Stránky Ludwiga von Misese Morava a Čechy

Nedávno mi padl do rukou "Magazín M" Masarykovy univerzity. Se zájmem se si v něm přečetl článek "Se studentkou ekonomicko-správní fakulty", domníval jsem se, že se něco dozvím o studiu ekonomie na Ekonomicko-správní fakultě Masarykovy university v současnosti, ale to byl omyl. Naopak se člověk hodně dověděl o environmentalistice a udržitelnosti. Jistě klíčových ekonomických záležitostech:-)

Multikulturní město Vídeň se už nějakou dobu potýká s problémy, které plynou právě z jeho bohaté multikulturality. Jde zejména o problémy s migranty z muslimských a afrických zemí. A kdysi čisté a bezpečné město se v některých svých částech mění zřetelně k horšímu. Vedle toho významně rostou náklady na další a další migraci. Mění se vzdělávání a jsou tu problémy třeba i s tříděním odpadů a tak podobně. Pojďme se nyní podívat na některé z problémů, kterým Vídeň čelí. A že jich je. A že se jen v podstatě zhoršují. Možná se nás také budou za čas týkat, tak ať víme, do čeho jdeme. 

Inflacionismus je politikou, která zvětšováním množství peněz nebo úvěrů usiluje o zvýšení peněžních cen a peněžních mezd nebo se snaží působit proti klesajícím peněžním cenám a peněžním mzdám, které hrozí jakožto výsledek rostoucí nabídky spotřebních statků. Ve snaze porozumět ekonomickému významu inflacionismu se musíme odkázat na základní zákon monetární teorie. Tento zákon říká: Služba, kterou poskytují peníze ekonomické komunitě, je nezávislá na množství peněz. Zda je absolutní množství peněz v uzavřeném ekonomickém systému větší nebo menší není podstatné. V dlouhém období kupní síla peněžní jednotky bude ustavena sama v tom bodě, ve kterém poptávka po penězích bude rovna množství peněz. Skutečnost, že každý jednotlivec by si přál mít více peněž, by nás neměla oklamat. Každý chce být bohatší, mít více statků, a toto vyjádří slovy, že by chtěl míti více peněz. Ale pokud obdrží dodatečné peníze, utratil by je tím, že by zvýšil svoji spotřebu nebo by zvýšil své investice; nezvýšil by vůbec v dlouhém období ani svoji připravenou hotovost, ani by ji nezvýšil významně ve srovnání se svoji nabídkou zboží a služeb. Navíc, uspokojení, které vyvozuje z toho, že obdržel dodatečné peníze, bude záviset na tom, že obdrží větší podíl dodatečných peněz, než jiní a na tom, že je obdrží dříve než jiní. Obyvatel Berlína, který v roce 1914 mohl jásat nad tím, že obdržel neočekávané dědictví 1 tisíc marek, si nemyslel, že částka 1 miliardy marek na podzim 1923 má takovou hodnotu, aby ji věnoval svoji pozornost.

Inflacionismus je politikou, která zvětšováním množství peněz nebo úvěrů usiluje o zvýšení peněžních cen a peněžních mezd nebo se snaží působit proti klesajícím peněžním cenám a peněžním mzdám, které hrozí jakožto výsledek rostoucí nabídky spotřebních statků. Ve snaze porozumět ekonomickému významu inflacionismu se musíme odkázat na základní zákon monetární teorie. Tento zákon říká: Služba, kterou poskytují peníze ekonomické komunitě, je nezávislá na množství peněz. Zda je absolutní množství peněz v uzavřeném ekonomickém systému větší nebo menší není podstatné. V dlouhém období kupní síla peněžní jednotky bude ustavena sama v tom bodě, ve kterém poptávka po penězích bude rovna množství peněz. Skutečnost, že každý jednotlivec by si přál mít více peněž, by nás neměla oklamat. Každý chce být bohatší, mít více statků, a toto vyjádří slovy, že by chtěl míti více peněz. Ale pokud obdrží dodatečné peníze, utratil by je tím, že by zvýšil svoji spotřebu nebo by zvýšil své investice; nezvýšil by vůbec v dlouhém období ani svoji připravenou hotovost, ani by ji nezvýšil významně ve srovnání se svoji nabídkou zboží a služeb. Navíc, uspokojení, které vyvozuje z toho, že obdržel dodatečné peníze, bude záviset na tom, že obdrží větší podíl dodatečných peněz, než jiní a na tom, že je obdrží dříve než jiní. Obyvatel Berlína, který v roce 1914 mohl jásat nad tím, že obdržel neočekávané dědictví 1 tisíc marek, si nemyslel, že částka 1 miliardy marek na podzim 1923 má takovou hodnotu, aby ji věnoval svoji pozornost.

