámci rodiny, zatímco v USA je po nich poptávka na trhu, tím se zvyšuje statisticky americký národní důchod, prý jde však o jev irelevantní při srovnání úrovně blahobytu,
† s. 43-4 – grafy vývoje produktivity práce v Německu (historický vývoj a odhad do budoucna), ovšem budoucí vývoj zřejmě odvozen z minulého vývoje, 
† s. 47 – dle objasnění výsledků prognóz zátěž v důsledku stáří populace a) při vývoji úrovně péče analogicky k HDP na obyvatele by obvodová kvóta měla vzrůst 35,7 % roku 2005 na 47,6 % roku 2050, b) při snížení úrovní péče o 5 % každých 5 let by měl klesnout důchod z 11 600 eur v roce 2005 na 7 350 eur v roce 2050,
 
 
III. Znamení úpadku
 
 
† s. 50 –  podle srovnání provedeného OECD absolvovalo však v roce 2006 v oborech MINT (matematika, informatika, přírodní vědy a technika) studium 7,8 % jednoho ročníku+ Německo a USA s 5.8 a 5.5 % procenta nedosáhly ani průměru, zatímco Švédsko s 10.9, Japonsko s 9.5 a Velká Británie s 9 % jsou výrazně nad ním,
† s. 51 – počet zaměstnaných inženýrů na d 50 let je už dnes vyšší než počet těchto zaměstnanců pod 35 let
   - pouze 56 % mužů ve věku 55 až 65 let je v Německu výdělečně činných, u žen této věkové kategorie je to dokonce pouhých 40 %,
† s. 52 – jeden vidlicový nakladač nahradí 100 přístavních dělníků,
† s. 55-6 – přistěhovalecké vlny do Německa: asimilace nebo návrat domů jihoevropanů, integrování východoevropanů, integrace Indů a východoasiatů, hospodářsky výkonní a jejich děti jsou nadprůměrné ve škole, Afričané mají špatné vzdělání a zařazují se na okraj pracovního trhu, jádro integračního problému tvoří přistěhovalci z bývalé Jugoslávie, Turecka a z arabských zemí, potíže ve školství, na trhu práce a ve společnosti, problémy jsou kvůli ním samým a ne kvůli společnosti, zdařilá integrace (německých) vysídlenců,
† s. 58 – Italové přicházeli zejména z jihu Itálie, vzdělanost u Italů zřejmě proto pokulhávala za vzdělaností Řeků a Španělů, podobně pokulhávali Nizozemci,
   - problémy migrantů z bývalé Jugoslávie v oblasti vzdělávání i ve druhé generaci výrazné integrační problémy, 14 % z nich nedokončuje školní vzdělání nebo se nevyučí a kvóta těch, kteří odmaturují nebo ukončí studium, je ve srovnání s Němci jen poloviční, skupina je značně heterogenní (bývalý hostující dělníci a jejich potomci a uprchlíci z Kosova),
† s. 59 – u migrantů z Afriky 25 % neukončí školní vzdělání a jen 20 % z nich nastoupí do vyšších ročníků gymnázia, nelze pozorovat, že by se jejich integrace ve druhé generaci zlepšila, zčásti je dokonce horší, v této skupině je 35 % bikulturních manželství (většinou afričtí muži s německými ženami) a v nich jsou integrační ukazatele o něco vyšší,
   - nejvyšší kvótu neukončeného vzdělání (30 %) a nejnižší, pokud jde o vysokoškolskou kompetenci (14 %), má v rámci německého vzdělávacího systému obyvatelstvo tureckého původu, které nadto projevuje nejmenší pokrok u generací narozených v Německu,
 - sociální transfery, z těch se v Německu živí: 8 % domácí populace, 9 % migrantů z EU-25, 10 % migrantů z jižní Evropy, 12 % vysídlenců, 13 % migrantů z Dálného východu, 16 % migrantů z Turecka, 18 % migrantů z bývalé Jugoslávie a 24 % migrantů z afrických zemí (komentář: pozor, ale dohromady to nedává 100 %),
   - ten kdo žije ze sociálních dávek, neplatí daně ani odvody a jako každý občan má nárok na služby poskytované státem počínaje školou a konče bydlením a zdravotním pojištěním,
† s. 60 – tři migrantní skupiny s nejvyššími deficity vzdělanosti s nejvyššíni sociálními náklady jsou také skupiny s nejvyššá porodností, lidé s migračním pozadí Jugoslávie, Turecka, Blízkého a Středního východu a Afriky tvoří 6 % obyvatel Německa, u dětí pod 15 let je to však nejméně 11 % a ještě větší je u těchto migrantů podíl porodnosti, tyto skupiny rovněž vykazují nejnižší růst vzdělanosti v generaci zde narozených,
† s. 61 – německá maturita má obvykle vyšší úroveň než mnohá ze zahraničních oprávnění k vysokoškolskému studiu,
† s. 62 – kvóty akademického vzdělávání za rok 2006 země OECD a průměr OECD,
   - nízká německá kvóta absolventů v oborech MINT nesouvisí s nedostatkem kapacit na německých vysokých školách, uvedena i konkrétní vytíženost, vysoká nedokončenost studia na oborech MINT, o obory MINT je malý zájem,
† s. 66 – testy německého koncernu BASF od roku 1975 à úroveň testovaných se průběžně a postupně zhoršovala,
† s. 69-71 – testy PISA (kompetence studentů k matematice, čtení apod.): roku 2003 a 2006 v nich dopadl Berlín katastrofálně a výsledkem byly politické tlaky na větší přesun peněz do vzdělávání a více učitelů do školy, přičemž autor dokázal, že na jednoho učitele zde připadá méně žáků než ve spolkových zemích, které v testech PISA dopadly nejlépe, poměr počtu žáků k počtu učitelů byl v Berlíně o 15 % příznivější než v celoněmeckém průměru, dopadl Berlín vedle Brém v testech nejhůře, školní výsledky byly paradoxně tím horší, čím více učitelů bylo vpuštěno do škol, Berlín patří ke špičce mezi spolkovými zeměmi, i pokud jde o objem výdajů na žáka à za rozdíly mezi spolkovými zeměmi nejsou zodpovědné rozdíly v materiálních vstupech do vzdělávání, srovnání výsledků v testech PISA za rok 2003 dle několika spolkových zemí,
   - špatěnější žáci v horších zemích byli mnohem špatnější než špatěnšjí žáci z Bavorska (lepší země), tento nápadný nepoměr pozorujeme i u žáků německého původu,nízké porozumění anglickému textu u berlinských žáků, kteří nedocházeli na gymnasium (86 % bylo v dvou nejnižších kompetenčních stupních),
   - průzkumy OECD obecně ukazují, že průměrné výsledky Německa mezi srovnávanými státy, nelze přičítat samotným finančním nákladům,
   - studie PISA z roku 2006 neukazuje na žádnou signifikantní souvislost mezi výsledky testů a výdaji na žáka ve vzdělávacím procesu, roli nehraje ani podíl migrantů, ale buď kvalita výuky a/nebo kvalita žáků (komentář: a co složení migrantů?),
† s. 72 – nelze vyloučit, že existují systematické regionální rozdíly ve vzdělavatelnosti populace, na které jsou všechny navýšené výdaje na vzdělávání krátké,
† s. 72-3 – Atlas sociálních struktur v Berlíně: obecně je registrována vysoká kolerace mezi úrovní vzdělanosti, způsobem a délkou života a mnoha dalšími sociálním jevy; výmluvné jsou obzvlášť základní ukazatele u dětí na začátku školní docházky, např. pro rok 2007 àjasná a zásadní souvislost mezi indikátory sociálního chování a jeho důslekdy – například nadváha, péče o chrup, sledování televize, rozvoj jazyka, motorické nedostatky – na jedné straně a příslušnost k sociální vrstvě na straně druhé, tuto souvislost lze pozorovat ve všech berlinských obvodech a obytných čtvrtích, významné je přitom zjištění, že naměřené ukazatele sociálního chování nejsou závoslé na výši příjmu; sledované ukzatatele nicméně potvrzují, že zjištěné nedostatky silně korelují s příslušností k sociální vrstvě,
† s. 73-5 – uvedeny tabulky indikátorů sociálního chování (čím chudší lidé tím méně o sebe dbají); z tabulek je patrné, že žádný z uvedených nedostatků nesouvisí s materiálním zajištěním rodiny (komentář: nadváha a televize znamenají spíše známku určitého blahobytu), dle autora tedy pozorované deficity v sociálním chování nejnižších vrstev sice úzce souvisejí s jejich materiálním statusem, avšak nemohou z něj být kauzálně vyvozeny, i rodina, která žije z podpory v nezaměstnanosti druhého stupně, může dbát na to, aby si děti pravidelně čistili zuby, nedívaly se bez dovolení na televizi, měly doma pravidelně teplé jídlo a stravovaly se zdravě a vyváženě, měly dostatek pohybu, knihy lze opatřit v knihovně (komentář: jde tedy spíše o lenost),
   - reformy G. Schrödera z let 2004 a 2005: velká část nejnižších vrstev vnímala slogan „podporovat a požadovat“ nikoli jako šanci, ale jako ohrožení a útok na svou životní úroveň,
† s. 76 – zatímco z příslušníků nejnižší vrstvy (řadí se k ní 8 % obyvatel) jen 18 % věří, že možnost společenského vzestupu v Německu nazávisí na společenské vrstvě, u střední vrstvy (55% obyv.)  je to 43 % a u nejvyšší 33 % obyv. nejvyšší a vyšší střední vrstvy) 46 %, přitom 43 % lidí z nejnižší vrstvy si myslí, že za občany by měl být zodpovědný hlavně stát, a 57 % z nich uvádí, že se příliš netrápí úvahami o tom, jak se společnost vyvíjí a jak by se měla vyvíjet; naproti ze střední vrstvy zaujímá toto stanovisko jen 23 % a v nejvyšší vrstvě 38 %,
† s. 76-7 – napříč všemi vrstvami lidé sice z 95 až 99 procent soudí, že šance na úspěch a na lepší budoucnost (velmi) silně závisí na vzdělání, avšak jen 33 procent lidí z nejnižších vrstev pokládá za důležité, aby jejich dítě četlo či se věnovalo sportu; naproti u nejvyšších vrstev pokládá tyto aktivity za důležité 58 až 65 procent,
† s. 77 – extrémně rozdílný je vztah k médián: ve vrstvě prostých lidí vysedává 55 procent mládeže mezi 14 a 17 roky tři a více hodin denně u televize nebo u počítače, u vyšších vrstev je to 32 procent,
   - všeobecné nářky nejnižších vrstev nad jejich sociální statusem jsou jak vidět doprovázeny nápadně malým zájmem o všeobecné společenské otázky, pohodlnými životními stanovisky a nepatrnou účastí a nepatrnou účastí na výchově svých dětí,
† s. 78 – malý podíl studentů z dělnických a nejnižších vrstev nemusí být dán nadměrným znevýhodňováním těchto vrstev, ale tím, že dochází k úspěšnému sociálnímu vzestupu (viz příklad z bývalé NDR před tímto),
   - jestliže 90 % ročníku odmaturuje a chystá se na vysokou školu, je mezi nimi i mnoho budoucích sester a vychovatelů, neboť tato povolání tam vyžadují vysokou školu, zatímco v Německu ne, zde stačí SŠ,
   - platí, že čím je systém vzdělávání průchodnější, tím dříve nejnižší vrstvy intelektuálně vykrvácejí,
† s. 79-80 – nazývají-li se lidé žijící v Německu ze státem garantovaného příjmu chudými, nejde rozhodně o chudobu ve smyslu biblickém, ve smyslu křesťanského milosrdenství, či o chudobu slumů třetího světa, podporou v nezaměstnanosti II a základním zjištěním ve stáří jsou nyní nejnižší vrstvy materiální nouze uchráněny, mohou: důstojně bydlet, nájem a poplatky za vytápění jsou hrazeny, požívat nemocenskou péči, šatit se, jíst zdravou a na vitamíny bohatou stravu, od školky k maturitě poskytnout zdarma vzdělání, bezplatně alespoň v Berlíně navštěvovat veřejné knihovny a musea a využívat MHD,
