Mises: Peníze nejsou neutrální
[Autor: Ludwig von Mises. Prvně předneseno roku 1938.]
Monetární ekonomové 16. a 17. století uspěli ve vyvrácení populárních omylů týkajících se údajné stability peněz. Staré chyby zmizely, ale jedna nová povstala, iluse neutrality peněz. Samozřejmě klasická ekonomie udělala vše nejlepší proto, aby odstranila tyto chyby. David Hume (1711-1776), zakladatel britské politické ekonomie a John Stuart Mill (1806-1873), poslední v řadě klasických ekonomů, oba se zabývali problémem mistrovským způsobem. A potom bychom neměli zapomenout na Johna E. Cairnese (1823-1875), který v eseji o průběhu oslabování kurzu měny, vytyčil cestu pro realistický pohled na záležitost, kterou se zabýváme. (1) I přes tyto první korky směrem k přesnějšímu pochopení, moderní ekonomové začlenili omyl o neutralitě peněz do svého systému myšlení.
Uvažování moderní ekonomie mezního užitku začíná od předpokladu stavu čistého barteru. Mechanismus směny komodit a tržních transakcí je uvažován na předpokladu, že přímá směna sama převládne. Ekonomové líčí čistě hypotetickou entitu, trh bez nepřímé směny, bez prostředku směny, bez peněz. Není zde žádná pochybnost o tom, že tato metoda je jediná možná, že eliminace peněz je nutná, a že tak nemůžeme učinit bez tohoto konceptu trhu jen s přímou měnou. Ale musíme si uvědomit, že je to hypotetický koncept, který nemá svůj protějšek v realitě. Současný trh je nutně trhem nepřímé směny a peněžních transakcí.
Z tohoto předpokladu trhu bez peněz, je odvozena falešná idea neutrality peněz. Ekonomové se natolik zamilovali do nástroje, který tento hypotetický koncept poskytoval, že přecenili rozsah jeho aplikovatelnosti. Začali věřit, že všechny problémy katalaxie (nauky o tvorbě cen) by mohly být analyzovány pomocí tohoto fiktivního konceptu. V souladu s tímto pohledem, uvažovali, že hlavní prací ekonomické analýzy, je studium přímé směny. Poté vše, co zůstalo, bylo zavedení monetárních podmínek do získaných rovnic. Ale to bylo v jejich očích, práce druhořadého významu, protože jak byli přesvědčeni, zavedení monetárních podmínek neovlivňovalo podstatně používání mechanismu, který popsali. Fungování tržního mechanismu, jak bylo demonstrováno konceptem čistého barteru nebylo ovlivněno monetárními faktory.
Samozřejmě ekonomové věděli, že směnný poměr mezi penězi a komoditami byl předmětem změny. Ale věřili - a to je přesně základem omylu neutrality peněz - že tyto změny v kupní síle se děly současně na celém trhu, a že zasáhly všechny komodity ve stejném rozsahu. Nejpozoruhodnější vyjádření tohoto pohledu se nalézá v současném obrazném používání slova "hladina" při odkazování se na ceny. Změny v nabídce nebo poptávce po penězích - jiné věci se nemění - učiní všechny ceny a mzdy současně (simultánně) rostoucímí nebo klesajícími. Kupní síla peněžní jednotky se mění, ale vztahy mezi cenami jednotlivých komodit zůstávají stejné.
Jistě, ekonomové vyvíjeli po více než sto let metodu indexových čísel ve snaze změřit změny kupní síly ve světě, kde poměry mezi cenami jednotlivých komodit jsou v trvalé změně. Ale tím, že tak činili, se nevzdali předpokladu, že následky změn v měnové zásobě nebo v poptávce po penězích byly proporcionální a současné změny cen. Metoda indexních čísel byla navržena tak, aby jim poskytla prostředek pro rozlišení mezi následky těch změn v cenách, které béřou svůj původ na straně poptávky anebo nabídky jednotlivých komodit a těch změn, které béřou svůj původ na straně poptávky nebo nabídky peněz.
