Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pravicový populismus od Murraye Rothbarda

9. 1. 2018

[Napsal Murray N. Rothbard, leden 1992. Překlad Tomáš Macháček. Úplné znění článku.]

 

No, tak konečně dostali Davida Dukea. Že jim ale nahnal vítr! Byla k tomu třeba masivní kampaň hysterie, strachu a nenávisti, uspořádané všemi křídly vládnoucí elity. Od oficiální pravice k levici, od prezidenta Bushe a oficiální Republikánské strany, přes New York a Washington řízená národní média, přes místní elity a dolů k místním levicovým aktivistům. Vyžádalo si to masivní zastrašující kampaň, nikoliv pouze vyvoláváním starých strašáků Ku-klux-klanu a Hitlera, ale též de facto výhružka k bojkotu Louisiany – stáhnout turisty a zrušit konference, zničit pracovní místa tím, že podniky začnou opouštět stát. Vyžádalo si to pomlouvačnou kampaň, která se uchýlila ke zpochybňování upřímnosti Dukeovy konverze ke křesťanství – dokonce jej vyzvali, ať jmenuje svou „oficiální církev“. Dokonce můj starý přítel Doug Bandow se účastnil této kabaly ve Wall Street Journal, která se vyřádila v protidukeovské hysterii, a to až do té míry, že zaútočili na Dukea s tím, že mu jde jen o vlastní prospěch (!) – podle všeho v kontrastu ke všem ostatním politikům, které motivuje jejich hluboká oddanost k veřejnému blahu!?  Bandow k tomu potřeboval hodně drzosti, poněvadž není sakramentálním křesťanem (kde může člověk poukázat, že osoba, na kterou je útočeno, nebyla přijata do sakramentální církve), ale pietistickým, jenž odporuje jakémukoliv oficiálnímu vyznání víry či liturgie. Tak jak může pietistický křesťan zpochybnit dobré úmysly druhého? A ve světě, kde nikdo nezpochybňuje křesťanské kvality Chucka Colsona nebo Jeba Magrudera? Ale logika letěla oknem, poněvadž celý establishment, celá vládnoucí elita, byla v ohrožení. A v takovémto druhu bitvy se veškerá údajně soupeřící křídla spojila dohromady a bojují dohromady jako jeden, za použití jakékoliv zbraně, která je po ruce.

 

Ale i tak. David Duke získal 55 procent bělošských hlasů. V dalším kole prohrál, poněvadž kampaň strachu zajistila masivní odliv černošských voličů. Ale všimněte si toho nadšení – politika v Louisianě povstala ze své obvyklé strnulosti, na kterou jsme si za poslední desetiletí zvykli, a přinesla volební účast osmdesáti procent, kterou jsme nezažili od devatenáctého století, kdy byla politika zuřivě stranická a ideologická.

 

Jeden bod, který nikdo nezmínil, populismus v Louisianě zvítězil, protože v prvních primárkách byli vítězi Duke – pravicový populista, a Edwin Edwards – levicový populista. Dva kandidáti establishmentu zůstali ignorováni: současný guvernér Buddy Roehmer, zastánce vysokých daní a výdajů a „reformní“ demokrat, podpořený Bushovou administrativou ve snaze zastavit hrozbu Dukea, a zapomenutý muž, Clyde Holloway, oficiální republikánský kandidát, dobrý mainstreamový republikán, který dostal pouze pět procent hlasů. (Nebohé Human Events si během kampaně pořád stěžovaly: proč média ignorují Clyda Hollowaye? Jednoduchá odpověď je: nikdy se nikam nehnul. Poučná metafora pro to, co se nakonec stane osudem mainstreamového konzervativismu.


Levicový populista, bývalý guvernér Edwards je starý cajunský gauner, jehož mottem je žoviální laissez les bon temps roulez („Let the good times roll“, tedy výzva k užívání si pozn. překl.). Údajně jej nesnášeli podnikatelé a konzervativní elity. Ale toto je krize a v krizi se ukáže pravda. Není fundamentálního rozdílu mezi levicovým populismem a systémem, který máme nyní. Levicový populismus: štvaní mas vůči „bohatým“ končí stejně – vysokými daněmi, divokými výdaji, masivním přerozdělováním příjmů pracující a střední třídy vládnoucí koalici velkého státu, velkého byznysu a nové třídy byrokratů, technokratů, ideologů a jejich početných závislých skupin. A tak levicový populismus – falešný populismus – zmizel a v mocné Edwardsově koalici byly veškeré levárny odpuštěny. Je poučné, že establishment vyznává svou víru v Edwardsovy uslzené sliby osobní nápravy („Je mi teď 65 let. Dobré časy zvážněly.“), zatímco odmítá věřit v upřímnost konverze Davida Dukea.


