Každý jednotlivec s nezadatelným právem veta
[Autor: Bionic Mosquito. Vyšlo 9. X. 2012, http://bionicmosquito.blogspot.com/2012/10/every-individual-vested-with-veto-power.html?_sm_au_=iVV1vrJjPZHNsP5F]
Představte si svobodu v takovém světě. Dokonce i když se zbavíme republikánské anebo demokratické formy vlády, představte si, že každý zákonodárce měl takovou moc. Už si to nepředstavujte: existovala doba a místo, kde to bylo docela pravda! A ne, výstupem nebyl chaos, ale skutečná kontrola zneužívání moci králem. V závěru první části své knihy „Království a právo“ Fritz Kern napsal shrnutí hlavních bodů, kterými se zabýval. Volně tohoto souhrnu využiji, ačkoliv Kern uspořádal body lépe než bych je mohl uspořádat já.
„Vztah mezi monarchou a poddanými byl ve všech německých komunitách vyjádřen idejí vzájemné oddanosti a nikoliv jednostranné podřízenosti.“ Zvláště v době raného středověku neexistoval žádný koncept krále jako suveréna. Nebyl zde ani žádný koncept lidu jako suveréna.
"Král je pod právem…pokud monarcha selhal ve svých povinnostech - a rozhodnutí o této otázce spočívalo na svědomí každého jednotlivého člena komunity - potom každý poddaný, každá skupina lidí a i celá komunita byla volná, co se týká odporu proti králi, jeho opuštění a hledání nového monarchy." Jak král tak lidé měli povinnosti ve vztahu k právu; povinnost nebyla ve vztahu k sobě navzájem. Kern nabízí příklad krále Chlodvíka I., který si přál zadržet drahou vázu a nadto ji chtěl darovat do kostela. Všichni souhlasili s výjimkou jednoho, který to ukončil tak, že si vynutil svůj záměr tím, že vázu zničil. Mělo by být poznamenáno, že král našel nepřímý způsob jak se pomstít: pomsta musela však jeden rok čekat, byla založena na podobně přehnané příležitosti, kdy králův oponent udělal chybu v plnění svých povinností a závazků.
Povšimněte si, ani král ani většina neměla autoritu k potrestání tohoto aktu přímo. Jediným zdrojem bylo nalezení nějakého jiného selhání oponenta a použití tohoto selhání jako záminky k pomstě. Činí to na mne dojem, že demonstrování neústupného přístupu, který projevil králův oponent, nebylo vždy nejlepší myšlenkou. Důležitější je, že to ponechávalo každému jednotlivci otevřené rozhodnutí, jaký tah by měl být podniknut. Jak čas plynul právo každého jednotlivce protestovat se vyvinulo do práva komunity. Ale v žádném případě toto neznamenalo žádnou změnu stran faktu, že král byl podřízen právu. Představte si, že jediný zastupitel Kongresu (například Ron Paul) by měl autoritu zastavit jakoukoliv navrhovanou legislativu? Ačkoliv autorita jednotlivce, idea, která vyžaduje jednomyslnost pro stát, aby mohl jednat, je mocnou idejí.
„Na tento sekulární element středověké monarchie byla naroubována církevní teorie veřejného činitele…církev je autorizována vyhlašovat boží soudy.“ Proniknutí církve do vztahů mezi krále a lid pomalu začalo měnit a poněkud umenšovat autoritu lidu – zdálo by se, že to bylo výhodné jak pro krále tak pro biskupa. Názor církve šel od pasivní poslušnosti k náboženskému posvěcení. Jakýkoliv krok k posvěcení, činil krále boží výběrem, začal umenšovat roli a způsoby jak lid odolával králově autoritě – a ve stejný čas posiloval moc církve. V tomto může jeden najít počátky toho, co se stalo známým jako božské právo krále. Církev začala přebírat roli rozhodčího, který rozhodoval, kdy král překročil své hranice: "Církevní teorie odporu musí být odlišena od germánského a feudálního práva na odpor, které bylo založeno na myšlence vzájemné loajality."
Mezi myšlenkou lidu jako kontroly krále a církve jako kontroly krále se objevila jako vítězná koncepce konstituční monarchie: "[Konstituční monarchie] se snažila, usmiřováním extrémů, prosadit ústřední ideji raně středověkého státu výrazněji a stáleji než se podařilo germánské doktríně a církevní doktríně božského původu a práva na odpor... Dovolovala králi vykonávat nejdůležitější ústavní aktivity státu jen v kooperaci s poddanými, to jest s lidovými zastupiteli a ministry; ale to dalo takovým aktům takovou silnou a nenapadnutelnou platnost, že nemohlo být připuštěno žádné právo na odpor."