Chybný předpoklad měnové neutrality je kořenem všech snah ustavit rovnici tzv. rovnosti směny. Při zabývání se takovouto rovnicí, matematičtí ekonomové předpokládají, že něco - jedna z částí rovnice - se mění, a že odpovídající změna jiných hodnot musí následovat. Tyto části rovnice nejsou položkami v ekonomice jednotlivce, ale položkami celého ekonomického systému, a následně změny nenastávají u jednotlivců, ale u celého ekonomického systému, v národním hospodářství jakožto celku. Jednajíce tímto způsobem, žádají ekonomové neopatrně o takové zacházení s monetárními problémy, které je radikálně odlišné od moderní katalaktické metody. Vracejí se ke starému způsobu uvažování, které odsoudilo k selhání práce starších ekonomů. V těchto dřívějších dobách se filosofové zabývali spekulacemi s univerzálními koncepty, jako lidstvo a jiné všeobecné pojmy. Ptali se. Jaká je hodnota zlata nebo železa, je to: hodnota obecná, pro všechny časy a pro všechny lidi, a oproti zlatu anebo železu obecná, všechno dostupné zlato anebo železo anebo i ještě nevydolované. Nemohli takovýmto způsobem uspět; objevili jen údajné autinomie, které pro ně byli nerozřešitelné.
Všechny úspěšné pokroky moderní ekonomické teorie musí být připsány té skutečnosti, že jsme se naučili postupovat jiným způsobem. Zjistili jsme, že jednotlivci jednající na trhu nejsou nikdy konfrontováni s volbou mezi vším existujícím zlatem a vším existujícím železem. Nemusí se rozhodovat, zda je zlato anebo železo užitečnější pro lidský druh jako celek, ale vybírají si mezi dvěma omezenými množstvími, z nichž obě nemůžou mít společně. Rozhodují se, která z těchto alternativ je pro ně vhodnější za daných podmínek a v daný okamžik, když činí své rozhodnutí. Tyto akty volby čelící alternativám prováděné jednotlivci, jsou konečnou příčinou směnných poměrů, které se ustavují na trhu. Musíme nasměrovat naši pozornost k těmto aktivitám volby a nezabývat se vůbec metafysickými a čistě akademickými „ale, co kdyby“ otázkami o tom, která komodita se jeví být užitečnější v očích nadčlověčí inteligence, která zkoumá pozemské podmínky z nadpřirozeného bodu pohledu.
Monetární problémy jsou ekonomickými problémy a musí být s nimi zacházeno stejným způsobem jako se všemi jinými ekonomickými problémy. Monetární ekonom se nepotřebuje zabývat universálními entitami jako je objem obchodu znamenající celkový objem obchodu nebo množství peněz znamenající všechny současné peníze v celém ekonomickém systému. Ještě méně má použití pro nejasnou metaforu "rychlost oběhu." Musí zjistit, že poptávka po penězích povstává z preferencí jednotlivců v rámci tržní společnosti. Protože každý si přeje míti jisté množství hotovosti, někdy více, někdy méně, je zde poptávka po penězích. Peníze nejsou nikdy jednoduchou záležitostí v ekonomickém systému, v národním hospodářství, peníze nikdy jen jednoduše neobíhají. Všechny dostupné peníze jsou vždy hotovostí, která je někým držena. Každý kousek peněz může jeden den - někdy častěji, někdy jen zřídka - přejít z hotovosti jednoho člověka do hotovosti druhého člověka. Ale v každý okamžik je vlastněn někým a je částí držby hotovosti někoho. Rozhodnutí jednotlivců stran velikosti jejich hotovosti tvoří konečný faktor, který formuje kupní sílu.