V šedesátých letech se při jemném peskování násilné levice říkalo: „Přestaňte používat násilí a začněte pracovat uvnitř systému.“ A fungovalo to, poněvadž bývalá Nová levice nyní vede ctihodné intelektuální třídy. Tak proč nebyl establishment ochotný odpustit a zapomenout, když pravicový radikál jako David Duke přestal obhajovat násilí, sundal klanové roucho a začal pracovat uvnitř systému? Pokud bylo v pořádku být komunistou, či Weathermanem (1), či cokoliv jiného čím jste ve svém divokém mládí byli, proč není v pořádku, že jste byli členem Klanu? Či přesněji, pokud to bylo v pořádku pro obdivovaného soudce Huga Blacka, či pro lva senátu Roberta Byrda, že byli členy Klanu, proč to není v pořádku pro Davida Dukea? Odpověď je zřejmá: Black a Byrd se stali členy liberální elity, establishmentu, kdežto Duke zůstal pravicovým populistou, a tudíž anti-establishmentem, tentokrát ještě nebezpečnějším, poněvadž je „uvnitř systému“. Je fascinující, že v Dukeově současném programu, či kampani nebylo nic, co by nemohlo být přijato paleokonzervativci, či paleolibertariány: nižší daně, odbourání byrokracie, osekání sociálního systému, zaútočení na pozitivní diskriminaci a rasové úplatky, volání po rovných právech pro všechny Američany, včetně bělochů. Co je špatného na čemkoliv z tohoto? A samozřejmě, mocná protidukeovská koalice se rozhodla nepostavit se Dukeovi na kterémkoliv z těchto témat. Vskutku, i ti nejlevicovější z jeho oponentů zdráhavě uznali, že to co říká má smysl. Místo toho se establishment soustředil na onu samotnou „negativní kampaň“, která se jim údajně tak hnusí (obzvláště když je namířena proti nim).

 

Ironická poznámka: televizní komentátoři, kteří běžně podstupují dvakrát ročně facelifty, nemilosrdně zaútočili na Dukea kvůli jeho údajnému faceliftu. A nikdo se nesmál!

 

Co je to pravicový populismus?
Základní pravicově populistický poznatek je ten, že žijeme v etatistické zemi a v etatistickém světě, ovládaném vládnoucí elitou, kterou tvoří koalice velkého státu, velkého byznysu a různých vlivných zájmových skupin. Konkrétněji byla stará Amerika individuální svobody, soukromého vlastnictví a minimální vlády, nahrazena koalicí politiků a byrokratů ve spojení s (či dokonce vedeny) korporátními a zavedenými (Old Money) finančními elitami (tj. Rockefellery, trilateralisty) a novou třídou technokratů a intelektuálů, včetně akademiků z Ivy League a mediálními elitami, jež ve společnosti tvoří názor-utvářející třídu. Krátce řečeno, vládne nám pro dvacáté století zmodernizovaná koalice Trůnu a Oltáře. Jen s tím rozdílem, že Trůn tvoří rozličné skupiny velkého byznysu a Oltář jsou sekulární, etatističtí intelektuálové, ačkoliv smíšená se sekularisty je prozíravá infúze Sociálního evangelia (2), křesťanů hlavního proudu. Vládnoucí třída státu vždy potřebovala intelektuály, omlouvající jejich vládnutí a obalamutit masy až do stavu podřízenosti, tj. aby platily daně a souhlasily s vládou státu. Za starých časů a ve většině společností, tvořila státní církev či kněžská moc ty, kdo utvářeli názor společnosti a omlouvali ono vládnutí. Nyní, v sekulárnější době, máme technokraty, „společenské vědce“ a mediální intelektuály, kteří omlouvají státní systém a tvoří jeho byrokracii.

 

Libertariáni viděli často tento problém jasně, ale jako stratégům společenské změny jim ujel vlak. Volali po tom, co bychom mohli nazvat „hayekovským modelem“ – šíření správných idejí, a tak dostat na stranu svobody intelektuální elity, počínaje s vrcholnými filozofy, což by vedlo k pomalému, desetiletí trvajícímu prosakování k získání žurnalistů a ostatních mediálních názor-tvůrců. Samozřejmě, ideje jsou klíčové a šíření správné doktríny je nezbytnou součástí libertariánské strategie. Dalo by se říct, že tento proces trvá příliš dlouho, ale dlouhodobá strategie je důležitá a je v protikladu k tragické pošetilosti oficiální konzervativizmu, který má zájem pouze o menší ze dvou zel pro nejbližší volby, a tudíž prohrává v běhu na střední, natož dlouhou, trať. Ale skutečnou chybou není ani tak důraz na dlouhou trať, ale ignorování základního faktu, že oním problémem není pouze intelektuální omyl.  Problémem je, že intelektuální elity benefitují ze současného systému, ve stěžejním smyslu, jsou součástí vládnoucí třídy. Proces hayekovského přesvědčování předpokládá, že každý, či alespoň všichni intelektuálové, mají zájem pouze o pravdu, a že vlastní ekonomický zájem nikdy nehraje roli. Kdokoliv alespoň trochu obeznámený s intelektuály či akademiky by měl být urychleně vyveden z tohoto omylu. Jakákoliv libertariánská strategie musí rozpoznat, že intelektuálové a tvůrci názorů jsou součástí onoho fundamentálního problému, nikoliv pouze omylem, ale protože jejich vlastní zájem se váže k vládnoucímu systému.

