Smrskflace a šuntfalce pojídají náš oběd
Vyšlo na Mises.org dne 18.VII.2023. Autor: Jonathan Newman.
Ekonom Jeremy Horpedahl odmítl tvrzení antikapitalistů, že kapitalismus musí zařídit nedostatek potravin kvůli ziskům. Přestavil graf Kanceláře statistiky práce (Bureau of Labor Statistics) s daty, která demonstrují významný pokles ve výdajích domácností na potraviny jakožto procento příjmu – ze 44 % v roce 1901 na pouhých 9 % v roce 2021. To je něco k oslavě a jistě může být připsáno hojnosti oplývajícím tržním ekonomikám.
Ale, když se Jordan Peterson zeptal: „A co se stalo poslední dva roky?“, šel jsem hlouběji. Prvně jsem potvrdil Horpedahlovo pozorování: suma kterou utratíme za potraviny jako podíl na našem rozpočtu dramaticky spadla. Za druhé viděl jsem, že Peterson naráží na výraznou špici v nákladech na potraviny, když udeřil covid a sním spojený vládní zmatek v intervencích (Graf I.).
Graf I. Výdaje na potraviny a osobní spotřeba 1959 až 2023
Zajímavé, tento výkyv vypadá jako bod. Někdo, kdo si nevšímá událostí minulých let, může vidět tento graf a říci, „No, v roce 2020 se stalo něco strašného, ale vypadá to, že vše je nyní v normě.“ Jsem si nicméně jist, že se toto neshoduje s ničí zkušeností. I dnes by nikdo neřekl, že návštěva restaurace a cesty do obchodu s potravinami stojí stejně jako stály v roce 2019.
Co se změnilo v roce 2020? Proč se tento graf nejeví býti v pořádku? Předpokládejme, že data Kanceláře pro ekonomickou analýzu (Bureau of Economic Analysis) nejsou zcela mimo (a je důležité býti skeptický k vládním datům), proč tedy zpráva z ledna 2023 o pocitech ohledně spotřebitelské inflace uzavírá, že je zde rozpor mezi daty o inflaci, která hlásí vláda, a tím co spotřebitelé platí za nezbytnosti? Rozdíl leží v kvalitativních aspektech naší zkušenosti jakožto spotřebitelů. Výdajové tendence se mohly navrátit ke svým trendům, ale to není celý příběh. ‚Smrskflace‘ a ‚šuntflace‘ si vybírá svoji daň na kvantitě a kvalitě potravin, které užíváme – či by bylo vhodnější říci jídlo, které tolerujeme.
Podnikatelé vědí, že účtovat vyšší ceny není populární zvláště, když mnoho spotřebitelů je přesvědčeno o tom, že chamtivost pohání cenovou inflaci. Tak byznys spoléhá na snižování množství potravin v balení, ředí výrobky, ale ponechávaje ve stejném množství nebo jinak obrušuje rohy tak, že to spotřebitelé nemohou rozeznat.
Naštěstí weby jako mouseprint.com některé z těchto případů dokumentují:
* U borůvkového pečiva Sara Lee byla snížena hmotnost z 1 libry a 4 uncí na 1 libru a 0,7 unce,
* Počet listů u Bounty „dvojitá role“ je snížen z 98 listů na 90 (proč je to tedy pořád dvojitá role?),
* U pracího prostředku značky Galin v krabici byl snížen objem z 92 tekutých uncí na 88 tekutých uncí bez toho, aby došlo ke zřejmé změně ve velikosti krabice,
* U mýdla na nádobí značky Dawn byl snížen objem z 19,4 tekuté unce na 18 tekuté unce,
* Zmražená brokolicová a sýrová omáčka firmy Green Giant: hmotnost byla snížena z 10 na 8 uncí, aniž by došlo ke změně v inzerovaném množství porcí na balení.
V některých případech šuntflace zůstávají objem i váha výrobku zůstávají stejné, ale mění se obsah (výživová hodnota). Pro příklad Hungry-man Double Chicekn Bowls (zmražená večeře smažené kuře a makaróny a sýr) si udržela čistou váhu 15 uncí, ale obsah bílkovin poklesl z 39 gramů na 33 gramů.
Zatímco firmy snižují množství a kvalitu potravin, které prodávají, spotřebitelé si také vybírají nákup menšího množství potravin a i potravin nižší kvality. Zpráva o sentimentu ohledně spotřebitelské inflace za leden 2023 ukazuje, že 69,4 % respondentů „omezilo množství, kvalitu nebo obojí při nákupu potravin kvůli vzestupu cen během posledních 12 měsíců.“
Sledujeme také široce rozšířenou a dlouhodobou změnu v obsluze zákazníků v restauracích. Mnoho restaurací se přesunulo na měsíce či roky k poskytování jídla s sebou. Ačkoliv byla zavedena znovu i možnost jíst uvnitř, služby nejsou zcela stejné, s QR jídelními lístky, kratší otevírací dobou, méně zaměstnanci a strohým chováním.
Není překvapující, že masivní vládní intervence, včetně vytvoření bilionů nových dolarů, bude míti bezpočet důsledků – některé se ukázaly v různých statistikách, ale noho z nich ne. Pro příklad, pokud se ohlédneme na zpět do období německé hyperinflace, vidíme překvapivě nudná data ohledně podílu výdaj na jídlo.
Graf II. Výdaje domácností v Německu v letech 1920-1922
Nebyla zde velká změna v podílu výdajů i přes vzestup cen na absurdní úroveň. Cenový index potravin za stejnou dobu narostl o 14 613 procent. Všechny ceny nejen ty za potraviny vzrostly až do nebes, a tak podíl výdajů mezi různými kategoriemi statků zůstal relativně stabilní.
Historik Gerald D. Feldman komentoval data ohledně výdajů německých domácností způsobem, který zní povědomě. „Jak zjistila nicméně jedna studie po druhé, plnému dopadu těchto změn musí být rozuměno v kvalitativních termínech: Došlo k omezení kvality a kvantity spotřebovaných potravin a horší kvalitě oblečení, mezi jinými kvalitativními změnami.
Vládní statistici nejsou schopni zjistit tyto nuance. To by mělo být zřejmé – vaše osobní zkušenost jako spotřebitele je o více než jen o ceně, kterou platíte za jisté množství potravin. Nejsme jen stroje; nepopisujeme naše životy na galony nebo kilowatthodiny.
To je ten důvod, proč Ludwig von Mises napadal naduté agregáty a indexy, které budí dojem, že měří různé aspekty života spotřebitelů: „Okázalá vážnost, kterou ukazují statistici a statistické ouřady při výpočtu indexů kupní síly a nákladů na živobytí jsou mimo. Tyto indexační čísla jsou při nejlepším hrubými a nepřesnými ilustracemi změn, které nastaly.“
Von Mises uzavírá: „Soudná hospodyňka ví více o změnách cen, které ovlivňují její vlastní domácnost, než by mohly vyjádřit statistické průměry.“
Autor děkuje T. Macháčkovi za cenné rady k překladu.