Stránky Ludwiga von Misese Morava a Čechy

II.

První otázku, na kterou musíme odpovědět je: Co integruje ty skupiny, jejichž konflikty byly diskutovány?

Za kastovního systému je odpověď zřejmá. Společnost je rozdělena do rigidních kast. Členství v kastě určuje každému jedinci jistá privilegia (privilegia favorabila) nebo jistá vyloučení (privilegia odiosa). Jako pravidlo člověk zdědí úroveň kasty od svých rodičů, zůstává v této kastě po celý život a přenáší svůj status na své děti. Jeho osobní osud je neoddělitelně spojen s osudem jeho kasty. Nemůže očekávat zlepšení svých podmínek kromě skrze zlepšení podmínek v jeho kastě nebo jeho majetku. Tak převažuje solidarita zájmů mezi všemi členy kasty a konflikt zájmů mezi různými kastami. Každá privilegovaná kasta se snaží o dosažení nových privilegií a zachování těch starých. Každá nerovnoprávná kasta se snaží o zrušení svého vyloučení. Uvnitř kastovní společnosti je nepřekonatelný antagonismus mezi zájmy různých kast.

Kapitalismus nahradil kastovní systém starých dní rovností před právem. Ve svobodné tržní společnosti, říká liberální ekonom, nejsou žádní privilegovaní ani nerovnoprávní. Nejsou zde žádné kasty a tak ani žádné kastovní konflikty. Převažuje plná harmonie správně chápaných (jak říkáme dnes dlouhodobých) zájmů všech jednotlivců a všech skupin. Liberální ekonom nepopírá, že privilegia udělená určité skupině lidí, mohou krátkodobé zájmy této skupiny přesunout na bedra zbytku národa. Importní clo na pšenici zvedne cenu pšenice na domácím trhu a tak zvýší příjem domácích farmářů. (Protože toto není esej o ekonomických problémech, nepotřebujeme zjišťovat speciální tržní situaci nutnou pro tento efekt cel.) Ale je nepravděpodobné, že spotřebitelé, velká většina, budou trvat na trvalém se podvolení, které je poškozuje, kvůli jednomu přínosu pro pěstitele pšenice. Buď zruší cla anebo si zkusí zajistit podobnou ochranu pro sebe. Jestliže si užívají privilegií všechny skupiny, jen ty z toho mají opravdový přínos, které jsou privilegované v daleko větším rozsahu než zbytek. S rovnými privilegii pro každou skupinu, je to co člověk získá ve své funkci jako výrobce anebo prodejce, na druhou stranu absorbováno vyššími cenami, které musí platit za svoji funkci jako spotřebitel a nakupující. Ale nad to, všichni ztrácí, protože cla odklání produkci od oblastí, které nabízejí nejpříznivější podmínky pro výrobu do oblastí, které nabízejí méně příznivé podmínky, a tak je celkové množství národního důchodu snižováno. Krátkodobé zájmy skupiny mohou být uspokojeny privilegii na účet jiných lidí. Správně chápané, tj. dlouhodobé zájmy jsou jistě lépe uspokojeny absencí jakýchkoliv privilegií.

Fakt, že lidé zastávají stejnou pozici v rámci svobodné tržní společnosti, neústí v solidaritu s jejich krátkodobými zájmy. Naopak, přesně tato stejnost jejich pozic v systému dělby práce a společenské kooperace je dělá konkurenty a rivaly. Krátkodobý konflikt mezi konkurenty může být překonán solidaritou správně chápaných zájmů všech členů kapitalistické společnosti. Ale  - za absence skupinových privilegií - nemůže nikdy vyústit v solidaritu v rámci skupiny a antagonismus mezi zájmy skupiny a těm, co tvoří zbytek společnosti. Za svobodného obchodu výrobcové bot jsou jednoduše konkurenty. Mohou být spolu k sobě spojeni do skupiny se solidaritou v zájmech jen, když se objeví privilegia, například cla na boty (privilegium favorabile) nebo zákon, který je diskriminuje kvůli přínosům pro nějaké jiné lidi (privilegium odiosum).

Byla to tato doktrína, proti které Karel Marx vyložil svoji doktrínu nesmiřitelného konfliktu třídních zájmů. Za kapitalismu a buržoazní demokracie neexistují žádné kasty. Ale existují sociální třídy, vykořisťovatelé a vykořisťovaní. Proletáři mají jeden společný zájem, zrušení mzdového systému a ustavení beztřídní socialistické společnosti. Buržoasie na druhou stranu je spojena snahami zachovat kapitalismus.