† s. 80/1 – státem garantovaný minimální příjem není v Německu povážlivě nízký, nýbrž povážlivě se blíží nejnižším pracovním mzdám, to sice činní propad do nejnižší vrstvy méně bolestivým a existenci v ní snesitelnější, na druhé straně to však podporuje její růst a upevňování a její postupnou separaci od ostatní společnosti,
   - vyučená prodavačka má 1200 eur čistého měsíčně a ze základního zabezpečení v nezaměstnanosti pobírá člověk bez rodiny 700 eur, pak prodavačka pracuje – přepočítáno na čistý příjem ze základního zabezpečení, který by pobírala, kdyby nepracovala (komentář: tj. 1200 – 700 euro)– za hodinovou mzdu 3 eura àracionálně uvažující příjemce se nebude na pracovním trhu nějak namáhat  à taková námaha nemá smysl, ledaže by byl obdařen neobvyklou dávkou vnitřní motivace,
† s. 81 – ztráta kompetencí, které jsou pro sociální vazby důležité, u tíhot,kdo nemá potřebu se vystavovat požadavkům na trhu práce nebo tak dosud neučinil, to se týká především těch, které postihne nezaměstnanosti dříve než ve vyšším věku (komentář: to však může platit jen v systému práva na podpory v chudobě, jinak se člověk musí opět požadavkům trhu práce přizpůsobit, a to i tehdy pokud je to bolestivé), riziko separace dolní vrstvy à vliv na státní strukturu, společenskou stabilitu a schopnost jejího budoucího vývoje,
† s. 82 – dle Inge Kloepfer podíl málo vzdělaných lidí žijících v relativní chudobě narůstá, tento nárůst díky potomstvu pokračuje à narůstající demografické problémy a klesající výkonost výdělečně činných osob budou časem naše zajišťovací finanční sítě přetěžovat,
   - kritika Amartya Seny, dle něhož je chudoba nedostatek elemetárních realizačních šancí či nedostatek rozvoje, a že možnost rozvoje je v Německu silně závislá na materiálních poměrech, toto podsouvá názor, že kdyby se materiální poměry zlepšily navýšením státních transfeorvých příjmů, mohly by se zlepšit i mimomteriální možnosti rozvoje chudých, dle Sarrazina, ale nepochybně lze vyjít z toho, že vyšší minimální přájem při nulovém výkonu nepodoří iniciativu, píli a ochotu se namáhat,
† s. 83 – dle Franze Waltera lidé ochotní podávat výkon a orientovaní na pracovní trh pro velkou část sociálně vyloučených nejsou příkladem: „Bije takřka do očí také to, že na rozdíl od průmyslového dělnictva z let 1890, 1920 nebo 1960 si dolní vrstvy v roce 2008 převážně většinou nekladou žádné dlouhodobější cíle a nevěří ani na to, že by si zvyšování kvalifikace mohly zajistit lepší individuální budoucnost.“,
   - Afroameričan Roland Fryer je badatelem v oblasti vzdělávání, pocházející ze žalostných poměrů, zaměřuje svá bádání na otázku, jak posílit ochotu dolní vrstvy vzdělávat se a podávat výkony, Fryer jasně poukazuje na subjektivní deficity, proti nimž je třeba bojovat, pokud chceme, aby naše pomoc měla dlouhého trvání,
   - diskuse v Německu ulpívají na povrchu, jsou založeny více na citech a soucitu než na jasných analýzách, často s oblibou poměry skandalizují, avšak vyrovnávat se s kauzualitiami a možnostmi řešení je jim vzdálené,
† s. 85 – ženy, které do trhu práce nejsou příliš nebo vůbec integrovány, podle výzkumů tendují více k plození dětí a mají sklon počet svých dětí ještě zmnožovat,
† s. 87 – u Židů evropské provenience bylo IQ o 15 bodů vyšší než u příslušníků jiných evropských národů, 22 % nositelů Nobelových cen z fyziku a chemii bylo židovského původu, od roku 1905 do roku 1931 získalo Nobelovu cenu za vědeckou činnost 32 Němců, z toho bylo 10 Židů, v roce 1934 bylo 50 % z 234 divadelních ředitelů židovského původu, v Berlíně byl jejich podíl dokonce 80 % a 75 % divadelních inscenací z roku 1930 napsali Židé,
† s. 88 – poznatek, že inteligence je zčásti dědičná, je těžko slučitelný s představami o stejnosti, podle nichž příčiny nerovností mezi lidmi je třeba hledat v sociálních a politických poměrech,
† s. 90 – korelace inteligence jednovaječných dvojčat je dle empirických šetření kolem 86 %, pokud vyrůstala společně, ale jen 78 %, pokud byla po porodu separována, z toho lze spolehlivě odhadovat, že podíl dědičnosti je kolem 80 %, to se týká krystalické inteligence – tj. schopnosti aplikovat získané dovednosti, ale ne již fluidní inteligence, ta i u dvojčat vykazuje velké rozdíly, podíl dědičnosti se však mění v závislosti na stáří a variuje podle druhu inteligenčního výkonu,
   - současný stav bádání je takový, že ti, kteří kladou důraz na dědičnost, počítají s jejím podílem od 60 do 80 %, zatímco ti, kteří se zaměřují na vlivy prostředí, docházejí k podílu 40 až 60 %,
† s. 91 – různé výzkumy obecně docházejí k závěru, že naměřená inteligence silně závisí na příslušnosti k sociální vrstvě, z horní a střední vrstvy pochází v Německu nejvíce vysoce nadaných, empirické studie dokládající celkem jednoznačně, že naměřená inteligence a životní úspěch měřený ukončeným vzděláním a výší příjmů jsou navzájem vysoce závislé, existuje například devadesáti procentní pravděpodobnost, že dítě z chudé rodiny patřící k dolní vrstvě, které má průměrně IQ 100, chudobě unikne, zatímco se může stát, že hloupější dítě ze střední vrstvy do chudoby upadne,
   - nárůst IQ v západních průmyslových státech o 2 až 3 % za 10 let od roku 1930 do osmdesátých let, k tomuto nárůstů však došlo podstatnou měrou díky lidem podprůměrné inteligence, zatímco vysoce nadaní se na tom nepodíleli à Flynnův efekt à přičítá se motivujícím faktorům moderní průmyslové společnosti, lepšímu vzdělání a kvalitnější stravě, tento efekt však dnes již nepůsobí, dokonce se pozvolna obrací dled výzkumů v Dánsku nebo Norsku,
 
 
IV. Chudoba a nerovnost
 
 
† s. 95 – podle konceptu OECD začíná riziko chudoby u 60 % čistého ekvivalentního příjmu (střední hodnota čistého příjmu přepočteného na hlavu vzhledem ke státními rozpočtu), v roce 2005 se toto riziko v Německu týkalo 13 % obyvatel, průběžně po 3 roky však tomuto riziku bylo vystaveno jen 7 % obyvatel,
† s. 96 – práh rizika chudoby je dnes v Německu vyšší, než byl průměrný čistý příjem Němců na vrcholu hospodářského zázraku začátkem šedesátých let 20. století,
† s. 97 – sociokulturní existenční minimum, které sociální stát zaručuje, má chránit před fyzickou chudobou a na skrovné úrovni umožnit podílet se na všeobecném životním standartu společnosti, sazba je stanovena podle skutečných spotřebních výdajů dolních 20 % domácností bez příjemců sociálních dávek, tyto výdaje jsou zjišťovány každých 5 let z kontrolních vzorků příjmů a spotřeby,
† s. 98 – dle OECD je relativní hranice chudoby je dána 50 % čistého ekvivalentního příjmu, kdežto risiko chudoby je na 60 %,
   - v poměru ke jednočlenné domácnosti se poměry stanovují následujícím násobkem: 2 ,dospělí – 1.5 násobek, samoživitelka se 2 dětmi pod 14 let – 1.6 násobek a 2 dospělí se 2 dětmi pod 14 let – 2.1
† s. 99 – srovnání relativně chudého Japonce s relativně chudým Čechem, Japonec si toho může koupit dvakrát více, Američana s Turkem (5 x více), Itala s Polákem (2 x více) apod., dále tabulka srovnání kupní síly na hranici relativní chudoby (tj. na hranici 50 % ekvivalentního příjmu,
† s. 100 – pokud hospodářský a příjmový růst nezpůsobí změnu přerozdělování, zvýší se práh relativní chudoby, tkví tedy v definiční povaze relativní chudoby, že jde o „krysí dostihy“, které nelze vyhrát,
   - subjektivní socioekonomické existenční minimum leží vždy kdesi těsně nad nebo pod vlastními aktuálními spotřebními výdaji,
   - dle Amartyi Seny: „Být relativně chudý v bohaté zemi může znamenat, že realizační možnosti individua jsou silně omezeny i tehdy, když je jeho absolutní příjem ve srovnání se světovým standartem vysoký.“, Senova definice, která směřuje k šancím na účast a realizaci, je velmi flexibilní, spočívá na diferencovaném obrazu člověka, s nímž je sympatizováno, a tematiku chudoby daleko přesahuje, pojem chudoby však v tomto obrazu ztrácí hranice, takže jeho okraje se rozplývají v přibližnostech,
† s. 100/1 – koncept, který sází na více účasti a více příležitostí, není však nutno interpretovat jako požadavek rozsáhlejšího přerozdělování, neboť tyto transfery mohou podněcovat pasivitu a mít opačný účinek, nejlepším způsobem, jak zmnožovat šance, je proto aktivizovat síly každého člověka, strategie potírání chudoby, která je principiálně založena na přerozdělování materiálních statků, je z dlouhodobého hlediska nedostatečná,
† s. 102 – čím víc se totiž transferové dávky přibližují dolní hranici příjmů získávaných prací, tím silnější má en, kdo pracuje, pocit, že jeho práce pozbývá hodnoty a že jeho sociální úroveň se snižuje, požadavek mzdového odstupu od sociálních dávek má být nejen tím, co příjemce sociálních transferů dostatečně motivuje k práci, ale také důležitým předpokladem k tomu, aby ti, kdo pracují, byli na svou práci náležitě hrdí,
† s. 103/4 – ve formulaci EU je chudý zbaven odpovědnosti za svou situaci a osvobozen od morálního tlaku, aby na ní něco sám změnil, chudoba ducha a chování nemlže být vyléčena vyšším transferovými příjmy,
† s. 105 – domácnost, která pobírá dávky ze základního pojištění, sociální podpory či z podpory v nezaměstnanosti II, může vydat za potraviny, nápoje (i alkoholické) a tabákové výrobky měsíčně v průměru 247 eur, pokud se bude orientovat podle spotřební struktury dávek, to je 86 % výdajů průměrné německé domácnosti,
† s. 106 – autor vystoupil proti tomu, aby se u části populace špatná strava, zanedbávání dětí a mnohé jiné dávaly do kauzálních souvislostí s výší příjmů nebo s podílem příjemců sociálních dávek,
† s. 108 – všechna šetření totiž dokládají, že příjemci podpory v nezaměstnanosti II, pokud náležejí k dolní vrstvě jsou nadprůměrně vybaveni elektronickými médii,
   - příjemci transferových služeb mají přirozený a pochopitelný zájem n stabilitě vyplácených dávek a jejich zvyšování, proto jakákoliv zmínka o tom, že částka je v tom či onom ohledu dostačující, je nevítaná,
   - sociální politikové, sociální svazy a vůbec celá vrstva funkcionářů, vědců publicistů, kteří v materiálním i morálním smyslu žijí ze starosti o slabší, reagují velmi citlivě a v obecné rovině odmítavě na jakýkoliv podnět či argumentaci, který naléhavost těchto problémů nějakým způsobem zpochybňuje, neboť tím je zpochybňována i jejich vlastní úloha a jejich vlastní význam,
   - jestliže sociální dávky umožňují vyváženou, pestrou a dostatečnou stravu, pak příjemci těchto transferů, kteří sami sebe ani své děti neživí zdravě a v každém ohledu adekvátně, mají problém nikoliv s příjmy či s chudobou nýbrž pouze se svým sociálním chováním,
