Jdi na obsah Jdi na menu

Mýtus, který byl použit pro prosazení univerzální zdravotní péče v Kanadě

9. 12. 2021

[Autor Lee Friday. Vyšlo dne 6. dubna 2018 na Mises.org]

 

Tom Kent byl zkušeným vládním politikem, když byl v roce 1966 přijat Medical Care Act (zákon o lékařské péči). Kent popsal hybnou sílu pro univerzální zdravotní péči takto: "… mnoho chudých lidí nedostalo lékařskou péči, když ji potřebovalo." O rok dříve americká legislativa vytvořila Medicare a Medicaid, které nevytvořili universální zdravotní péči, ale představovaly hlavní intervenci do trhu se zdravotní péčí. Tyto dvě země jsou si ekonomicky a kulturně podobné, a žádná z nich nenabízí podporu pro Kentovo tvrzení, že se mnoho chudých lidí nedostávalo zdravotní péče.

 

Lekce z historie

Během 19. a ranného 20. století byla zdravotní péče nabízena různými způsoby, včetně skrze mnoho dobrovolných vzájemných spolků v Británii, Austrálii a ve Spojených státech. Roderick T. Long psal o těchto spolcích (fraternal societies), kde si členové mohli předplatit různé služby, včetně životního pojištění, invalidního pojištění a praktického lékaře u lóže [lóže byla skupinou spolků, pozn. překladatele]. Péče praktického lékaře u lóže byl zařízením, kdy určitý spolek anebo lóže uzavřela smlouvu s lékařem, aby poskytoval lékařskou péči pro jejich členy: " "Lékař obdržel pravidelný plat na základě záloh, spíše než, že by si ho účtoval podle jednotlivé položky; členové platili roční poplatek, a potom se obrátili na lékařovy služby, když je potřebovali. Pokud byly lékařské služby shledány nedostatečnými, lékař mohl být pokutován a smlouva nemusela býti obnovena. Členové lóže se prý těšili z jistého stupně zákaznické kontroly, kterou jim tento systém dovoloval. A tendence k nadměrnému využívání lékařských služeb byla držena pod kontrolou vlastní samosprávou spolku; členové lóže, kteří se chtěli vyhnout budoucímu nárůstu poplatků, byli motivováni k tomu, aby zajistili to, že jejich kolegové nebudou tento systém zneužívat."

 

kanadska-vlajka.gif

Sláva kanadského státního zdravotnictví bledne více a více, jak tato vlajka

 

Průměrné náklady na praktickou lékařskou péči u lóže byly pro každého člena mezi jedním a dvěma dolary (mzda za jeden den) ročně, zatímco nečlenové platili stejnou cenu za každou návštěvu lékaře. Lékaři soutěžili mezi sebou o smlouvy s lóžemi, což drželo cenu nízko. Kanadská zkušenost s praktickou lékařskou péčí u lóží byla podobná, a jak v Americe, tak v Británii, toto lékařský establišment rozčilovalo.

 

Většina lidí (včetně výše postavených a registrovaných doktorů v 19. století) je spojena se snahou sledovat své cíle skrze dobrovolné interakce a nenárokuje si právo ostatním říkat, co mají anebo by měli dělat. Nicméně je zde vždy menšina, která nenávidí dobrovolnou směnu na svobodném trhu, dává přednost tomu postavit tyto aktivity mimo zákon za použití vládní legislativy, aby obohatili sami sebe tím, že ostatním nadiktují podmínky obchodu. To popisuje lékařský establišment v 19. století (a dnes). V knize "Canadian Medicine: A Study in Restricted Entry" (str., 195, 197) napsal Ronald Hamowy: "Do 90. let 19. století dosáhla praktická lékařská péče úspěšného rozsahu, aby se stala běžným předmětem odsuzování v lékařských časopisech. Obzvláštnímu zájmu se těšily 'ořezané' poplatky za služby účtované praktickými lékaři lóží, s doprovodným jevem v podobě omezení poptávky po plně placené lékařské službě... časopis Canada Lancet v komentáři o tomto předmětu v roce 1905 poznamenal: zamysleme se na chvíli, jak absurdním se jeví to, že lékař by měl navštěvovat lóži s 200 lidmi za 1,25 dolaru za rok a nabízet lékařskou péči! Neváháme říci, že by učinil lépe, kdyby odmítl 250 dolarů a vzal si to, co může dostat normální cestou.“

 

Co časopis „Canada Lancet“ opravdu říkal bylo toto: „Jak je absurdní, že lékař by měl mít svobodu dobrovolného vyjednávání stran poplatků s lůzou. My neváháme říci, že jeho sobecké aktivity brání vznešenějšímu lékařskému establišmentu ve zvyšování jeho příjmů pomocí diktování poplatků obecné veřejnosti.“

 

Lékařský establišment chtěl zvednout svoje příjmy omezením počtu lékařů (částečně uvalením nepodstatných licenčních kritérií), ale veřejnost nebyla jednoduše tak hloupá. Hamowey (str. 125) napsal: „I přes aktivity universit potlačit neregistrované lékaře, veřejnost pokračovala během 19. věku v pevném odporu proti stíhání praktických lékařů. Ani neuvěřila univerzitním ani lékařským časopisům, když se utvrdila v tom, že jejich kampaň proti 'šarlatánům' nebyla určena k oddělení vzdělaných lékařů od těch nekvalifikovaných... mnoho obzvláště chudých Kanaďanů trvale konzultovalo nelicencované lékaře, jejichž poplatky byly nižší, a kteří se nejevili být méně kompetentními pro předepisování léků, než jejich registrovaní kolegové. Snaha profese potlačit tyto doktory nebyla motivována zájmy na zlepšení kvality lékařské péče, která se nabízela veřejnosti, ale z touhy po menší konkurenci, která by obratem zvýšila jejich příjmy."

