Misesovy poznámky týkající se ideologických kořenů monetární katastrofy z roku 1923
Myšlenky, které utvářejí politiky národů nepadají z nebe. Jsou vymyšleny mysliteli. Kdokoliv chce psát historii nějakého věku musí prvně studovat texty, které utvářely veřejný názor. Myšlenky, které vedly německé politiky ve dvacátém století byly ty, které byly vytvořeny německou politickou filosofií a ekonomy během Druhé říše. (2) Neméně pravdivé je to o měnové politice. V textech Lexise (3), Knappa a Bendixena (4) může člověk nalézt myšlenky, jejichž politická aplikace vedla k (inflačnímu) kolapsu roku 1923. Budoucí historik těchto událostí bude nucen si klást otázku, na kterou nenajde jednoduše odpověď. Věk Gustava Schmollera (5), Adolfa Wagnera a Lujo Brentana (6) byl také věkem Helmholzte, Hertza, Fregeho, Georga Cantora a Plancka. (7) Jak můžeme vysvětlit tu skutečnost, že kvetoucí matematika a fysika koliduje s vývojem ve vědě o lidském jednání? Jak bylo možné, že z populace 70 milionů lidí nikdo nepřišel s tím, že by oponoval dogmatům, která panovala v monetární politice?
Abychom tomu porozuměli, musíme se odkázat nazpět k „etickému patosu“, z kterého vyplynula nabádání, která vedla k založení Spolku pro sociální politiku v roce 1872. (9) Ekonomické otázky byly pojímány jakožto morální problém a na jako logické problémy. Všechny byly otázkou dobrých záměrů, ne znalostí a možností. Sledování pravdy nebylo považováno za etickou nebo praktickou hodnotu samo o sobě. Bylo morálně podezřelé se odchylovat od doktrín obhajovaných státem jmenovanými universitními profesory. Nepovažovalo se za nutné, aby se šlo k filosofickým základům jejich idejí anebo byly činěny jakékoliv pokusy je vyvrátit. V tomto ohledu císařské Německo již zahrnovalo ideje, kterým se ne o mnoho později komunisté a nacionalisté pokoušeli dodat mezinárodní respekt.
Je to zásluha Maxe Webera (9), že začal s bojem proti politicky předpojatým dogmatům, které v dané době vstupovaly do ekonomie a sociologie v Německu. Spolek pro sociální politiku jistě nebyl nejvhodnějším místem pro diskutování problému "hodnotové neutrality". Nicméně v německy mluvícím svět nebyla jiná další organizace na jejichž shromážděních by mohly býti diskutovány otázky ekonomie. Protože to, o čem Schmoller a jeho přátelé mluvili, nazývali "vědou", nemohli nic namítat, když byla vznesena otázka, zda se od vědy očekávají hodnotové soudy, či nikoli. (10)
V těchto letech jsem ještě nebyl členem rady ředitelů Spolku pro sociální politiku, a tak jsem se nemohl účastnit uzavřeného setkání rady dne 5. ledna 1914, na kterém byla otázka hodnotových soudů probírána, ale z kterého byla veřejnost vyloučena. Nicméně, měl jsem vyčerpávající diskuse s několika prominentními členy spolku o této otázce. Před vydáním mé knihy „The Theory of Money and Credit“ na jaře roku 1912 (11), se diskutovalo hlavně o teoriích Karla Mengera a Böhm-Bawerka stejně jako o mých vlastních příspěvcích. Měl jsem ve zvyku si dělat poznámky o těchto diskusích, ve kterých jsem se pokoušel zaznamenat myšlenky mých partnerů v diskusi. Uchoval jsem tyto poznámky ve svém vídeňském bytě, který jsem si podržel i po mém přestěhování do Ženevy (1934). V březnu 1938 zmizely se vším jiným, co bylo v bytě poté, co ho národní socialisté vyplundrovali. (12) Co jsem měl po ruce, bylo jen shrnutí námitek proti Böhm-Bawerkovi a mně, které jsem sepsal na Böhm-Bawerkovu žádost na jaře 1914. Protože jsem v tom rukopise vynechal jména těch jednotlivců, kteří měli určité specifické komentáře a moje paměť mě může po více než 45 letech snadno klamat, budu muset také v následujícím textu pominout jakákoliv jména.
