Stránky Ludwiga von Misese Morava a Čechy

3. Tržní ekonomika a národní obrana

Dnes je svět rozdělen do dvou táborů. Totalitářské hordy napadají národy, které usilují o zachování tržní ekonomiky a demokracie; usilují o zničení "dekadentní" západní civilizace a o její nahrazení nový řádem. 

Věří se tomu, že útočící agresivní moc přizpůsobuje svůj sociální systém požadavku totální války, že se vzdává tržní ekonomiky ve prospěch socialismu a demokracie ve prospěch diktatury. Jedna zoufalá skupiny říká: „Válka nevyhnutelně vede k socialismu a diktatuře. Když se pokoušíme hájit demokracii a odolat ataku nepřítele, my sami akceptujeme jeho ekonomický řád a politický systém.“ Ve Spojených státech je tento argument hlavní podporou pro isolacionismus. Isolacionisté věří, že svoboda může být zachována tím, že se nepodílíme na válce. Jásajíce, vyjadřují „progresivisté“ podobný názor. Vítají boj proti Hitlerovi, protože jsou přesvědčeni, že válka musí přinést socialismus. Chtějí americkou účast na válce vedoucí k Hitlerově porážce a kvůli zavedení jeho systému ve Spojených státech.

Je to nutně pravda? Musí se národ, který se sám brání proti agresi totalitních zemích, stát sám totalitním? Je stát, který si užívá demokracie a společenského systému tržní ekonomiky, neschopný úspěšně bojovat proti totalitářům a socialistickým nepřátelům? Široce se věří, že zkušenost současné války prokazuje, že socialistický způsob produkce je v lepší pozici sto dodat zbraně a jiný materiál, než je tržní ekonomika. Německá armáda má ohromnou převahu každého typu výzbroje, který bojující armády potřebují. Armády Francie a Britské říše, které mají ve své moci zdroje celého světa, vstupují do konfliktu slabě vyzbrojeny a vybaveny a jsou neschopné překonat tuto inferioritu. Tyto fakta jsou nesporná, ale musíme je interpretovat správně. 

I v čase, kdy nacionální socialisté přišli k moci, byla Německá říše lépe vyzbrojená pro novou válku než angličtí a francouzští odborníci předpokládali. Od roku 1933 říše soustředila všechno své úsilí na přípravu na válku.  Hitler přeměnil říši na armádní tábor. Válečná výroba byla rozšířena až k hranicím možností. Výroba zboží pro soukromou spotřebu byla omezena na minimum. Hitler se otevřeně připravoval na vyhlazovací válku proti Francii a Anglii. Angličané a Francouzi se chovali tak, jako by se jich to netýkalo. 

Během těchto kritických let, které přecházely vypuknutí druhé světové války, byly v Evropě mimo totalitní země jen dvě strany: antikomunistická a antifašistická. To nejsou jména, která jim byla dána jinými nebo jejich odpůrci; strany sami přijaly toto označení. Antifašisté - v Anglii především lejbristická strana, ve Francii hlavně front populaire - používali proti nacionálním socialistům silný jazyk. Ale oponovali každému vylepšení ve výzbroji svých vlastních zemí; v každém návrhu na rozšíření armádních sil, tušili fašismus. Spoléhali na sovětskou armádu, na její sílu, převahu ve výzbroji a nepřemožitelnost, jak se přesvědčovali. Co se jim zdálo nutným bylo spojenectví se Sověty. Ve snaze získat Stalinovu přízeň, tvrdili, bylo nutné sledovat vnitřní politiku uklánění se směrem ke komunismu.

Antikomunisté – angličtí konzervativci a francouzská „pravice“ – viděla Hitlera jakožto Siegfrieda, který by zničil draka komunismu. Následkem toho hledí se sympatickým pohledem na nacionální socialismus. Označovali jako „židovské“ lži ta tvrzení, že Hitler plánoval válku za vyhlazení Francie a Britské říše a aspiroval na kompletní ovládnutí Evropy.

Výsledkem této politiky bylo to, že Anglie a Francie spadly do války nepřipraveny. Ale ještě pořád nebylo příliš pozdě k nápravě tohoto opomenutí. Osm měsíců, které uplynuly od vypuknutí války a německé ofenzivy v květnu 1940 by mělo dostačovat na zajištění výzbroje pro spojenecké síly, které by mohly umožnit úspěšnou obranu francouzské východní fronty. Mohly a měli využít sílu svého průmyslu. To, že tak neučinily nemůže být vytýkáno kapitalismu. 

