Jdi na obsah Jdi na menu

Inflace a cenová kontrola I

8. 2. 2022

[Autor Ludwig von Mises. Vyšlo roku 1945.]

 

1. Marnost cenové kontroly

Za socialismu je výroba zcela řízena přímo rozkazy managementu centrální komise pro výrobu. Celý národ je „průmyslovou armádou“ (termín použitý Karlem Marxem v Komunistickém manifestu) a každý občan je vázán poslouchat rozkazy svého nadřízeného. Každý musí přispívat svým podílem k provádění celkového plánu přijatého vládou.

 

Ve svobodné ekonomice žádní ekonomičtí carové neříkají člověku, co by měl dělat. Každý jedná a plánuje za sebe. Koordinace různých aktivit jednotlivců a jejich integrace do harmonického systému pro zásobování spotřebitelů zbožím a službami, je dána tržním procesem a cenovou strukturou, kterou tento vytváří. Trh kormidluje kapitalistickou ekonomiku. Řídí aktivitu každého jednotlivce tam, kde tento nejlépe slouží svým bližním. Trh sám dává celý společenský systém soukromého vlastnictví výrobních faktorů a svobodné podnikání do pořádku a činí tak s rozumem a smyslem.

 

ludwig-von-mises-576x720.jpg

 

Není zde nic automatického ani mysteriosního v tom, jak trh funguje. Jediné síly, které určující neustále se pohybující stav trhu, jsou hodnotové soudy různých jednotlivců a jejich jednání, které je vedeno těmito hodnotovými soudy. Konečným faktorem na trhu je snažení každého člověka o uspokojení svých potřeb a požadavků, a to nejlépe možným způsobem. Vláda trhu je rovnocenná vládě spotřebitelů. Svým nakupováním nebo svou absencí nakupování, spotřebitelé určují nejen cenovou strukturu, ale ne méně i to, co má býti vyrobeno, a v jaké kvantitě a kvalitě a kým. Spotřebitelé určují zisk nebo ztrátu každého podnikatele, a tím to, kdo by měl vlastnit kapitál a provozovat továrny. Ziskový systém je podstatou výroby, která slouží nám, přičemž zisk může být získán jenom úspěšným zásobováním spotřebitelů nejlepším a nejlevnějším způsobem komoditami, které tito chtějí.

 

Z toho se stává jasné, co vláda míní, když manipuluje s cenovou strukturou trhu. Odklání tak produkci z těch směrů, do kterých ji chtěli spotřebitelé řídit, do jiných směrů. Na trhu nemanipulovaném vládními zásahy převáží tendence k rozšiřování produkce každého výrobku do bodu, kdy se další expanze nevyplatí, protože získaná cena by nepřevýšila náklady. Jestliže vláda zafixuje maximální ceny pro jisté komodity pod úrovní, kterou by trh bez zásahů určil a učiní nelegálním je prodávat za potencionální tržní cenu, výroba bude zahrnovat ztráty mezních výrobců. Ti, kteří vyrábějí s vyššími náklady budou vytlačeni z tohoto podnikání a použijí své výrobní faktory v produkci jiných zařízení, které nejsou ovlivněni cenovým stropem. Vládní zásahy do ceny komodity omezí dostupnou nabídku statků pro spotřebu. Tento výstup je v rozporu se záměrem, který motivoval cenový strop. Vláda chtěla učinit pro lidi jednodušším získání daných statků. Ale její intervence vyústila ve smrsknutí vyrobené nabídky, nabídnuté k prodeji.

