Jdi na obsah Jdi na menu
 


Původ přirozeného práva

21. 11. 2020

[Vyšlo 8. XII. 2017 jako součást článku “The Uniqueness of Western Law” od Richarda Storeye na www.misesuk.org]


Domnívám se, že koncept přirozeného práva vyklíčil z aristokratické kultury indoevropského prostředí antického Řecka a byl držen při životě křesťanstvím (skrz na skrz helenistickou vírou); to proto církev nalezla mnoho podobných konceptů monarchie mezi středověkými indoevropskými kmeny severní Evropy, zvláště vládu práva a právo na odpor proti tyranům. To dovolilo přenesení a vývoj přirozeného práva a vytvoření prvního řádného systému práva na světě církví. Klasické právní vědecké školy přirozeného práva se zaměřovaly na použití rozumu pro odhalení přirozeného řádu světa, zvláště světa člověka. To zahrnovalo objevení univerzálních práv, které nemůžou být z definice odcizena někomu někým jiným, a které podrobují všechny osoby této přirozené spravedlnosti. Tak přirozené právo vládlo jako král králům spíše, než by vládlo donucením, jak vládnou legislativní vrtochy despotů. Ale přirozené právo nebylo náhodným objevem; profesor Sinha poznamenal, „pokud se tážeme po mysli Řeků… neuspěli v tom, abych našli nějakou dohodu mezi kněžskými experty středního východu stran fundamentálních otázek, [a tak] oni v Iónii začali přemýšlet o těchto otázkách sami… Místo toho použili přirozené právo k vysvětlení tohoto fenoménu. [1]

 

Podpora webu


Svět potom byl považován za uspořádaný, snad i ovladatelný – ne jako nepochopitelné a vrtošivé aktivity nedotknutelných bohů. Přirozené fenomény měly přirozené příčiny, podle před-sokratovského filosofa Thalesa z Milétu, a stejná filosofie viděla svět jako přirozený řád aplikovaný také na lidskou společnost. To vytvořilo prostředí méně příznivě nakloněné těm, kteří by se chtěli povýšit nad jediný zdroj společenského řádu; opravdu, některé z řeckých polis byly řízeny vládou práva. [2] Sinha uzavírá, že starověcí Řekové si přáli žít ‚pro svoje vlastní důvody… značící objevení se individualismu‘. Nicméně, Sinha tvrdí, že toto individualistické odmítnutí orientální despocie a neoddiskutovatelný zdravý rozum mají původ jen ve faktorech prostředí Řeckého souostroví, ve stínu kolapsu Mykénského království. [3] Ačkoliv takovéto uvažování je typické v dnešní akademické obci, teorie profesora Duchesneho je důkladnější: „Individualismus homérovských hrdinů pochází původně od indoevropských náčelníků, kteří ovládli řeckou pevninu v druhém tisíciletí a založili mykénskou kulturu. Tak prvotní kořeny západní unikátnosti musí být stopovány nazpět k aristokratické válečnické kultuře indoevropsky mluvících lidí, kteří se rozšířili po Evropě během 4. a 3. tisíciletí před Kristem.“ [4] Unikátností indoevropské egalitářské aristokracie byla svoboda (a i podpora) jednotlivců při jejich snahách o osobní uznání – Nietzscheho ‚nepokojný étos‘, v kterém se zběsilci vychloubali svoji neohrožeností v boji, aby získali respekt a šlechtictví. [5] Aristokraté (v řečtině znamená být znamenitý nebo statečný – ‚aristos‘) byli takoví vznešení lidé ze společnosti, jejichž statečnost byla bojovná a mužná, byla zřejmá v rámci bratrských/válečnických skupin svobodných mužů. Individualistická charakteristika této ‚svobodné aristokracie‘ nebyla toho druhu, že ‚samovládce jedná s vyšší vrstvou jako nerovnými služebníky, ale jako se „šlechtici“, kteří žijí v duchu rovnosti jako válečníci od narození‘. [6]  

