Porozumět evropské krisi: rozhovor s Václavem Klausem
[Původně vyšlo na Mises.org dne 22. XI. 2022. Rozhovor vedl Claudio Grass]
Mnoha z nás bez ohledu na to, jak hodně jsme znalí historie, politických záležitostí nebo socioekonomických záležitost, se současné podmínky na Západě a zvláště v Evropě, mohou někdy zdát jako zápletka špatného filmu. Často se říká, že historie se nikdy neopakuje sama, ale že se rýmuje, a co dnes vidíme dnes je velkým příkladem tohoto rýmování. Nicméně, člověk by očekával, že přinejmenším někteří z těch, co mají na starost "velká rozhodnutí" se něco naučili z chyb minulosti - pokud ne z chyb svých předchůdců, tak přinejmenším svých vlastních.
Současná politická trajektorie, která je jen akcelerací trendů minulých dekád směrem k další centralizaci a koncentraci moci v rukách "pomazané" hrstky, nyní jasně vstoupila do nebezpečné fáze. Záměrně zbavení jednotlivce vlivu, infantilizace veřejné politiky, potlačování svobodné diskuse a démonizace disidentů, přinesly našim společnostem a našim ekonomikám kritický bod.
Aktuálně na Ukrajině zuří válka, s bezpočtem přímých a nepřímých obětí, ekonomická krise, jakou si nikdo nepamatuje, pustoší domácnosti pracujících a "neviditelný zloděj"; jmenovitě inflace vymazává to, co zbylo ze středních vrstev, nutící kdysi hlavní přispěvatele potravinových bank, aby se stali jejich příjemci. Po celou dobu, se zdá, že nikdo neklade vinu tam, kam patří.
Je to přemítání a otázky jako jsou tyto, které jsme nedávno diskutovali s bývalým presidentem České republiky profesorem Václavem Klausem. V rozhovoru, který následuje, Klaus nabízí mnoho látky pro přemýšlení, čerpaje při tom ze své rozsáhlé zkušenosti v politice během nejnáročnějších událostí moderní doby a svého hlubokého porozumění geopolitice, ekonomii a samotné lidské nátuře.
Claudio Grass (dále jen GC): Ačkoliv někdo může tvrdit, že Evropa byla ve stavu krise přinejmenším po jednu dekádu, může být argumentováno také tím, že nyní je to jiné. Je zde probíhající válka před jejími dveřmi a každý platí cenu, v nějaké formě anebo jiné, neplatí ji jen přímí účastníci války. Ruský postup se v zásadě nyní zastavil, zatímco trhliny v evropské ekonomice a díry ve společenském předivu se každý den zhoršují. Jak dlouho myslíte, že to může trvat a jaké jsou vaše největší znepokojení ohledně trvání tohoto konfliktu?
Václav Klaus (dále jen VK): Souhlasím s tím, že je to nyní jiné. Současná krise, která je mnohem hlubší, než situace, které jsme my (nebo politici) nezodpovědně označili za "krise" v minulosti. To je výsledek unikátní kombinace faktorů a příčin. Některé z nich jsou přímo viditelné a vytváří titulky novin, jiné nejsou viditelné, a tak nejsou dostatečně odhaleny a diskutovány. První skupina faktorů se skládá z jednotlivých událostí, zatímco druhá se skládá z pomalých, postupných změn politického, společenského a ekonomického systému. Ty nejsou statisticky měřitelné. Nikdo je nemůže vidět, protože se dějí v malých krocích. Nicméně, je to tento druhý soubor vývojových trendů, který je více znepokojující.
Válka, energetická krise a masová imigrace vytváří titulky v novinách, ale systematické změny ne. Obávám se, že nevěnujeme pozornost tomu, jak daleko jsem se již posunuly směrem od volného trhu a politické demokracie.
CG: Jak obvykle vidíme během každého konfliktu, propagandistická mašinérie pokračuje na plné obrátky a kampaně obchodu se strachem rozšiřují paniku a rozdělení mezi obyvatelstvem. Pár týdnů války a všude je propagována vyrůstající paušální nenávist ke "všemu Západnímu" anebo "všemu ruskému." Jak hodnotíte kolektivistické pohledy jako tyto?
VK: Někdy chybně podceňuji roli propagandy, protože věřím, že tím, že nesleduji televizi anebo jsem izolován od sociálních sítí, jsem vůči ní imunní. Připouštím, že je to chybný pohled.
Přímá propaganda je jedna věc, ale obecná jednostrannost a zaujatost medií je mnohem horší. Co nyní prožíváme je podobné tomu, čím jsme si prošli v 50. a 60. letech 20. století. Obdivuji Goerga Orwella, považuji ho za genia a jeho knihu "1984" za historický výkon. Ale, vždy jsem oponoval hyperbolickému a přespříliš dramatickému používání orwellovských aforismů k popisu záležitostí reálného světa. Měl jsem strach z trivializování situace nebo svých nepřátel a oponentů. Nyní je to jiné. Orwell se stal přímo aplikovatelným.
