Institut Eugena von Böhm-Bawerka

V dřívějších dobách se na nezaměstnanost hledělo jako na něco, za co si může člověk sám a bralo se to jako morální selhání člověka. Tento pohled byť možná často pravdivý přehlížel fakt, že v dobách hospodářských krizí vyvolaných frakčním bankovnictvím, se dočasně ocitne bez práce nedobrovolně zpravidla řada lidí. Rovněž tak tento názor nebral v potaz to, že potřeby lidí nejsou konstantní, ale proměňují se a na to musí reagovat i výroba a tedy i struktura zaměstnanosti. To znamená, že i lidé, kteří chtějí pracovat, se občas musí bez práce ocitnout, protože je třeba opustit upadající odvětví, jejichž výrobky už spotřebitele neuspokojují a přesunout se do odvětví, které uspokojují potřeby spotřebitelů lépe. Použijeme-li historický případ, tak zaměstnanci museli opustiti výrobu povozů, klobouků a paruk a přejít do výroby lokomotiv, automobilů, ledniček, splachovacích záchodů, riflí atd. Takováto nezaměstnanost (ve standartním ekonomickém slovníku zvaná frikční) je pro hospodářství zcela nezbytná. A to bez ohledu na to, zda je zaměstnanec propuštěn anebo odešel dobrovolně. Dnes je však v pohledu na nezaměstnanost situace často opačná a řada lidí považuje nezaměstnanost za nedobrovolnou anebo převážně nedobrovolnou. Na nezaměstnanost se hledí často jako na selhání společnosti a společnost je volána k odpovědnosti. Avšak ve skutečnosti jde mnohdy o nezaměstnanost dobrovolnou. Někteří lidé pracovat buď nechtějí anebo v lepším případě pracují na černo, aby nemuseli platit daně a zároveň mohli pobírat dávky. O tom jsou následující vybrané zprávy, které jsem během pár let nasbíral (aniž bych je ovšem nějak zvláště aktivně vyhledával), a které dobrovolnou nezaměstnanost dobře ilustrují.

V dřívějších dobách se na nezaměstnanost hledělo jako na něco, za co si může člověk sám a bralo se to jako morální selhání člověka. Tento pohled byť možná často pravdivý přehlížel fakt, že v dobách hospodářských krizí vyvolaných frakčním bankovnictvím, se dočasně ocitne bez práce nedobrovolně zpravidla řada lidí. Rovněž tak tento názor nebral v potaz to, že potřeby lidí nejsou konstantní, ale proměňují se a na to musí reagovat i výroba a tedy i struktura zaměstnanosti. To znamená, že i lidé, kteří chtějí pracovat, se občas musí bez práce ocitnout, protože je třeba opustit upadající odvětví, jejichž výrobky už spotřebitele neuspokojují a přesunout se do odvětví, které uspokojují potřeby spotřebitelů lépe. Použijeme-li historický případ, tak zaměstnanci museli opustiti výrobu povozů, klobouků a paruk a přejít do výroby lokomotiv, automobilů, ledniček, splachovacích záchodů, riflí atd. Takováto nezaměstnanost (ve standartním ekonomickém slovníku zvaná frikční) je pro hospodářství zcela nezbytná. A to bez ohledu na to, zda je zaměstnanec propuštěn anebo odešel dobrovolně. Dnes je však v pohledu na nezaměstnanost situace často opačná a řada lidí považuje nezaměstnanost za nedobrovolnou anebo převážně nedobrovolnou. Na nezaměstnanost se hledí často jako na selhání společnosti a společnost je volána k odpovědnosti. Avšak ve skutečnosti jde mnohdy o nezaměstnanost dobrovolnou. Někteří lidé pracovat buď nechtějí anebo v lepším případě pracují na černo, aby nemuseli platit daně a zároveň mohli pobírat dávky. O tom jsou následující vybrané zprávy, které jsem během pár let nasbíral (aniž bych je ovšem nějak zvláště aktivně vyhledával), a které dobrovolnou nezaměstnanost dobře ilustrují.

Za jednu z hlavních příčin současné finanční krize jsou považovány nekryté papírové peníze. Jejich hodnota je založena na pouhé důvěře, že za ně člověk dostane potřebné zboží a služby. Navíc tato forma peněz umožňuje centrálním bankám libovolně měnit množství peněz v oběhu. A to zejména vytvářet inflaci, která nejen představuje formu zdanění, ale vede i ke změnám ve struktuře výroby a hospodářskému cyklu (blíže viz. Mises-Hayekova teorie hospodářského cyklu).

Ochrana ohrožených zvířecích druhů je oblastí, kde většina ekonomů tvrdí, že zde existuje tržní selhání. Kvůli tomu se většina lidí domnívá, že tato služba může být zajištěna pouze skrze vládní zásahy. Všude na světě vlády zkoušely různé metody, aby toto zajistily. Mezi nejpopulárnější metody patří vytváření národních parků nebo rezervací pro zvířata a ochrana zvířat před lovem a odchytem pomocí práva. V roce 1966 Spojené státy podepsaly "Zákon na ochranu ohrožených druhů", který uváděl 78 různých druhů, které by měly být chráněny. Od té doby se jen dva z těchto druhů opět početně vzmohli a tři vymřeli.

