Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rothbard: Odvrácená strana mince - Volné bankovnictví v Chile

7. 1. 2020

[Autor: M. N. Rothbard]

Vychází k 25. výročí autorova skonu.


V posledních letech nastala pochopitelně mezi ekonomy deziluze z centrálního bankovnictví. Jejím výsledkem je to, že se někteří spisovatelé obrátili k alternativě volného (tzv. svobodného) bankovnictví, oceňujíce jak teoretické modely, tak historické příklady, za nichž volné bankovnictví údajně pracovalo efektivně. Ale v tomto posuzování může být spěch nemoudrý (1). Je nejvyšší čas, abychom věnovali pozornost odvrácené straně mince: zřejmé katastrofě volného bankovnictví v Chile 19. století. Během 1. poloviny 19. století bylo Chile útočištěm monetární a finanční stability, předmětem závisti Latinské Ameriky. Důvodem nebylo jednoduše jen to, že země neměla centrální banku; co je důležitější, Chile nemělo žádní papírové peníze a vůbec žádné bankovnictví částečných rezerv (frakční bankovnictví)! Chilské vedení bylo oddáno ideji čistého komoditního standardu 100 % bankovních rezerv. Tak v roce 1824 chilský ministr financí oponoval značně zavedení dokonce i směnitelných, rezervami částečně krytých bankovek. Takové bankovky by mohly být připuštěny, varoval, "jen za použití bajonetu. Osoba, která si dovolí je navrhovat, by měla být nahlížena jako snílek, tyran a jako i bludař." (2)  

 

Podpořte tento web


Během 30. a 40. let 19. století Chile zamítlo nabídky na vládní papírové peníze kvůli strachu ze špatného řízení a inflace. V roce 1839 vláda prosadila právo zakazující vydávat jakékoliv bankovní papírové peníze bez povolení vlády a požadující, aby jakékoliv povolené vydání muselo být plně garantováno vydávající bankou. Výsledkem byla skutečná absence papírových peněz v Chile. V roce 1848, ministr financí Manuel Camilo Vial, smutně uvedl, že by chtěl založit vládní banku, ale zjistil, že je politicky nemožné tak učinit: "Neváhal bych navrhnout založení vládní banky, kdybych si nebyl vědom téměř nepřekonatelné opozice, kterou vede mnoho z nejzasloužilejších občanů země proti takovéto ideji..." (3) O tři roky později si potom tehdejší ministr financí přál: "Kéž můžeme stát sami stranou toho, co se týče institucí jako je vydávání peněz bankami!" Jen jedno porušení tohoto principu se stalo před koncem 50. let 19. století. V roce 1849 poskytla vláda právo na vydávání bankovek společnosti Banco de Chile: ale velké protesty obchodníků a nepříznivé rozhodnutí Nejvyššího soudu zavinily, že banka uzavřela svoje dveře již následující rok. (4)


Do této idylky tvrdých peněz a monetární stability, potom naneštěstí vstoupil jeden muž s idejí. Jako nerozvinutá země, Chile pochopitelně mělo v úctě evropské znalosti a civilizaci a v roce 1853 najalo svého prvního profesora ekonomie na nové santiagské univerzitě, a to francouzského ekonoma a bankovního teoretika Jeana Gustava Courcelle-Seneuila (1813-1892), který sloužil i jako ekonomický poradce chilského ministra financí. (5) Courcelle-Seneuil byl obecně oddán svobodnému trhu a laissez-faire, ale jeho hlavním zájmem bylo zrušení centrální banky a systém tzv. svobodného bankovnictví. Vstupujíce do akademického vakua, profesor Courcelle-Seneuil se stal rychle v Chile extrémně vlivným, přesvědčil vládu, aby přijala bankovní zákon, který sám navrhl v roce 1860. Jeho charismatický styl učení vyprodukoval dav vysoce vlivných učedníků, kteří dominovali chilskému ekonomickému myšlení a politické ekonomii po desetiletí. Zákon z roku 1860 vytvořil v Chile ráj volného bankovnictví. Kdokoliv nebo jakákoliv skupina mohla založit banku a vydávat bankovky. Nebyly zde žádné požadavky na rezervy, na minimální kapitál anebo půjčkové požadavky, žádná omezení na půjčky ředitelům a žádné inspekce ze strany vládních organizací. Jen dvě malé restrikce byly nařízeny: maximálně mohlo být vydáno bankovek odpovídajících 150 % kapitálu banky a bylo zakázáno vydávat bankovky o velmi malé hodnotě pod 20 pesos. Vše ostatní bylo povoleno, samozřejmě v rámci standardního požadavku volného bankovnictví: požadavku na vyplacení zlata za bankovky na požádání. (6) Zákon z roku 1860 sloužil jako základní bankovní právo v Chile do roku 1925. 