CG: V Evropě roste volání po "Marshallově plánu" pro Ukrajinu, nejhlasitěji od lidí jako je německý kancléř Olaf Scholz a presidentka Evropské komise Ursula von der Leyen. Přestavba Ukrajiny je odhadována dle Světové banky na cenu kolem 350 miliard eur. Pokud vezmeme výsledky původního Marshallova plánu, myslíte si, že jeho opakování by nyní bylo dobrou myšlenkou?
VK: Jako ekonom, nevěřím v Marshallův plán obecně a v po druhoválečný Marshallův plán obzvláště. Význam původního plánu byl propagandisticky zveličován.
Znám studie, které ukazují jeho marginální roli. Poválečná rekonstrukce Evropy byla dílem Ludwiga Erharda a ne Georgeho Marshalla. Role zahraniční pomoci byla kanonicky vyvrácena Peterem Bauerem, Deepakem Lalem a jinými. Zahraniční pomoc těší dárce více než ty, co ji obdrží. Vidím to nyní v očích českých politiků. Nejsou to jejich vlastní peníze, které posílají pryč.
CG: Zatímco válka monopolizovala pozornost medií a politických proslovů, je zde mnoho dalších problémů a hrozeb, kterým Evropané čelí a většina z nich válku předcházela, ale nikdo jim nevěnuje opravdu pozornost. Inflace je nejhorším z těchto problém a nutí bezpočet domácností k nemožné volbě. Západní politici to vše svalují na "Putinovu válku," ale myslíte si, že tvůrci monetární a fiskální politiky v Eurozóně především, musí převzít za tyto problémy zodpovědnost?
VK: Považuji inflaci za nejdůležitější problém těchto dní. Není to jen o Putinovi. Je to o Zeleném údělu a zvláště o inflačních monetárních a fiskálních politikách, které se staly "normálními" po recesi z let 2008 až 2009.
Kvantitativní uvolňování a nulové (nebo záporné) úrokové míry v monetární politice centrálních bank a deficitní financování vládních fiskálních politik vytváří makroekonomické nerovnováhy. Žijeme v inflační atmosféře a nemůžeme se jich zbavit bez zásadních změn v monetární a fiskální politice.
K mé velké lítosti, vítězem dne je Keynes, ne Milton Friedman. To je něco, co jsem neočekával, ale je to nová realita. Friedman, ne Keynes, byl mým hrdinou v temných dnes komunismu a je frustrující, že v jasných dnech "nového krásného světa "EU a "liberálních demokracií," je Keynes nazpět na piedestalu.
CG: Vidíme mnoho špatných politik přijatých v EU, které rozdělují veřejnost a nakonec způsobují mnoho škod na ekonomice a na společnosti ve velkém, od imigrace po "zelenou agendu." Během let se zde rozšířily protesty, ale málo se změnilo, jestliže vůbec něco. Nicméně, očekáváte, že veřejná zloba bude v této době prudší a efektivnější, jak více a více lidí zápasí o to dostat na svůj stůl jídlo.
VK: Politiky EU jsou absolutně špatné a proto škodící. Zmiňujete potencionální protesty - žádné nevidím. Evropa a celý Západ pochoduje doleva, směrem ke kolektivismu, směrem ke státnímu intervencionismu. Pokud zde jsou nějaké protesty, jsou proti trhu.
Nejsou zde prakticky žádné smysluplné protesty proti evropskému systému masivního státního intervencionismu, a ty co jsou nemohou nic změnit. Je zde nespokojenost, ale ne reálné protesty. Lidé pořád ještě věří v možnost zlepšování fungování stávajícího systému. Oni ho ještě nazývají tržní ekonomikou a parlamentní demokracií. To nic méně není správná interpretace současného stavu záležitostí.
CG: Bez toho, že by žil za komunismu a přímo zažil, jak stát využívá strach k manipulování a ovládání populace; umlčování disentu a otevřené debaty; a prosazování politiky, kterou by jinak žádný svobodně myslící, racionální jednotlivec nepřijal. Ačkoliv naši politici dnes trvají na tom, že naše západní demokracie jsou o svobodě, klíčové hodnoty jako je svoboda projevu nebo jednotlivcova finanční suverenita jsou rostoucí měrou v posledních letech omezovány. Myslíte si, že se z toho dá něco zvrátit nebo jsme určeni k tomu zopakovat chyby minulosti, které jste musel prožít?
VK: Dá se to nepochybně zvrátit, ale nevidím zde nikoho, kdo je připraven a schopen to udělat. Co je nutné, nejsou marginální reformy. Potřebuje dojít k zásadní transformaci systému a nejsem si jist, zda se voliči o to zajímají.
Změny mohou přijít, ale ne v dohledné budoucnosti. Vím, že to zní pesimisticky, ale myslím si, že tato změna není úkolem pro mne nebo mé děti, ale pro mé vnuky.