Stránky Ludwiga von Misese Morava a Čechy

Sociální demokraté umístili na vrchol svého stranického programu požadavek socializace výrobních faktorů. Toto by mělo být jasně a bez dvojsmyslů lidmi interpretováno, jako nucené vyvlastnění výrobních faktorů státem a následné vládní řízení všech oborů ekonomické aktivity. Ale sociální demokraté důrazně tvrdili, že takto nebyl jejich základní požadavek vůbec myšlen. Znárodnění a socializace, tvrdili tito, byly dvě zcela odlišné věci. Opatření ke znárodnění a municipializaci různých továren a podnikání, které Německá říše a její členské země zvažovaly od 80. let 19. století jako základní část jejich socio-ekonomických politik, nebyla, tvrdí, ani socializací ani prvním krokem k ní. Tyto opatření byla naopak výsledkem kapitalistické politiky extrémně zhoubné pro zájmy pracujících. Nepříznivá zkušenost se znárodněním a munipicializací koncernů, tak neměla žádný vztah k socialistickému požadavku na socializaci. Nicméně marxisté nevysvětlili, co socializace opravdu znamená a jak se liší od znárodnění. Udělali jen několik neohrabaných pokusů, ale velmi brzy se z diskusí o tomto nepříjemném problému stáhli. Předmět byl tabuizován. Žádný slušný Němec nebyl tak neuvážený, aby porušil tento zákaz vznesením dotazu.

V roce 2013 historik a spisovatel Thomas Fleming, autor více než padesáti knih včetně životopisů George Washingtona a Benjamina Franklina a historie dvou světových válek, učinil příspěvek k Americké občanské válce ve své knize „A Disease in the Public Mind: A New Understanding of Why We Fought the Civil War.“ Druh „nemoci veřejného mínění“, o kterém Fleming hovoří se zdá, že zahájí druhou vlnu, které se mnozí obávají jako toho, co zahájí druhou občanskou válku.

Stát je teritoriální monopolní donucující - agentura, která se může zabývat trvalým, institucializovaným porušováním  práva na soukromé vlastnictví a vykořisťováním - ve formě vyvlastňování, zdanění a regulování - vlastníků soukromého majetku. Pokud nepředpokládáme nic jiného než vlastní zájem části vládních činitelů, pak u všech států (vlád) můžeme očekávat, že využijí tento monopol, a dají tak najevo směřování směrem k nárůstu vykořisťování. Na jednu stranu to znamená vzrůstající domácí vykořisťování (a vnitřní zdanění). Na druhou stranu, a tento aspekt bude zvláště předmětem zájmu v následujícím textu, to znamená územní expanzi. Státy se chtějí vždy pokoušet zvětšovat své vykořisťování a daňovou základnu. Tím, že tak dělají, nicméně přicházejí do konfliktu s jinými soutěžícími státy. Soutěž mezi státy jakožto územními monopoly na donucení je ze své samotné nátury eliminující soutěží. Tj. může zde být jen jeden monopolista na exploataci a zdanění v jakékoliv dané oblasti; tak, od soutěže mezi různými státy můžeme očekávat podporování tendence směrem k rostoucí politické centralizaci a konečně k jednomu světovému státu. 

Vezmeme-li Rothbardovu zakladatelskou práci, kterou udělal při rozvíjení a šíření libertriánské teorie, je zajímavé si povšimnout, jak je přinejlepším ignorován a v horším případě opovrhován v širším libertariánském hnutí. Co je zajímavější, je to, že Rothbard schytává kule ze všech stran - mnoha způsoby, jednu věc, kterou má mnoho libertariánů hlavního proudu a libertinských libertariánů dohromady společnou, je to, že pohrdají Rothbardem. Proč tomu tak je? 

Stát je teritoriální monopolní donucující - agentura, která se může zabývat trvalým, institucializovaným porušováním  práva na soukromé vlastnictví a vykořisťováním - ve formě vyvlastňování, zdanění a regulování - vlastníků soukromého majetku. Pokud nepředpokládáme nic jiného než vlastní zájem části vládních činitelů, pak u všech států (vlád) můžeme očekávat, že využijí tento monopol, a dají tak najevo směřování směrem k nárůstu vykořisťování. Na jednu stranu to znamená vzrůstající domácí vykořisťování (a vnitřní zdanění). Na druhou stranu, a tento aspekt bude zvláště předmětem zájmu v následujícím textu, to znamená územní expanzi. Státy se chtějí vždy pokoušet zvětšovat své vykořisťování a daňovou základnu. Tím, že tak dělají, nicméně přicházejí do konfliktu s jinými soutěžícími státy. Soutěž mezi státy jakožto územními monopoly na donucení je ze své samotné nátury eliminující soutěží. Tj. může zde být jen jeden monopolista na exploataci a zdanění v jakékoliv dané oblasti; tak, od soutěže mezi různými státy můžeme očekávat podporování tendence směrem k rostoucí politické centralizaci a konečně k jednomu světovému státu. 

Stát je teritoriální monopolní donucující - agentura, která se může zabývat trvalým, institucializovaným porušováním  práva na soukromé vlastnictví a vykořisťováním - ve formě vyvlastňování, zdanění a regulování - vlastníků soukromého majetku. Pokud nepředpokládáme nic jiného než vlastní zájem části vládních činitelů, pak u všech států (vlád) můžeme očekávat, že využijí tento monopol, a dají tak najevo směřování směrem k nárůstu vykořisťování. Na jednu stranu to znamená vzrůstající domácí vykořisťování (a vnitřní zdanění). Na druhou stranu, a tento aspekt bude zvláště předmětem zájmu v následujícím textu, to znamená územní expanzi. Státy se chtějí vždy pokoušet zvětšovat své vykořisťování a daňovou základnu. Tím, že tak dělají, nicméně přicházejí do konfliktu s jinými soutěžícími státy. Soutěž mezi státy jakožto územními monopoly na donucení je ze své samotné nátury eliminující soutěží. Tj. může zde být jen jeden monopolista na exploataci a zdanění v jakékoliv dané oblasti; tak, od soutěže mezi různými státy můžeme očekávat podporování tendence směrem k rostoucí politické centralizaci a konečně k jednomu světovému státu. 

