Institut Eugena von Böhm-Bawerka

Kniha profesora R. A. Epsteina "Právo, ekonomie a politika" je již několikátou knihou na téma právo a ekonomie (Law and Economics), která se objevila v češtině. Tato kniha je složena ze šesti statí, z nichž jednu si nyní přiblížíme. Profesor Epstein je stoupencem klasického liberalismu, jeho výklad se opírá především o pečlivou logickou deduktivní metodu.

Proč Malcom X? Proč ten překvapivý vztek, prosycený baseballovými čepicemi s Xky za muže zavražděného téměř před třiceti lety? Částečně je to švindl medií, shromážděný okolo hagiografického filmu natočeném našim politicky nejkorektnějším filmovým ředitelem, černou divizí. Vážněji, nostalgie pro Malcolma je částí permanentního amerického jakobínského projektu oslav, v kterém jsou nové politicky korektní narozeniny a výročí vyhrabány a povinně slaveny (Den země, Týden země, Den "doktora" Martina Luthera Kinga atd.), zatímco další jsou celkem vzato přehlíženy anebo odhozeny (Washingtonovy narozeniny, Den Kryštofa Kolumba - promiňte tento výraz). Abych parafrázoval Lyndona B. Johnsona, chop se kontroly nad národními oslavami a srdce a mysli lidí budou následovat.

V podstatě s tím, co se píše ve zde zveřejněném článku M. Štěpaníka (23. VIII. 2017), souhlasím, viděl bych to osobně jako třetí nejlepší řešení. Já sám jsem osobně za existence státu navrhl řešení trochu jiné (dle mého druhé nejlepší řešení po čistě libertariánském řešení, i když možná dnes o něco méně pravděpodobnější): decentralizaci o rozhodování o přijmutí uprchlíků na úrovni obcí / čtvrtí.

Někteří libertariáni jsou „užitečnými idioty“ pro kulturní marxisty. Ve spoustě oblastech už to je vidět tak, že se vytvořila kategorie left-libertarians, možná se brzy vytvoří i left-anarchocapitalists. A jsou militantně proti konzervativním libertariánům jako Rothbard anebo Hoppe. Podstatné je to „militantně proti“, nesouhlasit spolu můžeme bez emocí vždy.

A kdo by zachraňoval lidi v nouzi na moři, kdyby nebylo státu a jeho donucení? Tak se může ptát mnoho lidí. Nu, třeba skoro nikdo, pokud by existovaly urgentnější věci, které lidé potřebují. Anebo v bohatším světě by šlo použít nějaký druh pojištění, zájem platit by mohli projevit provozovatelé lodí, hotelů u pláží atd. Anebo to lze dělat formou charity. A právě poslední způsob dodnes funguje ve Spojeném království a Irsku. Nevěříte? Tak tedy několik faktů.

Žádný stát, který svými kompetencemi přesahuje rámec minimálního státu, nelze ospravedlnit. Neschází ideji nebo ideálu minimálního státu veškerý lesk? Může zvýšit tep srdce nebo nadchnout lidi k boji nebo oběti? Stavěl by někdo pod její vlajkou barikády? Ve srovnání s nadějemi a sny utopických teoretiků a v protikladu k nim se zdá být neduživý a bezmocný. Ať již jsou jeho přednosti jakékoliv, zdá se více méně jasné, že minimální stát není žádná utopie. Mělo by se očekávat, že prozkoumání utopické teorie by muselo být víc než dostatečné, aby se ukázaly chyby a nedostatky minimálního státu jakožto finálního bodu filosofie politiky. Takový výzkum by mohl být sám o sobě i zajímavý. Podívejme se proto, kam vede utopická teorie.

Nehorázné levičácké pokrytectví se vždycky objeví, když někdo kritizuje literaturu anebo umění z perspektivy tradičních hodnot. Posměšné úšklebky: neví, že je to jen beletrie? Jako by umění, beletrie, filmy neměly žádnou roli ve formování postojů a hodnot těch, co takovouto kulturu nasávají!

Ale jak získáme nazpět média? Nebo spíše, jak zajistíme srovnatelnou úroveň v této životně důležité bitvě idejí? Mnoha způsoby, z jednoduchého čtení anebo poslouchání vědeckých studií, víme, že média, speciálně respektovaná média, respektovaný tisk a národní televize jsou v drtivé převaze levičácké, co se týká ideologie. A víme také, že média jsou po dlouhý čas zaujata proti konzervativcům a libertariánům a favorizují levičáky.

