Jdi na obsah Jdi na menu
 


29. 6. 2021

Zase ta kultura!

[Autor T. Macháček]

 

Podnětem k napsání tohoto článku byl exekutivní příkaz podepsaný prezidentem Trumpem, měsíc před demokratickým pučem. Tento exekutivní příkaz byl překřtěn na "Make Federal Buildings Beautiful Again".


Nehodlám se zde věnovat problematice exekutivních příkazů. Spíše hodlám reagovat na vývoj architektury a odezvu na onen příkaz.


Já jsem asi ten poslední člověk, který by horoval za nové státní budovy. Spíše je zajímavé, že když už se staví (a nemusí!), tak se stát, kromě loupení zdrojů na jejich stavbu a vymýšlení dalších tyranských opatření, která v těch budovách budou vymýšlena, vyžívá v tom, aby byli nebozí nevolníci týráni ještě po stránce estetické.


Jako i v jiných oblastech západní kultury i v architektuře dochází k dlouhodobému a stále pokračujícímu úpadku. Co se amerických federálních budov týká, jak jinak nazvat přerod od tohoto…

 

courtbuilding.jpg

 

…k tomuto?

 

sanfranthommayne.jpg

 

Jo, tato federální budova (San Francisco) je prostě ošklivá. Dobré hodnocení má akorát od pozérských architektů, pro které nejsou univerzální standardy krásy dost dobré. A i když můžeme klidně připustit, že masy se obecně zrovna nevyznačují vytříbeným vkusem, tak průzkum z roku 2007 mezi místními obyvateli prokázal, že většina ji považuje za jednu z nejošklivějších staveb ve městě. Jak se to stalo, že odborníci a elita plodí samoúčelné úchylárny

 

49491332011_1721fc81c2_o.jpg

 

a laická veřejnost, řídící se svým instinktem, má lepší ponětí o kráse?

Ještě se k tomu dostanu, ale nejprve dokončeme toto.


Jeden by řekl, že vyvolená kasta kněží (byrokraté) bude své náboženství (etátismus) chtít hlásat z impozantních budov, ale zdá se, že hnusné myšlenky plodí hnusné budovy.


Kdyby snad někoho napadlo, že Le Corbusierovi pohrobci, brutalisté, dekonstruktivisté a podobná chamraď, jsou vlastně vyčůraní libertariáni, kteří mají v plánu vyvolat u státních zaměstnanců trudomyslnost až sebevražedné nálady, protože chodit pětkrát týdně (ech...tak možná třikrát?) do takového hnusu, to je fakt na mašli, tak vás musím zklamat. Zmíněné styly (a nejsou jediné) jsou takový architektonický socialismus. Takový hnusný umaštěný funkcionář ROH s dekou na hlavě, stojící vedle Jamese Bonda.

 

qrcju93ewrjt7xusvgpnbz-650-80.jpg

The Who křtí jeden ze skvostů brutalismu.

 

Klidně můžeme připustit, že sám Donald Trump není zrovna apoštolem dobrého vkusu. Svým exekutivním ovšem příkazem narušil progresivistický pochod ke světlým zítřkům a upřednostnil zpátečnické styly jako neoklasicismus a španělskou koloniální architekturu (s ohledem na místní historii). To se zkrátka neodpouští, jak už nám frikulínští architekti připomněli.


V civilizovanějších dobách bylo obvyklé, aby umělci všeho druhu usilovali o krásu a pravdu. Proto měly v minulosti i vládní budovy docela slušnou úroveň. Režimní figurky však zajímá především moc a pocit nadřazenosti nad nevolníky.

 

capitol_building-_des_moines-_iowa.jpg

Jakkoliv nejsem fanouškem vládních budov, tak musím říct, že např. budova iowského Kapitolu (novorenesanční styl) ve městě Des Moines vypadá civilizovaně.

 

pentagram.jpg

Oproti tomu známý Pentagram (sic!) vypadá vskutku jako sídlo okupační správy, jež má nahánět strach a šířit pocit podrobenosti.

 

Reakce na Trumpův exekutivní příkaz mi trochu připomněly to haló okolo Kaplického ,,chrchlu“, kdy se havlistická galérka, včele se svým guru sv. Hejvlem, poplácávala po zádech, gratulovala si k vlastní výjimečnosti a zároveň se pohoršovala nad tím, jak si ten sprostý reakcionářský póvl může dovolit nesouhlasit a mistrovo dílo hanět.


Ponechám na čtenářích, aby zhodnotili, co vypadá jako dílo civilizace v rozkvětu, a co je dílem zparchantělé lůzy a má obecně vizáž něčeho, co ukáplo Sfinze z nosu.

 

02543647.jpeg

 

7ef257f2-3081-477d-b20b-4f7ef0e00a53.jpg

(Cyrani z Bolleshausu, 18. stol.)

VERSUS

 

07_baloon_denik-630-16x9.jpg

(Kaplický, 21. stol.)