 

Proč se tedy zhroutil komunismus? Poněvadž nakonec systém fungoval tak špatně, že ho dokonce i nomenklatura měla plné zuby a hodila ručník do ringu. Marxisté správně poukázali, že společenský systém zkolabuje, jakmile se vládnoucí třída stává demoralizovanou a ztrácí svou vůli udržet si moc. Ukázkové selhání komunistického systému způsobilo onu demoralizaci. Ale nedělat nic, či spoléhat na vzdělávání elit správnými idejemi, bude znamenat, že náš vlastní etatistický systém neskončí, dokud z celé naší společnosti, stejně jako té sovětské, nezbude nic než trosky. Na to prostě nesmíme jen klidně čekat. Strategie usilující o svobodu musí být mnohem aktivnější a agresivnější.

 

Z toho důvodu je pro libertariány a konzervativce zastávající minimální stát, aby vytvářeli tlak ze dvou stran. Nikoliv pouze šíření správných idejí, ale též obnažování prohnilých vládnoucích elit a toho jak profitují ze současného systému, či přesněji, jak nás okrádají. Strhnutí masek elit je „negativní kampaní“ v nejzákladnějším a nejlepším smyslu.

 

Tato dvousměrná strategie je a) vybudovat kádr našich vlastních libertariánů, názor-tvůrců minimální vlády, založeném na správných idejích; a b) zasáhnout masy přímo a obejít dominantní mediální a intelektuální elity, vyburcovat masy lidí proti elitám, které je olupují, matou je a utlačují, jak sociálně tak ekonomicky. Ale takováto strategie musí spojit abstraktní a konkrétní, nesmí jednoduše abstraktně útočit na elity, ale musí se soustředit specificky na existující etatistický systém, na ty, co zrovna teď tvoří vládnoucí třídu.

 

Libertariáni byli dlouho zmatení tím ke komu, k jakým skupinám, mířit. Prostá odpověď: ke každému, není dostatečná, poněvadž abychom byli politicky relevantní, musíme se strategicky koncentrovat na ty skupiny, které jsou nejutlačovanější a které mají též největší slovo ve společnosti.

 

Realitou současného systému je to, že se skládá z nesvaté aliance „korporátně liberálních“ a mediálních elit velkého byznysu, které skrze velký stát získaly privilegia a umožnily vzestup parazitické podtřídě, která utlačuje a olupuje jádro středních a pracujících tříd v Americe. Tudíž, vhodnou strategií libertariánů, paleolibertariánů a paleokonzervativců je strategie „pravicového populismu“, tj. demaskovat a odsoudit tuto nesvatou alianci a volat po odstranění této parazitické aliance ze zad nás ostatních – střední a pracující třídy.

 

