Jdi na obsah Jdi na menu
 


Stěhování poddaných ve středověku a právo

5. 7. 2020

V této stati se podíváme na stěhování poddaných ve středověku v Českých zemích. Zjistil jsem, že v tomto směru panuje i u znalejších lidí docela velká nevědomost. Otázka stěhování poddaných ve středověku je poměrně dost důležitá, protože v různých městech panovaly různé právní zvyklosti a totéž se týkalo panství a smluv pána s poddanými. 

 

Stěhování poddaných
Začneme prací Jaroslava Mezníka "Lucemburská Morava". Mimochodem Mezník byl jednu dobu porevolučním politikem sociální demokracie a byl synem moravskoslezského zemského presidenta. Osobně jsem ho několikrát viděl na různých zájezdech za historií a uměním. Ale zpět k tématu. K otázce stěhování poddaných ve středověku Mezník uvádí, že: "Není sporu, že se poddaní bez zábran mohli stěhovat do markaběcích měst - na to města dostávala od panovníka zvláštní privilegia. Lze soudit, že v době, kdy se zvyšoval počet obyvatel, nebránily vrchnosti odchodu poddaných ani v jiných případech, ovšem za předpokladu, že poddaný splnil všechny své poddanské povinnosti - zájemce o uvolněnou usedlost se vždy našel bez větších potíží, například z řad dosavadních podsedků. Problémem pro vrchnosti bývalo, že často odcházeli poddaní, aniž splnili své povinnosti." (1). 

 

Podpora webu


Po morové epidemii roku 1380 byl ovšem poddaných nedostatek: "V některých vesnicích se uprázdnily poddanské usedlosti a poddaným z jiných vesnic se naskytla možnost zlepšit si své postavení. Tehdy vydali markrabě Jošt a přední moravští páni usnesení zakazující vrchnostem přijímat nové poddané, pokud se nevykážou listinou od své dosavadní vrchnosti, že jsou 'svobodní, propuštění, vyplacení' (tedy že uhradili své povinnosti). Část starší literatury soudila, že se zde jedná o náběh k tzv. druhému nevolnictví, tedy k připoutání k poddaných k půdě. Takový názor je ale přehnaný. Ve 14. a počátkem 15. století šlo vrchnostem především o to, aby byly poddanské statky osídleny a jejich držitelé platili poddanské platy. Proto především usilovaly, aby se poddaní nevyhýbaly stěhováním svým platebním povinnostem. Lze předpokládat, že v některých případech mohly vrchnosti poddaným bránit, aby opuštěli svůj grunt. Na druhé straně však sotva měly možnost, aby takovému stěhování zabránily, pokud jiná vrchnost poddaného přijala - nesmíme zapomínat na fakt, že vyhledat tehdy uprchlého poddaného bylo velmi obtížné a že i v případě úspěšného pátrání bylo téměř nemožné donutit jeho novou vrchnost, aby ho vydala. Smírné řešení bylo přitom v zájmu obou stran. Pokud totiž odcházel poddaný se schválením své vrchnosti, mohl usedlost prodat - a v tomto případě získal pro sebe peníze a pro vrchnost dalšího poddaného, který byl povinnen plnit poddanské povinnosti. V případě, že odešel bez povolení, žádné peníze nezískal a vrchnost musela nového poddaného hledat sama." (2). 


Mezník uvádí k poddanským dávkám to, že se na základě bohatšího materiálu z Čech dospělo k závěru, že se základní část poddanských povinností, tedy peněžní platy příliš neměnily. Dále dle něj sotva lze očekávat, že se obecně zvyšoval tlak vrchností na poddané u naturálních dávek a u soudních pokut. Také dle něj: "Roboty byly vykupovány za celkem nevelkou peněžní náhradu." (3). Vztah k vrchnosti nehrál v každodenním životě poddaných hlavní úlohu. "Peníze na zaplacení poddanského úroku byly získány prodejem jen nevelké části zemědělcovi úrody (5-10 %) a byly poddanými pokládány za běžnou součást jejich života - asi jako my pokládáme za normální platit daně. Robotní povinnosti nebyly tíživé, soudní pravomoc vrchnosti se omezovala často jen na pobírání podílu ze soudních pokut, zvláště když se vesnické samosprávy v hojném měřítku obracely s žádostí o poučení na města. Některé výdaje poddaných - a to dosti značné - směřovaly ve formě desátků farářům a při obecných berních panovníkovi, neměly tedy se vztahem k vrchnosti mnoho společného (i když obecné berně vybíraly vrchnosti)." (4). Z období předhusitského nemáme u nás žádnou zprávu ba ani náznak zprávy o nějaké rebélii poddaných vůči vrchnostem. A ani z doby husitské revoluce nevíme nic o tom, že by se poddaní postavili proti své světské vrchnosti (5). 

