Stránky Ludwiga von Misese Morava a Čechy

[Autor Alan Blickley. Vyšlo dne 12.V.2026 na webu The Property and Freedom Society]

Tradiční anglická obrana svobody slova nezačíná s moderním klasickým liberalismem. Místo toho vyplývá z dlouhého a nerovného zápasu s autoritami. Středověká církev si přála dozírat nad náboženskou doktrínou. Tudorovská a Stuartovská monarchie si přály dozírat nad knihtiskem. Politický národ, který se pomalu objevoval od 17. století, zjišťoval tu bolestivou zkušenost, že cenzura není jen nepříjemná, ale je také nástrojem pomocí něhož mohou zmizet všechny jiné svobody.

Je také příznačné, že klasické anglické argumenty pro svobodnou diskusi nepocházely od radikálů v moderním slova smyslu, ale od mužů, kteří věřili, že sami obhajují civilizaci. Když John Milton napsal v roce 1644 "Aeropagitiku", nevolal po chaosu. Tvrdil, že pravda vyžaduje otevřený konflikt, pokud má zůstat živá. "Kdo někdy zvěděl, že by se pravdě dostalo zlého ve svobodném a otevřeném střetnutí?" Argument to byl spíše praktický, než aby byl abstraktní. Společnost, která zakazuje diskusi mrzačí vlastní inteligenci. Odsuzuje sebe sama k opakování oficiálních lží.

John Locke přidal k tomuto argumentu další vrstvu . Ačkoliv je připomínán hlavně pro své teorie vlády a vlastnictví, Locke trval na to, že Stát nemá náležité schopnosti v tom, aby vládl svědomí. Donucení může zajistit vnější shodu. Nemůže vytvořit víru. Úřad, který předpokládá, že může dozorovat názor, tak překračuje svoji řádnou funkci. Nestává se tak ochráncem míru, ale uzurpátorem ducha.

Potom přišel John Stuart Mill, jehož dílo "O svobodě" zůstává pravděpodobně nejjasnějším tvrzením v angličtině proč záleží na svobodě slova. Millův argument byl působivý, protože nespočíval na tvrzení, že disidenti mají obvykle pravdu. Většina disidentů se pravděpodobně mýlí. Mnoho z nich je hloupých, někteří jsou nebezpečnými pošuky. Ale to není důležité. Pokud má disident pravdu, cenzura připraví společnost o pravdu. Pokud se mýlí, společnost zostří své vnímání tím, že ho veřejně vyvrátí. I lež je užitečná, pokud je vystavena veřejnému zkoumání. Ortodoxie bez odporu se nestává přesvědčením, ale pověrou. 

Tyto argumenty vytvořily sebehodnocení Británie po staletí. Země se ráda vyobrazovala jako místo, kde byl projev nezvykle svobodný, kde byla tolerována excentričnost, kde se dalo posmívat autoritě bez půlnočního zaklepání na dveře. I když realita byla nedokonalá, ideál sám uvaloval na moc omezení. Anglické vlády cenzurovaly méně brutálně než kontinentální vlády, protože se obávaly toho, že se budou jevit neanglicky.

Tato tradice, jevilo se přinejmenším formálně, dosáhla svého právního vrcholu v Zákoně o lidských právech z roku 1998. Článek 10 evropské konvence o lidských právech byl začleněn do domácího práva, vyhlašoval, že: "Kdokoliv má svobodu vyjadřování."

To zahrnuje "svobodu zastávat názory a získávat a předávat informace a myšlenky bez interference veřejné autority." Byly zde omezení, přirozeně. Všechna legální práva přichází zabalená do omezení. A tak bylo předpokládáno mnoha lidmi, že svoboda slova byla nyní pevně ústavně zakotvena. Británie nemá první dodatek ústavy v americkém stylu, ale přinejmenším bylo přijato to, že otevřená diskuse je základem civilizované společnosti. A to byl ten moment, kdy svoboda slova začala po praktické stránce rychle kolabovat.

Genialita moderního systému cenzury v Británii je v tom, že není téměř nikdy představována sama jako cenzura. Není zde žádné Ministerstvo pravdy s gigantickými portréty a ozbrojenou stráží vně budovy. Není zde žádné veřejné pálení knih. Není zde žádná potřeba pro tyto vulgarity. Moderní britský Stát se poučil ze selhání 20. století. Otevřená represe vyrábí mučedníky. Přitahuje pozornost a uvádí do rozpaků spojence. Lepší je rozdělit represi do tisíce malých a zdánlivě spolu nesouvisejících aktů. 