Marxova doktrína třídní války je celá založena na jeho analýze činnosti kapitalistického systému a jeho hodnocení socialistického režimu produkce. Jeho ekonomická analýza kapitalismu byla vyvrácena již dávno, jako zcela bludná. Jediný důvod, který Marx rozvinul ve snaze demonstrovat, že socialismus je lepším systémem než kapitalimus, byl jeho nárok na objevení zákona historického vývoje; jmenovitě, že socialismus musí přijít s "neúprosností přírodního zákona". Jelikož byl plně přesvědčen, že běh historie je kontinuálním pokrokem od nižších a méně žádaných způsobů společenské výroby směrem k vyšším a žádanějším způsobům, a že proto každé další stadium sociální organizace musí nutně býti lepším stádiem, než byla předchozí stádia, nemohl míti žádné pochybnosti o požehnání socialismus. Považujíce dosti arbitrárně za samozřejmé, že "vlna budoucnosti" žene lidský druh k socialismu, věřil, že udělal vše, co bylo nezbytné, k prokázání nadřazenosti socialismu. Marx se nejenom zdržel analýzy socialistické ekonomiky. On zapověděl takové studie jako zcela "utopické" a "nevědecké".

Každá stránka historie minulých století popírá marxistické dogma, že proletáři myslí nutně internacionálně a ví, že existuje nerozborná solidarita zájmů námezdních pracujících po celém světě. Delegáti stran "pracujících" z různých zemí spolu navzájem obcují v různých Mezinárodních asociací pracujících. Ale když si dopřávají prázdné řeči o internacionálním kamarádství a bratrství, tiskové skupiny pracujících v různých zemích jsou zaměstnány vzájemnými boji. Pracující poměrně málo zalidněných zemí chrání, pomocí imigračních překážek, svůj vyšší mzdový standart proti tendenci k vyrovnávání mzdových sazeb, která plyne ze systému volné mobility práce ze země do země. Snaží se zabezpečit krátkodobé úspěchy politik ve "prospěch pracujících" zabráněním vstupu výrobků vyrobených v zahraničí na domácí trh jejich vlastních zemí. Tak vytvářejí napětí, které musí vyústit ve válku, kdykoliv ti co jsou poškozeni takovými politikami, očekávají, že smetou násilím opatření cizích vlád, která jsou škodlivá jejich vlastnímu blahobytu.  

Naše doba je plná vážných konfliktů ekonomických skupinových zájmů. Ale tyto konflikty nejsou vrozené činnosti nerušené kapitalistické ekonomiky. Jsou nutným výstupem vládních politik překážejících působení trhu. Nejde o konflikty marxistických tříd. Jsou způsobeny faktem, že lidstvo se vrátilo ke skupinovým privilegiím a tímto k novému kastovnímu systému.  

V kapitalistické společnosti je třída vlastníků formována lidmi, kteří dobře uspěli ve sloužení potřebám spotřebitelů a dědici takovýchto lidí. Nicméně minulá zásluha a úspěch jim dávají jen dočasnou a trvale napadnutelnou výhodu nad jinými lidmi. Nesoutěží stále jen spolu navzájem, musí denně hájit svoji pozoruhodnou pozici proti nově příchozím, snažíce se je eliminovat. Činnost trhu neustále odstraňuje neschopné kapitalisty a podnikatele a nahrazuje je zbohatlíky. Ta znovu a znovu dělá z chudých bohaté a z bohatých chudé. Charakteristickými rysy třídy vlastníků jsou, že složení jejího členstva se trvale mění, že vstup do ní je otevřen každému, pokračování členství vyžaduje nepřerušované sekvence úspěšných podnikatelských činností, a že členstvo je rozděleno proti sobě soutěžením. Úspěšný podnikatel není zainteresován na politice chránící neschopné kapitalisty a podnikatele proti nejistotě trhu. Jen nekompetentní kapitalisté a podnikatelé (většinou pozdějších generací) mají zištné zájmy na takovýchto "stabilizačních" opatřeních. Nicméně ve světě čistého kapitalismu, zasvěcenému principům spotřebitelské politiky, nemají tito žádnou šanci, jak si zajistit takováto privilegia.