 
Jako výsledek nového systému volného bankovnictví se nicméně Chile rychle vydalo na cestou dlouhodobé, obecně rostoucí inflace. Staré útočiště tvrdých peněz a finanční stability již více neexistovalo. Trvalo méně než pět let, než slavný volný bankovní systém zkolaboval. V roce 1864 šly Španělsko a Peru do války o ostrovy Chincha u pobřeží Peru (První tichomořská válka) a Chile přišlo na pomoc Peru, když 24. září 1865 vyhlásilo válku Španělsku. Do doby propuknutí války volné banky provozovaly inflaci do takové míry, že byly zranitelné insolvencí ve větší krisi. Proto, válečná panika roku 1865 vedla k masivnímu výběru bankovních deposit a vyplácení bankovek z bank praktikujících bankovnictví částečných rezerv. V okamžiku nesolventnosti byly banky promptně zachráněny chilskou vládou, která nyní vstoupila na cestu nesměnitelných papírových peněz. Po prvních pěti dnech od vyhlášení války, oprávnila novou společnost Banco Nacional de Chile k vydávání spousty nesměnitelných bankovek, stanovujíce (a) že nesměnitelnost bude trvat jen po dobu 90 dnů a (b) maximální množství vydaných bankovek bude v hodnotě 1,5 milionu pesos. Fiat (neplnohodnotné) peníze by neměly být legálním platidlem, ale měly být přijímány v daních a při jiných platbách vládě. Vláda přiměla čtyři vedoucí banky, aby souhlasily s tím, že obdrží bankovky Banco Nacional za nominální hodnotu a předají vládě všechny mince přijaté na pomoc eventuálního vyplacení bankovek přijatých od vlády. Za třetí vláda souhlasila s vydáním dluhopisů v hodnotě 1 milionu pesos, které budou drženy jako garance za nesměnitelné bankovky přijaté od vlády.  Jak se vždy stane v případě monetární expanze, tento první krok byl pokusným začátkem inflačního programu. Jiný zákon byl přijat nakonci prosince, odložil směnitelnost za mince na dobu šesti měsíců po skončení války se Španělskem, nebo přinejmenším do konce června 1867. Navíc, vícero nesměnitelných bankovek bylo určeno k placení daní.  


Fiskální potřeby rychle eskalovaly, jak španělská blokáda přivodila propad příjmů ze cla a došlo k těžkostem stran placení veřejného dluhu, který držela především Anglie. Následující krok v akceleraci inflace přišel v červenci 1866. Vláda si masivně půjčila u bank, aby mohla platit veřejný dluh; na oplátku udělila bankám velké množství zvláštních privilegií. Zákon z předchozího prosince byl zrušen. Od té chvíle, zde nebyly žádná omezení na množství půjček anebo vydávání bankovek; všechny bankovky mohly být nesměnitelné za mince do doby šesti měsíců po skončení války nebo přinejmenším do června 1867. Všechny banky půjčující peníze vládě souhlasily s tím, že budou přijímat bankovky druhých bank za nominální hodnotu v následujících 22 letech, do rozsahu 4,5 milionu pesos. Za toto masivní vydávání privilegií, banky souhlasily platit vládě výjimečný poplatek 2 % ročně za jakékoliv nesměnitelné bankovky.  