Právní základy pro tuto transformaci byly položeny postupně. Zákony proti podněcování rasové zášti byly obhajovány jako ochrana proti násilnostem. Z počátku proti tomu málokdo protestoval. Mnoho lidí předpokládalo, že jen přímé volání po výtržnostech nebo útocích mělo býti trestatelné. Ale zákony jsou interpretované institucemi a instituce následují incentivy. Ústavičně rozšiřují rozsah těchto zákonů. Přišlo tak rozšíření, co se týká nenávisti náboženské, sexuální orientace, "dezinformací", veřejného řádu, přečinů v komunikaci a celého posunu ve slovníku emocionální ochrany, která nyní obklopuje politický život.

Ve stejný čas se regulující mediální struktura rostoucí měrou stala ideologickou. BBC přestala byť jen předstírat neutralitu v mnoha veřejně kontroverzních otázkách. Ofcom [státní úřad pro média a telekomunikace, pozn. překladatele] se vyvinul nejen do mechanismu pro technický dozor, ale i pro morální dozor. Policie si osvojila zvyk vést záznamy o "nekriminálních nenávistných incidentech", což je fráze tak ve své implikaci neblahá, že by ji i sám Orwell považoval za přehnanou. A vše toto nastalo zatímco třída politiků pokračuje v používání jazyka svobody.

Zvažme případ Palestinské akce. Můžete souhlasit nebo nesouhlasit s jejími aktivitami. Můžete považovat její členy za hrdiny, vandaly, extrémisty, nepříjemnost nebo idioty. To není podstatné. Podstatné je, že lidé spojení s disidentskými postoji shledávají, že jsou sami nejen předmětem policejního vyšetřování, které porušuje právo, ale i režimu zastrašování, vytvořeného k tomu, aby se stal nesouhlas společensky a ekonomicky nemožným. Zatčení se stává divadlem. Podmínky propuštění se stávají trestem. Finanční služb se stávají nejitými. Různá místa odmítají rezrevace. Místa pro vystoupení mizí.

Tento proces jde daleko za tento případ. Určujícím rysem moderní Británie není to, že nesouhlas je oficiálně v každém případě postaven mimo zákon, ale že nesouhlas s sebou nese kumulativní trest, který si může dovolit nést málo běžných lidí. To je to, kde ukazuje moderní systém opravdu svou sofistikovanost. Většina cenzury může být outsorcována.

Stát nepotřebuje více potlačovat názory přímo, protože soukromé instituce provádí tento úkol dobrovolně. Kádrová oddělení monitorují chování zaměstnanců s ideologickou horlivostí, která by přivedla do rozpaků mnoho představitelů komunistické strany. Banky ruší účty. Platební zprostředkovatelé přerušují služby [1]. Zaměstnavatelé propouštějí zaměstnance za názory vyjádřené mimo práci. Hotely odmítají rezervace pro konference. Společnosti provozující sociální sítě smažou obecenstvo nashromážděné za mnoho let [2]. Pojišťovací společnosti, webhostingové firmy, online prodejci, reklamní sítě a profesionální komory, ti všichni se stávají neformální rameny ideologického vynucování. Staré diktatury spoléhaly na tajnou policii, protože ekonomický život zůstával relativně decentralizovaný. Moderní Británie využívá výhod digitální centralizace. Disident nemusí být zatčen, pokud může být vyhozen z práce, nemůže využívat banku, je nepojistitelný a nedosažitelný. 

To je ten důvod proč je cenzur tak efektivní. Většina lidí není hrdiny. Má hypotéky. Má děti. Má staré rodiče. Instinktivně rozumí tomu, že jedna špatně posuzovaná věta může přinést katastrofální následky, zcela nedisproporcionální k přečinu. Výsledkem není mlčení, ale předběžné mlčení. Lidé sami sebe cenzurují, předtím než by musel zasahovat někdo jiný. 

Dopad na veřejné rozmluvy je zničující. Celá řada věcí nemůže býti již více poctivě diskutována mimo soukromí. Imigrace, zločinnost, zahraniční politika, biologie sexu, náboženství, policejní dohled, nedostatečná inteligence, demografická změna - u všech těchto záležitostí existuje rozšiřující se mezera mezi veřejnými projevy, a tím v co lidé věří v soukromí. Oficiální diskuse jde jedním směrem. Skutečná diskuse se koná za zavřenými dveřmi.

To pak rozežírá důvěru v instituce, když lidé vědí, že zřejmé pravdy nemohou býti otevřeně řečeny, přestávají věřit všemu, co tyto instituce říkají. Společnost organizovaná okolo povinné nepoctivosti se stává intelektuálně nestabilní. Sovětský svaz nezkolaboval proto, že všichni věřili oficiálním lžím, ale proto, že jim téměř nikdo nevěřil. 