Magna Carta je často považována za inspiraci pro mnoho budoucích ústav. Na Wikipedii se uvádí: "Charta z roku 1215 požadovala aby král Jan Bezzemek vyhlásil jisté svobody a akceptoval, že jeho vůle nebude arbitrární, pro příklad explicitně akceptoval, že žádný 'svobodný muž' (ve smyslu ne-otrok) nemůže být trestán jinak než skrze právo země, což existuje dodnes. Magna Carta byla první dokumentem vynuceným skupinou poddaných na anglickém králi, skupinou feudálních šlechticů, ve snaze omezit moc krále právem a ochránit jejich privilegia. Předcházela ji a přímo ovlivnila Listina svobod z roku 1100, v které král Jindřich I. specifikoval určité oblasti, kde by jeho moc měla být limitována.“
S ohledem na porozumění toho, co mne naučil Kern, nevěřím, že tento dokument representoval krok kupředu, ale znamenal krok vzad. I zápis na wikipedii činí v tomto ohledu zběžnou poznámku: „V praxi Magna Carta v období středověku obecně neomezovala moc krále…“
Komentoval jsem to nedávno na webu „The Daily Bell“ a otiskuji zde část mého komentáře.
„Cituji: ‘Magna Carta byla ranným pokusem ovládnout vládu, omezením rozsahu monarchistické vlády.‘ Nevěřím v přesnost tohoto tvrzení. Magna Carta kodifikovala hlavní charakteristiky toho, co bylo praxí ve středověku po staletí. Tuším, že vlivem toho, že lidé věří tomu, že Magna Carta byla milníkem anebo významnou změnou ve směřování, se minimalizuje nebezpečí pohledu hlouběji do minulosti – do „temného věku“ – pro to, aby se našel zdravější vztah mezi králem a lidem. Existovalo zde dlouhotrvající právo na odpor vůči monarchovi, jestliže tento zneužil svoji pozici závislou na právu – od nejranějších časů středověku (ihned po pádu Západořímské říše). Toto právo, germánského a feudálního původu, bylo zaručeno ústavní metodou v Magna Carta; ale dokument jen formalizoval to, co bylo již dobře známým a respektovaným konceptem: král stejně jako lidé byli podrobení právu, a pokud ho král překročil, lidé neměli jen právo, ale povinnost jednat. Všichni (i král) měli býti vázáni loajalitou k právu (nikoliv ke králi) a všichni měli k právu povinnost.“
Konstituční forma ochraňovala monarchu před lidem mnohem více než ochraňovala lid před monarchou - určitě když srovnáváme s raně středověkými časy. Ve stejný čas, konstituční forma neposkytovala prakticky žádnou ochranu omezující aktivity monarchy – platí i pro ty zřízení, které měly v nějaké formě začleněny přirozené práva - pro příklad Listina práv v ústavě USA. Zdá se, že místo omezení vlády a ochrany svobody, ústavní forma představuje významný krok od svobod dostupných i nejníže postaveným členům raně středověké společnosti.
Jak jsem již zmiňoval v dřívějším článku o tomto předmětu, nezamýšlím presentovat idealizovaný, romantický pohled na politický život ve středověku. Určitě, když byl život velmi lokální a jednotlivci znali všechny v rámci dané komunity, metody vlády mohly být jiné než za jakých žijeme my dnes (1). Co mohlo být efektivní za určitých podmínek nemusí být tak efektivní za jiných podmínek. Nicméně domnívám se, že středověká idea se zdá být více osvícenější. Každý jednotlivec měl přímé slovo v jeho vztahu ke králi a komunitě – ne jen nějaký „hlas“, ale „veto“. Jistě byly doby, kdy musel bránit svoji pozici násilím; nejsou i dnes rodinné spory preferované před válkami mezi národními státy?
Jsou zde tací, kteří hledají konečného rozhodčího – koncept, který byl středověké mysli cizí. Každý člověk byl konečným rozhodčím. Mnoho lidí by namítlo, že by to dnes mohlo vyústit v chaos, kdyby toto platilo i dnes – přestože logickým závěrem použití konečného rozhodčího je dokonalá světová vláda. Konec konců i přes mechanismus jako je OSN a Mezinárodní soudní dvůr, pokud se moderní stát nakonec nepodřídí přání vnější strany, může se dostat až do bodu války.
Takové bylo právo. Jak král tak komunita měli povinnost respektovat a chránit právo – jak tomu každý jednotlivec rozuměl. Pokud vůbec něco bylo považováno za konečného rozhodčího, bylo to toto: „Pro středověkou mysl, král a lid tvořili spolu vytvořenou jednotu, kterou teoretická analýza může stěží oddělit, formující stát. Svrchovanost, pokud vůbec existovala, sídlila v právu, které vládlo jak nad králem tak komunistou. Ale jakýkoliv popis práva jako suveréna je užitečný jen proto, že to zdůrazňuje kontrast s pozdějšími politickými idejemi; jinak je lepší se mu vyhnout. Oslabení „buď a nebo“ pozdějších časů: buď král je neomezen anebo lid je suverén – bylo z pohledu raného středověku nereálným dilematem.
Poznámka překladatele:
(1) Středověká Praha měla asi 40 tisíc obyvatel a Brno asi 5 až 8 tisíc obyvatel. Navíc existoval maloobjemový dálkový obchod a i velký pohyb obyvatel mezi vesnicemi a mezi venkovem a městy. Tato autorova námitka není tedy úplně platná.