Naštěstí, válka byla brzy překonána a směnitelnost bankovek za mince byla brzy obnovena. Ale signál byl už bankám dán, že vláda bude v čase finančních problémů banky zachraňovat, a tak brzy jeden inflační boom začal, živený expanzí bankovního úvěru a následnou spekulací. Expanze bankovního úvěru po roce 1866 vedla k spekulativnímu boomu v dolování, stejně jako ke vzestupu cen pšenice a mědi. Ekonom Frank W. Fetter poznamenal, že "banky podnikaly jen s velmi malou rezervou stran bezpečnosti." (7) Boomy vždycky razí cestu úpadkům a deprese nastala v roce 1874. Farmáři a majitelé půdy upadli ještě více do dluhů a celkový agrární dluh na nedoplatcích vzrostl z 11,7 % v roce 1877 na ohromujících 33,6 % v roce 1879. Byla zde těžká krise v důlním průmyslu. Chilská vláda si přivodila od roku 1874 velké deficity. S vyčerpanými soukromými nebankovními zdroji úvěrů po dobu několika let, se vláda v červnu 1878 konečně obrátila na již vyčerpané banky, aby si půjčila 2,5 milionu pesos za rok, po dobu dvou let. Na oplátku, státní pokladna umožnila půjčujícím bankám vydat 10,1 milionu pesos v bankovkách, které se mohly použít k zaplacení daní. Toto proinflační vydávání bankovek vedlo k domácí inflaci a k rychlému vývozu mincí. "Svobodné" banky byly nyní na vlásku, potom rychle, dne 23. července 1878, povolila chilská vláda všem bankám účastnícím se současných půjček, ihned zastavit "dočasně" výplatu mincí - až do konce roku 1879. Mezitím, tyto nové fiat bankovky sloužily jako legální platidlo. Ve skutečnosti tato "dočasná" nesměnitelnost bankovek za mince trvala po skoro 50 let. Chile se potopilo do inflačního světa fiat měny a stalo se tak za absence existence centrální banky, ve skutečnosti uprostřed pravděpodobně ideálního systému tzv. svobodného bankovnictví.


Ze osudové pozastavení výplaty mincí v roce 1878 byla obviňována, jak je v takové situaci obvyklé, „nepříznivá platební bilance“, žádné zjišťování stran příčiny takovéto bilance – domácí bankovní inflace úvěrů - neproběhlo. Skutečným důvodem pro pozastavení výplaty byl hrozící bankrot několika největších bank, které participovaly na půjčkách vládě. Právě před pozastavením, dne 30. června 1878, závazky chilských komerčních bank dosáhly 46,8 milionů pesos; rezervy mincí v bankách činily jen 3,45 milionů pesos, poměr rezerv byl 7,4 %. I během prosperity nakonci roku 1869, celkové rezervy tvořily jen 8 % závazků. Největší úvěrová banka a nejvíce žhavý advokát pozastavení výplat Banco National, byla nejvíce nezdravou z bank. Nejen že její rezervní poměr byl v roce 1869 nižší než průměr 5 % ; byla zapletena také do rozsáhlých půjček svým vlastním ředitelům. Právě před pozastavením výplaty, dne 11. července 1878, měla půjčenu ne méně než polovinu svého kapitálu svým vlastním ředitelům. 


Během dalšího půlstoletí, Chile udělalo jen jeden slabý pokus se vrátit ke zlatu. V roce 1895, když tržní kurz mezi pesem a anglickou librou byl 14 pencí za peso, chilská vláda trvala k navrácení se ke zlatu na 18 pencích za peso(peso tak nadhodnotila). Následující posílení pesa a peněžní a cenová deflace v Chile vedla k runu na banky v roce 1898 a k trvalému návratu k fiat (neplnohodnotné) měně. Fiat systém a odkaz profesora Courcelle-Seneuila konečně přišly ke svému konci v roce 1925, když americký "peněžní doktor" Edwin W. Kemmerer, při své misi v Chile uspěl v zavedení ještě jedné své monetární "reformy". Reforma z roku 1925 zrušila zákon z roku 1860, zavedla centrální banku a zařídila návrat ke zlatému směnnému standardu, v kterém bylo peso jen nominálně napojeno na zlato a bylo ve skutečnosti navázáno na dolar (tzv. standard zlaté devisi). O několik let později se chilský experiment připojil k jiným národním zlatým směnným standardům, které skončily na smetišti dějin a fiat papírové peníze byly zavedeny na trvalo. (8) 


