Jdi na obsah Jdi na menu
 


Legitimizace státu

4. 5. 2020
[Autor: Bionic Mosquito, vyšlo dne 1. června 2015. překlad T. Macháček]
 
Tento měsíc značí 800 let od podepsání Magna Carty
 
Magna Carta (latinsky „Velká listina“), též nazývána Magna Carta Libertatum (latinsky „Velká listina svobod“) byla listinou odsouhlasenou králem Janem Bezzemkem v Runnymede, nedaleko Windsore, 15. června 1215. Prvně navržená arcibiskupem z Canterbury k usmíření nepopulárního krále a skupiny vzbouřených baronů, slibovala ochranu církevních práv, ochranu baronům před nezákonným uvězněním, přístup k rychlé spravedlnosti a omezení feudálních poplatků Koruně, což mělo být vymáháno radou 25 baronů
 
Toto výročí bude provázeno velkými událostmi a projevy. Budou psány oslavné články, jako např. tento od Daniela Hannana (1)
 
Příští měsíc to bude osm set let, co byla, na rákosím porostlém břehu řeky v jižní Anglii, dohodnuta ta nejdůležitější dohoda v dějinách lidské rasy. Uvědomuji si, že se jedná o silné tvrzení, ale v tomto případě se hodí pouze superlativ.
 
 

Podpořte tento web

 
Chápete, co myslím?
 
Jak uvedl lord Denning, neoslavovanější moderní britský jurista, Magna Carta byla tím „největším ústavním dokumentem všech dob, základem svobody jednotlivce proti svévolné moci tyrana.“
 
Magna Carta nebyla základem, nýbrž dokumentovala a stavěla na vztazích, rozvíjených ve středověku po staletí – středověké právo. Ve středověkém právu nebyla žádná „svévolná moc tyrana“, poněvadž na krále se vztahovalo stejné právo. Nebyl nad ním.
 
Bylo to v Runnymede, 12. června 1215, kdy idea práva, stojícího nad vládou, na sebe poprvé vzala smluvní podobu.
 
Řekl bych, že záleží na tom, co člověk myslí „smluvní podobou“. Právo stálo nad králi po staletí před existencí tohoto dokumentu. To bylo potvrzeno slavnostní přísahou a lpěním na starém a dobrém právu. Tato tradice byla v Anglii poražena ne později než roku 1066 Vilémem Dobyvatelem. 
 
Je zapotřebí skutečně výkonné představivosti, aby člověk chápal, jak transformativní tento počin musel být. Zákon nebyl již nadále pouhým vyjádřením vůle největšího chlápka z kmene. Nad králem se vyklubalo něco ještě mnohem mocnějšího – něco, co jste nemohli vidět, slyšet, čeho se dotknout, či ochutnat, ale to něco zavazovalo vládce, stejně jako toho největšího chudáka v království. To něco bylo, co Magna Carta nazvala „zemským právem“ (law of the land)
 
Nejednalo se o nic nového, či „transformativního“ – pro většinu středověké Evropy (v různých mírách v čase a prostoru) nebylo právo „pouhým vyjádřením vůle největšího chlápka z kmene.“
 
Common law (anglosaské právo) je anomálií, nádhernou a zázračnou anomálií. Ve zbytku světa jsou zákony sepisovány od prvních principů a poté aplikovány na specifické rozepře, ale common law roste jako korál, případ za případem. A každý rozsudek slouží jako počáteční bod pro další spor. V důsledku se jedná o spojence svobody, spíše než nástroj státní kontroly.
 
Jaký ohavný způsob rozvinout „právo“, kupit špatný precedent na další! Samozřejmě, založit právo na počátečních principech může být též nebezpečné. To záleží na oněch principech. Kupříkladu NAP (princip neagrese) by nebyl tím nejhorším počátečním principem. Ve středověku byly na hlavním místě zásady „starý“ a „dobrý“. Starší zákon měl přednost před protichůdným novým zákonem (z toho důvodu muselo být právo „objevováno“), dobrý zákon měl přednost před špatným – kupříkladu otroctví, ačkoliv staré, nebylo dobré. 
 
Avšak, z koncepčního hlediska, o kolik lepší by bylo právo založené na solidních „počátečních principech“? Existuje základní kámen, Severka osvětlující, jak posuzovat právo, nějaký základ pro konzistenci – nikoliv poslední precedent (jenž pouze slouží k postupné degradaci práva), nýbrž první – skutečný základ.
 
Již jsem psal o Fritzi Kernovi a jeho knize Kingship and Law in the Middle Ages (2) Budu zhusta kopírovat z mého dřívějšího článku na toto téma, jménem Psaná ústava: chránící stát před lidmi: (3)
 
Existovalo za středověku něco jako ústava?
 
Panovník nebyl podroben nějaké konkrétní ústavní překážce, nýbrž právu obecně, jež je všemocné a téměř neomezené ve svém nedostatku definice. Je omezován tímto právem a je k němu vázán.
 
To, co jsme viděli z konceptu středověkého práva, bylo popsáno v mém předchozím článku – právo bylo nad králem i lidem. Obě strany mu byly podřízené a jak král, tak lid byli zavázáni jej vymezovat a chránit jej – každý svým porozuměním „starého a dobrého“. Každý člověk měl právo veta!
 
Zatímco takovéto prostředí bylo poněkud nestálé pro lid, pro krále bylo ještě nestálejším. Byl jen jedním člověkem – člověkem s určitou formou pokrevního či prvorozeneckého práva, časem posvěceného církví, ale stále jen jedním člověkem a stejně vázán tím samým právem jako všichni ostatní lidé. Byl „dirigován“ právem, nikoliv tím, kdo jej dirigoval.
 
Z pohledu ústavní mašinérie, kontrola vykonávána zákonem tímto způsobem bude podle všeho velmi neúplná a nejistá. Samotná šíře středověké ideje práva nám dává toto tušit. Ale teoreticky byla výsledkem naprostá kontrola monarchy – podřízenost právu tak důkladná, že politické úvahy a smysl státu byly vyloučeny a nepřicházely v úvahu.
 
 
Psaná ústava nabídla monarchovi bezpečí, takový je Kernův závěr. Moc panovníka velmi vzrostla s bezpečím, poskytnutém ústavou. To je též Kernův závěr a je to taktéž dějinným důkazem.
 
Slavte si, jak jen chcete, při nadcházejícím osmistém výročí. A můžete si nechat svou psanou ústavu. Raději bych měl nejistého krále.