Jdi na obsah Jdi na menu
 


Psaná ústava - chránící stát před lidem

28. 4. 2020

[Bionic Mosquito, 12. října 2012. Překlad T. Macháček]


Toto bude poslední díl mé recenze Kingship and Law od Fritze Kerna. V konečné části jeho druhé kapitoly, Kern podrobuje kritice dopad psané ústavy na vztah státu, lidu a práva.

 

V moderním významu míníme výrazem „ústava“ tu část obecného právního řádu státu, jež dohlíží na moc vlády a vzájemné vztahy mezi vládou a jejími poddanými/občany.

 

Existovalo ve středověku něco jako ústava?

 

Panovník nebyl podroben nějaké konkrétní ústavní překážce, nýbrž právu obecně, jež je všemocné a téměř neomezené ve svém nedostatku definice. Je omezován tímto právem a je k němu vázán.

 

To, co jsme viděli z konceptu středověkého práva, bylo popsáno v mém předchozím článku (4) – právo bylo nad králem i lidem. Obě strany mu byly podřízené a jak král, tak lid byli zavázáni jej vymezovat a chránit jej – každý svým porozuměním „starého a dobrého“. Každý člověk měl právo veta!


Zatímco takovéto prostředí bylo poněkud nestálé pro lid, pro krále bylo ještě nestálejším. Byl jen jedním člověkem – člověkem s určitou formou pokrevního či prvorozeneckého práva, časem posvěceného církví, ale stále jen jedním člověkem a stejně vázán tím samým právem jako všichni ostatní lidé. Byl „dirigován“ právem, nikoliv tím, kdo jej dirigoval.

 

Z pohledu ústavní mašinérie, kontrola vykonávána zákonem tímto způsobem bude podle všeho velmi neúplná a nejistá. Samotná šíře středověké ideje práva nám dává toto tušit. Ale teoreticky byla výsledkem naprostá kontrola monarchy – podřízenost právu tak důkladná, že politické úvahy a smysl státu byly vyloučeny a nepřicházely v úvahu.

 

To, že panovník čelil stejné nejistotě a nestabilitě v právu jako lid, bylo tou nejpozoruhodnější překážkou proti zneužití moci. V protikladu k moderním, ústavou definovaným státům, kde dochází k tomu, že pouze lidé se musí bát práva, ve středověku byli všichni rovným dílem podřízeni právu.


Z tohoto důvodu si moderní stát klidně tvoří zákony, jež dupou po soukromých právech. K demonstraci této reality každého moderního státu není třeba žádného seznamu. Nikoliv však ve středověku: „Nieman ist so here, so daz reht zware,“ neboli „Nikdo není takovým pánem, aby si porobil právo“.

 

Avšak ve středověku, s jejich konzervativním pojetím práva, odmítnutím politiky, fůze práva a morálky a ideálního a pozitivního práva, nemohli vůbec uznat jakýkoliv zákon státu, jenž měnil či ničil tato soukromá práva.

 

Omezení, týkající se středověkého vládce, byla tudíž teoreticky mnohem větší, než omezení, týkající se ústavně zmocněného monarchy, či prezidenta. 

 

Poněvadž tito mohou stvořit nový zákon ve spojení s ostatními vrchními ústavními orgány, ale středověký panovník existoval proto, aby aplikoval a chránil staré dobré právo v nejpřesněji představitelném smyslu.

 

Nikdo netvořil „legislativu“ v tom smyslu, jak to chápeme nyní.

 

Středověkému státu, jednoduché instituci pro zachování práva, není dovoleno zasahovat do soukromých práv ve prospěch veřejnosti.


Samotný stát neměl žádná práva…Nemůže například vybírat žádné daně, poněvadž dle středověkého práva je zdanění konfiskací vlastnictví.

 

Bylo to zachovávání tohoto starého a dobrého práva, jež vládci zaručovalo bezpečí v jeho pozici a panství. Pod vlivem znovuobjeveného římského práva, skrze zavedení přísahy před biskupem, při příležitosti korunovace nového panovníka, nakonec ideje stojící za středověkým právem ustoupily. V návaznosti na to povstaly absolutistické státy, nemilosrdně narušující soukromá práva. Tyto zásahy byly tím, co vedlo k ideji psané ústavy – určené k tomu, aby držela stát na uzdě.


Středověký systém zní v teorii skvěle – znatelně lépe, než „teorie“, stojící za moderními, ústavou zmocněnými státy. Kern však vidí problémy středověkého systému v provedení – „technické provedení je špatné.“


Mám na paměti, že tato kniha byla napsána v roce 1914. Autor neměl ten luxus vidět, jak špatné ono „technické provedení“ ústavou zmocněného práva bude. Ve volbě, zda-li dát přednost jedné teorii před tou druhou, přičemž každá by měla nějaké obtíže při uskutečnění, se zdá, že středověká idea by měla za následek lepší stav věcí pro lid. Doba, ve které autor psal tuto knihu, může vysvětlit, proč měl následující názor ohledně bezpečnosti člověk v ústavou zmocněném státě:


Dnes má poddaný/občan pouze dvě záruky…První je, že některá pravidla morálky stojí na tak pevných základech, že je žádný stát nemůže zrušit…Tou druhou je účast ve vládě volenými zástupci…

 

Stačí říct, že ani jedna z těchto záruk nepřežila dlouho po napsání této knihy. Nic nestojí v cestě státu a překrucování morálky. A „volení zástupci“ si vytvořili způsoby jak profitovat ze systému státní štědrosti. Opět mám za to, že žádný seznam nepravostí není třeba.


Psaná ústava umístila stát nad zákon – stát sám definuje a sám interpretuje ústavu. To stát staví do pozice rozhodčího o tom, co právo je a co jím není. Jedinou naději pro člověka, aby toto ovlivnil, je změnit menšinu na většinu. Takovýto koncept byl středověké mysli neznámý – každý jednotlivec měl právo veta. Nebylo zapotřebí žádné většiny a práva menšin byla plně chráněna – dokonce i menšiny jednotlivce.


Zdá se, že již z tohoto samotného rozdílu bychom mohli usoudit, že středověká společnost nebyla tak „temná“. Člověku je akorát smutno, když si uvědomí, kam moderní „právo“ zavedlo dnešní společnost.


Jak jsem zmínil, tímto uzavírám svůj náhled na knihu Fritze Kerna. Byla pro mne neskutečně objevná, poněvadž jsem prakticky nerozuměl tomu, jak bylo právo ve středověku chápáno. Počítám, že časem se na to ještě více podívám.