Jak soukromý sektor dodává Nepálcům vodu
[Autor: Doug French. Vyšlo dne 8. II. 2020 na Mises.org]
Rostoucí množství Američanů špatně spí kvůli klimatu a agituje, že zdravotní péče je lidské právo. Obyvatelé města Flint (Michigan) a Newarku (New Jersey) chtějí, aby vláda poskytovala čistou vodu a opět je tu manifestační křik, že voda je lidské právo. Ale vodní katastrofy ve Flintu a Newarku jsou miniaturní ve srovnání s tím, co se děje v Nepálu. V pozoruhodném příběhu, noviny New York Times (NYT) dokumentují soudy a názory od lidí v Káthmándú, (asi 2.5 milionu obyvatel, hlavní město státu) kteří se vzdali poskytování vody ze strany vlády. Nepál se nekvalifikuje jako něčí enkláva alá John Galt (Galt’s Gulch; viz romány Ayn Randové), ale vládu selhávající v dodávání něčeho tak vitálního jako je voda, zastoupili podnikatelé.
Podpora webu
Vládou nabízené řešení těchto vážných problémů s nedostatkem vody, projekt Melamchi, se proměnil ve 40 let dlouhé fiasko téměř nedostižné nekompetence. Prvně navržen v 70. letech 20. století a započat v roce 2000, tento projekt odklánějící horskou řeku z Himaláje, měl takové zpoždění, že množství vody, které by přinesl – 170 milionů litrů denně v první fázi – je již nedostatečné k pokrytí poloviny spotřeby Káthmándú. Není to stejně dobrý plán. Síť potrubí je jak řešeto s dírami, že "byste mohli míti na druhé straně jezero Bajkal a ještě by to nebylo dosti," říká pan Gyawali. Výsledkem jsou čtyři stovky, mezi sebou soutěžících, vodu dodávajících tracků-cisteren, v některých případech jezdících 19 hodin kontinuálně ve snaze uspokojit poptávku. Zatímco vláda dala svoje ruce pryč: "Tlak je tak slabý, že mnoho domácností nezíská více než 250 litrů při každé příležitosti (kdy voda funguje)." Tyto lidi a zhruba 30 % obyvatel, kteří neobdrží vůbec nic, zásobují cisterny až do příštího otevření potrubí. Úředníci uznali, že je to krise, ale říkají, že řešení je mimo jejich možnosti. Je zde samozřejmě mnoho stížností. Když je poptávka vysoká a nabídka je nízká, vysoké ceny a zisky lákají poskytovatele. "Podívejme se na to: soukromý sektor přišel, protože veřejný sektor selhal," řekl novinám New York Times Dipak Gyawali politický ekonom a bývalý ministr vodárenství. "A dokud nesrovnáte vládní akta, nic se nezmění. Cisterny jsou jen symptomem."
Krishna Hari Thapa dodává vodu po deset let a říká, že „počet cisteren u jeho pramenů vzrostl z okolo 30 na přes 80 denně.“ Ačkoliv vodní pramen je redukován na stružku, nepřestává v prodeji. „Peníze jsou příliš dobré,“ píše Peter Schwartzstein z NYT. Mimo to, jak říká pan Thapa: „Kde jinde by lidé dostali vodu?“ Pan Schwartzstein zkouší dělat maximum proto, aby udělal lidi od cisteren nepřáteli, z titulu článku „Obchodníci s žízní“, cituje paní domácí Dharaman Lamovou, která tvrdí: „Jsou to všechno zloději, mizerní zloději, kteří by měli viset. Je odporné, co nám dělají.“ Co lidé od cisteren dělají, je investování kapitálu, tvrdá práce a dodávání něčeho zásadního. „Město závisí na nás,“ říká Maheswar Dahal, podnikatel, který vlastní šest cisteren v distriktu Káthmándú Jorpati.
Došlo by ke katastrofě, kdybychom nedělali naši práci. Tak kde stát selže, soukromí podnikatelé zaplní mezeru. Zisk zapříčiní, že k tomuto dojde. Vysoké náklady učiní zákazníky mnohem pečlivější ohledně toho, jak mnoho používají. Nikdo v Káthmándú neplýtvá vodou. "Předtím jsem nepřemýšlela, jak často jsem se mohla sprchovat nebo kdy můžu čistit dům," říká Laxmi Magar, žena v domácnosti a matka šesti dětí. "Ale nyní, že voda je tak drahá, sleduji každou kapku."
Cisternová voda stojí desetkrát tolik než vládou dodávaná voda v potrubí, podle studie "World Resources Institute". V Bombaji jsou náklady 52x vyšší dle Schwartzsteina. Voda se zdá jako něco, co byste měli kupovat ve velkém; nicméně pro některé to není možné. Během období sucha, jak můžete očekávat: "Cisterny zdražují ceny podle toho," píše Schwartzstein. "A protože mnoho z těchto oblastí má úzké, na vozík široké ulice roztažené přes příkré kopce, které se obvykle mění v bláto v době monsumů, větší cisterny se přes ně nemohou dostat, což znamená, že obyvatelé musí kupovat malé množství od prostředníků za velmi zvýšené ceny." Má byznys s cisternami budoucnost? Pravděpodobně, půjde o boom v jihovýchodní Asii a jinde. Schwartzstein vysvětluje: „Předpovídá se, že městská populace jižní Asie samotné se téměř ztrojnásobí na 1,2 miliardy do roku 2050, a jak infrastruktura upadá a města pokračují v tom, že se rozlézají do oblastí, které nejsou vůbec obsluhovány, cisterny jsou dobré k pokrytí nějakého nedostatku. Až 1,9 miliardy obyvatelů měst by mohlo mít podle Světové banky zkušenost se sezónními nedostatky vody do poloviny století.“
Boom v dodávce vody se zdá nepravděpodobný, když si lijete do sklenice vodu z kohoutku v zemi prvního světa. Ale nedostatky v zásobování vodou nejsou nové, muži od cisteren (a patrně i ženy) přicházejí předtím jako spása: Když velká sucha vyprázdnila rezervoár vody Kapského města v roce 2017 a 2018, bohatí residenti se vyhnuli restrikcím pomocí nákupu vody navíc od neformálních dodavatelů. Když Čennaí, jednom z největších indických měst, téměř vyschlo mezi slabými dešti minulého léta, přes 5 tisíc soukromých cisteren vozilo vodu odjinud. Jak se šok prohluboval a zasahoval více měst, muži od cisteren hleděli, jak si poradit s dobou boomu. Sunita Suwal řekla Timesům: „Stát selhal. Muži od cisteren nás okrádají. Chtějí jen získat od nás peníze. Vlastně, kde je rozdíl?“ Rozdíl: Muži od cisteren dodávají vodu, stát nikoliv.