Program pravicového populismu
Takovýto program se tedy musí soustředit na demontáž rozhodujících oblastí vlády státu a elit, a na osvobození běžného Američana od nejkřiklavějších a nejdespotičtějších této vlády. V krátkosti:
1) Snížit daně – všechny daně, prodejní, podnikatelské, majetkové atd., ale obzvláště tu nejdespotičtější politicky i osobně – daň z příjmu. Musíme usilovat o zrušení daně z příjmu a zrušení IRS (berní úřad)
2) Snížit sociální výdaje – zbavme se vlády podtřídy tím, že zrušíme sociální systém, či pokud jej nepůjde zrušit, výrazně snižme a omezme výdaje.
3) Zrušit rasová a skupinová privilegia – zrušit pozitivní diskriminaci, rasové kvóty atd. a ukázat, že kořenem těchto kvót je celá ta struktura „občanských práv“, jež dupe po vlastnických právech každého Američana.
4) Vzít si zpět ulice: Rozdrtit zločince – a tím samozřejmě nemyslím „zločiny bílých límečků“ či „insider trading“, ale násilné pouliční zločince – lupiče, zloděje, násilníky, vrahy. Policajti musí být vypuštěni a musí jim být dovoleno vykonat okamžitý trest, s tím, že budou samozřejmě hnáni k odpovědnosti, pokud budou chybovat.
5) Vzít si zpět ulice: Zbavit se pobudů – znovu: vypustit policajty, aby vyčistili ulice od pobudů a tuláků. Kam půjdou? Koho to zajímá? Doufejme, že zmizí, tj. přesunou se z řad hýčkané povalečské třídy do řad produktivních členů společnosti.
6) Zrušit Fed: Vzít bankstery útokem – peníze a bankovnictví jsou těžko srozumitelnými tématy. Ale pravé skutečnosti mohou být objasněny: Fed je organizovaný kartel banksterů, kteří vytvářejí inflaci, okrádají veřejnost, ničí úspory běžného Američana. Stovky miliard z dárečků placených daňovým poplatníkem banksterům ze záložen (3) budou jen drobnými ve srovnání s blížícím se kolapsem komerčních bank.
7) Amerika na prvním místě – klíčový bod, nikoliv sedmý v prioritách. Nejenže je americké hospodářství v recesi, ono stagnuje. Běžná rodina je na tom hůže, než před dvěma desetiletími. Vrať se domů, Ameriko. Přestaň podporovat zahraniční povaleče. Zastav veškerou zahraniční pomoc, jež je pomocí banksterům a jejich dluhopisům a vývozním odvětvím. Zastav ten globální nesmysl a řešme naše problémy doma.
8) Bránit rodinné hodnoty – což znamená dostat stát pryč z rodin a nahradit státní kontrolu rodičovskou kontrolou. V delším období to samozřejmě znamená konec veřejných škol a jejich nahrazení školami soukromými. Musíme si ale uvědomit, že systémy voucherů a dokonce ani daňových úlev nejsou, navzdory Miltonu Friedmanovi, přestupné požadavky na cestě k privatizovanému vzdělávání. Namísto toho by všechno zhoršily dalším utažením státní kontroly nad soukromými školami. Součástí solidní alternativy je decentralizace, zpět k místní, sousedské kontrole škol.


Navíc musíme jednou provždy odmítnout levicově-libertariánský názor, že veškeré státem ovládané zdroje musí být žumpou. Musíme se pokusit, pokud nedosáhneme privatizace, řídit státní majetek způsobem nejprospěšnějším podnikání či sousedské kontrole. To však znamená: veřejné školy musí povolit modlit se, a musíme opustit absurdní levicově-ateistickou interpretaci prvního dodatku, že „ustanovení náboženství“ znamená nepovolit modlit se ve veřejných školách, jeslích, na školním dvoře nebo na veřejném náměstí o Vánocích. Musíme se, co se interpretace ústavy týká, vrátit k zdravému rozumu a původnímu úmyslu.


Každý z těchto pravicově populistických programů je naprosto konzistentní s hardcore libertariánskou pozicí. Ale veškerá politika reálného světa je koaliční politikou a existují další oblasti, kde mohou libertariáni dělat kompromisy se svými paleo, tradicionalistickými nebo jinými partnery v populistické koalici. Kupříkladu co se rodinných hodnot týká, vezměme takové choulostivé problémy jako pornografie, prostituce či potraty. Zde by měli být libertariánští zastánci legalizace ochotni přijmout decentralizační postoj, tj. ukončit tyranii federálních soudů a nechat tyto problémy na jednotlivých státech, či ještě lépe, místních vládách a sousedstvích, tj. na „komunitních standardech“.

 

Alternativní libertariánské strategie

 

1)Vrchní patra politiky
Existují dvě alternativy týkající se libertariánského hnutí.  Jedna je Koch-Craneovská strategie, strategie Cato Institutu, Citizens for a Sound Economy atd. Je protipólem strategie pravicového populismu. Jde o strategii lísání se k vrchním patrům politické moci, lobování u politických elit a ovlivňování politických elit, jejich jemného postrkování k více libertariánskému kurzu. Je jasné, že tato strategie, provozovaná Kochem a spol. od počátku osmdesátých let je obdobou strategie prováděnou Oficiálním washingtonským konzervativismem během této éry, začínající na počátku Reaganovy administrativy. A jako v případě Oficiálního konzervativismu byla tato strategie úspěšná ve smyslu získání váženosti, oficiálních kontaktů, džobů ve Washingtonu, příjemných kontaktů a dokonce snad i kontraktů s Mocí. Ale byla velkolepě neúspěšná v získání jakýchkoliv významných posunů pro libertariánské principy. Právě naopak, vše, co tato strategie dosáhla, je odzbrojení jak konzervativního, tak libertariánského hnutí a učinila z nich poskoky Moci. Okrajový vliv libertariánů byl využit při hledání způsobů jak učinit činnost Státu efektivnější (či spíše méně neefektivním). A to věci svobody spíše ubližuje, než aby jí pomáhalo.