Změny v množství peněz a v poptávce po penězích kvůli držbě hotovosti nenastávají v ekonomice jako celku, jestliže nenastávají v domácnostech jednotlivců. Tyto změny v domácnostech jednotlivců nikdy nenastávají u všech jednotlivců ve stejný čas a ve stejném stupni, a tak nikdy neovlivňují jejich hodnotové soudy ve stejném rozsahu a ve stejném čase. Je přesně podstatou Humeho a Milla, že zkouší zkonstruovat hypotetický případ, v kterém by změny v nabídce peněz mohly ovlivnit všechny jednotlivce takovým způsobem, že ceny všech komodit by narostly anebo poklesly ve stejný čas a ve stejné proporci. Selhání jejich pokusů poskytuje negativní důkaz a moderní ekonomie k tomu přidala pozitivní důkaz, že ceny různých komodit nejsou ovlivněni ve stejný čas a ve stejném rozsahu. Zjednodušující rovnice, jak staré kvantitativní teorie tak současných matematických ekonomů, podle které ceny, tj. všechny ceny, rostou nebo klesají v proporci k nárůstu anebo poklesu množství peněz, je vyvrácena.
Pro zjednodušení a zkrácení naší analýzy se podívejme jen na příčiny inflace. Dodatečné množství peněz si nenajde svoji cestu prvně do kapes všech jednotlivců; ne každý z těchto jednotlivců má výhodu toho, že jako první dostane stejné množství, a ne každý jednotlivec reaguje na stejné dodatečné množství stejným způsobem. Ti, kteří prvně získávají - v případě zlata, vlastníci dolů, v případě vládních papírových peněz (státovek), státní pokladna - nyní drží větší hotovost a jsou nyní v pozici nabídnout více peněz na trhu za zboží a služby, které si přejí koupit. Dodatečné množství peněz jimi nabízené na trhu, způsobí nárůst cen a mezd. Ale ne všechny ceny a mzdy narostou, a ty, které narostou, nenarostou ve stejném rozsahu. Jestliže jsou dodatečné peníze utraceny na vojenské účely, ceny jen některých komodit a jen některé mzdy jistého druhu práce narostou, jiné zůstanou nezměněny anebo mohou i dočasně klesnout. Mohou klesnout, protože nyní jsou na trhu některé skupiny lidí, jejichž příjem nevzrostl, ale kteří jsou nicméně nuceni platit více za některé komodity, jmenovitě ty, které jsou poptávány lidmi, kteří jako první mají výhody z inflace. Tak, cenové změny, které jsou výsledkem inflace, začínají jen u některých komodit a služeb a rozptylují se více nebo méně pomaleji od jedné skupiny komodit a služeb k jiným skupinám. To trvá čas, než dodatečné množství peněz nevyčerpá všechny svoje možnosti stran změny ceny. Ale ani nakonci nejsou všechny komodity zasaženy ve stejném rozsahu. Proces progresivního oslabování změnil příjem a bohatství rozdílných společenských skupin. Dokud toto oslabení pokračuje, dokud dodatečné množství peněz ještě nevyčerpalo všechny svoje možnosti ohledně vlivu na ceny, dokud jsou ještě ceny, které zůstaly vůbec neovlivněny anebo nejsou ještě změněny v rozsahu, v jakém by měly být, jsou v komunitě některé skupiny, které mají výhody a některé které mají nevýhody. Ti, co prodávají komodity nebo služby, jejichž ceny vzrostly prvně, jsou v pozici prodat za nové vyšší ceny a koupit to, co chtějí koupit za staré ještě nezměněné ceny. Na druhou stranu ti, jež prodávají komodity nebo služby, jejichž ceny zůstaly po nějakou dobu nezměněny, prodávají za staré ceny, zatímco již musí nakupovat za nové vyšší ceny. Ti první získají určitý zisk, jsou ziskoví, ti druzí ztrácejí, jsou ztrátoví, to jsou ti z jejichž kapes musí jít extra zisky těch, co získávají. Dokud inflace postupuje, je zde trvalý přesun v příjmech a bohatství od některých společenských skupin k jiným společenským skupinám. Když jsou všechny cenové následky inflace vyčerpány, dojde ke transferu bohatství mezi společenskými skupinami. Výsledkem je to, že je v ekonomické systému nové rozložení bohatství a příjmu a v tomto novém sociálním řádu jsou potřeby jednotlivců uspokojovány v rozdílném relativním rozsahu než dříve. Ceny v tomto novém řádu nemůžou být jednoduše násobkem předchozích cen.