† s. 109 – k jedné zprávě autor uvádí, že vše vypadá jako otázka externího přídělu šancí a za něj jsou zodpovědní stát a společnost, pokud někdo upadne v chudobu nebo je jí ohrožen, vinu má nedostatek šancí, nikoli on sám, jiný názor je v Německu politicky nekorektní,
† s. 110 – rodiče místo aby ovoce a zeleniny kupují alkohol a cigarety a nedbají na to, aby děti měly dostatek pohybu, což má za následek obéznost a zdravotní problémy, ty bývají diagnostikovány právě u dětí dolní vrstvy,
   - proč pak máme ty dlouhé fronty před výdejnami jídla (soukromá charita), jestliže dávky postačují? Odpověď je dosti prostá, co je zadarmo, to uleví rodinnému rozpočtu, kdyby se příjemcům dávek rozdávali zadarmo dévédéčka a zábavní elektronika, tvořily by se fronty ještě delší,
   - místo abychom bojovali s příčinami nesprávného sociálního chování, toto chování ještě utvrzujeme pěstujeme,
† s. 111-3 – ke zdraví dolní vrstvy, stručně řečeno: problémem je nikoli chudoba materiální, ale chudoba duchovní a morální,
† s. 113 – průřezové statistiky v zemích s různým životním standartem a dlouhodobé srovnávací průzkumy v Německu ukázaly, že subjektivní hladina štěstí ležící za hranicí opravdové materiální nouze je téměř nezávislá na objektivním životním standartu, vliv má naše relativní pozice na příjmové pyramidě, například u investičních bankéřů závisí lákadlo bonusů prokazatelně nikoli na jejich absolutní výši, nýbrž na jejich vztahu k bonusům a kolegům,
† s. 114 – tím se diskuse o hranici chudoby v bohaté společnosti, jako je ta německá, stává zástupnou debatou, neboť nikterak nejde o materiální hodnoty, nýbrž o sociální postavení,
   - když někdo spadne pod hranici chudoby, tak mu tane na mysli, že patří k chudým a v sociálním rozvrstvení společnosti se tak ocitá až zcela vespod, vnímá jako ponížení, na druhé straně se může cítit spokojen, že mu stát garantuje jeho socioekonomické životní minimum,
† s. 115 – srovnáme-li transferové příjmy s čistým příjmem plynoucím z jednoduchých a středně náročných zaměstnání na plný úvazek, s úžasem a potěšením zjistíme, že mnoho lidí pro svou obživu pracuje s velkým nasazením, ačkoli by n tom s programem Hartz IV a trochou práce na černo byli mnohem lépe, navíc zjistíme, že se tito lidé navzdory dřině cítí méně znevýhodněni než příjemci transferu odvedle, který má s trochou černoty totéž nebo i víc,
   - kdo je svobodný, kdo není závislý na státní podpoře, nýbrž sám se činí a ohání, ten je zpravidla sťastnější než ten, kdo od státu pobírá alimenty za nic nedělání ( komentář: viz srovnej s tvrzením Amartyi Seny s. 83 a 100),
† s. 116 – diskuse Sarrazina s příjemkyní Hartzu IV v jednom berlínském bulvárním časopisu: příjemkyně se chtěla stát maskérkou, nenašla však místo, Sarrazin se ji ptal, zda se nechce vyučit prodavačkou, vedoucí prodejny Lidl, kde tato občas vypomáhá se ji na to ptal již taky, ale ona nechce (komentář: na prodavačku se přece člověk nemusí vyučit, aby ji mohl dělat?)
† s. 117 – nerovnost: chudoba se v Německu projevuje sociálním srovnáváním, ten, kdo mám méně než ostatní se cítí chudší, dle autora chudoba netkví jen v penězích (příklad se studentem), myšlenka, že šance lidí jsou rovné, je z tohoto pohledu absurdní: ten kdo je krásný nebo inteligentní, má jiné šance než ten, kdo je ošklivý a hloupý, a tato výchozí nerovnost neustále produkuje výsledky, které jsou ještě nerovnější,
† s. 118/9 – A. Sen se vypořádává s míněním, že dokonalá spravedlnost nemůže existovat a ukazuje jinou pragmatickou cestu: stav spravedlnosti se ve světě zlepčí tehdy, když se podaří zjevně křiklavou nespravedlnost zmírnit, nebo ji úplně vymítit, spravedlnost dle Sena také nelze přesně kvantifikovat, lze nicméně v různých sférách sestavit stupnici spravedlivých a méně spravedlivých stavů,
   - Senova schopnost k účasti (actual capability) především znamená individuální schopnost a individuální kapitál, kapitál nikoliv ve smyslu, co vlastním, nýbrž ve smyslu toho, co dovedu a jaké zdroje jsou ve mně skryty,
† s. 119/20 - schopnost k účasti, dle autora schopnost k účasti znamená individuální schopnost a individuální kapitál, kapitál ve smyslu toho, co dovedu a jaké zdroje jsou ve mně skryty, k tomu patří například vzdělání, výchova, osobní charakterové vlastnosti, sportovní dovednosti či umění hrát na hudební nástroj, schopnost k účasti se však u nás redukuje na možnost návštěv restaurací a kin, tedy na další zvýšení rozsahu přidělování „primary goods“,
   – stát by měl podporovat přednostně ony capabitilies, které člověka obdařují schopnostmi vést sebeurčující způsob života jenž ho naplňuje, čistě materiální podpora, ať je jakkoli velká, bude vždy dostačovat jen k životnímu standartu na dolním konci příjmové pyramidy a nemůže takto podporované nikdy učinit šťastnými, investice do lidského štěstí musí být investicemi do jejich hrdosti, to znamená podporovat rozvoj jejich schopností a jejich ochotu k úsilí,
† s. 121 – vědecké koncepty spravedlnosti jsou buď utopické, neboť předpokládají intersubjektivní porovnatelnost a logickou konzistenci preferencí, která z čistě logických důvodů nemůže existovat, anebo jsou pragmatické ve smyslu social piecemal engineering, a pak vyžadují společenskou diskusi a demokratickou tvorbu vůle, pokud vyloučíme postavu vševědoucího blahosklonného diktátora à tím ale pojem spravedlnosti stejně jako z něj odvozená definice chudoby nabývá politického charakteru,
† s. 122 – pokud jde o materiální chudobu v Německu, jedno je jisté: zdánlivé negativní důsledky chudoby jsou z 90 % důsledky nikoli příjmové chudoby samé, nýbrž jejich průvodních jevů, které však mají tytéž příčiny jako tato chudoba,
† s. 124 – jaký dopad má rozdělování sociálních odvodů, jejichž výši 426.2 miliardy eur (rok 2008) je kvůli stanovené hranici a příspěvkové svobodě vykonavatelů svobodných povolání třeba jistě hodnotit jako spíše regresivní, pak použití těchto sociálních odvodů ukazuje na extrémně egalizující účinek: A) dlouhodobé plátci důchodového pojištění dostanou vyplaceno mnohem méně, než kolik činí hotovost jejich vkladů, B) zákonné zdravotní pojištění za příspěvky závisející na příjmu poskytuje služby, které na příjmu nezávisejí, C) 80 % plátců pojištění pro případ nezaměstnanosti se za své peníze nikdy nedočká jakékoli protihodnoty,
† s. 126/7 – kolik stojí v Německu boj s chudobou: v Německu žije v úhrnu kolem 10 % obyvatelstva zcela nebo převážně ze základního zabezpečení (sociální dávky včetně zajištění ve stáří, roku 2008: 23.7 mld. eur a podpora v nezaměstnanosti II, roku 2008: 39.6 mld. eur, celkově jde asi o 8.2 % německého sociálního rozpočtu, potažmo 2.5 % HDP (komentář: v knize uvedená procenta moc nesedí),
† s. 129/30 – charakteistickým znakem modelů základního příjmu, respektive občanského příjmu je odpoutání nároku na monetární zajištění existence od pracovního trhu, právo na občanský příjem existuje nezávisle na ochotě přijmout nabízenou práci,
   - Hegel klad důraz na samostatnost a důstojnost občanů, dle jeho názoru: „jako nejpřímější prostředek ... proti chudobě a zejména proti úbytku studu a cti, subjektivního základu společnosti, proti lenosti a plýtvání atd., z nichž povstává lůza, se osvědčilo ponechat chudé svému osudu a odkázat je na veřejné žebrání,
   - materiální vyloučenosti ze sféry socioekonicky nepostradatelných statků a služeb lze zabránit základním zabezpečením (viz s. 126/7), avšak čím méně trváme na tom, aby každý přispěl svým dílem podle svých sil, tím více podporujeme netečnost vůči výměně pracovních výsledků ve společnosti a posilujeme rezignaci na zdroje oprávněné hrdosti, sociolog Heinz Bude: „“Přesvědčení, že sociální znevýhodnění lze vyvážit poskytnutím individuálních plateb, vedlo k pěstění závislostní kultury, která z lidí učinila klienty ústavů, místo aby je povýšila na pány vlastního života...Původní cíl poskytnout pomoc ku svépomoci se zvrátil ve svůj opak: byla upevněna závislost na dobročinnosti, Není třeba si namlouvat. ´ten, kdo žije z dobročinnosti,´ psal Tocqueville v roce 1835, ´je bez bázně, avšak také bez naděje´,
   - ve Švýcarsku a v USA, zemích bohatších než Německo, je množství placených pracovních hodin na obyvatele o 30 a 35 % vyšší než v Německu,
† s. 130/1 – zastánce zaručeného příjmu E. Fromm roku 1966: lidské potřeby jsou neomezené à to ale znamená, že ti, kteří by žili na úrovni garantovaného příjmu, by se cítili frustrovaní a méněcenní, Fromm vnímal zaručený příjem jako nastolení společnosti, která omezuje materiální konzum, dalším rizikem dle něj bylo, že by se stát mohl stát matkou boží s vlastností diktátora, čemuž lze čelit pouze účinným zmnožením demokratických procedur ve všech oblastech společnosti (komentář: šlo by tedy o náhradu diktátorské kliky většinou voličů),
† s. 132 – dle Warnfrieda Dettlinga: „Nic nemůže lidi poškodit trvaleji a nic je nemůže víc izolovat, než když jim nedáme šanci podílet se na pracovních vztazích. Novou sociální třídu vytvářejí nikoli levná pracovní místa, ale nová mentalita, která již od sebe nic neočekává, a systém sociální péče, kteří nic neočekávají od lidí. Daleko za hranicemi pracovního trhu, ať v pečovatelských ústavech, nebo v rodinách, si razí cestu poznatek živený zkušeností? Kdo podruhé dělá to, co mohou dělat oni sami pro sebe, jedná nesociálně. Ničí v lidech pocit kreativní individuality a respekt k sobě samým.“ (komentář: omezuje tedy jejich schopnosti k účasti),
† s. 133 – minimální sociální zabezpečení, které ve světovém měřítku znamená bohatství, nevyžaduje ani základní školní vědomosti, ani určitou píli, ani zodpovědnost v rodinných a širších sociálních souvislostech, ba vlastně vůbec žádné vlastnosti a schopnosti, které jsou nad rámec čiré existence, pro lidi morálně a duševně slabší je tato situace velkým pokušením, pokud v životě zbaveném nároků setrvají déle, a to i pokud se v něm ocitli navzdory své vůli či je do něj přivedlo neštěstí, ztrácejí vedle vůle také schopnost z tohoto života opět uniknout,
† s. 134 – avšak tam, kde schází hrdost, daří se špatně pohnutkám zaměnit pohodlný nynějšek za nejistoty úsilí, proto se tito lidé raději soustředí na n krátkodobé uspokojení, jež jim poskytuje alkohol, cigarety, konzum médií a fastfood,
   - čím je domácnost ve větší nouzi, tím vyšší je měsíční částka základního zabezpečení, manželský pár se 2 dětmi pobírá 1710 eur za měsíc, aby na tuto částku dosáhl výdělečně činný jednotlivec s povinností sociálního pojištění, musel by mít plat 2500 eur hrubého, s každým dítětem se částka základního zabezpečení navyšuje o 322 eur,