Velká většina dnešních amerických universit se stala inkubátory socialismu v mnohem větším rozsahu, než cokoliv Mises mohl zažít. Vyprodukovaly generace studentů, kteří jsou zběhlí ve všech levicových banalitách, ve všech, i když postrádají základní dovednosti kritického myšlení. (Tak zvaná „kritická teorie“, vynalezená marxistickými profesory práva, není o kritickém myšlení, ale o kritizování kritiků socialismu a kritizování všech institucí západní civilizace). Jedinečné motivační systémy na amerických universitách toto umožnily. 

Dnešek 2. dubna 2025 je tím, co Donald Trump a jeho tým nazval „Dnem osvobození.“ Protože později bude president hostit událost v Rose Garden, aby podepsal reciproční cla, slovy tiskového mluvčí, „poslal zpět neférové obchodní praktiky, které naši zemi ožebračovaly po desetiletí.“ Představa uvalení nových daní na statky, kapitál a zdroje, které Američané nakupují od výrobců z jiných zemích vyvolala v nedávných týdnech v ekonomice nějakou paniku – viditelnou nejvíce v klesajícím trhu cenných papírů.

Inflacionismus je politikou, která zvětšováním množství peněz nebo úvěrů usiluje o zvýšení peněžních cen a peněžních mezd nebo se snaží působit proti klesajícím peněžním cenám a peněžním mzdám, které hrozí jakožto výsledek rostoucí nabídky spotřebních statků. Ve snaze porozumět ekonomickému významu inflacionismu se musíme odkázat na základní zákon monetární teorie. Tento zákon říká: Služba, kterou poskytují peníze ekonomické komunitě, je nezávislá na množství peněz. Zda je absolutní množství peněz v uzavřeném ekonomickém systému větší nebo menší není podstatné. V dlouhém období kupní síla peněžní jednotky bude ustavena sama v tom bodě, ve kterém poptávka po penězích bude rovna množství peněz. Skutečnost, že každý jednotlivec by si přál mít více peněž, by nás neměla oklamat. Každý chce být bohatší, mít více statků, a toto vyjádří slovy, že by chtěl míti více peněz. Ale pokud obdrží dodatečné peníze, utratil by je tím, že by zvýšil svoji spotřebu nebo by zvýšil své investice; nezvýšil by vůbec v dlouhém období ani svoji připravenou hotovost, ani by ji nezvýšil významně ve srovnání se svoji nabídkou zboží a služeb. Navíc, uspokojení, které vyvozuje z toho, že obdržel dodatečné peníze, bude záviset na tom, že obdrží větší podíl dodatečných peněz, než jiní a na tom, že je obdrží dříve než jiní. Obyvatel Berlína, který v roce 1914 mohl jásat nad tím, že obdržel neočekávané dědictví 1 tisíc marek, si nemyslel, že částka 1 miliardy marek na podzim 1923 má takovou hodnotu, aby ji věnoval svoji pozornost.

Někteří čeští ekonomové žijí právě schváleným německým plánem na zvýšení rozpočtových deficitů a zvýšení státních investičních výdajů na infrastrukturu a na zbrojení. Vesměs tuto, jak píší fiskální bazuku, nadšeně vítají. Budou však opravdu její přínosy takové?

Jedním z důležitých důvodů pro neutěšené dopady politik orientovaných na mise je to, že jsou předmětem dobývání renty (rent seeking) a ovládnutí dané mise. Velké množství vládních peněz, které může býti získáno pomocí různých žádostí o granty je úrodnou půdou pro crony kapitalismus (česky by se dalo říci kamarádičkovský kapitalismus) – a korupci.