 

Pokud tato nemilá zkušenost nenaučí autority, že cenová kontrola je marná, a že nejlepší politikou by bylo zdržet se jakékoliv snahy o cenovou kontrolu, stává se nutným přidat k prvnímu opatření, které omezuje cenu jen jednoho nebo několika druhů spotřebního zboží, další opatření. Stává se nutným zafixovat ceny výrobních faktorů potřebných k výrobě daného spotřebního zboží. Potom se samotný příběh opakuje v širším rozsahu. Nabídka výrobních faktorů, výše jejichž ceny byla omezena, klesá. Potom opět vláda musí rozšířit oblast svého cenového stropu. Musí regulovat ceny výrobních faktorů druhého řádu, nutných pro výrobu výrobních faktorů prvního řádu (pomocí nichž se vyrábí finální spotřební statky). Tak musí jít vláda dále a dále. Musí regulovat ceny všech spotřebních statků a všech výrobních faktorů, jak materiálních faktorů, tak práce a musí přinutit každého podnikatele a každého pracovníka pokračovat ve výrobě za dané ceny a dané mzdové sazby. Žádné odvětví výroby nesmí být opomenuto při této všeobecné regulaci cen a mezd a při tomto všeobecném rozkazu k pokračování v produkci. Pokud by některá odvětví zůstala svobodná, výsledkem by byl příliv kapitálu a práce do nich, a tomu odpovídající pokles nabídky statků, jejichž cena byla vládou zafixována. Nicméně jsou to přesně tyto statky, které vláda považovala jako obzvláště důležité pro uspokojení potřeb mas.

 

Ale když je dosažen takový stav všeobecné kontroly podnikání, tržní ekonomika je nahrazena systémem centrálního plánování, socialismem. Nejsou to již více spotřebitelé, ale vláda, kdo rozhoduje, co by mělo být vyráběno, a v jaké kvalitě. Podnikatelé nejsou již více podnikateli. Byli redukováni do pozice podnikových manažerů – nebo Betriebsführerů, jak říkali nacionální socialisté – a jsou vázáni poslouchat příkazy vydávané vládní centrální výrobní komisí. Zaměstnanci jsou vázáni pracovat v továrnách, do kterých je autority přidělily; jejich mzdy jsou určeny autoritativními dekrety. Vláda je vrcholem. Určuje každému občanu příjem a standard života. Je totální.

 

Cenová kontrola je kontraproduktivní ve vztahu ke svému účelu, pokud je omezena jen na některé komodity. Nemůže fungovat uspokojivě v rámci tržní ekonomiky. Snahy o to, aby fungovala musí žádat rozšíření rozsahu komodit, které jsou předmětem cenové kontroly až do té míry, kdy jsou všechny komodity a služby regulovány autoritářskými dekrety a trh přestane pracovat.

 

Buď může býti výroba řízena cenami ustavenými na trhu skrze nakupování anebo zdržení se nákupu ze strany veřejnosti; nebo může být řízena úřady vlády. Není zde dostupné žádné třetí řešení. Vládní řízení části cen jen vyústí ve stav událostí, který – bez výjimky – každý považuje za absurdní a kontraproduktivní k účelu, který má sledovat. Jeho nevyhnutelným důsledkem je chaos a sociální nepokoje.

 

2. Cenová kontrola v Německu

Znovu a znovu se tvrdilo, že německá zkušenost prokázala, že cenová kontrola je vhodná a může dosáhnout cílů, o které vláda usiluje tím, že se k cenové kontrole uchýlí. Nic nemůže být více mylné.

 

Když začala první světová válka, Německá říše ihned přijala politiku inflace. K zabránění nevyhnutelného následku inflace, všeobecného nárůstu cen, se zároveň uchýlila k cenové kontrole. Tak mnoho oslavovaná efektivnost německé politiky uspěla dobře spíše ve vynucení těchto cenových stropů. Nebyly zde žádné černé trhy. Ale nabídka komodit, které byly předmětem cenové kontroly, rychle spadla. Ceny nevzrostly. Ale veřejnost nebyla již více sto nakoupit jídlo, oblečení a boty. Přídělový systém byl selháním. Ačkoliv vláda omezovala více a více příděly přidělené každému jednotlivci, jenom několik lidí mělo dosti štěstí, aby dostali vše, k čemu je přídělový lístek opravňoval. Ve své snaze učinit systém cenové kontroly funkční, autority rozšiřovaly krok po kroku oblast komodit, které byly předmětem cenové kontroly. Jedno odvětví podnikání po dalším odvětví podnikání bylo centralizováno a dáno pod kuratelu vládní komise. Vláda získala plnou kontrolu nad životně důležitými odvětvími výroby. Ale i to nebylo dostatečné, jakmile byly ponechány jiné odvětví průmyslu svobodné. Tak se vláda rozhodla jít ještě dále. Program maršála Hindenburga měl za cíl všeobecné plánování veškeré výroby. Idejí bylo svěřit řízení veškerých podnikatelských aktivit veřejným autoritám. Pokud by byl Hindenburgův program proveden, transformoval by Německo do čistě totalitního společenství. Realizoval by se ideál Othmara Spanna (1878-1950), šampiona „německého“ socialismu, učinit z Německa zemi, v které soukromé vlastnictví existuje jen ve formálním a legálním smyslu, zatímco ve skutečnosti je zde jen veřejné vlastnictví.