   - v tom, že podíl dětí v domácnostech příjemců transferů je vzhledem k těmto příjemcům samým zhruba dvojnásobný, tkví tedy jistá ekonomická logika, v Berlíně v současné době pochází 35 % školáků z domácností příjemců dávek, v Brémách je to 30 %, v Hamburku 25 % a v průměru ve Spolkové republice 16 %, + i s. 139,
† s. 135 – systematické rozdíly ve fertilitě různých sociálních skupin způsobí během několika generací radikální přesuny ve struktuře obyvatelstva,
   - kdyby nebylo německého sociálního zabezpečení, velká část migrantů z Turecka, Afriky a Blízkého východu by sem nikdy nepřišla, neboť pracovní trh není k přistěhovalectví již 35 let důvodem,
   - základní zabezpečení má zároveň negativní účinek na ochotu migrantů z islámských zemí k integraci: sociální dávky jim zajišťují z jejich hlediska – ve srovnání se zeměmi jejich původu – bezpříkladně vysoký životní standart, ten je zbavuje nutnosti měnit svůj tradiční životní styl, naučit se jazyk, sehnat si práci a přiznat svým ženám více západní svobody,
 
 
V. Práce a politika
 
 
† s. 138 – jestliže připustíme, že nezanedbatelná část populace v produktivním věku do značné míry komfortně přežívá v pasivitě závislé na transferech, pak je třeba přiznat, že takto postiženým je činěno velké příkoří a že poškozován je i duševní a duchovní vývoj dětí a mládeže vyrůstající v těchto strukturách,
† s. 139 – kdysi bylo módou hovořit o odcizení způsobeném prací, šlo však o nedorozumění, neboť silou vůle a námahou úspěšně překonat nepříjemnosti a nepohodlnost toho, co nám právě není milé a co je spojeno s každou prací, je přece tím pravým zdrojem našeho osobního uspokojení, skutečné odcizení prožívá ten, kdo je přebytečný, neboť státní transfery mu umožňují zisk vysoce komplexních produktů světa práce, ve kterém jen on sám nepotřebným, jeho ponížení tkví v tom, že ho nikdo nepotřebuje (komentář: srovnej se s. 135, třetí odrážkou, práce je prostředkem socializace a stírá rozdíly mezi lidmi),
† s. 141 – graf úspor z disponibilního příjmu domácností v Německu a USA: více méně dochází k poklesu,
† s. 142 – dle autora jde o to, abychom nastavili rámcové podmínky tak, aby se výdělečná práce, co nejvíce lidem vyplatila, to se však neslučuje s tím, že díky základnímu zabezpečení je v Německu na pracovním trhu práce implicitně stanovena minimální mzda àtj. není poptávka po takových mzdách, jejichž čistá výše nedosahuje alespoň 60 % středního příjmu à problém tedy představují lidé, jejich pracovní výkonnost nedosahuje alespoň 60 % střední produktivity,
† s. 143/4 – v Německu vzrostl podíl zkrácených pracovních úvazků a podíl úzkých mezd, nedá se vyloučit, že zaměstnavatelé budou flexibilnější a budou nabízet ještě více různých příležitostí, například pro zkrácenou pracovní dobu a různá minizaměstnání, lepší je pracovat za nízkou mzdu než vůbec,, a to i pro zúčastněné,
   - tabulka srovnání hrubé a časté mzdy a transferů s rozdílem proti základnímu zabezpečení, a to pro svobodné a ženaté s dvěmi dětmi,
† s. 144 – podle existujících odhadů je zhruba šestina národního produktu v Německu vytvořena černou prací (komentář: přesněji se na šestině produktu bude černá práce podílet),
   - nejde vůbec o to, zda někdo může ze své mzdy slušně žít, nýbrž jde o to, zda oficiální práce za mzdu je atraktivní, jestliže oddíl mezi mzdou a sociálním zabezpečením je nepatrný, zde i autorem navržená řešení,
† s. 149 – není třeba pracovat, abychom v Německu pobírali 60 % středního čistého příjmu, o to se postará stát základním zabezpečením,
† s. 150 – lidé s nízkou produktivitou se proto na pracovním trhu jako zájemci o práci vůbec neobjeví, i když čistě formálně jsou tomuto trhu k dispozici, a neobjeví se ani ti, kteří si spočítají, kolik si mohou vydělat na trhu neoficiálním,
   - základní zabezpečení proto na trhu působí jako implicitní minimální mzda, aniž je třeba takovouto mzdu speciálně stanovovat,
† s. 151 – garantovaný příjem ve výši 60 % středního příjmu zasahuje tedy do organizace pracovního trhu hluboce ze dvou stran: A) racionálně uvažující lidé, kteří nabízejí svou pracovní sílu, odpírají jako příjemci základního příjmu jakoukoliv práci za mzdu, která nemá od tohoto základního příjmu jistý odstup, B) racionálně uvažující lidé, kteří nabízejí pracovní místa, nenabízejí taková místa, která jsou pro ně za implicitní minimální mzdu nerentabilní à obojí vede k tomu, že velká část lidí na dolním konci zaměstnaneckého potenciálu je takřka administrativní cestou vedena k nečinnosti,
   - teoreticky je základní zabezpečení nezaměstnaným poskytováno jen tehdy, pokud jsou ochotni nějakou práci přijmout, z praktického hlediska však lze tuto ochotu v německém právním státě těžko přezkoumat a její absenci lze dostatečnými právními prostředky jen stěží dokázat a sankcionovat, ten komu je milejší podpora v nezaměstnanosti než práce, najde si vždy cestu, jak toho dosáhnout,
† s. 156/7 – v Německu pozorujeme již mnoho let, jak dolní vryvy, velkou měrou nefunkční a nezaměstnané, pozvolna zapouštějí kořeny a rostou, z důvodů, které byly již popsány, relativně vysoký garantovaný příjem vhání tyto méně výkonné lidi do nezaměstnanosti a pevně je v ní váže, moderní sociální stát, a obzvláště ten německého ražením činí ještě něco pro to, aby ti méně kvalifikovaní a ti méně zdatní plodili více dětí než lidé kvalifikovaní a zdatnější: materiální starost o potomky neleží na jejich bedrech, nýbrž zcela ne bedrech státu, za každé dítě dostanou rodiče 322 eur měsíčně státem garantovaného životního minima,
† s. 157/8 – příklad dlouhodobě nezaměstnaného manželského páru (jméno ženy zní německy: Carola Goetz) s osmiletou dcerou, kteří dostávají 1400 eur měsíčně. Jednou navštívila žena z tohoto páru Job Point: „Pro mě tam nic nebylo“, během 4 let ji pracovní úřad nabídl 6 pracovních míst, ale nechtěla ani jedno z nich, v Gelsenkirchenu, kde daný pár bydlí, je dle zprostředkovatele práce každých 20 minut uzavřena jedna pracovní smlouva, přes mnohé aktivity se mu nepodařilo Carolu Goetz v jejích 46 letech přimět k nějaké regulérní práci, kdyby nepobírala měsíčně 1400 eur od státu, jistě by už dávno do nějakého regulérní práce chodila, takových jako Carola Goetz jsou dle autora miliony, podle výzkumu dynamiky dle sociálního zákoníku (SGB II) 87 % příjemců sociální zabezpečení žilo koncem roku 2007 z tohoto zabezpečení již 24 měsíců, dle tohoto výzkumu: „Existuje dosti velké a zčásti značně pevné jádro jednak dlouhodobých příjemců, jednak těch, kteří ho pobírají opakované po dlouhá období, dle autora to dlouhodobě znamená v podstatě doživotně,
† s. 159 – bezpochyby nejsilnějším povzbuzením k přijetí práce by bylo snížení základního zabezpečení (jisté kroky se v tomto směru provedly v USA a Velké Británii),
† s. 160 – snaha rady expertů konceptu mzdového modelu z roku 2006 ànávrh snížení podpory v nezaměstnanosti II pro práceschopné příjemce dávek o 30 % à návrh narazil na tak intenzivní a dalekosáhlý odpor,
† s. 161 – nikdo nechce, aby děti trpěly nouzí, avšak je třeba odstranit ty chybné motivující faktory, které tkvějí v tom, že dávky určené dětem subvencují životní standard rodičů, autor navrhuje dávky minimalizovat a ušetřené peníze vložit do zajištění celodenní péče o tyto děti, do školního stravování a do státního vzdělávacího systému,
† s. 162 – příjmy ze sociálního pojištění pocházejí převážně z nízkých a středních platů,
† s. 163 – koncept workfare z USA (komentář: v podstatě jde o nouzové práce),
† s. 165 – prosazení non-couchingu je rozhodující pro aktivizační schopnosti člověka, již krátká období pasivní nečinnosti mají negativní důsledky pro veškeré schopnosti zvládat životní situace, v americké sociální reformě z roku 1996 byla stanovena celková doba pro pobírání dávek sociální péče v jejich úhrnu a zároveň byly zpřísněny podmínky pro poskytování této péče, tento program byl změřen především na matky samoživitelky, které měly být motivovány k tomu, aby začaly pracovat, obavy z toho, co bude s jejich dětmi, se ukázaly liché a naopak se ukázalo, že děti matek, které byly díky kombinaci tlaku a podpory přivedeny do práce, se vyvíjely lépe (komentář: matky mohou sloužit, jako vzor svým dětem),
† s. 165/6 – vzdělávací a přeškolovací činnost by neměla být v centru aktivit směřujících k posílení zdatnosti příjemců základního zabezpečení, veškeré výzkumy totiž ukazují, že u této sociální skupiny taková opatření nemají na jejich zaměstnanost žádný prokazatelný efekt,
 
 
VI. Vzdělání spravedlnost
 
 
† s. 167 – dle autora koncept workfare, který výdělku schopné příjemce sociálních transferů zavazuje k poskytnutí protihodnoty ve kromě práce, je strukturálně tím nejlepším možným akvizičním projektem (komentář: autor vychází z toho, co by bylo politicky možné),
   - úspěchy ve vzdělání pozitivně korelují s veškerou kvalitou a stabilitou životní situace, tato kolerace pochopitelně nevypovídá nic o kauzualitách: úspěch ve vzdělání je sám o sobě indikátorem zdatnosti a stability, a může se pak stát, že základní vlastnosti a kvality těch, kteří jsou vzdělaní, jsou připisovány právě jejich vzdělanosti, zatímco ve skutečnosti jde o charakteristiky,
† s. 168 – vzdělávací optimismus: pohání živnost pedagogiky, didaktiky a státní politiky vzdělávání a vede stále k novým vyučovacím metodám, které „konečně“ zúčtují s existujícími deficity a přinesou vzdělanostní úspěch (téměř) všem,
† s. 172-3 – Sarrazin se naučil číst, když byl nemocný a musel 8 týdnů ležet, anglicky se naučil pořádně až, když začal anglicky číst,
† s. 174 – přinejmenším na základních a hlavních školách v posledních desetiletích úroveň nároků a výsledků ve čtení a matematice trvale klesala, jak u matematiky, tak u němčiny lze ukázat, že nároky učebnic se od sedmdesátých let postupně snižovaly: v učebnicích matematiky základních škol pro první až čtvrtý ročník se od sedmdesátých let výrazně zvýšil podíl barevných obrázků, zatímco hloubka výkladu klesla,
   - z výpovědi, že u určitého léku dojde k alergické reakci u 1 z 1000 případů, dokáže pouhých 46 % Němců odvodit, že pravděpodobnost alergické reakce je tu 0.1 %,
† s. 175 – úpadek čtenářské gramotnosti, nejde přitom vůbec o to, že v Německu máme 4 milióny analfabetů, že tedy 5 % obyvatelstva prakticky nedokáže s porozumění číst, zjednodušování čítanek v Německu
