Velká Británie je v ekonomickém a sociálním úpadku
[Autor Lipton Matthews. Vyšlo na Mises.org dne 8. ledna 2026]
Relativní úpadek Británie není již více předmětem spekulací, ale jde o měřitelný vývoj. Pokud budou pokračovat současné trendy v příjmu, produktivitě a nákladech na život, Litva je na cestě do roku 2030 předehnat Spojené království v průměrném životním standardu, Polsko pak bude následovat zhruba roku 2034. Co kdysi znělo nepravděpodobně nyní odráží aritmetika růstu: udržující se konvergence ve střední a východní Evropě versus stagnace ve Spojeném království všude mimo Londýn.
Jedním z nejpozoruhodnějším indikátorů této změny leží na spodku příjmové pyramidy. Nejchudší domácnosti ve Slovinsku a na Maltě si již užívají vyšší reálný materiální životní standard než nejchudší rodiny ve Spojeném království. Nejde o nějaký marginální statistický šprým, ale o odraz nákladů na bydlení, možnost dovolit si energie, lokální veřejné statky a vazby na pracovním trhu. V praktických slovech části Birminghamu a velké oblasti Severovýchodu jsou nyní chudší než nejméně zámožné regiony Slovinska. V Británii není bohatství jen nerovnoměrně rozprostřeno; země je rozdílná i tím způsobem, že celé regiony jsou zde dole pod prahem prosperity, který dosahují menší, dříve chudší státy EU.
Tato regionální divergence je ústředním rozdílem mezi Británií a jejími kontinentálními druhy [osobně bych řekl, že Francie se Británii v tomto ohledu docela dost blíží, pozn. překladatele]. V Německu se vysokopříjmová životní úroveň rozšiřuje skrze převážnou část regionů s relativně uměřenými rozdíly mezi spolkovými zeměmi. Británie naproti tomu vykazuje ostře na mapách ohraničenou prosperitu. Londýn funguje jako městský stát, který je spojen s pomalu rostoucím vnitrozemím. Mimo hlavní město a hrst okolo něho ležících okresů je nárůst příjmů slabý až neexistující. Od roku 2010 do roku 2021 většina regionů Spojeného království zaznamenala růst příjmů pod průměrem EU, což znamená, že nějaká konvergence se nedostavila ani během doby, kdy chudší evropské regiony se rychle dotahovaly [v roce 2020 bylo dokončeno vystoupení Spojeného království z Evropské unie, úpadek je tedy staršího data než Brexit, pozn. překladatele]. A podobně problematickou skutečností je, že pokud by se růst mezd ve Spojeném království držel růstu mezd ve Spojených státech za poslední čtvrt století, průměrné mzdy by byly nyní o zhruba 4 tisíce liber (za rok) vyšší než jsou dneska.
I přes úpadek zůstává britská politika podivně oddělená od ekonomické pozice země. Politici pokračují v obhajobě závazku nulových emisí (net zero commitment) a daňového břemene, které uvaluje rostoucí náklady na domácnosti a podobně i kapitál, i když eroduje základ národního příjmu. V čase, když se srovnatelné země zaměřují na konkurenceschopnost průmyslu, dostupnost energií a regionální vyváženost, si Anglie vybírá politiky, které urychlují odliv kapitálu a emigraci vysoce vydělávajících plátců daní. Výsledkem není neřízený kolaps, ale úpadek, který je řízen skrze technokratický konsenzus.
Náklady na závazek nulových emisí jsou pro tento příběh ústřední. I za nejoptimističtějších předpokladů vyžaduje tranzice dodatečné náklady, které jsou rovny 70 tisícům liber (ais 2,1 milionu korun!) na domácnost, realističtější scénář tlačí uvedené číslo ke 100 tisícům liber na domácnost v diskontované hodnotě. To nejsou abstraktní účetní čísla. Přeměňují se přímo na vyšší účty za energie, vyšší cestovní náklady a snížily rozpočtový prostor pro bydlení, infrastrukturu a veřejné služby. V nominálních číslech budou spotřebitelé nuceni vstřebat výdaje jdoucí do bilionů, když jen výroba elektřiny a silniční doprava samy uvalí náklady v desítkách tisíc liber na domácnosti.
Co činí toto břemeno zvláště škodlivým, je načasování. Británie se pokouší vstřebat tyto náklady během období slabého růstu produktivity, upadající průmyslové kapacity a úpadku regionálních trhů práce [všechny tyto problémy začaly ještě dříve než politika závazku nulových emisí, pozn. překladatele]. Náklady obětované příležitosti jsou bolestivé. Zdroje směřující do dotování dekarbonizačních technologií, které se ekonomicky nevyplatí jsou zdroji, které nejsou investovány do růstu odbornosti, obnovy měst, dopravy nebo zdravotní péče. Důsledkem je dnešní nízký růst a trvale v budoucnosti snížení příjem, práva tato dynamika dovoluje Litvě a Polsku uzavřít mezeru a Británii předehnat.
Ve stejný okamžik britské daňové a regulatorní prostředí rostoucí měrou signalizuje nepřátelství směrem ke tvorbě bohatství. Vysoké mezní daně, nepředvídatelné změny v politikách a moralizující rétorika o "férovém podílu" podněcují trvalý odliv mobilních vysokopříjmových lidí. Pro zemi, která již trpí slabým vytvářením kapitálu, je tento odliv ekonomicky ničivý. Daňová báze se zužuje, veřejné služby dále upadají a břemeno uvalené na ty, kteří zůstávají se zvětšuje, zesiluje se tak cyklus úpadku.
Nesnáze Anglie tak nejsou výsledkem neúprosných globálních sil. Jsou řízené a uvalené Anglií na sebe samu. Jiné evropské země čelí po velké finanční krisi stejné stísněnosti, stejnému pandemickému šoku a stejnému tlaku ze strany energií, přesto mnoho z nich zažívá regionální konvergenci a rostoucí životní standard na spodku příjmové pyramidy [po hříchu jsou to většinou země bývalé východní Evropy nebo některé menší země západní a severní Evropy, pozn. překladatele]. Británie se vybrala jinou cestu: tu, která dává přednost symbolickým závazkům a přerozdělovacím narativům nad růstem, hospodářskou udržitelností a teritoriální soudržností.
Pokud současné trendy přetrvají, symboliku nebude možné brzy ignorovat. Když pobaltské státy předeženou britský životní standard, a když Polsko bude krátce na to následovat, otázkou nebude již více, zda je úpadek skutečný, ale proč byl tvrdohlavě popírán.