Je zde ještě jeden rozdíl mezi starým a novým systémem represe. Tradiční tyranie měla tendenci být dramatickou. Odpůrci mizeli v noci. Klepání na dveře přicházelo ve tři hodiny ráno. Rodina čekala terorizována někde pod schody. Moderní Británie tento model vylepšila. Potrestání nyní chodí v hnědé obálce nebo mailem nebo tichým zrušením účtu. Oběť je informována, že její služby nejsou už potřeba, že její žádost byla neúspěšná, že jeho výkon zaostal za očekávánými standardy, že prohlídka jeho účtu se setkala s nespecifikovanými problémy. Žádných z těchto jednotlivých aktů se nejeví jako monstrózní. Teror leží v akumulaci těchto aktů. 

A protože se žádný úředník nejeví odpovědným, odpor se stává obtížným. Je obtížnější bojovat s byrokratickou tyranií než s osobní tyranií. Můžete nenávidět tajného policajta. Nemůžete až tak jednoduše nenávidět compliance proceduru.

Výsledkem je společnost navenek klidná, ale uvnitř vystrašená. Lidé mluví opatrně i mezi přáteli. Zaměstnavatelé monitorují účty na oficiálních sítích. Děti jsou na školách vyučovány, že řeč sama může vytvářet násilí. University, kdysi prý zasvěcené otevřenému bádání, se podobají vzrůstající měrou ideologickým tréninkovým táborům, kde odchylka od schválené doktríny hrozí společenským a profesním koncem.

Jednou praktickou odpovědí na novou cenzuru je tak stará literární tradice psaní pod falešným jménem (pseudonymem). To nechrání nikoho, kdo spáchá formálně nelegální jednání. Pokud by si Stát opravdu žádal někoho stíhat, anonymita jistě selže. Ale pro širé teritorium názorů, které nejsou ještě formálně kriminalizovány, zůstává pseudonym užitečným. Většina lidí si vlastně neužívá to jednat jako inkvizitoři. Většina zaměstnavatelů nechce nekonečné ideologické vyšetřování. Většina institucí dává přednost přesvědčivému popírání. Pokud silně podezříváte někoho, že něco napsal, ale nemůžete to nezvratně prokázat, mnoho institucí se začne dívat jinam. Nejednoznačnost se sama stává štítem. To je důvod proč používání pseudonymů v době cenzury kvete. 18. století je používalo ve velkém rozsahu. Stejně tak sovětští disidenti. Stejně tak dělají moderní britští autoři, kteří rozumí realitě systému, pod kterým žijí. Pravděpodobně budete přemýšlet o tom, kdo jsem. Pokud to ukážete mému zaměstnavateli, hned by věděl. Ale vědět a být si zcela jednoznačně vědom, jsou dvě rozdílné věci. Ukažte toto nebo něco jiného, co jsem napsal, mému zaměstnavateli a odpověď bude matoucí: "Ale takového nezaměstnáváme." Nebo zmíní mé skutečné jméno a dodají: "I kdybyste mohli prokázat spojení, tak to nevychází z našich směrnic." Nebo mne lidé z kádrového oddělení pozvou na pohovor  ukážou mne tento text. Pozdvihnu obočí a odměřeně dodám "To není moje jméno." To je vše, co je nutné pro ukončení takového pohovoru.

Jak dlouho zůstane tento kompromis dostupný, je těžké říci. Trajektorie moderní vlády míří směrem k universální digitální identitě, finanční vysledovatelností a sjednocenému dozoru. S anonymním projevem se stále více nakládá ne jako s běžnou svobodou, ale jako s podezřelou anomálií. Manažerský stát nemá rád stíny, protože stíny dovolují nezávislost. I tak, schopnost pro svobodnou diskusi není v Anglii zcela mrtvá. Přežívá v soukromých diskusích, šifrovaných skupinách, v psaní pod pseudonymem, v tvrdohlavém odporu mnoha lidí k tomu, že to, co je jim řečeno, tomu musí věřit. Milton a Locke a Mill nebyli ještě zcela vymazáni. Jejich argumenty zůstávají, i když jsou ignorovány.

Společnost, která nechce tolerovat otevřenou diskusi nakonec ztratí schopnost rozlišovat pravdu od propagandy. Stává se intelektuálně slepou. A slepota je, jedno zda u lidí nebo u národů, zřídka stabilní situací.

POZNÁMKY:
[1] Bankovnictví a finanční služby patří v naprosté většině zemí ke státem nejvíce regulovaným odvětvím lidské činnosti. V případě bank se dá mluvit bez velkého přehánění o silné monopolistické organizaci z velké části řízené státní centrální bankou. Ta silně ovlivňuje i trh ostatních finančních služeb, pozn. překladatele.
[2] V řadě případů ovšem stát nebo organizace států (jako Evropská unie) a zájmové skupiny, které za ním stojí tlačí na provozovatele sociálních sítí, aby sami provozovali cenzuru, jak se postupně ukázalo, třeba v případě sociální sítě X. Jinde sedí novodobí zelóti přímo v nejvyšších a vyšších řídích funkcích různých společnosti, kam je vynesl dlouhý pochod institucemi, pozn. překladatele.