† s. 176 – dle autora schopnost číst a porozumět textu, znalost jazyků, školní matematika až k maturitě, základy fyziky, chemie a biologie, historie, hudby a výtvarného umění nezastarají nikdy,
† s. 177/8 – lidé později vzpomínají na přísné učitele, kteří se věnovali dětem, nejdůležitější, co rodiče a osoby dítěti blízké, k nimž patří i učitel, mohou pro dítě udělat, je poskytnout mu dostatek náklonnosti a bezpečí a bezvýhradně je akceptovat jako osobnost, nikoli jen jako někoho, od koho očekáváme určitý výkon,
† s. 179 – dítě bude vůči nárokům tím vstřícnější, čím více pocítí, že je respektována jeho individualita, že je mu věnována péče a že je obklopeno bezpečím (komentář: člověk se však v životě setkává téměř všude s nebezpečím a nejistotou, má tedy smysl udělat z dětství zcela bezstarostnou existenci),
† s. 182 – mnozí žáci i přes procvičování jistou úroveň čtenářské gramotnosti a matematické kompetence prostě nepřekonají, pak ale platí, že těm, kteří to nezvládli, by k požadované úrovni nepomohl sebevětší počet hodin, další standartní výuka proto v tomto čase znamená ztrátu času,
   - nic člověka nefrustruje víc a máloco u něj dokáže vzbudit větší agresivitu, než když sedí v hodině, která je za jeho duševním obzorem,
† s. 183 – dle autora nejde o to prohánět hlavami školáků záplavy poznatků, jistě však o to, poskytnout jim takový objem vědomostí, který bude podporovat jejich myšlení,
† s. 186 – dle Sarrazina jsou důležití špičkoví žáci, ale i ti, kteří nedosáhnou úrovně kompatibilní s požadavky pracovního trhu (komentář: to však platí pro regulovaný pracovní trh),
† s. 189-90 – víme například, že korelace mezi inteligencí a školní úspěchem patří v psychologické diagnostice k nejvyšším a že naměřená inteligence je navíc jedním z nejlepších predikátorů školního úspěchu, testy PISA dle Heinera Rindermanna spíše měří inteligenci, míra inteligence a indikátory vzdělanosti, respektive školou zprostředkovaných kompetencí navzájem vysoce korelují,
   - je otázkou do jaké míry jsou rozdíly ve výsledcích testů PISA připsatelné rozdílům v inteligenci, anebo do jaké míry lze naměřené rozdíly v inteligenci připsat na vrub rozdílné kvality výuky?,
† s. 190-91 – široce rozšířený předpoklad, že vyšší výdaje na vzdělávání samy od sebe přinesou lepší výsledky, nelze obhájit ani v rámci národním, ani v dimenzi mezinárodní, co je z autorova pohledu rozhodující, je kvalita učebních plánů, organizace výuky, vzdělávání a motivace učitelů, kontrola kvality a soutěžení vzdělávacích systémů, nejvýmluvnějším dokladem toho je fakt, že špičkové spolkové země v Německu mají výrazně nižší výdaje na žáka než země na opačném konci výkonnostního žebříčku,
   - podmínky prostředí mohou odpovídat dle výzkumů za 20 až 50 % (dědičnost 50 až 80 %), což znamená, že prostředí může zvýšit naměřené IQ o 7 až 11 bodů, avšak podmínky prostředí zahrnují mnoho vlivů: rodinu a domov, sociální původ a rámcové společenské podmínky, škola je jen částí těchto podmínek, ta nejlepší škola neudělá z hloupého dítěte chytrý, a ta nejhorší neudělá chytré dítě hloupým,, dobrá škola může přispět, že míru inteligence rozvine a přemění ji v reálný kognitivní výkon,
† s. 191-2 – muži převažují nad ženami, jak mezi nositeli vysokého IQ (120 a více), tak nízkého IQ (80 a méně), u lidí s IQ 145 a více je poměr chlapců a dívek 8 : 1 a vyšší, přesto mají dívky ve škole v Německu jednoznačně větší úspěch,
   - 35 % chlapců pokládá čtení za ztrátu času, téhož názoru je jen 15 % dívek,
† s. 194-95 – dle autora je cílem reforem jednotná škola, která bude vnitřní propustností a diferenciací podporovat žáky jakéhokoli nadání a dovede je až k maturitě, zdá se prokázané, že takováto jednotná škola, ba jakákoli dlouhodobější společná výuka zvyšuje šance všech a snižuje závislost na sociálním původu, zastánci tohoto systému si myslí, že jednotná škola přinese více motivujících podnětů a diferencovaných možností těm 20 % žáků – jejich podíl narůstá -, kteří podle náhledu Německého sněmu průmyslových a obchodních komor nejsou ani schopni, ani ochotni se vzdělávat, možnost podporovat tyto žáky by prý mohla spočívat v lepším nasměrování školního vzdělávání, domyšleno do důsledku by se gymnasium mohlo stát zbytečným,
   - jiní rodiče chtějí, aby jejich dítě chodilo do té nejlepší školy, což je prakticky vždy gymnasium à proto každý pokus o větší integraci vzdělávání rozněcuje ty nejurputnější zápasy o jeho cíle a výsledky těchto zápasů jsou nepředvídatelné à porážka školské reformy v Hamburku,
   - všeobecné školy jsou důsledkem postulátů, které byly sice dobře míněny, avšak vycházely z nesprávné premisy, že rozdílné výkony jsou jen důsledkem špatných struktur a že prakticky z každého dítěte lze udělat gymnasistu, bude-li mít vhodné podmínky,
† s. 196 – dle Olafa Köllera výzkumy v zásadě ukazují, že školní struktury při interpretaci školních výsledků hrají jen podružnou roli,
   - spolkové země s konvenčním diferencovaným systémem dosahují nejlepších výsledků, ale vykazují i nejmenší rozdíly ve výkonech a mají nejlepší výsledky v nejnižších kompetenčních úrovních, ukazuje se, že právě ti nejlepší žáci zde mají větší podporu,
   - srovnávací výzkumy vzdělávacích systémů vedou k závěru, že záleží nikoli na jejich struktuře, nýbrž na jejich kvalitě, trochu to připomíná výsledky výzkumů ve zdravotnictví: mezi rodilými zdravotnickými systémy na jedné straně a zdravotním stavem a délkou života obyvatelstva na straně druhé neexistuje korelace, nicméně německý úředník jako soukromý pacient je na tom lépe než britský státní zaměstnanec v National Health Service,
† s. 197 – rozdíly ve výkonu odpovídající 4 až 6 školním ročníkům, které pozorujeme ve všech věkových skupinách, rozhodně nemohou být vyrovnány v rámci společné výuky, nejméně pak v centrálních předmětech, v matematice a němčině,
   - neustále se proto stává, že napětí vznikající v málo homogenních výukových sdruženích je uvolněno tak, že se úroveň výuky sníží,
† s. 200 – naměřená inteligence je stabilním predikátorem školního úspěchu a později i úspěchu v povolání, průměrná inteligence stoupá se socioekonomickým statusem, inteligence je mnohem stabilnějším predikátorem akademického úspěchu než socioekonomický původ, čím výraznější je nadání, tím vyšší je podíl horních a vyšších vrstev, z nichž tito nadaní pocházejí (komentář: řada osobností a podnikatelů v minulosti ovšem vyšla ze skromných podmínek, ale je pravda, že vrstvy nejsou dány jen majetkem), v tradiční společnosti, v níž společenské vrstvení téměř č vůbec není určováno výkonem, je rozložení inteligence v jednotlivých vrstvách rovnoměrnější než ve společnosti s tradicí propustnosti (komentář: to by mohlo vysvětlovat předchozí komentář, když by došlo k přechodu společnosti z tradiční na propustnou; dnes žijeme v polopropustné společnosti),
† s. 201 – výměna mezi vrstvami: výzkumy ze Švýcar ukazují, že 40 % dětí z rodin s akademickým vzděláním vzhledem k pozici svých rodičů společensky sestupuje, zatímco 15 % dětí z dělnických rodin a rodin neakademických zaměstnanců vzestupuje a 8 % z nich nabývá akademického vzdělání nebo se stává manažery,
† s. 202 – právě ty státy, které jsou v programu PISA obzvlášť úspěšné, nedávají do vzdělávání víc peněz než německé spolkové země nakonci pelotonu, také německé výdaje na vysokoškolského studenta se udržují v mezinárodním průměru,
   - nejvyšší výdaje na žáka mají v Německu právě ty země, které v testech PISA dosahují nejhorších výsledků,
   - ani počet žáků ve třídě, ani výše učitelských platů nemají tedy statisticky prokazatelný vliv na výsledky učebního procesu,
† s. 203/4 – předem budiž upozorněno, že pobírání sociálních dávek zajišťujících živobytí není nikterak pokládáno za znak vrstev stranících se vzdělávání, ani není měřítkem příslušnosti k dolní vrstvě, nicméně tyto tři veličiny se do značné míry prolínají, je proto alarmující, že 20 % šech dětí vyrůstá v rodinách odkázaných na státní transfery, přičemž v Berlíně jde dokonce o 35 % a na tuto transferovou skupiny tu připadá 40 % všech porodů, pokud se demografický trend nezmění, bude kvóta porodů dolní vrstvy po celém Německu dále narůstat,
   - jakkoliv normálně platí, že děti duševně obohacují, ale materiálně ochuzují, pro příjemce transferů to neplatí, neboť jejich rodinný rozpočet roste podle toho, jak své děti zaopatřují, to jistě přispívá i k tomu, že příjemci transferů mívají nadprůměrně mnoho dětí,
† s. 204-5 – Sarrazinův návrh pro státní nabídku pro děti z vrstev stranících se vzdělávání,
   - existují deprivace, které lze státní politikou vyrovnat jen omezeně, k nim často patří nedostatek socializace v neúplných rodinách,
   - existují hranice intelektu a hranice osobnosti, jež nelze překonat a existují deprivace, které lze státní politikou vyrovnat jen omezeně, k nim často patří nedostatek socializace v neúplných rodinách, poznámka 75: u mládeže od 16 do 24 let je podíl Neet (No education, employment, traininig u starousedlého obyvatelstva o pětinu vyšší než u etnických menšin,
† s. 206 – černý americký ekonom R. Fryer vyrůstající ve velmi tísnivých podmínkách u babičky dílerky cracku: nepopírá existenci výkonnostních rozdílů mezi bílými a černými žáky, k systému kvót je skeptický, neboť podle něj vede k lenosti, a výkonnostní deficit černochů zčásti vysvětluje jako důsledek peer group pressure: dobrý výkon se ztotožňuje s bílým chováním,
   - bylo zjištěno, že existují děti, u nichž je zřejmě zcela lhostejné, v jakých podmínkách vyrůstají, jdou si svou cestou a nikdo neví, jak je možné, že svému tíživému okolí vzdorují trpělivostí a suverenitou, opravdu zdatné očividně neodradí ani nepříznivé okolnosti à začít se musí vždy u ctižádosti a vůle individua nikdy nelze strpět, aby se kdokoli vymlouval na sociální znevýhodnění,
† s. 207 – mezinárodní testy PISA ukazují, že výkon žáků s migračním pozadím Turecka koresponduje s výkonem žáků z ostatních muslimských zemí, v jádru je tedy v Německu problém vzdělávání především problémem muslimských migrantů, jako jediní ze všech migračních skupin mají velkou měrou jazykové problémy tvoří podstatnou část dolních vrstev i transferového obyvatelstva Německa a jejich děti mají v německém vzdělávacím systému největší potíže, muslimští migranti pocházejí většinou z rodin stranících se vzdělávání, které patří v jejich vlasti vesměs k dolním vrstvám,