Posledním sirotčím spolkem, kterým se tu budeme zabývat je "Dělnický sirotčí spolek 'Svornost'" (v pramenech též Svornosť). V tomto případě nešlo o klasický sirotčí spolek, ale šlo o podpůrný dělnický spolek, který mimo jiné poskytoval spíše jako doplněk sirotkům po dělnicích podporu. Spolek měl vzniknout roku 1923 nebo před tímto rokem.

Třetím sirotčím spolkem, kterým se budeme zabývat, je Sirotčí spolek pro Židenice. Tento spolek existoval v letech 1911 až 1920. Židenice byly samostatnou obcí, která se roku 1919 stala součástí města Brna.

Socialisté trvají na tom, že válka je jedním z mnoha zel kapitalismu. V nastávajícím ráji socialismu, tvrdí, nebudou více války. Samozřejmě mezi námi a touto mírovou utopií, budou ještě vybojovány nějaké občanské války. Ale s nevyhnutelným triumfem komunismu všechny konflikty zmizí.

Náš oblíbený sociolog Jan Keller si ve své knize "Abeceda prosperity" v hesle "Neviditelná ruka" vzal na paškál tzv. neviditelnou ruku trhu.

Tak jako jiní socialističtí myslitelé i sociolog profesor Jan Keller neuznává příliš potřeby jiných lidí. Potřebu například důležitých vitamínů lze dle něj například uspokojit bramborami a jablky.

Dalším sirotčím spolkem, kterým se zde budeme zabývat, je sirotčí spolek kombinovaný s úsporným spolkem se sídlem v Řečkovicích v době první republiky. Doba první republiky byla dobou rozkvětu četných spolků, byť staré mocnářství na tom v tomto ohledu nebylo také vůbec špatně. Dnes se zdá bohatý spolkový život tehdejší doby něčím už značně vzdáleným a neobvyklým, tehdy šlo však o docela všední věc.

Ve veřejně vlastněném časopise "Fórum sociální politiky" číslo 3, z roku 2016 (ročník 10) vyšel článek na téma "Sociální situace v Česku pohledem zprávy Caritas Cares". Mimo jiné se zde píše, že výzkum názorů sociálních pracovníků, přinesl i tuto zprávu: "50 % sociálních pracovníků, kteří se podíleli na výše zmíněném průzkumu Charity ČR, označilo chudobu pracujících jako jeden z nejobávanějších problémů týkajících se chudoby a sociálního vyloučení v České republice. Podle jejich názoru český pracovní trh postrádá dostatek kvalitních pracovních příležitostí. To se odráží na platech, které nedokáží pokrýt základní potřeby (např. ubytování), i v nespravedlivých pracovních podmínkách, které nutí lidi k neplacené práci přesčas. Běžně se finančně podhodnocené pracovní pozice vyskytují např. v sociálních službách a školství. Ve výrobním sektoru drží zaměstnavatelé nízké mzdy pod tlakem vyhrůžek, že přesunou výrobu do zemí s nižšími výrobními náklady." [1]. Zdá se, jakoby za problém relativní chudoby pracujících mohli zaměstnavatelé, kteří nenabízí dostatek kvalitních pracovních příležitostí a nabízejí podhodnocené pracovní pozice. Ale věc tak jednoduchá není.

Prvním sirotčím spolkem, kterým se budeme zabývat, je Sirotčí spolek v Husovicích. Husovice byly dříve samostatné město, které je dnes součástí Brna. Spolek působil v letech 1911 až 1920, kdy byl vymazán z katastru spolků.

Možná jste již četli podobné názory: „Vždyť komunisté zavraždili Horákovou, Slánského a další, řeknou mnozí. Je tento režim humánnější, když nevraždí lidi přímo? Kolik životů mají na svědomí exekutoři, právníci, tuneláři a jiné hyeny? ... Ve svém okolí znám jeden případ člověka po padesátce, kterého propustili z práce. Novou si v této době, posedlé kultem mládí a dravosti, nenašel a spáchal sebevraždu. Měl ženu a dítě, byl dobrý člověk, jediná jeho chyba byla, že neobstál v surovém darwinismu dnešního kapitalismu.“. Zajímavé, že. Pojďme se nyní spolu podívat, jaký byl vlastně vývoj sebevražd před revolucí a po revoluci.

Tento díl je také záverečnou částí série "Za komunistů bylo lépe?".

Původní série článků "U rudého snědeného krámu" (vyšlo původně na www.mises.cz), z které byla extrahována notně zkrácená verze v podobě série článků "Za komunistů bylo lépe?". Vzhledem ke značné rozsáhlosti této série jsem ji rozčlenil na menší úseky. Tuto sérii jistě není nutné číst celou, stačí se tu a tam občas začíst a nahlédnout do časů minulých. Tato série článků je zde na webu dostupná celá v jednom pdf dokumentu.

Původní série článků "U rudého snědeného krámu" (vyšlo původně na www.mises.cz), z které byla extrahována notně zkrácená verze v podobě série článků "Za komunistů bylo lépe?". Vzhledem ke značné rozsáhlosti této série jsem ji rozčlenil na menší úseky. Tuto sérii jistě není nutné číst celou, stačí se tu a tam občas začíst a nahlédnout do časů minulých. Tato série článků je zde na webu dostupná celá v jednom pdf dokumentu.