Stránky Ludwiga von Misese Morava a Čechy

Podtitul: Anebo jak dlouho vydrží předseda amerického Fedu odolávat Donaldu Trumpovi?

[Vyšlo dne 15. X. 2024 na Mises.org. Autor Ryan McMaken] 

Po desetiletí americká centrální banka Federální reservní systém (Fed) pečlivě kultivovala a propagovala myšlenku, že je nějak oddělená a nezávislá na americkém režimu, který ji vytvořil. Tato finta jistě funguje. Ekonomové a mediální znalci se často odvolávají na údajnou „nezávislost“ Fedu, jako by byla tato daná, a jako by zde byla zeď oddělující výkonnou složku moci od centrální banky. Jiní jdou ještě dále a v podkástech a na sociálních mediích se může člověk setkat s různorodými bláznivými teoriemi, které tvrdí, že Fed je nějak na kordy s vládou nebo že Fed se zpovídá jen bankéřům bez ohledu na agendu vlády. Někteří z těch, co jsou popleteni mýtem o nezávislosti Fedu budou občas i tvrdit, že Fed je nějakým druhem benevolentní páté kolony, která se pokouší podminovat rozpočtovou marnotratnost a zachránit dolar před daněmi rozhazující politiky. 

No, seniorní technokraté ve Fedu ne vždy souhlasí s prioritami Kongresu nebo Bílého domu, ale to stejné lze říci s diplomaty z ministerstva zahraniční. Málokdo by nicméně tvrdil, že tento nesouhlas znamená, že je zde „nezávislé ministerstvo zahraniční“. Opravdu, je pravdou, že byrokraté obecně dávají přednost tomu dělat si svoje vlastní věci bez toho, aby potřebovali souhlas z vyšších míst. V tomto ohledu se osazenstvo Fedu neliší od seniorních technokratů v jakémkoliv oddělení exekutivy. V praxi nicméně ukazují historické důkazy to, že čas od času Fed „koordinuje“ svoje politiky s politikami ministerstva financí a vlády, aby zajistil, že federální vláda dostane přesně to, co chce od centrální banky.

Udržování válečné mašinérie v chodu

Během Velké hospodářské krise a druhé světové války pro příklad exekutiva za presidenta Franklina D. Roosevelta neskrývaně řídila Federální reservní systém a vyžadovala úzkou spolupráci Fedu s Bílým domem. Během této doby se pokoušel Fed získat více autonomie, ale jen zdánlivě v tomto uspěl v roce 1935 díky dodatku k zákonu o Federálním reservním systému (Federal Reserve Act). Toto nesmělé úsilí o nezávislost bylo useknuto druhou světovou válkou. Podle zprávy z pobočky Fedu v Richmondu: „Když Spojené státy vstoupily do druhé světové války, stal se Fed opět mechanismem pomocí něhož mohla vláda levně financovat válečné úsilí. V dubnu 1942 Fed oznámil politiku spolupráce s ministerstvem financí, aby udržel nízko úrokové míry. Do roku 1947, shrnul tuto ‚primární službu‘ Fed, jako ‚financování vojenských požadavků a výroby pro válečné účely.‘ Ve svých pamětech [předseda Fedu Marriner] Eccles popisuje i svoji práci během této doby jako ‚rutinní administrativní džob‘, když Fed ‚pouze prováděl rozhodnutí přijatá ministerstvem financí.‘ Alan Sproul, president newyorského Fedu lamentoval, ‚nejsme páni v našem vlastním domě‘.“

Během této doby byl Fed povolán pro vykonávání primární funkce všech centrálních bank: pomáhat vládě financovat válečné dluhy. Fed byl řízen Bílým domem, aby intervenoval a nakupoval státní dluhopisy (pokladniční poukázky), kdykoliv bylo nutné držet výnosy pod jistou úrovní. Jak to podává historik Fedu Allan Meltzer: „rolí Federálního reservního systému bylo zabránit trhu v tom, aby odmítl přijmout státní dluhopisy; v praxi to znamenalo, že dodával dostatek reserv, aby udržel úrokové míry tak, aby nerostly v době, kdy ministerstvo financí prodávalo svoje dluhopisy.“ (1)

Do 50. let 20. století bylo spojenectví Fedu a zbytku vládní moci uvedeno explicitně v legislativě. Během Korejské války se nicméně Fed pokoušel získat větší nezávislost a díky konci této války a návratu ke klidnějším úrovním federálních výdajů, se zdálo, že by toto mohlo být vlastně možné. No, potřeby výdajů stran Studené války a nové programy sociálních dávek rychle vyjevily pravdivou realitu. 

