Státní dluh, dostupnost a krizová spirála
[Vyšlo na Mises.org dne 12.I.2026; Autor Michael Dioguardi]
V moderní politické debatě jsou rostoucí náklady na živobytí připisovány obvykle trhům. Bydlení není „dostupné“. Zdravotní péče je „rozvrácená“. Vzdělání je „příliš drahé“. Nabízená náprava je téměř vždy ta samá: více veřejných výdajů, více intervencí, více programů pro potřebné, které jsou financované vládním úvěrem. Ale co, když krise s dostupností není vůbec selháním trhů? Co když jde o předvídatelný výsledek toho, jako moderní vlády samy sebe financují? Z pohledu Rakouské ekonomické školy se nejlépe krisi v dostupnosti porozumí jako peněžnímu a institucionálnímu problému. Od raných 70. let 20. století vlády, jako vláda Spojených států, operují v systému diskrečního státního dluhu, kde výdaje nejsou již déle rozumně omezeny zdaněním anebo úsporami. Tento systém nerozděluje nové peníze rovnoměrně. Ty vstupují do ekonomiky skrze určité kanály, slouží k obohacení některých skupin dlouho před tím, než nové peníze vůbec uvidí další lidé. To není morální obvinění, to je strukturální popis.
Jak státní úvěr vlastně vstupuje do ekonomiky
Zatímco vlády utrácí peníze, které nejsou vybrány pomocí daní, spoléhají se na půjčování, které je nakonec absorbováno nebo podporováno centrálními bankami. Již od dob ukončení brettonwoodského systému v roce 1971 nemá tento proces žádná tvrdá vnější omezení. Federální reservní systém (tj. americká centrální banka) může rozšiřovat svoji bilanci jak je potřeba, zatímco dluh ministerstva financí je neustále znovu do nekonečna obnovován (tj. přerolován).
Nové peníze nepřijdou prvně do výplat zaměstnancům. Přichází prvně skrze finanční instituce, vládní dodavatele, trh cenných papírů a politicky protěžované sektory ekonomiky. Ekonomové Rakouské ekonomické školy dlouhodobě tento proces popisují pomocí toho, co je známo jako Cantillonův efekt: lidé, kteří nové peníze obdrží jako první z toho mají přínosy, zatímco lidé, kteří je obdrží později čelí vyšším cenám bez odpovídajícího nárůstu svých příjmů.
Bydlení nabízí nejzřejmější příklad. Úvěrová expanze snižuje úrokové míry a zvyšuje množství půjček, což žene ceny bydlení nahoru. Současní vlastníci bydlení a investoři, kteří si půjčující peníze z toho mají výhody. Nájemníci a noví kupující čelí vyšším nákladům bez vyšších mezd. Problémem není abstraktní nedostatek nabídky bydlení [A]. Jde o to, že státní monetární politika promítá budoucí příjmy do současných cen aktiv (typicky jde o cenné papíry jako akcie, dluhopisy, pokladniční směnky, v širším vymezení jde třeba navíc i o nemovitosti, zlato, stříbro, bitcoin apod.) Stejný problém se objevuje u akcií, půdy, vzdělání a u zdravotního systému spojeného s veřejnými úhradami. To co je často nazýváno jako „selhání trhu“ je často tím, že monetární systém dělá to, k čemu je vytvořen.
Krise a mechanismus ospravedlnění
Pokud státní dluh vytváří deformace, jak to že tento systém přetrvává? Odpověď leží v krisích. Každá větší expanze diskrečního financování [B] je obhajována jako odpověď na mimořádné události: hospodářské recese, finanční paniky, války, pandemie. Každá intervence je presentována jako dočasná a nutná. No, institucionální opatření, která jsou vytvořená během těchto krisí, jsou zřídka kdy následně zrušena.
Ekonom Robert Higgs popsal tuto dynamiku jako „efekt spirály“. Vláda během mimořádných událostí expanduje, potom částečně ustupuje, ponechává však za sebou vždy větší stát. Monetární (státní) instituce se chovají stejným způsobem. Centrální banky získávají s každou další krisí nové nástroje, nové mandáty a nové precedenty. Finanční krise z roku 2008 normalizovala velké nákupy aktiv a záchranu bank. Odpověď na pandemii z roku 2020 šla dále, kombinovala přímé dotace, nouzové financování a masivní rozšíření bilance centrálních bank. Tyto aktivity stabilizovaly příjmy a v krátkém období trhy, ale také ustavily nové výchozí body pro to, co se očekává, že vlády a centrální banky budou dělat při budoucích útlumech hospodářství.