Rozdílem je, že všechny ekonomické jevy závisí na hodnotách, volbě a jednání zúčastněných jednotlivců. Ekonomové hlavního proudu tvrdí, jako by jedna ekonomická proměnná — řekněme cenová hladina — měla přímý vliv na druhou — jako je agregovaná poptávka. Ve skutečnosti, zde není žádná taková věc jako cenová „hladina“, ale miliony specifických cen, každá fluktuuje proti jiným. Rozdílné ceny budou ovlivňovat rozhodnutí různých jednotlivců různými způsoby, v závislosti na jejich specifických osobních potřebách a vyhlídce, a jak tito hodnotí možnosti nabídky v daném čase a místě. Není zde na tomto nic mechanického: ekonomie tak nemůže být nikdy o předvídatelných statistických vazbách mezi věcmi.

Brazilcům bylo řečeno, že způsobem jak snížit chudobu a omezit sociální nerovnosti, je zvětšování role vlády v ekonomice skrze expanzi veřejných služeb a veřejných prací. A voliči tomu uvěřili. Sociální demokraté byli zvoleni s nadějí, že by mohli přinést více prosperující a rovnostářskou společnost. Ale potom věci nešly tak, jak bylo plánováno. Operace Car Wash, hlavní celonárodní antikorupční operace provedená federální policií, odkryla šokující schéma nelegálních plateb zahrnující významné politiky a představitele velkého byznysu. Korupce dosáhla miliard dolarů v úplatcích placených déle než jednu dekádu. Jak se ukázalo, daleko od zajištění slibovaného sociálně-ekonomického pokroku, sociálně demokratická vláda vytvořila prostor pro Leviatána, který byl jako Robin Hood naruby: vládní představitelé brali chudým a dávali bohatým.

Ve světě politiky a ideologie jsou nám často presentovány jen dvě alternativy, a potom jsme nabádáni k tomu, abychom si vybrali v rámci zadaného rámce. Ve 30. letech 20. století nám bylo levičáky řečeno, že si musíme vybrat mezi komunismem a fašismem: že zde byly před námi jen tyto dvě alternativy. Nyní ve světě současné americké ekonomie se předpokládá, že si vybereme mezi "svobodným trhem" Monetaristů a Keynesiánců; předpokládá se, že budeme přisuzovat velký význam přesnému množství, o které by měla federální vláda rozšiřovat peněžní nabídku anebo přesné úrovni federálního deficitu. Téměř zapomenuta je třetí cesta, daleko nad malichernými hádkami nad monetárně/fiskálním "mixem" vládní politiky. Téměř nikým zvažovaná třetí alternativa: vymýcení jakéhokoliv vládního vlivu nebo kontroly vůbec nad nabídkou peněz anebo vskutku nad jakoukoliv částí a všemi částmi ekonomického systému. Zde je přehlížená cesta RYZÍHO svobodného trhu: cesta, která byla ozařována, a za kterou bojoval celý svůj život jeden osamělý, bojovný, vynikající a oslnivě tvůrčí ekonom: Ludwig von Mises. Není žádným přeháněním říci, že jestliže se svět vůbec, kdy dostane ze svého bahna etatismu, nebo opravdu jestliže se ekonomická profese kdy vrátí k dobré a správně rozvíjené ekonomické analýze, obé bude muset opustit svoji současnou bažinu a přemístit se k výrazným základům, které pro nás vytvořil Ludwig von Mises.

Ve světě politiky a ideologie jsou nám často presentovány jen dvě alternativy, a potom jsme nabádáni k tomu, abychom si vybrali v rámci zadaného rámce. Ve 30. letech 20. století nám bylo levičáky řečeno, že si musíme vybrat mezi komunismem a fašismem: že zde byly před námi jen tyto dvě alternativy. Nyní ve světě současné americké ekonomie se předpokládá, že si vybereme mezi "svobodným trhem" Monetaristů a Keynesiánců; předpokládá se, že budeme přisuzovat velký význam přesnému množství, o které by měla federální vláda rozšiřovat peněžní nabídku anebo přesné úrovni federálního deficitu. Téměř zapomenuta je třetí cesta, daleko nad malichernými hádkami nad monetárně/fiskálním "mixem" vládní politiky. Téměř nikým zvažovaná třetí alternativa: vymýcení jakéhokoliv vládního vlivu nebo kontroly vůbec nad nabídkou peněz anebo vskutku nad jakoukoliv částí a všemi částmi ekonomického systému. Zde je přehlížená cesta RYZÍHO svobodného trhu: cesta, která byla ozařována, a za kterou bojoval celý svůj život jeden osamělý, bojovný, vynikající a oslnivě tvůrčí ekonom: Ludwig von Mises. Není žádným přeháněním říci, že jestliže se svět vůbec, kdy dostane ze svého bahna etatismu, nebo opravdu jestliže se ekonomická profese kdy vrátí k dobré a správně rozvíjené ekonomické analýze, obé bude muset opustit svoji současnou bažinu a přemístit se k výrazným základům, které pro nás vytvořil Ludwig von Mises.