 

morava.png


V knize "Středověk v nás" od Martina Nodla se lze dočist také o tom, že přistěhovalectví (a i vystěhovalectví) do měst bylo přímo masovým jevem a třeba dle výzkumů pro anglické pozdně středověké vesnice platilo, že obdobně velmi vysoká byla i migrace na venkově (6). Čili středověký člověk nebyl nesvobodně vázán na jedno místo. 


A třeba v knize od Aleny a Vlastimila Vondruškových "Vesnice" stojí, že v době po husitských válkách se lidé bežně stěhovali do oblastí, které nebyly postiženy domácí válkou mezi Jiřím z Poděbrad a jeho odpůrci. Tyto oblasti: "Poměrně záhy se plnily lidmi, neboť sem přicházely rodiny z panství, kde se žilo ještě hůře, a směřovala sem také chudina z měst. Právě nekontrolovaný pohyb obyvatel venkova se stal důvodem, proč se feudální vlastníci půdy pokoušeli připoutat rolníky k půdě, aby si zajistili pracovní síly a pravidelný příjem. Tyto kroky sice začal projednávat zemský sněm, ale až do třicetileté války se nevolnicví prosadit nepodařilo." (7). 


Daně
Udělejme zde odbočku k daním. Historik Martin Nodl uvádí, že daně se platily buď v podobě naturálií anebo formou peněz (8). Dále panovník mohl vybírat zemskou berni, avšak: "V průběhu 13. století přitom byla obecná berně vypisována jen velice zřídka a s největší pravděpodobností bylo její vybírání vázáno na souhlas šlechty." (9). Lépe se vedlo Janu Lucemburskému a Karlu IV., ale třeba za Václava IV. byla zemská berně vypsána jen třikrát, potřetí dokonce byla schválena zemským sněmem až po dvou letech a přesto se řada šlechticů zdráhala zaplatit a otálení s platbami bylo více než okázalé (10). A to Václav IV. vládl 41 let (1378-1419). Hlavní zdroj peněz pro panovníka představoval jeho vlastní majetek: regály a výnosy komorních majetků, tedy z královských měst a klášterů (11). Jaká byla ovšem míra zdanění? Aspoň z toho, co je známo vyplývá, že: "...samotné berní zatížení, které doléhalo na měšťany, nebylo v případě, že měli alespoň minimální zdroj příjmů, nijak vysoké. Pohybovalo se totiž na úrovní několika málo pocent ročního příjmu." Pokud by chtěl někdo po tehdejším měšťanovi zaplatit více než 10 % z příjmu, nebyl by nikým jiným než lichvářem (12). Zatížení venkovského obyvatelstva bylo dle toho, co je známo, vyšší než zatížení obyvatelstva městského (13). Jistě však nebylo velké.


Právo ve středověku
Martin Štěpaník ve svém článku "Anarchokapitalistické právo" napsal: "Klasický příklad stanovení práva lze nalézt v Českých zemích za středověku. Tak pro města severních Čech vlastníci pozemků při jejich založení stanovili zejména Magdeburské právo, pro města jižních Čech stanovili zejména Norimberské právo. Města si dokonce i v několika případech na svých vlastnících vymohla změnu svého práva, takže si např. místo magdeburského změnili právo na norimberské. Vesnice byly buď na starém českém slovanském právě nebo na německém emfyteutickém právě, přičemž od počátku kolonizace si vesnice postupně vymohly na svých vlastnících změnu práva z českého na emfyteutické, které bylo pro sedláky (držení půdy sedláky bylo svým obsahem de facto dědičným smluvním pachtem s neměnnými podmínkami) i pro pány (vlastníky pozemků) ekonomicky výhodnější... Pro České země za středověku platí, že hosti a usazení na pozemku ve vlastnictví šlechtice, tj. pána, nebo panovníka, měli jiná práva a povinnosti. Aby se člověk stal usazeným, musel slíbit slib člověčenství svému pánovi. Jedná se o komplexní smlouvu mezi hostem a pánem. Základem je stanovení práv a povinností hosta k pánovi, ale i pána k hostovi, rovněž se tím host podřizuje jurisdikci vrchnostenského soudu (osobní, místní a věcná příslušnost a rozhodné právo smluv), zároveň se tím pán zavazuje zajistit bezpečnost hosta. A mnoho dalšího.... Slib člověčenství však z hosta nedělal nevolníka, ani nevytvářel lenní systém mezi leníkem a vazalem. Ani jedno u nás totiž neexistovalo před rokem 1620. Druhé nevolnictví po roce 1620 je tak nevolnictvím prvním..." (14).