† s. 208 – špatné školní výsledky jistě nejsou bez vlivu na vzrůstající potenciál agresivity mladých Turků a Arabů, důraz na mužskou roli se dobře nehodí k atitudě žáka ochotného se učit, jejich role se zároveň neslučuje s neúspěchy ve škole a v práci, které opět plynou z neochoty se učit,
   - v uzavřených sídlištích, kde s pomocí satelitů lze v kteroukoli denní s noční hodinu přijímat kterýkoli z programů rodné vlasti, není v podstatě nikdo nucen k tomu, aby kromě své mateřštiny ovládl ještě jazyk úřední,
† s. 209 – jestliže klasické přistěhovalecké země jako Kanada mají podstatně lepší úspěchy ve vzdělávání migrantů, je to především díky tomu, že tamější přistěhovalci dali své vlasti sbohem a dělají všechno pro to, aby se oni sami i jejich děti v novém okolí prosadili, jejich ochota k integraci i jejich vůle naučit se jazyku je všeobecně vyšší a tento postoj předávají svým dětem,
   - dle Sarrazina platí, že nastolení spravedlnosti šancí a co nejlepší využití rozdílných vzdělanostních potenciálů vyžaduje co nejdiferencovanější přístup k dítěti s ohledem na úroveň jeho výkonnosti a jeho specifického nadání,
† s. 214 – ať už ukončí či neukončí hlavní školu, budou proplouvat množstvím systémů státní podpory bez jakéhokoli zmínky hodného pokroku a bez reálné vyhlídek na možnost se vyučit, v tomto systému, který ročně stojí 2,5 miliardy eur, jsou odstaveny stovky tisíc mladých, vylepšuje to statistiky, neboť tito mladí nejsou vedeni jako nezaměstnaní, ve skutečnosti se tu ukrývají předčasní trosečníci vzdělávacích kariér,
† s. 215 – k podobným kariérám především vůbec nesmí docházet, pro toho, kdo v průběhu povinné školní docházky nezískal potřebnou základní kvalifikaci pro učební obor, je z principu nejlepším řešením výchova v rámci pracovního trhu, který ho donutí k tomu, aby se o své živobytí sám postaral, řada socializačních deficitů motivačních problémů se tlakem okolností rozplyne, kdo chce ten se dnes může vyučit, to však znamená, že tuto mládež nebudeme obepínat komfortní sítí sociálního zabezpečení, ale vystavíme ji tvrdým nárokům, jež na ni budou klást starosti o živobytí,
   - stávka v jeslích školkách: žádalo se hlasitě, aby k povolání vychovatele bylo třeba vysokoškolského vzdělání,
† s. 217 – veřejný vzdělávací systém má poskytovat všem stejné šance, ale činí tak s rozdílnou kvalitou, pokud se prosazuje mnoho soukromých alternativ, propagátoři rovnosti šancí se obávají o kvalitu veškerého vzdělávání, neboť vrstvy blízké vzdělávání by těmto soukromým alternativám mohli dát přednost, to by pak odporovalo snaze, co nejdelším společným učením podporovat méně nadané žáky či žáky z vrstev stranících se vzdělávání, důsledkem tohoto modelu však může být znevýhodňování dští z rodin vzdělávání blízkých, soukromé školy mají nárok na státní dotace, které se přibližují výši podpory škol státních, pokud jsou přístupné všem a podmínky pro přijetí n školu nejsou materiálně diskriminační à soukromé školy si mohou vybírat, proto v nich obzvlášť slabé či problémové žáky prakticky nenajdeme, pravidlem jsou tu naopak spíše děti pocházející z rodin blízkých vzdělávání, soukromé školy jsou tím atraktivnější, čím víc se státní politika pokouší usměrňovat přístup na gymnasia podle egalitářských představ či přesměrovat proudy žáků do nové jednotné školy, výhodou na soukromých školách je, že všichni žáci profitují z nepřítomnosti těch obzvláště slabých či problémových (komentář: zřejmě nejsou tyto školy placeny podle počtu studentů),
† s. 219 – nadaní tu najdou více podnětů a podpory, učitelé na soukromých školách jsou obvykle snaživější a v průměru lépe vzdělaní, rodiče jsou vesměs angažovanější a kooperativnější a vedou děti k lepšímu vztahu ke škole,
   - příliš rovnostářské snahy státní vzdělávací politiky tedy narážejí na přirozenou hrnci, jestliže stále rostoucí počet stabilních a nadaných dětí se ze státního školství vytrácí,
† s. 220 – Konference ministerstva školství se dohodla, že výsledky testů PISA se už napříště nebudou zveřejňovat podle jednotlivých spolkových zemí, neboť při interpretaci a objasňování rozdílů ve výsledcích docházelo k mnoha nedorozuměním a nesvárům,
† s. 221 – pedagog Olaf Köller: „Mnohdy musíme konstatovat, že nároky stanovené experty jsou příliš vysoké, neboť vzhledem k nim by mnoho žákyň a žáků dosáhlo jen nejnižších kompetenčních stupňů...existuje tedy víceré testování a testy jsou upravovány, aby odpovídaly rovněž politickým požadavkům.“, nároky se tedy očividně tak dlouho snižují, až je kvóta ztroskotanců mezi testovanými žáky akceptabilní,
 
 
VII. Přistěhovalectví a integrace
 
 
† s. 228 – empiricko-statistické analýzy z nichž by bylo možné vyvodit, zda hostující dělníci a jejich rodiny vůbec nějak přispěli nebo přispívají k blahobytu Německu vůbec nejsou k dispozici, dle jedné statistiky v poznámce 3 je čistý příspěvek v Německu narozeného cizince je negativní,
† s. 229 – integrační chování křesťanů a židů z oblastí Bosny a Hercegoviny, Blízkého a Středního východu a Afriky je trvale nadprůměrné,
† s. 230 – střední věk muslimských migrantů je 30 let, zatímco střední věk autochtonního německého obyvatelstva je 45 let, podíl muslimů na celkovém obyvatelstvu pod 15 let je 10 %, z celkových nejméně 15 milionů lidí s migračním pozadím žijících v Německu 25 až 45 pochází z muslimských zemí, na tuto skupinu však připadá 70 až 80 % všech problémů s migranty v oblasti vzdělávání, pracovního trhu, transferových služeb a kriminality, muslimští migranti se mnohem podprůměrněji než jiné skupiny migrantů podílejí na pracovním trhu, mají výrazně podprůměrný úspěch ve vzdělávání, výrazně nadprůměrný podíl mezi příjemci transferů a nadprůměrný podíl na násilné kriminalitě,
† s. 231 – problémy s Pákistánci a Bangladéšany v Anglii ve srovnání s Indy a západními „Indy“ (černochy), podobné problémy s muslimy mají i jiné země (Anglie, Francie, Německo, Nizozemsko, Belgie¨, Dánsko nebo Norsko: vedle již teď uvedených i nadprůměrnou fertilitu, prostorová segregace s tendencí k utváření paralelní společnosti a nadprůměrná religiozita (viz i s. 250),
   - nárůst agrese autochtonního většinového obyvatelstva ve všech zmíněných evropských zemích vůči této skupině obyvatel, která je v nadprůměrné míře závislá na veřejné podpoře,
   - v USA: přistěhovalci ze Střední a Jižní Ameriky mluví evropským jazykem, jsou křesťané a reprezentují tradiční verzi hodnot USA (jako bílá pracující třída 40 let předtím),
† s. 238-9 – pronásledování křesťanů v muslimských zemích včetně Turecka, i k ospravedlnění terorismu se v koránu najde dostatek súr, popření mýtu Andalusie,
† s. 242-3 – tendence k radikalizaci v islámu nemá nic společného z chudobou a nevzdělaností: dějiny islámského terorismu ukazují, že právě vzdělaní mladí muži ze zámožných muslimských rodin – a vzrůstající měrou též konvertité z evropských zemí – jsou obzvláště náchylní k radikálním postojům sahajícím až k podporování teroru, z 285 mučedníků, jejichž smrt ohlásily časopisy Hamásu, zřídka kdo pocházel z chudých poměrů a v mnoha případech navštěvovali college nebo iniverzitu,
   - nemuslimům se příčí neostrá dělící čára mezi islámem a radikalitou, fundamentalismem a násilím, vysoká fertilita muslimských migrantů a omezování žen
† s. 246 – podprůměrná účast muslimských migrantů v Německu na výdělečné činnosti, jen 33.9 % z nich zajišťuje převážnou část jejich obživy povolání, u obyvatel bez migračního pozadí je to 43 %, tento rozdíl b byl ještě dramatičtější, protože mezi německým obyvatelstvem je podíl lidí v dchodovém věku větší,
† s. 247 – vzhledem k výdělečně činnému obyvatelstvu žije mezi muslimskými migranty čtyřikrát víc lidí z podpory a dávek Hartz IV: zatímco na 100 muslimských migrantů, kteří se živí převážně výdělečnou činností, připadá 43.6 lidí, kteří žijí převážně z podpory v nezaměstnanosti a dávek Hartz IV, u německé populace je to 10.4 lidí a u lidí s migračním pozadím bez udaného původu je výdělečná kvóta 31.9 % a podíl transferů 22.2 %, také z této skupiny je jistou část třeba připočíst k muslimským migrantům,
† s. 248 – v roce 2007 byl podíle samostatně výdělečně činných osob bez migračního pozadí 10.4 %, u migrantů z EU 12.4 %, u migrantů z jihovýchodní Asie 13.9 %, u muslimských migrantů 6.8 % a z nich Turků 6.6 %,
   - problémy muslimských migrantů projevující se v jejich nedostatečném podílu na pracovním trhu a ve vysoké závislosti na transferech se objevují i ve druhé a třetí generaci, a jako by se předávaly z generace na generaci, z Němců a německých migrantů nemá ukončené žádné alespoň středoškolské vzdělání 12 a 14 %, zato 20 respektive 17 % z nich má vysokou školu, z tureckých státních příslušníků jsou procenta 54 a 2 % a z Němců tureckého původu je to 33 a 10 %,
† s. 250 – 15 % tureckých žen uvádí, že na způsobu oblékání, které jim předepisuje náboženství, nehodlají nic měnit a i tehdy, je-li „neutrální“ oděv předpokladem přijetí do zaměstnání,
† s. 251 – z lidí s muslimským migračním pozadím žijících Německu nemá 30 % ukončeno ani povinnou školní docházku a jen 14 % z nich má maturitu, mezi tureckými muslimy nemá dokončenou žádnou školu 27 % a maturitu jich má pouhých 8 %; pokud nemají migrační zkušenost, nedokončí jich žádnou školu 8 % a maturitu jich získá 12 %, daleko tak zaostávají za stejně starými Němci, jichž nedokončí základní školní docházku pouhých 1.6 % a maturitu jich zvládne 34 %, výmluvné je, že migranti z EU a z jižní a východní Asie tyto problémy nemají, z dětí Vietnamců z NDR jich získá maturitu dokonce 80 %,
   - nízké šance získat dobře placenou spojené s nízkou kvalifikací vyvolávají v sociálním systému sekundární efekt: kariéra příjemce transferových služeb je tím lákavější, čím menší má šance na pracovním trhu, velkorodiny, které u islámských migrantů převládají, profitují z toho, že rozsah sociálních služeb – na rozdíl od odměny za práci – vzrůstá s počtem členů domácnosti,
   - diskriminace jako důvod chabých úspěchů muslimských migrantů ve vzdělávání a zaměstnanosti nepřipadá v úvahu, neboť jiné migrantní skupiny, které pocházejíce z Dálného východu či z Indie, vypadají exotičtěji než Turci a Arabové, mají zčásti ještě větší úspěch než Němci, ve Velké Británii mají indičtí žáci dvakrát lepší výsledky než žáci pákistánští, žákům z Dálného východu nestačí nikdo, strčí do kapsy i ty britské,