 

Uvážlivější obhájci této strategie ji nazvali fabiánskou strategií. Tvrdí: Podívejte, Fabiánská společnost byla brilantně úspěšná při užití postupného, seriózního postupu. Namísto přímé konfrontace se Státem, jak by to provedli radikální marxisté, pronikli fabiánští socialisté do řad Moci a pošťuchovali ji postupně a neúprosně ke kolektivismu. Není toto podobně jistější cesta pro konzervativce a libertariány? No, tato cesta může být pohodlnější a jistě osobně lukrativnější pro pravicové Fabiánce. Ale fabiánská strategie přehlíží stěžejní bod. Kromě faktu, že radikální marxisté považovali fabiánství za zradu marxistického principu, Fabiánci pouze jemně pošťuchovali stát ve směru, kam ochotně a zvesela mířil – shromažďování stále více moci pro stát a jeho elity. Jenže fabiánští libertariáni či konzervativci zastávající omezenou vládu by protlačovali principy, které jsou proti srsti vládnoucích elit. Tudíž je příběh o úspěchu britských fabiánských socialistů pro současnost irelevantní. Naopak, je tu velká šance, že se stane, to co se stalo – tedy, že rádoby Fabiáni, gradualisté a vážení konzervativci a libertariáni budou asimilováni a fabianizováni špatným způsobem.


Tolik opěvovaná Koch-Craneovská strategie přitahování „fiskálně konzervativních, sociálně liberálních“ yuppies je fundamentální částí té samé, pomýlené strategie. Obyvatelé předměstí z vyšší střední třídy mohou být zábavní na koktejlové párty, ale jsou přesně tou nesprávnou třídou, po které by měla libertariánská strategie toužit. Poněvadž ze všech skupin a tříd ve společnosti jsou nejméně nespokojení a rozhořčení vůči státu. A i kdyby po několika martini řekli členům Cato institutu: „Ano, doopravdy s vámi souhlasíme ve většině témat.“, jen nejméně pravděpodobné, že právě oni s tím něco udělají a postaví se současnému systému státního kapitalismu. Tito yuppies z vyšší střední třídy jsou nejslabším možným článkem jakékoliv libertariánské či minarchistické strategie.


Samozřejmě, Koch-Craneovské typy si tuto cestu volí nikoliv pouze ze strategických důvodů, nýbrž proto, že oni sami tíhnou ke kulturnímu a sociálnímu levičáctví, k rovnostářství a libertinskému životnímu stylu. Tudíž jsou jen sotva tím druhem, který by měl vést útok proti kulturnímu a společenskému úpadku, jenž znepokojuje americkou veřejnost téměř stejně jako mnohem příměji politická témata, kdežto jejich levicové rovnostářství je vede k podpoře „antidiskriminačním“ zákonům, jež šlapou po právech k soukromému vlastnictví.

 

2)Libertariánská strana
Další alternativní strategie pro libertariány je oddělit se od mainstreamu a utvořit a rozvinout sebe uvědomělé hnutí, fungující jako kombinace filozofické debatní společnosti a společenského klubu. Toto je přesně to, co libertariáni udělali v sedmdesátých letech, ačkoliv pod maskou politické strany.