Socialistické elity si byly jisté, že jejich monstrózní očerňující kampaň zlikviduje Pata Buchanana navždy, ale on byl zpět v hlavním vysílacím čase v pondělní noci, a nejen to: vyrazil na jevišti a svým hlasem proti celé konvenci: pozvedající korouhev kulturní války, korouhev Navrácení naší kultury.

Pod kouzlem špatně zařazené analogie z darwinovské teorie si analytikové po více než století rádi představovali změnu jako nezbytně postupnou, nepatrnou a počítanou na doby ledové. Idea jakéhokoliv druhu radikální či „revoluční“ společenské změny se stala mezi intelektuály a společenskými vědci nemoderní. Politické a kulturní revoluce dvacátého století tuto perspektivu pozměnily a pozorovatelé jsou nyní více než ochotní vzít v úvahu náhlé revoluční změny.

Ano, ano vy prohnilí pokrytečtí socialisté, je to kulturní válka! Je to samozřejmě typické pro naši socialistickou "intelektuální" a mediální elitu: po osedlání a uzmutí naší kultury, po 20 předchozích letech (přinejmenším!) jejich kulturního dobývání USA, postupujícího bez odporu, po zakončení jejich úspěšného Gramsciho "dlouhého pochodu našimi institucemi", byli socialisté připraveni usednout a nakládat s námi jako s dobytou provincií. Když náhle se někteří z nás obklíčených měšťáků začali bránit - dáni dohromady samozřejmě řečí Pata Buchanana před Republikánským národním shromážděním.

Statky poskytované veřejným sektorem jsou statky, u nichž není možné ověřit, zda je skutečně lidé chtějí. Přesněji zda je chtějí ve srovnání s jinými statky. Veřejné statky jsou totiž financovány zcela anebo částečně nedobrovolný zabavením části prostředků některým lidem. Přičemž o vynaložení těchto prostředků na nákup tzv. veřejných statků (těmi může být cokoliv) rozhoduje buď nějaká politická zájmová skupina či skupiny anebo v případě referenda nějaká menšina, která vyhraje volby. Na základě toho se však dá určit jen to, že nějací politici, úředníci anebo nějací voliči daný veřejný statek chtějí za předpokladu, že náklady na jeho poskytování budou přeneseny zcela nebo částečně na jiné. Pokud by však měli sami nést celé náklady na tento statek, nebudou ho tolik poptávat. Obecně platí, že vyšší cena statku povede k nižší poptávce po něm. Vidíme-li tedy někde plný veřejně provozovaný autobus nebo plné veřejné divadlo, ještě to nic o jejich potřebnosti neříká. Kdyby cestující a diváci měli plně uhradit náklady na provoz tohoto autobusu anebo divadla, tak by byl autobus anebo divadlo třeba plné jen ze třetiny.

V lednovém čísle (ročník 2012) časopisu Dějiny a současnost publikovala historička Ivana Čornejová článek o veřejném financování vědy v České republice ("Jak se věda vyplácí aneb Jak se platí za vědu"). Článek se zaměřuje především na kritiku způsobu rozhodování o veřejném financování vědy. Probírá však i konkurenci a zneužívání financí na vědu.

Sem tam lze narazit na názor, že v Brně již je spousta obchodů, supermarketů, hypermarketů, obchodních pasáží atd. A i proto je už třeba některým stavbám nových obchodů bráněno, a tyto se nerealizují anebo se budou realizovat později (Kaufland v Bystrci či Aupark u Zvonařky). Jedním z argumentů, který se používá, je ten, že v Brně připadá na obyvatele větší plocha obchodů, než jinde ve velkých městech v republice.

Otázka potratu je mnohem složitější. Protože odpůrci potratů považují potrat za vraždu lidské bytosti, vyražení dveří od ložnice kvůli zabránění vraždy by tak nebylo žádným proti libertariánským postojem. A navíc by to bylo zřetelně ve velmi rozdílně kategorii oproti policejnímu vynucení zákonů proti sexuálním aktivitám. Ale i tak je zde pozoruhodný prostor pro spojenectví mezi libertariány pro svobodu volby a náboženskou pravicí pro život. Na prvním místě, jak jsem napsal o libertariánském republikánském kandidátovi do kongresu Henry Butlerovi, jeho postoj pro svobodu volby ho neochraňuje před očerňováním ze strany davů obhajujících potraty, protože on oponuje tomu, aby daňoví poplatníci hradili potraty jiným, ne jen proto, že my jsme proti tomu, aby všichni plátci daní hradili lékařskou péči, ale také protože je zvláště obludné nutit ty, co se hnusí potratů jako vraždy, aby platili takovéto vraždy.