Moji partneři v diskusi tvrdili, že Böhm-Bawerk je bez pochyby čestným mužem hledajícím pravdu. Nicméně jeho hrozné chyby vyústili v nepřijatelnou obhajobu nejhorší formy nezaslouženého příjmu - úroku z kapitálu. Podle nich bylo morální povinností státu použít vládních opatření proto, aby se snížily jakékoliv vysoké tržní úrokové míry. Nejabsurdnější kniha v ekonomické literatuře, tvrdili, je Benthamova "Obrana lichvy" (13). Nepředpojatý učenec Wilhelm Lexis, tvrdili, jasně prokázal, že příjem zaměstnavatelů by měl být nahlížen tak, jako by byl ve stejné ekonomické kategorii jako příjem otrokáře. (14) Tvrdili, že Böhm-Bawerkovy argumenty proti Marxově teorii vykořisťování byly hloupé. (15)
Bez ohledu na to jak moc se Marx mohl mýlit ve své kritice moderní společnosti, měl nicméně zásluhu na tom, že odhalil motivy stojící za myšlenkami britských ekonomů. Ve srovnání s Německou historickou školou, byl Böhm-Bawerk tvrdohlavě reakcionářský. Tvrdili, že stejná věc je pravdivá v případě mé teorie peněz. Pravidelné objevování se ekonomických krisí bylo vrozeným charakteristickým jevem kapitalismu, říkali. Marx se samozřejmě mýlil, když předpokládal, že pouhé zničení kapitalismu a ustavení socialismu by mohlo zabránit opakování se těchto krisí. Striktní dohled a zkušená regulace tržních aktivit ze strany nadstranické vlády by zbavila ekonomiku ekonomických krisí. Mysleli si, že je bezúčelným se snažit vysvětlovat ekonomické fluktuace na základě monetárních a úvěrových politik. Skutečné příčiny musí být hledány hlouběji, říkali.
Co bylo zvláště a tvrdě napadáno byl to, co jsem řekl o vzniku „nekrytých peněz“ (fudiciárních peněz) a úsilí shromáždit zlaté reservy země v centrální bance. Monetární systém, říkali, není cílem sám o sobě. Jeho cílem je sloužit státu a lidem. Finanční přípravy na válku musí být trvale konečným a nejvyšším cílem monetární politiky, stejně jako všech ostatní politik. Jak by mohl stát vést vůbec válku, pokud by zištní občané měli právo požadovat vyplacení svých bankovek zlatem? Bylo by zaslepené nerozpoznat, že jen úplná připravenost na válku – nejen ve vojenském slova smyslu, ale také s ohledem na ekonomiku – by mohlo zajistit udržení míru. Připouštělo se, že Historická škola dlouho zanedbávala pojednat o monetárních problémech. No, s Knappovou knihou „State Theory of Money“, říkali, německý duch konečně odmítl destruktivní teorie anglických ekonomů.
Zlatý standard, tvrdili, učinil Německo trvale závislým na zemích, kde se zlato získává. Zásluhu na tom, že si toho všimli jako první, mají němečtí agrárníci. Bylo životní nutností pro německý národ míti monetární systém nezávislý na cizích mocnostech, tvrdili. Byla zde jmenovitě jen jedna omluva pro moje „chyby“, že byly logickým výstupem podvratných idejí, které Rakouská ekonomická škola převzala z doktrín zastánců manchesterské školy. Přemýšlení ve vakuu bylo pro Mengera, Wiesera a Böhm-Bawerka charakteristické a bylo to také mojí chybou. Jaký by to byl monetární systém, pokud by stát vší svoji silou za ním nestál? Bylo štěstím, tvrdili, že i v Rakousku jen malá skupina naivních autorů sdílela tento pohled Rakouské školy.
