Stránky Ludwiga von Misese Morava a Čechy

V posledních letech nevychází v češtině mnoho ekonomických knih, které by byly zajímavé pro zájemce o Rakouskou ekonomickou školu. Spíše se objevují dotisky již dříve vydaných knih. Proto je potěšující, že nakladatelství Fish and Rabbit přichází hned s několika zajímavými knihami. Jednou z nich je kniha významného německého historika, sociologa a podnikatele Rainer Zitelmanna "Kapitalismus není problém, ale řešení." Tato kniha obsahuje vlastně několik případových studí, které porovnávají vývoj v době socialismu a následně v době aspoň částečného návratu k svobodnému trhu v některých zemích anebo oblastech (Čína, Švédsko, Afrika) anebo porovnává mezi sebou socialistickou zemi se zemí kapitalistickou, které nadto mají k sobě dosti blízko (Severní a Jižní Korea; Západní a Východní Německo a Chile a Venezuela). 

Jedno z mála důležitých opomenutí v knize profesora Higgse je klíčová role postmileniálského pietistického protestantismu ve směřování směrem k etatismu ve Spojených státech. Agresivní „evangelická“ forma pietismu, převládající od 30. let 19. století na severu, ovládla do 90. let 19. století jižanský protestantismus a hrála klíčovou roli v progresivistickém hnutí po přelomu století a během 1. světové války. Evangelický pietismus měl za to, že předpokladem pro to, aby byl člověk spasen je to, že tento udělá, co může, aby byli spaseni i všichni ostatní. A udělat, co může, znamenalo, že stát se musí stát klíčovým nástrojem při maximalizaci šancí lidí na spasení. Obzvláště stát hraje ústřední roli v potlačení hříchu, a v tom, že „učiní Ameriku zbožnou.“ Pro pietisty byl hřích velmi široce definován, jakožto jakákoliv moc, která mohla zatemnit mysl lidí tak, že nemohli používat teologickou svobodnou vůli k dosažení spasení. Zvláště důležité bylo otroctví (až do Americké občanské války), démon rum a římskokatolická církev, vedená antikristem v Římě. V dekádách po občanské válce převzala místo otroctví „rebelie“ v pietistickém obviňování jejich velkého politického nepřítele, Demokratické strany.

Začíná se nám tu zmáhat snaha o opuštění dvouprocentního inflačního cíle a jeho nahrazení cílováním cenové inflace s vyšší hodnotou. Tři, čtyři, pět i více procent je prý tou pravou hodnotou. Každý kdo má nějaké peníze by měl míti tedy oči na stopkách. Profesor Milan Sojka k historii cílování cenové inflace napsal: "Od začátku 90. let 20. století přibývá zemí, které používají různé formy cílování inflace ve spojení s postavením centrální banky jako nezávislé instituce sledující měnové cíle. Cílem je co nejdůvěryhodnější a co nejtransparentnější chování centrální banky. Proto je cílování inflace většinou spojeno s veřejným vyhlášením střednědobého inflačního cíle či koridoru v numerickém vyjádření. Podle 'nového konsensu' je žádoucí dosažení velmi nízké míry inflace, nejlépe v rozmezí 1 % až 3 %." ČNB a ECB explicitně cílují inflaci od roku 1992 a Federální rezervní systém ji cíluje implicitně od 90. let 20. století.