Rozličné společenské podmínky si žádají rozličné strategie a je klíčové uznat, že utvořením oddělené sekty, prováděla Libertariánská strana nezbytnou a chvályhodnou funkci během sedmdesátých let. Od třicátých let až po první polovinu padesátých let fungovali libertariáni jako důležité ideologické dochucovadlo uvnitř široké koalice, kterou dnes známe jako „Stará“ či Původní pravice. Koalice ukována v reakci na hrůzy New Dealu, jak domácí, tak zahraniční. Libertariáni považovali sami sebe za „extrémní“ a konzistentní křídlo Pravice, a fungovali uvnitř širší koalice šťastně a harmonicky jakožto přátelé a ideologičtí a političtí spojenci. Naneštěstí, tato koalice Staré pravice oddána svobodě, soukromému vlastnictví, volným trhům a protiintervencionistické zahraniční politice „Amerika na prvním místě“, začala během druhé poloviny padesátých let kolabovat, jak smrt a odchod na odpočinek vedoucích postav (kupř. Bob Taft, plukovník McCormick) zanechaly na vrcholu prázdno, jež bylo zaplněno rostoucí „Novou“ pravicí, vedenou Billem Bucklem a National Review. Tato Nová pravice, zpočátku neupřímně vychvalující části Staré pravice, se za pár let změnila ve válkychtivé, po globální křížové výpravě dychtící, a v podstatě prostátní hnutí. Naneštěstí bylo tehdy mnoho libertariánů vcucnuto touto etatistickou revolucí. Ti z nás, kteří koncem padesátých let tomuto trendu odolávali, jsme v zoufalství cítili za nezbytné oddělit se od pravice, jenž nám byla sebrána. Stalo se životně nutné přestat poskytovat krytí omezené vlády a libertariánství hnutí, které se stalo v podstatě jejich opakem. Konečně, koncem šedesátých let, rozkol v Young Americans for Freedom ohledně odvodů do armády způsobil, že rostoucí libertariánské křídlo YAF mělo odejít dobrovolně nebo být vyloučeno. Toto křídlo, nyní připravené na nezávislou libertariánskou politickou akci, zformovalo v roce 1971 Libertariánskou stranu a ta se rychle stala nezávislým domovem pro libertariány. Na začátku byla strana ovládána neo-randovskou, proválečnou skupinou, odlišitelnou od pravice National Review z velké části podporováním občanských svobod. Nicméně na stranickém sjezdu z roku 1975 se ti z nás, kteří byli oddanými „izolacionisty“, zmocnili vedení strany a od tohoto okamžiku byla Libertariánská strana schopna

 

1) Rozvíjet libertariánství jako sebeuvědomělé hnutí oddělené a odlišné od Buckleyovského konzervativismu a a fortiori od stále více etatističtější, neokonzervativci vedené pravice pozdních sedmdesátých a pozdějších let.
2) Libertariánská strana byla schopna vzdělávat své vlastní členy a vychovat principy vedené „kádry“
3) Jakmile se Libertariánská strana uchytila během dobře financované kampaně z roku 1980, její politické kampaně uspěly ve vzdělávání médií a Američanů, zajímajících se o politiku, ve vysvětlování toho, co vlastně „libertariánství“ představuje. Takže počátkem osmdesátých let mohla většina politicky uvědomělých Američanů o čem libertariánství je, a také, i když s ním ne vždy nezbytně souhlasili, jednali s libertariánstvím jako ideologii hodnou respektu a pozornosti.
4) 
Toto vše bylo dosaženo Libertariánskou stranou a nic jí tyto úspěchy nevezme. Ale jakmile se počátkem osmdesátých let kochovské peníze obrátily ke kompromisní strategii Vrchní pater politiky a opustily Libertariánskou stranu, začala být tato strana irelevantní. I když většina Američanů slyšela o libertariánství a dokonce respektovala jeho doktrínu, strana nezískávala stoupence, natož aby vyhrávala volby. Stále více lidí z „opravdového světa“ opouštělo Libertariánskou stranu, jenž se z toho důvodu stávala nespolehlivější, libertinskou a kulturně levičáckou a především stále irelevantnější. Prezidentská kampaň Rona Paula z roku 1988 byla posledním zoufalým pokusem změnit Libertariánskou stranu v organizaci „skutečných lidí“, stranu, v níž by se lidé střední a pracující třídy cítili jako doma. Byla to ušlechtilá snaha, nicméně selhala. Jednoduše chyběli lidi, a když se toto selhání stalo evidentním, „skutečný svět“, či ti, co bychom mohli nazvat „proto-paleo“ frakcí, ze strany odešli. Ti, co ve straně zůstali, se nyní propadají do zapomnění.


Je šťastnou náhodou, že právě když se Libertariánská strana roku 1989 rozpadla, učinil pád komunismu ze Studené války zastaralou záležitost a dal nám naději, že mnoho konzervativců se znovu přidá k antiintervencionistické, antiglobální zahraniční politice „Amerika na prvním místě“. Bohudík jsme si uvědomili, že skutečně existuje křídlo konzervativců, naneštěstí příliš malé mezi Oficiální vedením v New Yorku a Washingtonu, které s námi souhlasilo, že nastal čas pro obnovený izolacionismus. A též se ukázalo, že tito „paleokonzervativci“, o generaci mladší než „tradicionalisté“ z doby před dvaceti třiceti lety, jsou ostrými kritiky zaopatřovacího státu odpůrci sháňky po vládních pozicích mezi zastánci Oficiálního konzervativismu a ve svém základním světonázoru jsou hluboce anti-etatističtí. Z toho důvodu vznikly, ono nyní slavně sblížení se s paleokonzervativci, vytvoření nového „paleolibertariánského“ hnutí, jakožto způsob oddělení se od pošuků a kulturních levičáků, kteří tvoří Libertariánskou stranu a „Modální libertariány“, a šťastná fúze s paleokonzervativci do nového „paleo“ hnutí. Co se mne týká, po pětatřiceti letech v ideologické divočině, nejprve spojený s Novou levicí, a poté v sektářské Libertariánské straně, jsem šťasten, že jsem opět doma v nové, obnovené reinkarnaci Staré dobré pravice mého mládí. Kdo říká, že „nevstoupíš dvakrát do stejné řeky?“ (4)