Takové byly názory mých partnerů v diskusích během pěti let, které předcházely zahájení první světové války. Byli ochotní mi přiznat, že jsem psal v dobré víře. Ale byli přesvědčeni, že moje kniha jen slouží zájmům nevlasteneckých a podvratných spekulantů. Nikdy nevstoupili do žádného druhu teoretické diskuse. Kvantitativní teorie peněz a teorie Měnové školy (16) byly v jejich očích jen kuriositami v historické literatuře. Jeden z těchto pánů poznamenal, že jeden jeho kolega se ptal, zda nejsem také přívržencem flogistonové teorie. (17) Jiný pán rozvažoval, že moje „rakouskost“ je polehčující příčinou; kdybych měl německé občanství tak, by se ani o takových otázkách nebavil.
Mnohem později v časech řezenského setkání Spolku pro sociální politiku (1919) několik účastníků v rozhovoru uvedlo, že považují za "jednoduše směšný" a "nediskutovatelný" názor, že nárůst množství bankovek způsobil znehodnocení marky. (18) Chyby se vždy dělaly a také se budou dělat v budoucnosti. Lidé nejsou neomylní. Historikovým úkolem není poukázat na chyby, což z retrospektivního pohledu není nikdy těžké. Jeho povinností je identifikovat kausální vazby mezi věcmi. Pravděpodobně výše uvedené poznámky mohou míti v tomto ohledu nějakou užitečnost.
Když Max Weber učil v létě roku 1918 na Vídeňské universitě, řekl mi jeden den, „Vy nemáte rád Spolek pro sociální politiku; já ho nemám moc rád také. Ale jedinou nápravou pro nás je účastnit se aktivně na činnosti tohoto spolku.“ Následoval jsem jeho rady. Začátkem roku 1919 jsem byl v radě ředitelů a od roku 1930 jsem také působil v radě guvernérů. Podněcoval jsem diskusi o problémech týkajících se teorie hodnoty; ve spolupráci s Arthurem Spiethoffem jsem připravil a publikoval svazek s texty spolku o tomto předmětu a zahájil jsem diskusi o tomto předmětu na drážďanském setkání (podzim 1932) (19), stará garda spolku dovolila tento svazek nazvat jen jako zprávu pracovního výboru, „epilog“ setkání. (20) Jak bylo brzy vidět, byl to „epilog“ Spolku pro sociální politiku, jeho poslední zpráva. Začal nový věk, který zahrnovala nejhorší ekonomické politiky. (21)
Poznámky:
(1) Tento text byl původně publikován v němčině ve Freundesgabe zum 12. Oktober 1959 für Albert Hanh [Pocta od přátel pro Alberta Hahna k 12. říjnu 1959] (Frankfurt nad Mohanem: Fritz Knapp, 1959).
(2) Druhá říše odkazuje na Německé císařství od jeho formálního založení v roce 1871 pruskými vůdčími osobnostmi během Prusko-francouzské války (1870-1871) do abdikace císaře Viléma II. nakonci první světové války v roce 1918, pozn. editora.
(3) Vilhelm Lexis (1837-1914) byl německým statistikem, ekonomem a sociologem, stejně jako zakladatelem interdisciplinárního studia pojištění. Je dnes hlavně znám jako statistik díky tomu, že vytvořil Lexisovo ratio, pozn. editora.
(4) Georg Friedrich Knapp (1842-1926) byl německým ekonomem, univerzitním profesorem a zakladatelem státní teorie vzniku peněz, pozn. překladatele. Friedrich Bendixen (1864-1920) byl vůdčím následovníkem Knappovy státní teorie peněz. Působil jakožto ředitel Hythekenbank v Hamburku až do své smrti v roce 1920, pozn. editora.
(5) Gustav Schmoller (1838-1917) byl prominentním ekonomem Berlínské university v Německém císařství, který vedl „katedrové socialisty“ a obhajoval a glorifikoval pruskou vojenskou moc. Byl vedoucím členem Německé historické školy, která odmítala abstraktní deduktivní teoretizování ve prospěch detailních studií historie, doufalo se, že z těchto studií by mohly býti objeveny empirické zákony ekonomie. Byl rovněž velkým obhájcem německého státu blahobytu a regulací průmyslu a obchodu ve jménu národních zájmů. Byl vedoucím zakladatelem Spolku pro sociální politiku (Verein für Sozialpolitik), pozn. editora.