Pro naše zdejší účely se chci zde zaměřit na to jak tento výraz používal jeden určitý Evropan – Ludwig von Mises. Ačkoliv mnoho moderních studentů Misese je často velmi skeptických k demokracii různých druhů, je jasné, že Mises sám používal tento výraz s uznáním. Ale, Mises používal tento termín způsobem, který je rozdílný od toho, jak se většinou používá dnes. Misesův pohled je v kontrastu s moderní koncepcí „demokracie“, ve které většinové pravidlo je nuceně uvaleno na celou populaci. Protože moderní demokratické státy vykonávají monopolistickou moc nad svou populací, není zde žádný únik před touto „vůlí většiny.“ 

Ekonom Murray Rothbard pojímal svobodu jako výsledek majetkových práv a vlastnictví sebe sama. Svobodě sdružování se nejlépe porozumí, pokud se pojímá jakožto „podmnožina práva na soukromé vlastnictví.“ Protože je majetkové právo absolutní a omezené jen ohledy na majetkové právo ostatních lidí, je svoboda sdružování lidí absolutní a omezená je jen svobodou sdružovat se anebo se nesdružovat s kým lidé sami chtějí.

Knihovny našich universit obsahují stovky knih o nezaměstnanosti, hospodářských cyklech, inflaci a tak dále. Ale zřídka obsahují jednu jedinou monografii o deflaci. Její špatnost je mimo diskusi. Tato esej je tedy výjimkou a rozebírá měnové záležitosti a zejména právě DEFLACI. Snaží se deflaci rehabilitovat. A to i v případě sekundární deflace, která následuje po vzniku větší hospodářské krise. Je pravdou, že v případě hospodářské krise zde bude bez další vládní intervence – čili další inflace - deflační spirála. Není však pravdou, že tato spirála bude bezedná a zničí ekonomiku. Nebude to smrtelné risiko pro životy a blahobyt široké populace. Zničí v zásadě ty firmy a odvětví, které žijí parazitickou existencí na náklady zbytku ekonomiky, a které vděčí za svoji existenci našemu současnému systému neplnohodnotných peněz. I v krátkém období tak deflace snižuje naše reálné příjmy v dosti omezených mantinelech. A zamete půdu pro výraznou míru růstu ve středním a dlouhém období. Neměli bychom se obávat deflace. Měli bychom ji míti rádi tak moc jako naše svobody.

Dosažení zabezpečení potravinové bezpečnosti je prioritou politických stran bez ohledu na ideologii. Tak, země pracují svědomitě na zajištění toho, že tento projekt bude splněn. Proaktivní přístup, který se snaží řešit tuto záležitost je obdivuhodný, ale ve svém sledování potravinové bezpečnosti přijímají některé země kontraproduktivní politiky. Předpokladu toho, že protekcionismus mírní risika potravinové bezpečnosti, se pořád ještě chápe mnoho tvůrců politiky, i když zde neexistuje žádný vztah.

Mohou 100 % cla zabránit tomu, aby skupina BRICS přestala používat americký dolar? 

Jaký byl stav Argentinské ekonomiky před nástupem presidenta Javiera Mileie do úřadu? Politiky, které Argentina sledovala od ukončení směnitelnosti pesa (1992-2001), a které začaly s Nestorem Kirchnerem (2003-2007) a pokračovaly za Cristiny Fernandéz de Kirchnerové (2007-2015), Mauricia Macriho (2015-2019) a zvláště za Alberta Fernandeze (2019-2023) byly katastrofální. Katastrofa tohoto typu argentinského socialismu 21. století se odrazila ve fiskálních a monetárních nerovnováhách, kterým Milei čelil, když vstupoval do Casa Rosada. S veřejným dluhem dosahujícím více než 400 miliard dolarů a téměř 60 miliardami dolarů komerčního dluhu  v termínu splatnosti, byl argentinský stát na pokraji krachu, svého desátého krachu od vyhlášení nezávislosti (rok 1816). V tu dobu vykazovala Argentinská centrální banka ve své rozvaze záporné dolarové rezervy.