Jedna z nejpopulárnějších antikapitalistických legend chce abychom věřili, že machinace muničních továren přivodily oživení válečného ducha. Moderní imperialismus a totální válka předpokládá se, jsou výsledky válečné propagandy provozované spisovateli, kteří byli najmutí majiteli muničních továren. Myslí se tak, že první světová válka začala, protože Krupp, Schneider-Creuzot, DuPont a J. P. Morgan chtěli velké zisky. Ve snaze vyhnout se takové katastrofě, se věří, že je nutné zabránit muničním továrnám v tom, aby dosahovaly zisků. Na základě takového rozumování vláda Léona Bluma *1 znárodnila francouzský vojenský průmysl. Když vypukla válka a začalo být naléhavé postavit výrobní kapacitu francouzských továren do služeb vyzbrojovacího úsilí, francouzské autority považovaly za důležitější blokovat zisky z války, než vyhrát válku. Od září 1939 do června 1940 Francie vlastně nebojovala válku proti nacionálním socialistům, ale fakticky bojovala válku proti válečným ziskům. V tomto jednom ohledu, byla úspěšná.

V Anglii se také vláda zabývala primárně tím, jak zabránit vzniku válečného zisku, spíše než s nákupem nejlepší možné výzbroje pro armádní síly. Pro příklad může být uvedena 100% daň na válečný zisk. Ještě katastrofálnější pro spojence byla ta skutečnost, že ve Spojených státech, také byly učiněny kroky k zablokování válečných zisků a byla oznámena ještě přísnější opatření tohoto druhu. To byl důvod, proč americký průmysl přispěl jen velmi malou částí z toho, jaká mohla být míra asistence daná Anglii a Francii.

Anti-kapitalista řekne: "To je přesně ten problém. Byznys není vlastenecký. Zbylé části z nás je řečeno, abychom opustili rodiny a přestali se zabývat svou prací; jsme umístěni do armády a musíme riskovat naše životy. Kapitalisté, nicméně požadují své zisky i v čase války. Měli by být donuceni pracovat nesobecky pro vlast, jestliže my jsme nuceni za ni bojovat." Takové argumenty posunují problém do oblasti etiky. Toto však není otázkou etiky, ale prospěšnosti. Ti, kteří nenávidí válku na morálním základě, protože považují zabíjení a mrzačení lidí za nehumánní, by se měli pokusit nahradit ideologii, která vede k válce, ideologií, která by zajistila trvalý mír. Nicméně, pokud je mírově se chovající národ napaden a musí se sám bránit, jen jedna věc se počítá: obrana musí být organizovaná tak rychle a efektivně, jak je jen možné; vojákům musí být dány nejlepší zbraně a výstroj. To může být splněno jen tehdy, jestliže se nezasahuje do tržní ekonomiky. Muniční průmysl, který má velký zisk, vyzbrojoval a zásoboval v minulosti armády tak dobře, že byly schopny vyhrát. Bylo to kvůli zkušeností ze skutečného boje v 19. století, že výroba výzbroje přímo vládami byla většinou přerušena. V žádném jiném čase se neukázala efektivnost a výrobní kapacity podnikatelů efektivnější, než během první světové války. Je to jen resentiment závisti a bezmyšlenkovitosti, který vede k tomu, že lidé bojují proti zisku podnikatelů, jejichž efektivnost činní možným to, aby se dala válka vyhrát.

Když se kapitalistické národy v čase války vzdají průmyslové převahy, kterou jim ekonomický systém poskytuje, jejich síla odolat a jejich šance na vítězství jsou pozoruhodně omezeny. Že jsou některé náhodné následky považovány za nespravedlivé může být jistě pochopeno. Skutečnost, že podnikatelé zbohatnou na výrobě zbraní je jen jednou z mnoha neuspokojujících a nespravedlivých podmínek, která válka vytváří. Ale vojáci riskují svoje životy a zdraví. To že umírají zapomenutí a bez odměny na frontové linii, zatímco vůdcové armád a štáb zůstávají v bezpečí a zajistí si slávu vítězů a další kariéru, je také „nespravedlivé.“ Požadavek na eliminaci válečných zisků není rozumnější, než požadavek stran toho, že velitelé armády, jejich štáb, chirurgové a muži z domácí fronty by měli dělat svoji práci za nedostatku a strádání, kterým je vystaven voják. Nejsou to válečné zisky podnikatelů, které jsou nežádoucími. Válka sama je nežádoucí!