Ale naše doba je věkem výrobcovi politiky. Současné "neortodoxní" doktríny [někdy jsou označovány termínem neomerkantelistické, pozn. překladatele] zvažují jako nejpřednější úkol dobré vlády dělání překážek na cestě úspěšným inovátorům kvůli výhradnímu zisku méně úspěšných konkurentů a na náklady spotřebitelů. V převážně průmyslových zemích je hlavním rysem této politiky ochrana domácích farmářů proti konkurenci zahraničního zemědělství, které pracuje za příznivějších fyzikálních podmínek. V převážně zemědělských zemích je hlavním rysem naopak ochrana domácích výrobců před konkurencí zahraničních průmyslových výrob produkujících za nižších nákladů. Je to návrat k restriktivním ekonomickým politikám opuštěným liberálními zeměmi během 18. a 19. věku. Jestliže by lidé neodhodili tehdy tyto politiky, úžasný ekonomický pokrok kapitalistické éry by nebyl nikdy dosažen. Pokud by evropské země neotevřely své hranice importu amerických produktů - vlně, tabáku, pšenici apod. - a kdyby starší generace Američanů přísně zamezily importu evropských výrobků, Spojené státy by nikdy nedosáhly současného stavu ekonomické prosperity.

Je to vyvolávaná výrobcova politika, která spojuje skupiny lidí, kteří by se jinak navzájem považovali jednoduše za konkurenty, do nátlakových skupin se společnými zájmy. Když se začaly používat železnice, kočí nemohli uvažovat o společné akci proti nové konkurenci. Obecné mínění by bývalo zavrhlo takovýto zápas jako marný. Ale dnes výrobci másla úspěšně bojují proti margarínu a musikanti proti nahrávané musice. Dnešní mezinárodní konflikty jsou stejného původu. Američtí farmáři se zaměřují na zatarasení přístupu argentinskému obilí, dobytku a masu. Evropské země jednají stejným způsobem proti produktům z Ameriky a Austrálie.

Hlavní příčina dnešního skupinového antagonismu musí být viděny z pohledu faktu, že jsme už na zpátečním pochodu k systému strnulých kast. Austrálie a Nový Zéland jsou demokratické země. Jestliže přehlédneme fakt, že jejich domácí politiky krmí domácí nátlakové skupiny, které bojují jedna proti druhé, mohli bychom říci, že vybudovali homogenní společnosti s rovností před zákonem. Ale díky jejich imigračním zákonům, bránícím ve vstupu nejen barevným, ale ne méně bílým imigrantům, oni integrovali celé svoje občanstvo do privilegované kasty. Jejich občané jsou v pozici vykonávání práce za podmínek zajišťujících vyšší produktivitu jednotlivcovi práce a tak vyšší mzdy [vyšší v nominálním smyslu, pozn. překladatele]. Nepřipuštění zahraniční pracovníci a farmáři jsou vyjmuti z požitků takových příležitostí. Jestliže nějaký americký odborový svaz zamezí ve vstupu barevných Američanů do svého průmyslu, převádí rasové rozdíly na úroveň kasty.

Nemusíme diskutovat problém, zda je nebo není pravdou, že zachování a další rozvoj západní civilizace vyžaduje udržování geografické segregace různých rasových skupin. Cíl této statě je zabývat se ekonomickými aspekty skupinových konfliktů. Jestliže je pravdou, že uvažování rasy činí nevhodným otevřít dveře barevným obyvatelům poměrně přelidněných oblastí, tak by to nepopíralo tvrzení, že v nerušené kapitalistické společnosti nejsou žádné nesmiřitelné konflikty skupinových zájmů. Demonstrovalo by to jen, že rasové faktory zapříčinily, že by bylo bezúčelné se nechat vést principy kapitalismu a tržní ekonomiky do krajních důsledků, a že konflikt mezi různými rasami je z těchto důvodů běžně nazýván neekonomickým, nesmiřitelným. Jistě by nevyvracel tvrzení liberálů, že v rámci společnosti svobodného podnikání a volného pohybu osob [se souhlasem majitele majetku, na který se tito lidé přemísťují, pozn. překladatele], komodit a kapitálu, nejsou žádné nesmiřitelné konflikty správně chápaných zájmů různých jednotlivců a skupin jednotlivců.