 

No, takže Trumpův příkaz znamená v duchu krok k lepšímu, ale proč prostě neignorovat tu architektonickou torturu po roce 1945?
Bohužel, kulturní úpadek a zparchantění „elit“ se netýká pouze architektury. Stejně jako tam, je třeba vést stejný boj i ve zbytku naší kultury ve jménu starých, buržoazních a aristokratických hodnot proti úpadku a anti-rozumu avantgardy, která se šíří dobře od počátku dvacátého století. Ve skutečnosti je z avant-garde nyní již dlouho garde a je nejvyšší čas, aby se ozvala arriére-garde.

 

Kulturní instinkty střední třídy jsou v jádru zdravé, a to navzdory dlouhodobému vystavení iracionalitě kulturní „elity“. Máme tak v podstatě dvě kultury. Jednak v zásadě zdravou, i když občas dezorientovanou nebo neobratnou, „komerční“ kulturu buržoazie. Jednak arogantní a pokřivenou kulturu intelektuálů. Toto nezdravé rozdělení vzniklo zhruba na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Předtím na Západě převládalo to, co bychom mohli nazvat „klasická kultura“, přičemž vedoucí představitelé výtvarného umění, literatury i hudby byli ze stejného těsta, ačkoliv na vyšší kreativní úrovni, jako populární umělci. Velikost předních umělců – Rembrandt, Mozart, Verdi, Keats atd. – byla s radostí uznávána širokou společností. Tzv. vysoká kultura byla hlubokomyslnější, ale byla též srozumitelná masám a přitom byli výše jmenovaní umělci předními intelektuálními vůdci kulturní scény. Ale zhruba od přelomu století začala elita či inteligence vykazovat iracionální a patologické ideje.


Rozdíly mezi romantismem, klasicismem a jinými variantami zde nejsou důležité. Klíčovým bodem ovšem je, že tento báječný „klasický“ hlavní proud umění a kultury – (přinejmenším co se novověku týká) od renesance přes úžasné baroko k racionalistům osmnáctého a romantikům devatenáctého století – tvoří ušlechtilé dědictví západní kultury civilizace.

 

A toto dědictví se naneštěstí začalo poměrně propadat do hlubin kulturní degenerace, což se projevilo ústupem od melodie a harmonie v hudbě k atonálnímu barbarství, účelu a zápletky ve fikci a literatuře obzvláště, srozumitelnosti v umění. Zkrátka, v klasickém smyslu, se jednalo o úprk od krásy v plném smyslu slova a přijetí ošklivého. Šlo o nahrazení optimismu, smyslu a života, iracionalitou, úpadkem a smrtí.


Aneb, viděli jste, co je dnes považováno za umění? Ty nesmyslné čmáranice, které jen plýtvají barvami a plátnem? Kteří moderní autoři divadelních her dosáhli umu a věhlasu Wildeho či Shawa?


Pouze film držel ještě nějakou dobu vlajku starých hodnot. Snad proto, že se jednalo o relativně novou formu umění, která navíc silně závisí/závisela na masové popularitě. A právě relativně zdravé instinkty veřejnosti držely zparchantělou levicovou inteligenci na uzdě. Nicméně i po desetiletích odporu vrátila „intelektuální“ degenerace úder.

 

A degenerací nemyslím jednoduše pornografii. Ta má vlastní historii a problematiku, avšak nutno dodat, že si alespoň na nic nehraje. A až příliš dlouho slouží jako fackovací panák konzervativců, kteří kvůli ní často přehlíží větší obscénnosti nerozumu a absurdity všech těch Felliniů, Bergmanů, Buňuelů a Godardů.


Jestli něco na filmech nesnáším, tak je to úmyslná nuda, afektovanost a samoúčelný hnus. Hipsterská pakáž odpustí, ale nesnáším obludnosti typu Giulietta a duchové, či Mazací hlava.

 

Ani násilí není samo o sobě špatným prvkem (navzdory čas od času hysterickým reakcím filmových kritiků). Jedná se o legitimní dramatický prvek. To, o co ve skutečnosti s násilím jde, je úhel pohledu v jeho užití. Zcela předvídatelně, Avantgarda nemá problém s násilím, pokud je náhodné a nesmyslné, jako v Mechanickém pomeranči. Ale běda pokud je užito k vykonání spravedlnosti, či při obraně před zločinem. Zkrátka nemohli vystát např. filmy s Drsným Harrym.

 

Zlatou érou filmu jsou bezpochyby třicátá a čtyřicátá léta. Filmy s Carym Grantem a Katherine Hepburnovou, Sever proti Jihu…i později se samozřejmě objevují skvělé filmy, nicméně citelně řidčeji. Připomeňme například skvělou trilogii Kmotr.


I Evropa měla v tomto období skvělou tvorbu. Kupříkladu francouzské filmy Jeana Renoira, či herecká legenda Raimu. Z pozdější tvorby zaujme dvojfilm Tatínkova sláva a Maminčin zámek podle románové předlohy Marcela Pagnola, jakožto dětských vzpomínek na civilizovanější časy.


Britové se zase blýskli tituly jako např. Zmizení staré dámy, či Jak je důležité míti Filipa a některými „bondovkami“ – obzvláště těmi s Seanem Connerym.

 

Řekl jsem to již mnohokrát a ještě mnohokrát to zopakuji – je třeba zastat se našeho skvělého kulturního dědictví a postavit se avantgardnímu barbarství. Je načase vzít si naši kulturu zpět!