 

"Již v roce 1869 jeden z představitelů Ontarijské lékařské rady poznamenal k potěšě jiných členů, že 'bylo by velmi výhodné pro zemi, jestliže by po dobu deseti let nedostudovali žádní studenti.'… v prvních desetiletích 20. století lékaři v kanadském dominiu uspěli v tom, že se jim podařilo v každé provincii uzákonit zákony, které omezovaly vstup do tohoto zaměstnání..." Po mnoha letech lobbingu vláda vyšla lékařskému establišmentu vstříc s legislativou, která mu zajišťovala monopolní moc nad tímto oborem, včetně licencí pod záminkou toho, že jen kvalifikovaným lékařům by mělo býti povoleno sloužit veřejnosti (Vládní regulace vždy slouží zájmům těch, které tyto regulace prosazují.)

 

Lékařský establišment měl vysokou motivaci k lobbování a korumpování politiků, protože průměrný peněžní zisk pro každého člena establišmentu by byl vysoký, ve srovnání s průměrnou ztrátou, kterou by utrpěl každý člen veřejnosti. Tento rozptyl nákladů mezi velké množství občanů znamenal, že tito neměli motivaci vystoupit s efektivní opozicí. Tak lékařský establišment získal na účet veřejnosti. To je demokracie!

 

Falešný předpoklad

Na podnět lékařského establišmentu byl jejich obor již vysoce regulován pře vládním přijetím programu Medicare v 60. letech 20. století. Jak jsme již viděli, bylo použito donucení na omezení počtu lékařů, kteří sloužili veřejnosti, to přinutilo cenu zdravotní péče vzrůst výše, než by tomu bylo na neregulovaném trhu. Nicméně trh pokračoval ve fungování v omezeném rozsahu. Lidé platili hotově za běžné návštěvy lékaře, ceny nebyly pobuřující a dostupné soukromé pojištění bylo široce dostupné pro většinu vážných zdravotních problémů. Jak napsala William D. Gairdner (str., 228), když Tom Kent aktivně propagoval Medicare, „Záměrně ignoroval hotový, téměř universálně dostupný široký rozsah možností, co se týká soukromého pojištění…“ Skutečně, moji příbuzní měli soukromé pojištění a zcela odporovali kanadské legislativě stran universální zdravotní péče.

 

I přes vládní spoluvině na zvýšení cen spolu s lékařským establišmentem, chudým nebyla běžně odpírána zdravotní péče. Během emocí nabité debaty o ObamaCare v roce 2009, A. J. Persohn napsal: „Narodil jsem se v Kanadě a sídlil v Autrálii… Zde je mé pozorování ohledně socializovaného zdravotnictví, za co stojí. V 60. letech v Kanadě bylo mnoho malých komunitních nemocnic. Každé město s 50 tisíci obyvateli mělo jednu. Lékaři nabízeli své služby ne-privilegovaným lidem za sníženou anebo žádnou cenu… Socializované lékařství se chopilo mnoho těchto nemocnic k tomu, aby byly zavřeny a místo nich vznikly větší centralizovaná zařízení.“

 

Konzistentně s touto citací bývalý americký kongresman dr. Ron Paul napsal v časopise „The Revolution“: „Před tím, než programy [Medicare, Medicaid] začaly existovat, každý lékař rozuměl tomu, že on anebo ona má odpovědnost směrem k méně úspěšným a volná lékařská péče pro chudé byla normou. Stěží si je někdo tohoto dnes vědom, protože se to nehodí do typického scénáře vlády, která nás zachraňuje před predátorským soukromým sektorem... tisíce soukromě financovaných charit poskytovalo zdravotní péči pro chudé. Pracoval jsem v ambulanci, kde nebyl nikdo odehnán kvůli nedostatku financí."

 

V kontrastu k dr. Paulovi zvažme politiku lékařského establišmentu (Hamowy, str. 331): „V září 1869 časopis ‚Canada Medical Journal‘ poznamenával, že jedno z opatření kodexu ‚Canadian Medical Association‘ bylo, že ‚Ponižuje důstojnost profese… veřejně nabízet radu a léky chudým zadarmo…“ Skutečnost, že tato elitářská klika se cítila dohnána k takovému jazyku ve svém kodexu hodně ukazuje, že mnoho lékařů nebylo schopno odolat lidskému nutkání pomáhat chudým, zdarma. A to bylo v čase, když obecná úroveň prosperity byla mnohem nižší, než byla o století později, když vláda zavedla Medicare. Charita a vlídnost by se předpokládaně vytratily v éře větší prosperity [místo ní by narostl význam soukormého zdravotního pojištění, pozn. autora].

 

Tom Kent chtěl, abychom věřili, že zde byla krise, když byla zdravotní péče odmítána mnoha chudým lidem, tak obhajoval uvalení universální zdravotní péče na Kanadu. Důkazy tuto povídku nepodporují.