Sociální důsledky změny v kupní síle peněz jsou dvojí: první, když jsou peníze standardem odložených plateb, vztah mezi poskytovateli úvěrů a dlužníky je změněn. Za druhé, když změna kupní síly neovlivňuje všechny ceny a mzdy ve stejném čase a okamžiku, dochází zde k přesunu bohatství a příjmů mezi různými společenskými skupinami. To byla jedna z chyb všech návrhů na stabilizaci kupní síly, že nevzaly do úvahy tento druhý následek. Můžeme říci, že ekonomická teorie obecně věnovala této otázce nedostatečnou pozornost. Pokud ji věnovala, zvažovala ji hlavně s ohledem na reakci zahraničního obchodu dané země na změny u měny této země. Ale to je jen speciální aplikací problému, který má mnohem širší rozsah.
Co je zásadní pro ekonomickou teorii, je to, že zde není žádný konstantní vztah mezi změnou v množství peněz a v cenách. Změny v nabídce peněz ovlivňují jednotlivé ceny a mzdy rozdílným způsobem. Metaforické použití termínu cenová hladina je matoucí.
Mylné názory naopak byly založeny na uvažování, které můžeme představit takto: přemýšlejme o dvou zcela nezávislých systémech statické rovnováhy A a B. Oba jsou každém ohledu stejné mimo celkového množství peněz (M) v systému A a držby hotovosti každého jednotlivce (m) v systému A. A odpovídají celkovému množství peněz v systému B (M*n) a držbě hotovosti jednotlivce (m*n) v tomto systému. Za těchto předpokladů samozřejmě všechny ceny a mzdy v systému B jsou n-násobkem těch v systému A. Ale jsou přesně takové, protože jsou to naše hypotetické předpoklady. Ale nikdo nemůže navrhnout způsob pomocí kterého by se systém A mohl transformovat do systému B. Samozřejmě je nepřípustné operovat se statickou rovnováhou, jestliže chceme přistupovat k dynamickým problémům.
Dáme-li stranou všechny obavy o použití termínu dynamický a statický, chci říci: peníze jsou nutně dynamickým agentem a bylo chybou se zabývat monetárními problémy statickým způsobem.
Samozřejmě v konceptu statické rovnováhy není žádný prostor pro peníze. Při vytváření konceptu statické společnosti jsme předpokládali, že se nekonají žádné změny. Vše jde stejně po staru. Dnešek je stejný jako včerejšek a zítřek bude stejný jako dnešek. Ale za těchto podmínek nikdo nepotřebuje držet hotovost. Držba hotovosti je nutná jen když jednotlivci neví, jaké situaci budou čelit v nejisté budoucnosti. Když každý ví, kdy a co bude muset koupit, nepotřebuje soukromou držbu hotovosti a může svěřit všechny své peníze centrální bance jako termínovaný vklad na datum a na množství nutné pro své budoucí platby. Když by každý postupoval takto, centrální banka nepotřebuje žádné rezervy, aby splnila své závazky. Samozřejmě, celkové množství, které musí být vyplaceno nakupujícím každý den přesně odpovídá množství, které je obdrženo jako vklad od prodávajících. Jestliže předpokládáme v tomto světě statické rovnováhy, že zde kdysi, před tím, než bylo dosaženo statické rovnováhy, byla jen kovová měna, řekněme zlato, musíme předpokládat, že s postupným přibližováním se směrem k podmínkám rovnováhy, ukládají občané více a více svého zlata, a že banka, která pro něj nemá další využití, prodává zlato zlatníkům a jiným pro průmyslovou potřebu. S příchodem rovnováhy zde nejsou již více kovové peníze, ve skutečnosti zde nejsou vůbec žádné peníze, ale nehmotný a nemateriální clearingový systém, který nemůže být považován za peníze v běžném slova smyslu. Je to přesně řečeno nerealizovatelný, a i nemyslitelný systém zúčtování, numeraire, někteří ekonomové věří, že by ideální peníze měl takový býti. Ale my bychom neměli nikdy zapomenout na to, že stav rovnováhy je čistě hypotetický, že tento koncept není ničím, než jen nástrojem pro naši duševní práci. Neschopné dělat experimenty, společenské vědy musí tvořit takovéto nástroje. Ale musíme být při jejich použití velmi opatrní. Musíme si být vědomi, že stavu statické rovnováhy nemůže nikdy v reálném životě dosaženo. Ještě důležitější je ten fakt, že v tomto hypotetickém stavu jednotlivci nečiní výběr, nejednají a nerozhodují se mezi nekompatibilními alternativami. Život v tomto hypotetickém stavu je tak oloupen o tyto základní elementy. Při konstrukci tohoto hypotetického stavu chceme jen porozumět motivům pro jednání, které vždy předpokládají změnu, pomocí formulování podmínek, ve kterých se žádná změna nechová. Ale svět beze změny by byl mrtvým světem. My se nezabýváme smrtí, ale životem, jednáním a změnou. V živoucím světě není žádný prostor pro neutralitu peněz. Peníze jsou samozřejmě dynamický faktorem a jako takové nemohou být diskutovány v termínech statické rovnováhy.