Velká inflace a 70. léta

Předseda Fedu William McChesney Martin je znám pro to, že údajně „odstranil láhev kořalky“ během ekonomického boomu, aby utlumil cenovou inflaci. Tomu mohl Martin dávat přednost, ale jak utrácení federální vlády během 60. let 20. století zrychlovalo, ministerstvo financí rostoucí měrou volalo po tom, aby Fed umožnil větší deficity bez toho, aby dovolil nárůst výnosů (na dluhopisech). Politika „děl a másla“ Velké společnosti (program presidenta J. B. Johnsona na odstranění chudoby z let 1964-1968) a Vietnamské války znamenaly to, že Fed fungoval úzce s součinnosti s ministerstvem financí, aby dodal finance pro deficity výkonné složky vlády, která tyto potřebovala. Tato politika se začala nazývat „koordinace“. Jak Meltzer tvrdí, Martin „souhlasil s tím, že Federální reservní systém by měl asistovat při financování deficitu, protože ho schválil Kongres. Tak, tuto koordinaci přijal.“ (2) Do roku 1974 tu tedy byla debata o tom, jak by to moc měl Fed dělat. Nebo, jak je uvedeno v zápisu Federal Open Market Committee“ (výbor Fedu pro operace na volném trhu, čili nákup a prodej cenných papírů) z března 1974: „Zatímco Federální reservní systém vždy akomodoval státní dluhopisy do nějaké výše, mohlo být vzneseno obvinění - a také bylo vzneseno - že systém vycházel ministerstvu financí vstříc v nadměrné míře.“ (3) Není zde samozřejmě žádná jasná pozice ohledně toho, co považovat za „nadměrné“. To není rozhodováno objektivními nebo vědeckými standardy, ale jednoduše politickými potřebami vlády. 

Byla to tato koordinace, která vedla k Velké inflaci – to znamená k cenové inflaci – konce 60. let a v 70. letech 20. století. Roční deficity federální vlády se v druhé polovině této dekády více než zdvojnásobily z 10 miliard dolarů na 25 miliard dolarů každý rok, nový předseda Fedu Arthus Burns byl jednoznačně více než ochotný k tomu, aby to dělal tak, aby zde bylo mnoho „koordinace“ mezi ministerstvem financí a Fedem, aby se dosáhlo politických cílů. V praxi to znamenalo, že Burnsův Fed nebyl ochoten dát inflaci otěže. Meltzer shrnuje: „velká inflace vycházela z politické volby, která dávala větší váhu na udržení vysoké nebo plné zaměstnanosti, než na zabránění nebo snížení inflace. Po většinu této doby odrážela tato volba jak politické tlaky, tak populární názor vyjádřený ve volbách.“ (2)

Plaza Accords: Volcker se chápe slabého dolaru

Do konce 80. let 20. století se inflace sama stala velký politickým problémem, který přinutil novou administrativu presidenta Reagana, aby požádala Fed – tehdy vedený Paulem Volckerem – o opuštění obvyklé politiky stálých intervencí, aby se potlačilo půjčování peněz ministerstvu financí. Výsledkem byl rychlý nárůst výnosů státních dluhopisů, ale také to vedlo k významnému poklesu cenové inflace. Tento obrat k jestřábí peněžní politice trval nicméně jen několik let. Postranním efektem tohoto obratu v monetární politice byl silný dolar – zvláště vzhledem k jenu – který učinil americký vývoz dražším a přivodil větší obchodní deficit.

Zvláštní zájmové skupiny brzy začaly poptávat slabší dolar. Někteří lidé v Reaganově administrativě jim rádi vyhověli a ministr financí James Baker „rozpoznal a chtěl reagovat na politické tlaky ze strany výrobců, zemědělců a zejména členů Kongresu. Výrobci vyrábějící pro vývoz si stěžovali na hodnotu dolaru, říkali, že jim stěžuje konkurenci.“ (5) Slovy ekonoma Brendana Browna, silný dolar „vedl k nárůstu protekcionismu.“ (6)

Tak úředníci administrativy začali jednat v roce 1985 – což vyústilo v takzvaný Plazza Accord (https://en.wikipedia.org/wiki/Plaza_Accord ) – během, kterého „pět finančních ministrů a guvernérů centrální banky souhlasilo s pokusem nařídit oslabení dolaru.“ (7) To se stalo za Volckerova sledování a mělo by být povšimnuto, že i přes svoji novodobou a nezaslouženou reputaci jakožto doktrinářského zastánce „tvrdých peněz“, Volckerův souhlas se znehodnocením dle Plazza Accord nebyl překvapující. Jak nám Brown připomíná, Volcker: „nikdy nezměnil svoje postoje ode dnů, kdy byl obhájcem znehodnocení, když působil jako náměstek na ministerstvu financí v administrativě presidenta Nixona. … Připojil se k nové kampani za znehodnocení dolaru, uvolnil měnou politiku zdánlivě jako odpověď na ekonomické zpomalení, ale také jako klíčovou komponentu Plazza Accordu…“ (8) Skrze to všechno zůstal Fed vždy na straně vládní administrativy, připraven „asistovat“ ministerstvu financí a administrativě při koordinování monetární politiky.