† s. 252 – autorky z Turecka a Somálka již léta poukazují na kolektivistický charakter islámských společností a na vliv, jenž tento jejich charakter má na nedoceňování a ponižování žen, často vedoucí až k násilnostem, jedna turecká herečka má pocit, že nastupující generace je ještě nacionalističtější,
† s. 253 – co dělal americký stát pro integraci přistěhovalých Němců, Židů, Irů či Italů? Ti všichni se integrovali sami, neboť neměli jinou volbu, pokud nechtěli zahynout,
† s. 254 – že se cítí dobře integrováni, uvádí v Německu 47 % lidí s italským migračním pozadím, avšak jen 22 % lidí s migračním pozadím tureckým, z nich naopak má pocit slabé integrace 42 %, zatímco u první skupiny má tento pocit jen 22 %, vinu nelze přičítat znevýhodňování, jen 6 % Turků uvádí, že jsou často znevýhodňování, a totéž uvádějí 3 % Italů,
† s. 256 – směsice islámské religiozity a tradičních životních forem ztěžuje ekonomickou a kulturní integraci a prostřednictvím s ní spjaté nedostatečné emancipace žen jim zajišťuje bohatou úrodu dětí, pro niž je evropský sociální stát pravým požehnáním,
   - je přirozené, že přistěhovalci hledají v cizím prostředí nejprve blízkost svých krajanů, zázemí rodné řeči, vlastního náboženství a zažitých způsobů života, tím že se lidé začínají starat o svou obživu, se tyto přirozené sklony začnou časem vytrácet, neboť je zapotřebí vyjít ze své ulity do „nepřátelského“ světa a vydělávat peníze, je nutné se však naučit jazyk,
† s. 257 – v oblastech s vysokou zaměstnaností, kde lidé žijí většinou ze sociálních dávek, dochází snadno ke ghettoizaci, to platí pro turecké a arabské migranty v Berlíně a platilo kdysi pro černochy v New Yorku, paralelní společnosti se utvářejí tím snáze, čím větší je nezájem migrantů o většinovou společnost a čím více dávají přednost tomu, zůstávat mezi sebou,
   - pouhá 3 % mladých mužů a 8 % mladých žen s tureckým migračním pozadím si za životního partnera volí Němce, naproti tomu u ruských Němců je to 67 %, do Německa se importují turecké nevěsty a provdávají se za turecké muže 2. a 3. generace,
   - způsob kulturní odloučenosti je brzdou integrace a překážkou v hospodářském úspěchu migrantů,
† s. 257 – překážkou integrace muslimských přistěhovalců po roce 1973m kdy byl ukončen nábor hostujících dělníků, je ten fakt, že toto přistěhovalectví je velkou měrou motivováno přitažlivostí německého sociálního státu à v pořadí zájmu migrantů stojí nikoli hospodářský úspěch, jehož by bylo možno dosáhnout integrací a odpovídajícím výkonem v povolání, nýbrž jejich zabezpečení a alimentace německým sociálním státem, další překážkou integrace je nepatrný sklon naučit se jazyk a užívat ho v soukromí, nepatrný sklon k vzdělávání, lpění na tradičních rodinných strukturách,…
   - na rozdíl od Italů, Španělů nebo Poláků neodchází z muslimských migrantů téměř nikdo zpět do vlasti, mzdy jsou tam totiž nižší než podpora v nezaměstnanosti a přídavky na děti v naší krajině,
† s. 259 – sexuální frustrace mladých muslimů, protože dívky nejsou k dispozici k sexu před svatbou a ani nevinné předsexuální sblížení není často možné,
   - v Berlíně páchá kolem 20 % všech násilných trestných činů zhruba 1000 tureckých a arabských mladistvých, což je skupina tvořící 0.3 promile všeho berlínského obyvatelstva,
† s. 261 – muslimských šátek: muslimské ženy nosí šátek pod tlakem rodiny nebo peer skupin,
   - berlínský obvod Neukölln má 305 tisíc obyvatel, z nich dle oficiálních údajů je 120 migrantního původu, z nich je 60 tisíc cizinců s psem, plus je zde 20 až 30 ilegálů, ve dvou pokojích bydlí 20 až 30 lidí, téměř polovina obyvatel obvodu má migrantní pozadí, na severu dokonce 55 %, 30 % obyvatel pod 65 let tu žije z podpory Hartz IV, na severu 45 %,
† s. 263 – migranti přicházející v šedesátých a sedmdesátých letech za prací byli lidé, kteří se vydávali na cestu, aby se vlastníma rukama dopracovali blahobytu, zcela jinak je tomu u migrantů let osmdesátých a devadesátých, tito migranti hleděli na Německo jako na zaslíbenou zemi, kde se bez práce lze mít tak, jak by se doma ve svých vesnicích nikdy neměli, turecká střední vrstva ve čtvrti Neukölln pochází z generace hostujících dělníků, tyto rodiny nejsou problém a na ulici je není vidět,
   - dle nizozemského spisovatele Leona de Winter se blahobytný stát evropského střihu nemůže nikdy stát zemí integrace,
   - v Berlíně se například zavedly přísnější směrnice pro jazykové testy a by vydán zákon na ochranu dětí, ale chybějí v něm však jakékoli sankční klauzule,
   - v Nizozemí udělují povolení k pobytu sami obce, to může být i odepřeno, takže rodiny, které se řádné nechovají, lze donutit k tomu, aby se přestěhovaly, většinou se pak v jiné obci chovají lépe,
† s. 264 – ženám které chodí v Nizozemí v burce je odebrána sociální podpora s odůvodněním, že pro ně jinak nelze najít práci,
   - problém se statistickým podchycením obyvatelstva v obvodu Neukölln, jen při rozesílání daňových karet bylo objeveno 10 tisíc fiktivních adres, na jednu kartu je často poskytována péče zcela různým lidem, často jde o ilegály z domovských zemí rodin migrantů, z zdejších lékáren se vytrácí nápadné množství léků, vydatně se zde zneužívá tzv. minijobů, mnozí pracují o mnoho déle než jen 10 hodin týdně, což je přípustné pro pobírání dávek, toto omezení však nelze kontrolovat, záměrné tříštění regulérních míst firmami à mzdy pak platí daňoví poplatníci,
   - násilníci na ulicích Neuköllnu: tvoří je promile obyvatel, páchají však 20 % všech trestných činů v Berlíně, protože v rámci občanské společnosti dnes nemají žádné cíle a žijí z podpory Hartz IV a z černé práce, je jim jejich policejní rejstřík lhostejný,
† s. 265 – násilí se neobrací jen proti Němcům, ale i ostatním migrantům,
   - zhruba 20 %dětí při nástupu do školy z tohoto obvodu při vstupu do školy neumí vůbec německy, nebo jen zcela nedostatečně a dalších 30 % dětí má jen velmi omezenou, krajně jednoduchou slovní zásobu,
   - autor navrhuje snížení přídavku na děti o 50 %, druhou polovinu věnovat školám, školkám, učitelům a na bezplatné stravování,
   - situace v Neukölln staví otázku přistěhovalectví do pravého světla: jde tu o akumulovanou směsici nedostatku vzdělání a znalosti jazyka, transferové závislosti, tradičních způsobů života, kriminality mládeže, kulturní distance, a jde tu také o to, že tato akumulovaná směs se stále hlouběji zakořeňuje,
† s. 266 – o falešných uprchlících a běžencích před chudobou, kteří přicházeli od 80. let z Libanonu a kurdských velkorodin: „Tyto rodiny u nás dostanou desetinásobek toho, co by tam vydělali v nejlepším případě za rok, jejich modlitbou je: Prosím tě udělej všechno, ať nás život zůstane takový jaká je, „Máme školy, kde je 90 % rodičů osvobozeno od připlácení za školní pomůcky, což znamená, že prakticky žádný z těchto rodičů nechodí do práce.“ To je špatný vzor pro děti, „Pochopitelně je to házení hrachu na zeď, když učitelka dětem říká: ‚Když se budete dobře učit, tak si najdete dobré zaměstnání a vyděláte si spoustu penz‘,Paní učitelko, řeknou na to děti, peníze přece dostaneme z úřadu.‘ Když se zeptáte mládeže, čím by chtěli být, opáčí: ‚Já budu Hartz IV.‘,
† s. 273 – z muslimských žen nosí v Německu šátek 33 %, 53 % ho odmítá, z mladých žen mezi 18 a 35 roky jich nicméně nosí šátek 34 %, z žen od 30 do 39 let 37 % a z žen nad 60 % jen 27 %, v Turecku nosí šátek 61 % žen, zde i v Německu se nošení šátku rozmáhá,
† s. 275 – sňatky mezi příbuznými mají dlouhou tradici v mnoha klanech, čemuž odpovídá i značné množství postižených, je známo, že podíl vrozených postižení je mezi tureckými a kurdskými migranty výrazný nadprůměr,
† s. 279 – v USA, Kanadě a Austrálii je tomu tak, že teprve po mnohaletém pobytu má přistěhovalec v USA právo na sociální péči, ta je však ve srovnání s německým základním zabezpečením krajně skrovná a navíc je omezena na 5 let, dá se předpokládat, že přistěhovalci v Německu budou spokojeni a ti v USA nespokojeni, ale je tomu naopak: přistěhovalci v USA byli dotazováni, jak dlouho jim trvalo než se začali cítit „komfortně“ a „ jako součást americké společnosti“, 77 %respondentů odpovědělo, že to bylo méně než 5 let, jen 5 % uvedlo, že se tu nikdy necítili jako doma, naopak 58 % obyvatel tureckého původu v Německu říká, že má pocit odcizení,
   - do USA jde jen ten, kdo si důvěřuje, když se mu pak podaří do zdejší společnosti začlenit, byť na té nejnižší úrovni, je na svůj úspěch hrdý, naproti tomu ten, kdo dostane vše zadarmo, pociťuje vděk je povrchně, nejčastěji však vůbec žádný,
   - masová imigrace může být stěží kombinována s příjemným státem blahobytu,
† s. 280-1 – zatímco rodiny v nouzi bez migračního pozadí tvoří 1.8 lidí u domácností s migračním pozadím je to 2.8 lidí, je to pochopitelné: díky velké rodině si na transferech přijdou často až na 3000 a více eur měsíčně, což je mnohem více, než kolik by si vzhledem ke svému vzdělání a nedostatečným jazykovým schopnostem mohli v Německu vydělat, a nesrovnatelné více, než kolik by si mohli vydělat ve své rodné zemi, když je hodně dětí má rodina i 3000 nebo 3500 eur,
† s. 282 – Heinz Buschkowksy vypráví o turecké majitelce kadeřnického salónu, která odešla z Neuköllnu na Kurfürstedamm, mezi příjemci sociálních dávek v Neuköllnu už nenašla téměř nikoho, kdo by měl dostatečnou kvalifikaci a zároveň byl ochoten pracovat za tarifní mzdu,
 
 
VIII. Demografie a populační politika
 
 
† s. 289 – předpoklady růstu počtu obyvatel v rozvojových zemí dle OSN,
† s. 294 – je nicméně zřejmé, že nízká čistá reprodukční kvóta v Německu neplyne nutně z vysokého stupně rozvoje naší průmyslové společnosti, neboť pak by USA se svými o 35 % vyšším HDP na hlavu, delší pracovní dobou, vyšším podílem obyvatelstva na výdělečné činnosti a kratší dovolenou musely mít ještě méně dětí než my,
† s. 295 – v USA a Kanadě nepřipadá přistěhovalectví do sociálního státu v úvahu, neboť transferové služby migrantům tu buď vůbec neexistují, nebo jsou ve srovnání s Evropu - ovšem jen v hubené míře – poskytovány až po dlouhé přechodné době, migranti tu tedy musejí, aby přežili, od počátku soustavně vyvíjet produktivní činnost,
† s. 302 – často se předpokládá, že nízkou porodnost je třeba přičíst trendu k zakládání rodin o 1 dítěti, tento předpoklad není správný, velikost rodin s dětmi je totiž dosti stabilní, ženy s dětmi mají v průměru 2.2 dětí, rozhodující vliv na nízkou porodnost má rostoucí podíl žen, které jsou doživotně bezdětné,