(6) Adolph Wagner (1859-1917) byl jiným dobře známým ekonomem Berlínské univerzity v císařském Německu. Byl advokátem „státního socialismu“, požadoval transformaci liberálního kapitalismu do intervencionistického státu blahobytu, pozn. editora. Lujo Brentano (1844-1931) byl německým ekonomem, sociální reformátorem a krátce i ministrem v bolševické Bavorské republice rad, pozn. překladatele.
(7) Jde o významné německé objevitele a průkopníky přírodních věd.
(8) Spolek (společnost) pro sociální politiku byl založen roku 1872 jako spolek historiků, ekonomů, politologů a sociologů oddaných rekonstrukci společenských věd na historicko-empirickém základě v opozici k logickým, deduktivním metodám britských klasických ekonomů, a potom pozdější Rakouské ekonomické školy. Spolek byl také oddán aktivní roli vlády v oblasti sociálního blahobytu a regulací soukromého podnikání. Byl inspirací pro podobně přemýšlející americké ekonomy, kteří vytvořili roku 1885 Americkou ekonomickou společnost. Viz Eugen von Philippovich, „The Verein für Sozailpolitik,“ Quarterly Journal of Economics (leden 1891), str. 220-237 a „The Infusion of Socio-Political Ideas into the Literature of German Economics,“ The American Journal of Sociology (září 1912), str. 145-199, pozn. editora.
(9) Max Weber (1864-1920) je považován za jednoho z největších přispěvatelů k sociologické teorii v posledních sto letech. Rozvinul koncept "ideálního typ" pro sociologickou a historickou analýzu a zdůraznil důležitost subjektivních vnímání - vnímání jednání z pohledu jednotlivého jednajícího člověka - ve společenské teorii. Také tvrdil, že profesoři ve společenských vědách, včetně ekonomie, historie a politologie by neměli využívat výhod, které jim jejich akademické pozice dávají k tomu, aby do svých přednášek a textů zanášeli svoje normativní hodnoty a víru při tom, když se rozebírají teorie a fakta. Weberův esej o významu hodnotově neutrálních společenských věd je obsažen v Max Weber, The Metodology of the Social Sciences (New York: The Free Press, 1949), pozn. editora.
(10) Viz Ludwig von Mises, Critique of Intervencionismus (Irvington-on-Hudson, N. Y.: Foundation for Economic Education, [1929] 1996, str. 43-70 a Memories (Auburn, Alabama: Ludwig von Mises Institute, [1940] 2009), str. 85-89 pro Misesovy dojmy o politických a ekonomických idejích vyjadřovaných německými profesními spolky v Německu během této doby a pro diskusi o roli Maxe Webera v obraně „hodnotové svobody“ ve společenských vědách. Mises neústupně trval na tom, že ekonomie byla a měla by být hodnotově neutrální vědou, jejímž primárním úkolem na jakékoliv politické úrovni mělo být ukázání toho, zda zvolené prostředky odpovídaly nebo neodpovídaly dosažení zamýšlených cílů, pozn. editora.
(11) Ludwig von Mises, The Theory of Money and Credit (Indianapolis: Liberty Fund, 3. revidované vydání, [1924; 1951] 1981), pozn. editora.
(12) Misesovy texty byly ukořistěny Rudou armádou nakonci druhé světové války z nacistického skladiště uloupených dokumentů v Československu a drženy v tajných v sovětských archivech v Moskvě. O tom jak byly v 90. letech 20. století objeveny viz Richard M. Ebeling „Mission to Moscow: The Mystery of the ‚Lost Papers‘ of Ludwig von Mises“, Notes from FEE (Irvingotn-on-Hudson. N. Y.: Foundation for Economic Education, červenec 2004), http://www.fee.org/pdf/notes/NFF_0704.pdf, pozn. editora.