Z bodu pohledu Rakouské ekonomické školy nespočívá nebezpečí v tom, že by krise byly „zneužívány“ ve zlém úmyslu [C]. Ale v tom, že tyto intervence vytváří podmínky, které činí budoucí krise pravděpodobnější, a zároveň poskytují ospravedlnění pro ještě větší intervence.
Proč se dostupnost neustále zhoršuje
Krisemi poháněný systém má kumulativní efekt na ceny. Inflace aktiv předchází inflaci spotřebitelských cen. Ti lidé, kteří jsou blíže tvorbě úvěrů, z ní mají jako první přínosy. Ti lidé, kteří závisí na mzdách čelí rostoucím cenám a srovnají se s nimi až později. V průběhu času se propast mezi nominálním hospodářským růstem a reálnou ekonomikou rozšiřuje.
To vysvětluje proč klesá dostupnost i během dob zdánlivé prosperity: HDP roste, akciové trhy rostou, vládní výdaje rostou, no bydlení, péče o děti, zdravotní péče a vzdělání se vzdalují z dosahu běžné domácnosti. Ekonomové Rakouské ekonomické školy tvrdí, že to není náhoda. Je to nevyhnutelný výsledek snižování úrokových měr, deformované alokace kapitálu a financování veřejných závazků pomocí úvěrů spíše něž pomocí reálných úspor.
Ekonomická škola veřejné volby tento pohled posiluje. Politici stojí proti silným motivům slibovat výhody teď, zatímco náklady odložit do budoucnosti. Státní dluhy toto činí politicky uskutečnitelným. Skutečné náklady se vyjeví později, rozprostřou se mezi populaci skrze vyšší ceny a skrze snížení kupní síly peněz.
Iluse demokratické kontroly
Jedním z nejproblematičtějších aspektů moderního úvěrového systému je jeho nesrozumitelnost. Vlády běžně tvrdí, že jsou finančně omezovány (určitými limity), zatímco jednají jako kdyby tomu tak nebylo. Úředníci popírají to, že by vytváření peněz vedlo k nerovnosti nebo inflaci, když bilance centrálních bank dramaticky rostou. Částečně toto popírání není náhodné. Uznání toho, že utrácení je omezováno primárně politickou volbou, než příjmy, by vedlo k okamžitému zvýšení požadavků na rozpočet.
V tomto smyslu hraje neprůhlednost stabilizující roli. Ale stabilizace dosažená pomocí nesrozumitelnosti má náklady. Občané mají zkušenost se zvyšujícími se cenami bez toho, aby rozuměli mechanismu, který za tímto růstem stojí. Frustrace narůstá, politická hnutí se radikalizují a zvětšující se poptávka po větších intervencích tento cyklus posiluje. Z pohledu Rakouské ekonomické školy jde o velmi křehkou rovnováhu. Závisí na neporozumění ze strany veřejnosti, technokratickém řízení a normalizování krisí. Nemůže zde dojít k otevřené demokratizaci bez risika vypuknutí vysoké inflace, no, rostoucí měrou to však podkopává důvěru v instituce.
Proč na kritice ze strany Rakouské ekonomické školy pořád záleží
Kritikové často zavrhují Rakouskou ekonomickou školu jako nepraktickou a i dogmatickou. No, ekonomové Rakouské ekonomické školy byli pozoruhodně přesní, co se týká dlouhodobých následků diskrečních peněz: bubliny u aktiv, rostoucí nerovnost, krise v dostupnosti a opakující se nestabilita. To neznamená, že Rakouští ekonomové věří tomu, že krise nevyhnutelně povedou ke kolapsu. Snížení výdajů je možné. Ale historie ukazuje, že je to z politického hlediska málo časté a je to nákladné. Jakmile se diskreční užití úvěru stane primárním mechanismem pro financování vlády, zvrácení takovéhoto financování vyžaduje konfrontaci s mocnými zájmy a očekáváními ze strany lidu.
Krise v „dostupnosti“ není záhadou. Není primárně o chamtivosti, nedostatcích anebo selhání trhu. Je předvídatelným výsledkem monetárního systému, který vytváří vítěze a poražené pomocí načasování vytváření nových peněz a pomocí kanálů, kterými tyto nově vytvořené peníze putují. Dokud nebude přímo konfrontovaná realita tohoto systému, volání po reformách zvyšujících dostupnost se bude zabývat jen symptomy, zatímco bude přispívat k rozvíjení pod povrchem skrytého problému.
Poznámky překladatele:
[A] Ne každého státu se toto týká, někde – jako třeba u nás v Českých zemích – je nová výstavba uměle omezena. Čili ne každá krise dostupnosti je peněžním jevem, někdy jde jen o institucionální jev.
[B] Jde o schválené a vědomé fiskální opatření na rozdíl od tzv. vestavěných stabilizátorů.
[C] Ale ani to nelze vyloučit.