Tyto pohledy na válečné zisky také odkrývají mnoho chyb ohledně charakteru tržní ekonomiky. Všechna ta podnikání, která v míru již měla všechno nutné zařízení k výrobě výzbroje a jiných válečných dodávek, pracují od prvního dne války podle vládních rozkazů. Ale i prací na plnou kapacitu mohly tyto továrny vyrobit jen malé množství pro krytí válečných potřeb. Důležité, pak je využit k válečné výrobě i ty továrny, které předtím nevyráběly výzbroj, a dokonce i výstavba nových továren. Obé vyžaduje pozoruhodně mnoho nových investic. Zda se tyto investice vyplatí, závisí nejen na cenách realizovaných u prvních kontraktů, ale také kontraktech splněných během války. Pokud by měla válka skončit před tím, než mohou být tyto investice plně odepsány z hrubého výdělku, vlastníci nejen nedosáhnou zisku, ale utrpí i kapitálové ztráty. Populární argument dávající přednost zbrojařskému průmyslu bez zisku přehlíží mezi jinými věcmi, ten fakt, že podnikání, které se má angažovat ve výrobě na poli, které až doposud není rozvinuto, musí získat potřebný kapitál od banky nebo na kapitálovém trhu. Nemohou si ho zajistit, pokud se předpokládá, že jeho použití nepřinese žádný zisk, ale jen risiko ztráty. Jak může svědomitý podnikatel přesvědčit bankéře nebo kapitalistu, aby mu půjčili peníze, jestliže sám nevidí žádnou perspektivu ziskové návratnosti u své investice? V tržní ekonomice, kde dlužník má odpovědnost splatiti půjčku, zde není žádný prostor pro směny, které nekompenzují risiko ztráty perspektivou zisku. Je to pouze očekávání zisku, které umožňuje podnikateli slíbit zaplacení úroku a splacení jistiny. Eliminováním naděje na zisk člověk znemožní fungování celého systému podnikání. 

Co je požadováno na průmyslu, než toto: Vzdejte se sledování toho, pomocí čeho jste vy výrobci pracovali úspěšně až doposud. Nemyslete na ztrátu vašich pravidelných zákazníků a na znehodnocení vašeho nečinného zařízení. Investujte nový kapitál do toho, s čím nejste seznámeni. Ale mějte na mysli to, že vám budeme platit ceny, které vám neumožní v kratším čase zaplatit nové investice. Pokud byste však měli dosáhnout zisku, odeberme vám ho zdaněním. Kromě toho vás veřejnosti odhalíme jako „obchodníky se smrtí.“

Ve válce zde je také jen volba mezi tržní ekonomikou a socialismem. Třetí alternativa, intervencionismus není ani ve válce možná. Při vypuknutí dnešní války může být možné znárodnit celý průmysl, ale není zde žádných pochyb, že to povede ke kompletnímu selhání.  Pokud někdo nechce přijmout tuto metodu, bude akceptována tržní ekonomika se všemi jejími důsledky. Byla-li by vybrána tržní ekonomika, Hitlerův nápor by byl na východních hranicích Francie zastaven. Porážka Francie a destrukce anglických měst byla první cenou zaplacenou za intervencionistické potlačení válečných zisků.

Dokud je válka v činnosti, nemělo by zde být žádné místo pro diskusi o opatřeních proti válečným ziskům. Po vítězství a ustavení světového řádu, ve kterém se nebudeme muset obávat nové agrese, zde bude pořád dost času zkonfiskovat válečné zisky. V každém případě, před tím, než válka skončí a investice jsou odepsány, je nemožné zjistit, zda podnikání skutečně realizuje válečné zisky nebo ne.  

KONEC

*1 Léon Blum (1872-1950) francouzský socialistický státník, který v roce 1936 vytvořil koalici radikálních socialistů, socialistů a komunistů ve formě Lidové fronty (Front populaire), pozn. editora.