 

Během mých dnů v Libertariánské straně, bylo jedna z mých nejšťastnějších známostí s hlavou Arizona Party, dlouhodobým politickým konzultantem Emilem Franzim, jedním z nejbystřejších politických mozků Libertariánské strany. (Jakožto „proto-paleo“, pokud kdy nějací byli, je Franzi též již dlouho pryč z této strany). Franzi rozdělil členy Libertariánské strany do třech kategorií: „Murray, v Libertariánské straně existují tři druhy lidí – hippies, preppies (5) a burani (rednecks).“ Jakožto samozvaný vůdce Buranského výboru strany nás Franzi neponechal na pochybách, kde sám stojí. „Hipíci“ byli samozřejmě lidé, které jsme pojmenovali Modální libertariáni; „Preppies“ (či rádoby preppies) byli součástí Koch-Craneovské mašiny. „Burani“ byli reálnými lidmi. V určitém smyslu je strategie, kterou nyní prosazujeme, strategií  Nabídnutí ruky buranům. A v Libertariánské straně v podstatě nejsou žádní burani. Vskutku, ani v nejlepší fázi jich tam mnoho nebylo. Buranský výbor nikdy nepředstavoval více než hrstku odvážných.

 

Lekce Joea McCarthyho
Rychle! Kdo byl nejvíce nenáviděný, nejvíce pomlouvaný a nejvíce hanobený muž v americkém politickém životě, před Davidem Dukem? Správně! Byl to „zadní střelec Joe“ McCarthy. Proč vlastně? Joe McCarthy nebyl členem Klanu, nebyl nacistou, nebyl libertariánem, nebyl dokonce ani konzervativcem. Jedna věc, která byla rychle zapomenuta uprostřed protimccarthyovské hysterie v padesátých letech, bylo to, že Joe McCarthy byl umírněným či liberálním Republikánem. Navíc, McCarthy nestvořil frenetický protikomunistický světonázor. Vskutku, šlo o názor, který vstřebal z naší politické kultury. Názor vytvořený a naprosto sdílený konzervativci, centristy a liberály Studené války. Opravdu, jednou z nejběžnějších a nejvíce odhalujících vět pronesených o McCarthym byla: „Souhlasíme s jeho cíly (antikomunismus), ale nesouhlasíme s jeho prostředky.“ Když McCarthy konfrontoval armádu a celé mocenské centrum, tak nikdo nezpochybňoval všechny ty šipky sovětského komunismu, které nakreslil, jak obkličují Spojené státy a bezprostředně nás ohrožují. S výjimkou menšiny komunistů a jim podobným souhlasil každý s McCarthyho základním světonázorem. Problémem bylo, že McCarthy byl ve svém křížovém tažení pravicovým populistou. Nespokojil se s pouze s teoretickými útoky na komunistické infiltrátory, namísto toho vzal ono údajné nebezpečí vážně a trval na jmenování a odhalení těch, které považoval za nepřátele.


To, co bylo na Joe McCarthym fascinující a napínavé byly právě jeho „prostředky“ – jeho pravicový populismus, jeho ochota a schopnost promluvit k veřejnosti, zkratovat mocenskou elitu: liberály, centristy, média, intelektuály, Pentagon, rockefellerovské Republikány a zasáhnout masy přímo. A toto, nade vše ostatní, bylo tím, co nenáviděli. To je důvod proč jej museli zničit a proč ze všech antikomunistů v celé zemi to bylo jeho jméno, ze kterého vznikl slovníkový výraz („mccarthismus“) pro politické zlo. Středová politika, elitářská politika je úmyslně nudná a mdlá. Lidé usínají, když Bush čelí Dukakisovi, či jak to chvíli vypadalo, Bush tančí valčík s Clintonem nebo s Kerreym. Ale pravicově populistická politika je vzrušující, poutavá, ideologická a to je přesně ten důvod proč jí elity nemají rády: nepíchejte do vosího hnízda. S Joem McCarthym zde bylo vědomí dynamismu, nebojácnosti a otevřenosti, ve smyslu, koho si předvolá příště? Blahoslavenou Eleanoru Rooseveltovou?