Nechte mne nyní krátce pojednat o hlavních závěrech odvozených od pohledu na to, že peníze nejsou neutrální. Prvně musíme zjistit, že opuštění mylného konceptu neutrálních peněz zničí poslední oporu obhájců kvantitativní ekonomiky. Po velmi dlouhý čas významní ekonomové věřili, že bude možné jeden den nahradit kvalitativní ekonomii kvantitativní ekonomií. Co vyjadřuje marnost těchto nadějí, je ten fakt že v ekonomických kvantitách nikdy nemáme jakýkoliv konstantní poměr mezi veličinami. Co ekonomové objevili, když studovali vztahy mezi poptávkou a cenami není srovnatelné s prací přírodovědce, který určí pomocí experimentů ve své laboratoři konstantní vztahy, pro příklad konkrétní váhu různých hmot. Co ekonom určí jsou jen historické hodnoty; je ve své statistické práci historikem, ale ne experimentátorem. Práce později zatracovaného ekonoma-statistika Henryho Schultze (1893-1938) (2) byla ekonomickou historií; co se dovídáme z jeho výzkumu je to, co se stalo s některými komoditami v omezené časové periodě v minulosti v USA a Kanadě. Neříká nám to nic o tom, co se stane se stejnými komoditami jinde anebo v jiné době nebo co se stane v budoucnosti.
Ale pořád zde zůstává víra, že s penězi je to jiné. Mohu citovat pro příklad knihu profesora Irvinga Fishera (1867-1947) „Purchasing Power of Money,“ která je založena na předpokladu, že kupní síla peněžní jednotky se mění v obráceném poměru k množství peněz. (3) Myslím, že tento předpoklad je arbitrární a mylný.
Druhým závěrem, který musíme načrtnout, je marnost všech úsilí o to učinit peníze stabilními, co se týká kupní síly. Je mimo možnosti tohoto mého krátkého projevu, abych vysvětlil výhody politiky tvrdých peněz a nevýhody jak inflace tak deflace. Ale neměli bychom si plést politické koncepty tvrdých peněz s teoretickým konceptem stabilních peněz. Nechci zde diskutovat vnitřní rozpory konceptu stability. Z bodu pohledu presentovaného předmětu je důležitější zdůraznit, že všechny návrhy na stabilizaci, nehledě na nedostatky, jsou založeny na myšlence neutrality peněz. Všechny navržené metody navrhují napravit změny v kupní síle, které již nastaly, jestliže zde byla inflace, přejí si, aby byla provedena deflace ve stejném rozsahu a vice versa. Nezjistily, že při této proceduře, neodčiní společenské následky první změny. Jestliže byl člověk zraněn tím, že byl přejet automobilem, není nápravou nechat ho přejet tímto automobilem znovu z opačného směru.
Popularita všech návrhů na stabilizaci nás vábí k filosofickému uvažování. Je obecnou slabostí lidské mysli považovat stav klidu a absence změny jako lepší než stav pohybu. Absolutní, starý fantom zavádějící filosofické spekulace je pořád s námi; jeho moderní jméno je stabilita. Ale stabilita, tj. absence změny je, musíme zopakovat, absencí života.