† s. 305 – Darwin: rozdílné životní podmínky díky přírodnímu výběru vedou k rozdílným specifickým charakteristikám, jak je například barva kůže, tělesná stavba, různá odolnost vůči klimatickým podmínkám a nemocem, ale také k rozdílnému vývoji smyslových orgánů + i s. 307 rozmnožování a přežívání slabých,
† s. 308/9 – reprodukční chování v Německu od poloviny 60. let redukuje inteligenci relativně i absolutně,
† s. 310 – počet dětí připadající na ženu dle vzdělání pro ročníky žen 1964 až 68 (1.86 u nízkého vzdělání, 1.45 u středního a 1.26 u vysokého),
† s. 311 – u vysokoškolaček a absolventek univerzit věkové kohorty 40 až 45 let je podíl bezdětných žen již nad 40 % a v posledních desetiletích tu bezdětnost vzrůstala nejsilněji, u vědeckých pracovníků: 73 % asistentů na univerzitách ve věku od 22 do 44 let nemá děti, u žen je to dokonce 75 %, obzvlášť dětí málo dětí mají manželé, kteří jsou oba vědci,
† s. 312 – u mladších žen dnes připadá již 40 % porodů na ženy s migračním pozadím, přičemž u třetiny z nich jde o Blízký a Střední východ a Afriku, těchto žen je ve věku 15 až 35 let jen 6.5 %, připadá však na ně v této věkové kategorii 13.5 % porodů, tedy více než dvojnásobek,
† s. 315 – u muslimských migrantů veškeré kulturní přizpůsobování probíhá jen krajně váhavě – pokud k němu vůbec dochází a svou roli hraje nejspíš i jiný faktor, totiž jejich velmi silná religiozita, zdá se, že tento jev u mladé generace ještě sílí,
† s. 316 – různé výzkumy v různých zemích dokládají i pro naši dobu pozitivní souvislost mezi religiozitou a fertilitou,
† s. 319 – jestliže lidé s vysokým vzděláním mají fertilitu trvale nízkou a lidé s nízkým vzděláním trvale vysokou, tak se to musí na intelektuálním potenciálu obyvatelstva projevit negativně (komentář: jak ale lidé vysoko-vzdělaní vlastně vznikly ze středověké a ranně novověké společnosti, kdy bylo vzdělanců jen velmi málo?),
† s. 322 – existující výzkumy ukazují, že nejsilněji se segregují turečtí státní občané a že v obytných čtvrtích existuje zřetelná souvislost mezi podílem cizinců, pobíráním sociální podpory a nezaměstnaností,
† s. 323 – v Německu vzrostl počet cizinců od roku 1970 do roku 2003 z 3 na 7.3 miliónu, avšak počet cizinců s povinností sociálního pojištění zůstal konstantně na 1.8 miliónu,
† s. 323/4 – německý systém základního zabezpečení – nastavený tak, aby každý pobíral nejméně 60 % středního příjmu – zajišťuje muslimským migrantům, aniž jsou na ně kladeny jakékoliv požadavky a aniž musejí pracovat, takový příjem, který s ohledem na poměry v jejich rodných zemích nelze nazvat jinak než příjem snů, tím i platové nároky těchto migrantů leží velkou měrou vysoko nad úrovní jejich kvalifikace a jejich vysoká nezaměstnanosti je předem naprogramována,
   - naproti tomu ten, kdo se přistěhuje do USA nebo do Kanady, si je dobře vědom toho, že k lepšímu životu mu dopomůžou jen jeho ruce a jeho hlava, přistěhovat do Německa se vyplatí i lenochům a lidem neschopným, jen pokud jejich rodná země je dostatečně chudá (komentář: Romové, ale odcházeli od nás do Kanady, než to bylo zatrženo, viz i Afroameričané v USA, myslím, že v tomto bodě se autor poněkud mýlí),
† s. 327/8 – jestliže dívka nedokončí hlavní školu nebo se nevyučí a v raném věku má dítě, základní zabezpečení se jí postará o byt a příjem, ať má či nemá práci, ať má nebo nemá partnera, ať má jedno dítě nebo jich má víc, skromný životní standart má od počátku zajištěn a s každým dalším dítětem se zvyšuje, nadprůměrná plodnost závislých na transferech či žijících v prekérní situaci a vrstev stranících se vzdělání je nápadná, systém odměňuje stranění se práce a roli samoživitele a trestá tradiční rodinnou strukturu,
† s. 329 – nikdy neměla rodina v Německu tak širokou podporu tak, jako má dnes, nikdy nebyly materiální pomoc a nabídky péče a vzdělávání tak rozsáhlé jako dnes, kdyby naším problém byly naše překážky (v plození a výchově dětí), pak by porodnost ve Velké Británii a v USA musela být ještě mnohem nižší než u nás, neboť zejména v USA neexistuje nic, co by šlo přirovnat k naší rodinné politice,
† s. 330 – existuje značný překryv mezi příslušností k dolní vrstvě, transferovou závislostí a statusem samoživitele, transferový systém rozchod usnadňuje, pro mnohé je v podstatě bez finančních sankcí a pro samoživitele s dětmi může být dokonce finančně neatraktivní snažit se uchytit na pracovním trhu, zdravé dítě dokáže mnoho vydržet, ani neuspořádané rodinné poměry ve většině případů nenapáchají velké škody, nicméně možnosti rozvoje dítěte omezí,
   - statistika navíc ukazuje, že dlouhodobá partnerství plodí děti častěji a nezřídka i víc, než kolik se jich zrodí ze vztahů krátkodobých,
† s. 331 – vyjdeme-li z toho, že vysoký počet partnerství mezi mužem a ženou za prvé zvýší potenciální počet dětí a za druhé vytvoří ty nejlepší předpoklady pro jejich prospívání a dobrou výchovu,
† s. 332-3 – v Německu příliš dlouhá doba vysokoškolské vzdělávání přispívá k tomu, že vysokoškolsky vzdělané ženy mají své první dítě příliš pozdě, ženy si dávají na čas a nepořizují si děti, dokud podstatné záležitosti jejich života nejsou dostatečně uspořádány, jiná mentalita převládá v USA, zde studium ženy dokončují mnohem dřív než ženy v Německu, a pak jde vše podstatně rychleji do věku 40 let mají bělošky nehispánského původu 1,8 dětí, ženy s univerzitním vzděláním 1.7 dětí, což je nepatrně méně než průměr, většina rodiček je ve věku od 26 do 34 let, v Německu je jim o pět let více,
   - účinek státní podpory v mateřství na porodnost není statisticky prokazatelný, vyloučit nelze jisté preferenční efekty,
† s. 334 – negativní důsledky státních penzí: přestavba zákonného důchodového pojištění, která vedla k tomu, že všichni důchodci měli garantovánu účast na rozvoji životného standartu nezávisle na tom, zda mají děti a kolik jich mají, připravila obyvatelstvo o další racionální pohnutku k rození dětí,
   - autor navrhuje, aby se důchodové pojištění nastavilo tak, aby lidé s dětmi platili méně a lidé bezdětní více,
† s. 335 – v USA kompenzace rodinných výdajů v našem smyslu ani rodinná politik neexistuje, v USA se rodí 25 % dětí matkám, které podle konceptu relativní chudoby žijí v chudobě, avšak jen 6.4 % žen, které mají děti, žije z veřejné podpory, od roku 1996 sociální politika více přenechávána státům, snaha snížit porodnost welfare mothers a kariéry konceptu welfare obecně přibrzdit, to se zjevně podařilo (ovšem porodnost je pořád u těchto žen třikrát větší, než je národní průměr), důsledkem této reformy je i to, že disparátnost porodnosti vzhledem k úrovni vzdělání je nižší než u nás, ženy s univerzitním vzděláním mají 1.6 – 1.7 dětí, což odpovídá průměru, a bezdětných je z nich jen 27 %,
   - značně zjednodušeně lze k tomu říci: přestože USA nemají žádnou obecnou rodinnou politiku, v jejíž rámci se v Německu uplatňují opatření jako jsou přídavky na děti či kompenzace rodinných výdajů, mají značně vyšší porodnost a její závislost na vzdělání žen má značně menší rozptyl, nadprůměrné porodnosti dolních vrstev se brání tím, že většině matek s nízkým příjmem zásadně nedostává ze systému wolframe žádné podpory,
   - v Německu jsou dětem příjemců sociální podpory jsou formou příspěvků na bydlení a jiných dávek vyplaceny vyšší částky, než je výše čistých přídavků na děti, v úhrnu se v rámci základního zabezpečení na každé dítě vyplácí 322 eur čistého, nezaměstnaný manželský pár s dětmi tak získá 2 700 eur čistého příjmu a s trochou černé práce si lze přijít až na 3 500 eur,
† s. 336 – jen samotné přídavky na děti jsou dnes už tak vysoké, že průměrné rodinné výdaje na děti plně pokrývají, u malých dětí je dokonce přesahují, příjemce transferů si touto službou může vylepšit svůj životní standart, pokud si může pořídit děti,
   - jinými slovy: děti, zejména je-li jich mnoho, dolní vrstvě umožňují vést příjemný bezpracný život, neboť finanční částky, jež je v rámci sociálních služeb poskytována na děti, lze zneužít ve prospěch dospělých, tomu by šlo předejít jen tak, že dávky by se snížily a takto ušetřené peníze by byly investovány do celodenní péče a stravování ve školách a školkách,
   -ve zdravých rodinných poměrech je běžné, že životní standard a materiální podmínky dospělých se zhoršují, pokud je třeba, aby ze svého příjmu zaopatřovali i svoje děti, je nutné, aby se tento postoj stal běžným i u příjemců sociálních dávek, neboť jinak dochází ke vzniku nesprávných motivačních struktur, které pak vedou u této sociální skupiny k nadprůměrné porodnosti,
† s. 337 – lépe by bylo cíleně podporovat ty rodiče, kteří svou obživu zasluhují výdělečnou činností: daňové úlevy, nezdanitelné částky, příplatky a jiná zvýhodnění u příspěvků zaměstnanců na sociální pojištění,
   - cílem veškerých opatření musí být zásada: ten, kdo si svou obživu zajišťuje prací, nesmí kvůli dětem upadnout do chudoby, avšak ten, kdo pobírá alimenty od státu, nesmí být sváděn k tomu, aby si tuto státní podporu navršoval dětmi, v německém systému dostávají rodiny s nízkým nebo nulovým příjmem za své děti prémie,
   - v USA proti vysoké porodnosti dolních vrstev za B. Clintona roku 1996 byla omezena možnost jednoduchá možnost přijít k penězům ze systému welfare, Clinton byl obviňován z rasismu, protože mezi Welfare mothers s mnoha dětmi bylo nadprůměrné množství černošek a hispánek,       
† s. 338 – náklady na dítě: náklady příležitosti jsou nejnižší pro nezaměstnaného příjemce dávek, u nezaměstnaných rostou s výší příjmu, v tomto ohledu je správné, aby přídavky byly závislé i na výši dosavadního příjmu (komentář: lépe vydělávající tak dotují v tomto pádě ty méně vydělávající, ti jsou stimulováni mít více dětí),
† s. 340 – Francie a USA představují dva příklady velkých zemí našeho stupně vývoje, v nichž porodnost dosahuje stavu, který je potřebný pro zachování dané populační úrovně, cesty kterými se tyto země vydaly jsou zcela rozdílné: v USA neexistuje rodinná politika v našem smyslu, ale nedochází tu ani k imigraci do transferových systémů, proto tu imigranti mají jinou kvalitu a nejsou tu tolik vyhraněny rozdíly v porodnosti podle stupně vzdělání, Francie má sice stejně jako Německo problém s migranty muslimského původu, avšak celková porodnost je tu vyšší a mnohem významněji se na ní podílejí i vzdělané vrstvy
 
IX. Sen a noční můra
 
 
† s. 349 – Sarrazinův pohled do budoucnosti: negativní varianta.