Co se týká velkého byznysu, vojska, levicových intelektuálů, rockefellerovských Republikánů, médií, ti všichni šli proti němu a McCarthy byl konečně svržen. Neměl za sebou skoro žádné hnutí, žádnou politickou infrastrukturu. A Joe McCarthy se naneštěstí nehodil pro ono nové médium – televizi – které užíval tak efektivně k promlouvání k masám přímo. Byl „horkou“ hlavou pro „studené“ médium; jeho sanice a strniště pochroumaly jeho reputaci u veřejnosti zaujaté vzezřením. A hlavně, tím že jej americký Senát – instituce, kterou nelibertarián McCarthy miloval a ctil – cenzuroval, to zlomilo Joeovo srdce a od té doby byl vyřízený.

 

Co dělat?
Libertariáni jsou nyní rozdělení na paleolibertariány a modální libertariány. Libertariánská strana, nyní irelevantní a neúprosně vedená modálními libertariány, je historií. Je vyřízená, kaput. Mizí do popelnice dějin. Pro ty dobré lidi, kteří jsou jí stále oddáni, či v ní chyceni, je nejvyšší čas uvědomit si, že Libertariánská strana splnila svou historickou úlohu – rozvinout libertariánství a získat veřejné uznání této doktríny – a nyní již dlouho přesluhuje. Abych parafrázoval rozloučení Nathaniela Brandena s Ayn Randovou, je načase říct Libertariánské straně: „Děkuji ti…a sbohem!“ s důrazem na poslední slovo. Pro paleolibertariány a rozumné lidi nastal čas znovu vstoupit do reálného světa a pomoci ukout koalici, která vytvoří úspěšné pravicově populistické hnutí, jež bude nezbytně z velké části libertariánské.

 

Obejít média a politické elity a oslovit pracující a střední třídu přímo, šířit ideje svobody a povědomí o tom, jak jsou utlačováni, vyžaduje inspirující a charismatické politické vedení.  Vyžaduje to, mimo intelektuálního kádru, politické vůdce, kteří budou mít znalosti, budou odvážní, dynamičtí, zajímaví a efektivní v mobilizování a budování hnutí. Vyžaduje vedení schopné chopit se okamžiku a jednat, vedení s odhodláním a odvahou překonat nadávky a pomluvy, které budou nevyhnutelně namířené proti nim. Vyžaduje to ideologické a politické „podnikatele“ v nejlepším smyslu slova, vedení, jenž je ochotné a schopné ukovat paleo koalici, která by oddělila členskou a voličskou základnu a paleokonzervativce od oficiálních konzervativců a neokonzervativců. Je třeba pozvednout prapor a vybudovat hnutí obyčejných lidí, v němž by, stejně jako za časů Staré pravice, mohli libertariáni hrát hodnotnou roli.

 

Někteří z mých přátel zdůrazňují trpělivou, místní, lidovou strategii. Tato činnost je v pořádku a nezbytná. Ale co tato idea ignoruje, že lokální činnost je inherentně úmorná a nudná. A tudíž se nikdy neodlepí od země, pokud nebude zažehnuta a přiživována a napájena politickými kampaněmi na vyšší úrovni, přednostně těmi prezidentskými. To, co potřebujeme, abychom vybudovali nové paleo hnutí, obzvláště v této fázi, je prezidentský kandidát. Někdo, koho mohou všechna křídla protiestablishmentových pravičáků podpořit s nadšením. A zatímco Strana daňových poplatníků Howarda Phillipse může nakonec hrát důležitou roli, v tomto bodě nebyla ještě plně utvořena a nemá nyní žádného prezidentského kandidáta. Nyní je nejdůležitější najít někoho, kdo by vedl lidovou revoluci proti drolícímu se Georgi Bushovi v New Hampshire a ostatních Republikánských prezidentských primárkách – a přenést bojiště na sjezd Republikánů, doufajíce nejlépe ve vítězství v roce 1992 a nejméně ve vybudování silného hnutí pro rok 1996 a dále.

 


Poznámky:
(1) https://cs.wikipedia.org/wiki/Weatherman
(2) Social Gospel – postmilenialistické protestantské intelektuální hnutí, angažující se v oblasti tzv. „sociální spravedlnosti“. Velmi často byli součástí tzv. „progresivního hnutí“, pozn. překl.
(3) Savings and loans – viz wikipedia (https://en.wikipedia.org/wiki/Savings_and_loan_crisis)
(4) V originále „you can´t go home again“. Rothbard zde naráží na román Thomase Wolfea, jenž byl autorem zabývajícím se americkou kulturou a morálkou dvacátých a třicátých let dvacátého století.  Podobně jako H. L. Mencken byl oblíbený u členů americké Staré pravice, stejně jako u paleo hnutí.
(5) V užším slova smyslu jde o studenty a absolventy přípravných (preparatory) škol. V širším smyslu se jedná o členy vyšší střední třídy.