Po globální finanční krisi

Od finanční krise z roku 2008 se entuziastická ochota Fedu koordinovat s ministerstvem financí a Kongresem stala zřejmější a méně popíratelnou. Deficity se hromadily a federální dluh vzrostl o více než pět bilionů dolarů od roku 2008 do roku 2011. Následkem toho se duch 40. let 20. století vrátil, když Fed jakožto centrální banka koupil biliony dolarů státních dluhopisů – pomocí nově vytištěných peněz – aby se stlačily dolů náklady federální vlády na půjčky. Fed se chopil politiky nulových úrokových měr na udivující dobu osmi let a i přes zdánlivě nekonečné vyhlašování ekonomické prosperity, odmítl Fed dovolit to, aby cílová úroková míra vzrostla. Fed také odmítl prodat významnější část svého portfolia. Stejně jako cestou k Velké inflaci se Fed rozhodl sloužit politickým potřebám federální vlády, zvolil si maximalizaci zaměstnanosti a přijal arbitrární nový „dvou procentní cíl“, který dovoluje větší flexibilitu pro neustálé cenové inflace. 

Ačkoliv slíbil „rozmotání“ svého pro inflačního nákupu aktiv v době několika let po hospodářské krisi z roku 2007, Fed tak nikdy neučinil. Tak, když přišla v roce 2020 kovidová panika, Fed nepotřeboval měnit směr, ale jen akceleroval svoje již existující politiky. Od roku 2020 do roku 2022 koupil Fed dodatečné tři biliony dolarů státních dluhopisů pomocí nově vytvořených peněz, což odráželo jeho politický závazek podpořit novou bezprecedentní úroveň rozpočtového deficitního utrácení v době míru. I Fed popisuje tuto politickou dohodu jako odraz dřívějších válečných politických dohod. Podle zprávy z roku 2021 z pobočky Fedu v Atlantě, byla kovidová politika Fedu podobná politice Fedu za 2. světové války v tom, že „velký nárůst vládního dluhu byl akomodován nákupem dluhopisů ze strany Fedu pomocí přímého závazku udržet úrokové míry na velmi nízkých úrovních.“ Přirozeně, federální deficity a dluh vyrazily po roce 2020 k nebesům a nikdy se nevrátili k před kovidové úrovni.

Vezmeme-li tuto dlouhou historii umožňující federální vládě obrovské dluhy a splašené utrácení, je těžké vidět, jak na toto vše pasuje legendární „nezávislost Fedu“. Spíše by poctivý pohled na intervence Fedu nasvědčoval tomu, že Fed nikdy neodmítl usnadnit federální výkonné složce vlády zavádění jejího politického programu. No, i dnes někteří důvěřiví pozorovatelé ještě věří, že Fed bojuje proti vládě ve jménu „fiskální odpovědnosti.“ Nehledě na tyto fantasie, Fed toto nikdy nedělal a Fed to nedělá ani dneska. To, že Jerome Powell v tyto měsíce učinil nějaké pohrdavě znějící poznámky o tom, jak Kongres potřebuje dostat svůj fiskální dům do kupy, nic neznamená. Důležité je to, co Fed dělá, ne to co Fed říká. Historie nám ukázala, že když ministerstvo financí potřebuje pomoci s nějakým novým politickým záměrem – jako je zvýšení cen dluhopisů nebo nafouknutí nové bubliny zaměstnanosti – Fed dá ministerstvu financí to, co toto požaduje. 

(1) Allan H. Meltzer, A History of the Federal Reserve: svazek 2, kniha 1, 1951-1969. (Chicago: University of Chicago Press, 2009), str. 474.
(2) Ibid., str, 475.
(3) Ibid., str. 478.
(4) Allan H. Meltzer, A History of the Federal Reserve: svazek 2, kniha 2, 1970-1986. (Chicago: University of Chicago Press, 2009), str. 864.
(5) Ibid., str. 1184.
(6) Brendan Brown, The Case against 2 Per Cent Inflation (Cham, Switzerland, Palgrave Macmillan, 2018), str. 98.
(7) Meltzer, History of the Federal Reserve, str. 1185.
(8) Brown, 2 Per Cent Inflation, str. 98.