 

Nicméně Hindenburgův program nebyl ještě plně zaveden, když se Říše zhroutila. Rozpad císařské byrokracie smetl celý aparát cenové kontroly a válečný socialismus. Ale nacionalističtí spisovatelé pokračovali ve vychvalování předností vázaného hospodářství (Zwangswirtschaft), nucené ekonomiky. Byla to, říkali tito, nejlepší metoda pro realizaci socialismu v převážně průmyslové zemi jako Německo. Tito triumfovali, když se kancléř Heinrich Brüning (1885-1970) v roce 1931 navrátil k základním opatřením Hindenburgova programu, a když později nacionální socialisté tyto dekrety s krajní brutalitou vynutili. Nacionální socialisté nevynutili, jak tvrdili jejich zahraniční obdivovatelé, kontrolu cen v rámci tržní ekonomiky. Pro ně byla kontrola cen jen jedním opatřením v rámci všezahrnujícího systému centrálního plánování. V nacionálně socialistické ekonomice nebyla iniciativa soukromého vlastnictví a svobodné podnikání na pořadu dne. Všechny výrobní aktivity byly řízeny říšským ministerstvem hospodářství (Reichswirtschaftministerium). Žádnému podnikání nebylo umožněno odchýlit se při svém provozu od rozkazů vydávaných vládou. Cenová kontrola byla jen jedním opatřením v rámci komplexních nesčíslných dekretů a nařízení regulujících nejmenší detaily každé aktivity byznysu a přesně stanovující úkoly každého jednotlivce na jednu stranu a jeho příjem a standard života na druhou stranu.

 

Co učinilo pro mnoho lidí těžkým, aby pochopili opravdovou charakteristiku nacionálně socialistického ekonomického systému, byl ten fakt, že nacionální socialisté nevyvlastnili podnikatele a kapitalisty otevřeně, a že nepřijali princip příjmové rovnosti, kterou bolševici zastávali v prvních letech sovětské vlády a později ho zavrhli. No, nacionální socialisté odstavili kompletně buržoasii od řízení. Ti podnikatelé, kteří nebyli ani Židé ani podezřelí ze sklonů ke klasickému liberalismus a pacifismu, si udrželi svoji pozici v ekonomické struktuře. Ale byli vlastně jen placenými civilními úředníky vázanými bezpodmínečně vyhovět rozkazům svých nadřízených, byrokratů Třetí říše a NSDAP. Kapitalisté dostali svoje (výrazně snížené) dividendy. Ale jako jiní občané, nebyli svobodní při utrácení více ze svého příjmu, než se domnívala strana, že je adekvátní k jejich statusu a postavení v hierarchii odstupňovaného vůdcovství. Přebytek musel být investován v přesné shodě s rozkazy ministra hospodářství.

 

Zkušenost nacionálně socialistického Německa jistě nevyvrací tvrzení, že cenové kontrola je odsouzena k nezdaru v rámci ekonomiky, která není plně socializovaná. Ti, co obhajují cenovou kontrolu, když předstírají, že je jejich cílem zachování soukromé iniciativy a svobodného podnikání, se těžce mýlí. Co opravdu dělají je to, že paralyzují fungování řídícího zařízení tohoto systému. Nikdo nezachová nějaký systém tím, že zničí jeho životně důležité nervy; jen ten systém zabije.

 

Pokračování příště