(13) Jeremy Bentham, „Defense of Ursury“, (1797) ve Werner Stark, edice. Jeremy Bentham’s Economic Writings, svazek 1 (Londýn: George Allan & Unwin, 1952), str. 121-207. Bentham volal po ukončení všech omezení uvalených na trhem určenou úrokovou míru, pozn. editora.
(14) Pro kritiku Lexisovy teorie viz moji práci Socialism: An Economic and Sociological Analysis (Indianapolis: Liberty Fund, [1951] 1981), str. 298-299. Kniha vyšla česky jako Socialismus: ekonomická a sociologická analýza roku 2019.
(15) Eugen von Böhm-Bawerk, Capital and Interest, svazek 1, History nad Critique of Interest Theories (South Holland, Illions: Libertarian Press, [1884] 1959), str. 241-321 a „Unresolved Contradiction in Marxian Economic System“ (1896) v Shorter Classics of Böhm-Bawerk (South Holland, Illions: Libertarian Press, 1962), str. 201-302; viz také H. W. B. Joseph, The Labour Theory of Value in Karl Marx (Londýn: Oxford University Press, 1923), pozn. editora.
(16) Ve 20. až 60. letech 19. století zde byla horká a vysoce vědecká debata mezi dvěma skupinami britských monetárních teoretiků známých jako Měnová škola a Bankovní škola. Měnová škola tvrdila: (a) množství bankovek by se mělo přesně měnit se změnou množství kovových mincí na účtu v bankovním systému; (b) bankovky mají býti plně směnitelné za kovové mince; (c) úroková míra má významný vliv na objem bankovek v oběhu; (d) kurz měny vůči zahraničním měnám je dobrým vodítkem pro řízení obejmu bankovek v oběhu. Bankovní škola tvrdila, že (a) „potřeby byznysu“ mají řídit množství vydaných bankovek a banky by neměly "tlačit" do oběhu bankovky nad rámec potřeb byznysu; (b) měnová škola má pravdu, že bankovky by měly býti plně směnitelné; ale (c) jakékoliv stažení bankovek by mělo býti vyváženo poklesem v „hromadění“ peněz držených veřejností a nárůst množství kovových mincí nebo bankovek daných do oběhu nemá žádný vliv na utrácení a ceny, protože může být absorbován „hromaděním“ hotovosti ze strany lidí. O sporech mezi Měnovou a bankovní školou viz Jacob Viner, Studies in the Theory of International Trade (New York: Augustus M. Kelly, [1937] 1965), str. 218–289; Charles Rist, History of Monetary and Credit Theory: From John Law to the Present (New York: Augustus M. Kelly, [1940] 1966), str. 202–236; a Lloyd Mints, A History of Banking Theory, in Great Britain and the United States (Chicago: University of Chicago Press, 1945), str. 74–114, pozn. editora.
(17) O této teorii viz zde: https://cs.wikipedia.org/wiki/Flogistonov%C3%A1_teorie.
(18) Pro Misesovu analýzu velké inflace v Německu během a po první světové válce viz Ludwig von Mises, “Stabilization of the Monetary Unit—from the Viewpoint of Theory,” (1923) v The Causes of the Economic Crisis, and Other Essays Before and After the Great Depression (Auburn, Alabama: Ludwig von Mises Institute, 2006), str. 1–51; také, Richard M. Ebeling, “The Great German Inflation,” The Freeman: Ideas on Liberty (listopad 2003), str. 2–3, a “The Lasting Legacies of World War I: Big Government, Paper Money, and Inflation,” Economic Education Bulletin, sv. 58, č. 11, str. 8.
(19) Viz Ludwig von Mises, “The Controversy over the Theory of Value,” (1932) přetištěno v Epistemological Problems of Economics (New York: New York University Press, [1933] 1981), str. 204–216, pozn. editora.
(20) Viz Franz Boese, Geschichte des Verein für Sozialpolitik, 1872–1932 (Berlín: Duncker & Humblot, 1939), str. 236.
(21) Setkání Spolku pro sociální politiku roku 1932 v Drážďanech bylo posledním setkáním spolku až do doby po druhé světové válce.
Poznámka: Poznámkový aparát byl oproti originálu zkrácen.