 

K různým druhům práva v českém a moravském (potažmo slezském) prostoru, které existovaly současně, viz i Robert Antonín v jeho knize "České země za posledních přemyslovců: I. díl", zvláště strana 329 až 333. V této knize se lze také pro příklad dočíst, že: "... staré aglomerace jako Praha, Brno, Olomouc, Litoměřice, Znojmo a další získávají status města až v souvislosti se ziskem práv, které z nich učiní jednotky vyňaté ze zemského práva a přiznají jim značnou míru samosprávy." (15). Přičemž zajímavý je třeba případ Brna, které bylo povýšeno na město roku 1243 králem Václavem I. o čemž se dochovaly dvě listiny (Větší a Menší privilegium): "Dnes již nepochybujeme, že Václav reagoval na stav, který se v rámci předlokační situace, o níž jsme se již zmínili, vyvíjel přinejmenším od konce 20. let 13. století. Listiny samotné představují současně doklad pronikání jihoněmeckého práva, v tomto případě v jeho rakouské (vídeňské) podobě do českých zemí. Předem zdůrazněme, že toto právo Václav pouze potvrzoval, neoktrojoval tedy měšťanům, jak má fungovat jejich obec, schvaloval to, co chtěli sami měšťané." (16). Král tehdy prostě nebyl žádný orientální despota anebo diktátor a byl jen jedním z účastníků práva. 

 

Městské právo se na území Čech a Moravy potažmo Slezska dále diferenciovalo, a tak se můžeme setkat s městkým právem pražským, brněnským, jihlavským, opavským, olomouckým apod. Přičemž i když města přijala městské právo jiného města, docházelo postupem času k úpravám a doplnění, resp. k přikloněním se v některých prvcích právu jiného okruhu. Docházelo i v případě potřeby k vlastnímu dotváření práva a výjimečně i k přestoupení k jinému městskému právu (což se týkalo třeba Kolína) (17). Jinými slovy například v Brně bylo jiné městské právo než třeba v Olomouci. Rovněž tak v případě právních vztahů na vesnici existovaly rozdíly dle různých panství. A těch bylo opravdu hodně, jak dokládá množství hradů, hrádků a tvrzí (ne ovšem každý z těchto opevněných bodů byl centrem panství, ale i tak jich bylo poměrně hodně) (18). Pokud si tedy uvědomíme, jak tehdejší situace vypadala stran stěhování řadových lidí a kolik bylo v Čechách, na Moravě (Slezsku) různých jurisdikcí (města a panství), lze v podstatě danou situaci docela dobře popsat jako polycentrický decentralizovaný právní systém (historik Dušan Třeštík, o Českých zemích středověku tvrdil, že zde byla regulovaná anarchie.).


Poznámky:

(1) MEZNÍK, J. Lucemburská Morava: 1310-1423. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, str. 348-349.
(2) Tamtéž, str. 349-350.
(3) Tamtéž, str. 351.
(4) Tamtéž, str. 352.
(5) Tamtéž, str. 353. Za husitské revoluce proběhly zřejmě jen útoky poddaných proti některé církevní vrchnosti, ale v tomto případě nešlo o protiklady vrchnost-poddaný, ale především protiklady související se střetem husitů s církví.
(6) NODL, M. Středověk v nás. Praha: Argo 2015, str. 22.
(7) VONDRUŠKOVÁ, Al. a VONDRUŠKA, Vl. Průvodce českou historií: Vesnice. Praha: Vyšehrad 2014, str. 14.
(8) NODL, M. Středověk v nás. Praha: Argo 2015, str. 120.
(9) Tamtéž, str. 122.
(10) Tamtéž, str. 122-123.
(11) Tamtéž, str. 123 a 128.
(12) Tamtéž, str. 134.
(13) Tamtéž, str. 136.
(14) Anarchokapitalistické právo: http://www.bawerk.eu/clanky/texty-jinych-autoru/anarchokapitalisticke-pravo.html.
(15) ANTONÍN, R. České země za posledních Přemyslovců: I. díl (1192-1253): Cestou proměny společnosti k vrcholně středověké monarchii. Praha: Nakladatelství Libri 2012, str. 344.
(16) Tamtéž, str. 351.
(17) Česká wikipedie, heslo „Městské právo“.
(18) Viz DURDÍK, T. Ilustrovaná encyklopedie českých hradů. Praha: Libri 2009. A PLAČEK, M. Ilustrovaná encyklopedie moravských hradů, hrádků a tvrzí. 2. vyd. Praha: Libri 2007 nebo KOUŘIL, P. aj. Hrady českého Slezska. Brno: Archeologický ústav AV ČR, 2000.