 

morava.png


Přirozeně, hnací silou západní civilizace týkající se svobody byla indoevropská kultura průbojných, odvážných jednotlivců, kteří trvale soutěžili s těmi, kteří by vytvářeli územní monopoly soudní pravomoci, nevytvářeli despotickou vládu, ale drželi aktivity vytvářející stát stranou. Bylo to dědictví tohoto étosu, které zavinilo to, že starověcí Řekové viděli orientální praxi pokoření se před ‚králem králů‘ jako ‚symbolické potvrzení velkého rozdílu mezi východními a helenistickými názory na individualismus a politickou autoritu.‘ [7] Významnější nicméně bylo líčení hrdinských skutků aristos ze strany vrstvy kněží.


Při zobrazování hrdinských činů byl indoevropský duch absorbován intelektuální vrstvou kněží. To vytvořilo vysoce soutěživé filosofické prostředí – ‚řecký zázrak‘ – které vedlo aristos k větším výkonům v racionálním sebeovládání, jak vyložil profesor Duchesne: ‚Od Homera, se nové standardy arete [cnosti] začaly vyvíjet směrem pryč od válečnické koncepce. Odysseus, klíčová postava v Odyssey, je nahlížen jako tvůrce smyslu svého života ne tím, že riskuje svůj život v bitvách, ale díky rolím jako je manžel, rodič a veselý společník svých přátel… Základní základnou řeckého civilního a kulturního života byl aristokratický étos individualismu a soutěživých střetů, které prostoupily indoevropskou kulturu. Ionská literatura byla daleko od světa zběsilců, ale byla nicméně právě tak intenzivně soutěžící. Nová díla dramatu, filosofie a hudby byly vykládány v ich formě, jako při zápolení a atletické soutěži ve snaze dosáhnout pravdy… Hledání pravdy bylo volně dostupné pro všechny, každý filosof soutěžil o intelektuální prestiž v polemickém tónu, když se snažil zdiskreditovat teorie ostatních, zatímco propagoval své vlastní teorie‘. [8] 
Tak západní koncept statečnosti se vyvinul z atributů spojených s válečnickou odvahou těch z racionálních a civilizovaných mužů. V kontrastu s násilnou arogancí Achilla, se objevila nová statečnost – ‚Sophrosyne, odkazující na zdrženlivost nebo sebekázeň‘. Tato cnost zdrženlivosti, tvrdí se, byla vhodná pro život demokratické diskuse v polis, která vyžadovala sebe ovládání se a „dobrou mysl“. Tato nová cnost vyzívala pohled elit na hrdinský věk jako na čas, kdy společenských řád byl pod vlivem mocné a turbulentní aristokratické touhy po slávě a drancování bez zvažování bolesti a útrap, kteréžto přinesla do světa.“ [9]


V podstatě Řekové přijali nepokojný, dobyvačný indoevropský duch, filosofie a poezie začaly zobrazovat jejich vnitřní bitvy podobně jako vnější. Začala velká soutěživost v porozumění komplexitě lidského rozumu, psychiky a společnosti. Spíše než jednoduché ovládnutí světa okolo nich, i bohů, člověk se obrátil vnitřně k ovládnutí sebe samého, vytvořil sebe-civilizovaného, důvěryhodného gentlemana, který sledoval čtyři Platonovi kardinální cnosti – prozíravost, spravedlnost, umírněnost a statečnost. 


Poznámky:
[1] Duchesne, R. (2011). The Uniqueness of Western Civilization. Leiden: Brill, str.10.
[2] Ober, J. (2015) The Rise and Fall of Classical Greece, Princeton University Press, předmluva str. xv.
[3] Sinha, S. P. (1993) Jurisprudence Legal Philosophy: In a Nutshell, St. Paul, Minn.: West Pub. Co., str.8.
[4] Duchesne, R. (2011) The Uniqueness of Western Civilization. Leiden: Brill, str. 344.
[5] Ibid., str. 368.
[6] Ibid., str. 372-373.
[7] Ibid., str. 380.
[8] Duchesne, R. (2011) The Uniqueness of Western Civilization. Leiden: Brill, str.450 a 452.
[9] Ibid., str.342.