A co Courcelle-Seneuil? Měl dobré štěstí, že se triumfálně vrátil do Francie v roce 1863, po vítězství jeho idejí a předtím, než se jejich důsledky staly zřejmými. Když byl v Chile, vyšlo jeho magnus opus, dvojsvazkové pojednání o politické ekonomii, publikované ve Francii v roce 1858 a vděčná chilská vláda financovala jeho překlad do španělštiny. Po svém návratu do Francie, pokračoval jako plodný autor ohledně bankovních, ekonomických a historických témat a sám překládal díla politické ekonomie z angličtiny do francouzštiny. Stal se v roce 1879 členem státní rady a voleným členem prestižní Akademie etiky a politických věd o tři roky později. Naneštěstí Courelle-Seneuilova reputace se nevyvíjela v zemi jeho největšího vlivu tak dobře. Courelle-Seneuil je ještě do dnešních dnů hořce odsuzován Chilany jako osobně odpovědný pro pokračující inflaci stejně jako za všechny ostatní ekonomické problémy. Jak Albert Hirschman poznamenal, Courelle-Seneuil byl "démonizován". (9) Naneštěstí jeho inflace daná tzv. svobodným bankovnictvím tak retrospektivně diskreditovala jiné podstatnější reformy, které přinesl jeho vliv: například drastické ořezání chilských cel v roce 1860, stejně jako privatizaci dolů na ledek, které byly dobyty na Peru v ranných 80. letech 19. století (Druhá tichomořská válka). Tak odkaz profesora Courcelle-Seneuila v bankovnictví byl úspěšně použit k diskreditaci jeho jiných více přínosných příspěvků k chilské ekonomice. Chilská zkušenost zvýrazňuje důležitý bod, že centrální bankovnictví a tzv. svobodné bankovnictví nejsou jedinými možnými peněžními alternativami. Třetí cesta je svobodou bankovnictví v pevném matrixu 100 % rezerv (kurentních mincí) vůči vkladům, kdy jakékoliv vydávání peněz na bázi frakčních rezerv je považováno za porušováním obecného práva proti podvodu a krádeži. 


 
Poznámky:
(1) Stran nejvíce prominentního příkladu tohoto nepatřičného spěchu viz Murray N. Rothbard, "The Myth of Free Banking in Scotland." Review of Austrian Economics, 2 (1988), str. 229-245; a Larry J. Sechrest, "White's Free Banking Thesis: A Case of Mistaker‘s Identity, "Review of Austrian Economics, 2 (1988), str. 247-257.
(2) Albert O. Hirschman, Journeys Toward Progress (New York: Doubleday, 1965), str. 221.
(3) Frank W. Fetter, Monetray Inflation in Chile (Princeton, Princeton University Press, 1931), str. 7.
(4) Během 50. let 19. století dvě komerční banky v Santiagu začaly vydávat a dávat do oběhu bankovky, ale přinejmenším jedné z nich Banco del Valparaiso bylo zakázáno vydávat bankovky pomocí zvláštního zákona z roku 1855. Tamtéž.
(5) Narozen v Dordogne, Courcelle-Seneuil studoval právo a řídil průmyslovou firmu ve své rodné provincii, naspal mnoho článků pro Journal des Economistes a publikoval malou knihu Credit and Banking v roce 1840. Krátce držel vysoký post na francouzském ministerstvu financí po revoluci roku 1848 a publikoval v roce 1852 úspěšnou učebnici o bankovnictví. Albert O. Hirschman, "Jean Gustave Courcelle-Seneuil (1813-1892), "The New Palgrave: Dictionary of Economics, I (London: Macmillan, 1987), str. 706-708.
(6) Před získáním nezávislosti na Španělsku, se chilská měna skládala z volně obíhajících evropských zlatých a stříbrných mincí. Nezávislé Chile zavedlo bimetalistický standard, ale fixní směnný poměr 16,5:1 nadhodnotil zlato a podhodnotil stříbro a výsledkem byl ve skutečnosti zlatý standard. V roce 1851 byl fixní kurz změněn na 16,4:1, ale stříbro bylo pořád podhodnocené a pokračoval zlatý standard.
(7) Fetter, Monetary Inflation, str. 25.
(8) Stran dlouhodobých aktivit Edwina O. Kremmera při vytváření zlatého směnného standardu a centrálního bankovnictví ve Třetím světě viz Robert N. Seidel, "American Reformers Abroad: the Kemmerer Missions in South America, 1923-31," Jorunal of Economic History, 32 (červen 1972), str. 520-545; Emily S. Rosenberg a Norman L. Rosenberg, "From Colonialism to Professioalism: the Public-Private Dynamic in United States Foerign Financila Advising, 1898-1929," Journal of American History, 74 (červen 1987); a Murray N. Rothbard, "The Origins of Federal Reserve," (nepublikováný rukopis), str. 50, 60-61. Později vyšlo v Ludwig von Mises Institute.
(9) Hirschman, „Courcelle-Seneuil,“ str. 707.