Třetí závěr, který můžeme načrtnou, je marnost rozlišování mezi statickou a dynamickou a mezi krátkodobou a dlouhodobou ekonomií. Způsob, kterým musíme studovat monetární změny nám poskytuje nejlepší důkaz, že každé správné posuzování ekonomie musí být dynamické, a že statické koncepty jsou jen pomocné. A ve stejný čas musíme zjistit, že celé správné ekonomické teoretizování je postupným postupem od krátkodobých k dlouhodobým efektům.
Ale nejdůležitější hodnotou teorie peněžního dynamismu je její použití pro rozvinutí monetární teorie obchodního cyklu. Stará britská měnová teorie byla již v omezeném smyslu monetárním vysvětlením hospodářského cyklu. Studovala následky úvěrové expanze za předpokladu, že je zde úvěrová expanze v jedné zemi, zatímco ve zbytku světa zůstaly věci nezměněny. Zdálo se, že je to dostatečné pro vysvětlení hospodářského cyklu ve Velké Británii v první polovině 19. věku. Ale vysvětlení odtoku peněz do ciziny neposkytuje odpověď na to, co se může stát v kompletně izolované zemi nebo v případě simultánní úvěrové expanze všude ve světě. Ale jen odpověď na tuto poslední otázku by mohla být považována za uspokojující pro podmínky, které převažují ve 20. věku. Jen odpověď na tuto druhou otázku je důležitá, jestliže musíme zvažovat návrh na eliminaci cyklických změn, buď uvolněním mezinárodních vazeb národní ekonomiky anebo tím, že úvěrová expanze se stane mezinárodní, a to způsobem, který poskytuje Bretton Woodská dohoda. (4) Je chválou monetární teorie hospodářského cyklu, že nám poskytuje uspokojující odpověď k těmto a některým jiným vážným problémům.
Nechci zasahovat více do vašeho času, a tak si přeji jen přidat některé poznámky k nakládání s tímto problémem ze strany jistých mladších ekonomů. Já sám nejsem odpovědný za termín „neutrální peníze.“ Rozvinul jsem teorii kupní síly a její společenské důsledky. Ukázal jsem, že peníze se chovají jako dynamický agent, a že předpoklad, že změny v kupní síle jsou nepřímo proporcionální ke změnám v relativní poptávce po nabídce peněz, je falešný. Termín „neutrální peníze“ byl vytvořen dřívějšími autory. (5) Nechci zvažovat otázku, zda to byla dobrá volba. Ale v každém případě musím protestovat proti víře, že musí být cílem monetární politiky učinit peníze neutrálními, a že je povinností ekonomů určit metodu jakou se tak bude činit. Přeji si zdůraznit, že v měnícím se a živém světě, ve světě jednání, není žádný prostor pro neutrální peníze. Peníze jsou ne-neutrální anebo neexistují.
(1) David Hume, „On Money,“ in Writings on Economics, Eugene Rotwein, ed. (Univesrity of Wisconsin Press, Madison, 1970), str. 33-46; John Stuart Mill, Principles of Political Economy, Sir William Ashley, ed. (1909), kniha 3, kapitola 8; John E. Cairnes, Essays in Political Economy (London: MacMillan, 1873), str. 1-65.
(2) Ve svém pojednání Theory and Measurement of Demand (Chicago: Universtiy of Chicago Press, 1938) vyložil svoji teorii hospodářského cyklu založenou na výkyvech v úrodě.
(3) Irving Fisher, The Purchasing Power of Money, 2. vydání (New York: Macmillan, 1920), str. 157. „…není zde žádný možný únik od závěru, že změna v množství peněz (M) musí normálně zapříčinit proporcionální změnu v cenové hladině.“
(4) Bretonn Woodská dohoda v roce 1945 ustavila mezinárodní zlatý směnný standard, který ohodnotil dolar na 1/35 unce zlata (tento systém zanikl roku 1971).
(5) F. A. von Hayek, Prices and Production, 2. vydání (New York: Augustus M. Kelly, 1935), str. 31 a 129-131.