Jdi na obsah Jdi na menu
 


Hoppe: O monarchii, demokracii, veřejném názoru a delegimitizaci IV

23. 11. 2019

VI.
Po více než století povinné demokracie, předvídatelné důsledky jsou přímo před našima očima. Daňové zatížení uvalené na vlastnictví majitelů a výrobců dělá ekonomické břemeno takovým, že vůči němu se otrokářství a nevolnictví zdají býti při srovnávání průměrnými. Vládní dluhy narostly do dech beroucích výšin. Zlato bylo nahrazeno vládou vyrobenými papírky jako penězi a jejich hodnota setrvale klesá. Každý detail soukromého života, vlastnictví, obchodu a smlouvy je regulován pořád větší horou psaného práva (legislativa). Ve jménu sociální, veřejné anebo národní bezpečnosti nás naši držitelé moci "chrání" před globálním oteplováním a ochlazováním a vyhynutím zvířat a rostlin, před manžely a manželkami, rodiči a zaměstnavateli, chudobou, nemocemi, katastrofami, ignorací, předsudky, rasismem, sexismem, homofobií a bezpočtem jiných veřejných nepřátel a nebezpečí. A s enormními zásobami zbraní agrese a masové destrukce nás oni "chrání", i mimo USA, před každým novým Hitlerem a všemi kdo jsou podezřelí ze sympatií k Hitlerovi.

 

Podpořte tento web


 
Nicméně jediný úkol vlády, který byl předpokládán, že bude vládou převzat - ochrana našeho života a vlastnictví - naši demokratičtí držitelé moci neprovádí. Naopak, čím vyšší výdaje na sociální, veřejnou a národní obranu vzrostou, tím více našeho práva na soukromé vlastnictví je erodováno, tím více našeho vlastnictví je vyvlastněno, zkonfiskováno, zničeno a znehodnoceno, a o to více budeme připraveni o úplné základy celé ochrany: osobní nezávislost, ekonomickou sílu a soukromé bohatství. Čím více bude vytvořeno psaného práva, tím více právní nejistoty a morálního hazardu bude vytvořeno a bezpráví nahradí právo a řád. A zatímco se my staneme pak bezmocnější, zchudlí, ohrožení a nezajištění, naši vládci se stanou více a více zkorumpovaní, nebezpečně ozbrojení a arogantní.


 
V tomto bodě vyvstává otázka budoucnosti klasického liberalismu. Zde je vhodné se vrátit na začátek: k Ludwigu von Misesovi a ideji klasickoliberálního společenského řádu. Podobně jako Etienne de la Boétie a David Hume před ním, Mises rozpoznal, že moc každé vlády, jedno zda knížecí anebo demokratických držitelů moci, benevolentních mužů anebo tyranů spočívá v konečném ohledu na názoru spíše než na fyzické síle. Vládní činitelé vždy představují jen malou část celkové populace pod jejich kontrolou, jedno zda pod knížecí anebo demokratickou vládou. Ještě menší je podíl představitelů centrální vlády. Ale to předpokládá, že vláda a obzvláště centrální vláda nemůže vůbec uvalit svoji vůli na celou populaci, jestliže nenajde širokou podporu a dobrovolnou kooperaci v rámci nevládní veřejnosti. Jak La Boétie praví: "Ten, kdo vás ovládá… nemá opravdu nic jiného než moc, kterou mu udělujete, aby vás zničil. Kde získává dosti očí k tomu, aby vás špehoval, jestliže mu je vy sami neposkytnete? Jak to že může míti tolik rukou, aby vás ubíjely, jestliže si je nevypůjčí od vás? Nohy, které dupou po vašich městech, kde je získal, jestliže to nejsou vaše vlastní nohy? Jakto, že má moc nad vámi, když ne skrze vás? Jak by se mohl odvážit vás napadnout, kdybyste mu v tom sami nepomáhali? Jak by vám mohl něco udělat, jestliže vy sami nejste srozuměni se zlodějem, který vás okrádá, jestliže nejste komplici vraha, který vás zabíjí, jestliže nezrazujete sami sebe? Sejete vlastní úrodu tak, aby ji mohl zpustošit, stavíte a vybavujete své domy, abyste mu je dali k drancování; vychováváte své dcery, aby mohl ukojit svůj chtíč; vychováváte své děti, aby jim mohl udělit nejvyšší privilegium, které zná, aby byli vedeni do jeho bitev, byli dodáni na jatka, aby se z nich stali služebníci jeho lačnosti a nástroji jeho pomsty; trápíte svá těla tvrdou práci tak, aby si mohl dopřát potěšení a povalování ve svých špinavých rozkoších; oslabujete se aby se on stal silnějším a mocnějším, aby vás držel na uzdě. (18)    

 

hans-hermann-hoppe.jpg


 
Nicméně, jestliže moc každé vlády spočívá jen na názoru a konsensuální kooperaci, potom jak vysvětluje Misesův nejpřednější student a náš další intelektuální mistr Murray N. Rothbard ve svém úvodu k pojednání La Boétieho ze 16. století, to také znamená, že každá vláda může být svržena jen změnou v názoru a užitím čiré síly vůle. "Pokud opravdu tyranie spočívá na masovém souhlasu, potom zřejmým prostředkem pro její svržení je jednoduše masové odmítnutí souhlasu." (19) To je, za účelem zbavení vlády její moci a její nahrazení statusem dobrovolného členství v organizaci (jako v případě USA před občanskou válkou), není nutné ji převzít, účastnit se násilných bitev proti ní nebo i vztáhnout ruku na jednotlivé vládce. Fakticky, pokud se tak stane, tak to potvrdí princip donucení a agresivního násilí, který podpírá současný systém a nevyhnutelně to vede k nahrazení vlády nebo tyrana jinými. Naopak, je jen nutné to, že se někdo stáhne z donucovacího společenství a naváže na své právo na obranu sebe sama. Opravdu, je podstatné, že jeden nemůže postupovat jinou cestou než mírovou secesí a ne-kooperací. (20) Jestliže se tato rada jeví na první pohled jako naivní (jaký rozdíl nastane, když se vy anebo já rozhodneme odtrhnout od Unie?), její charakter jako geniální strategie společenské revoluce se stane zřejmým tehdy, když jsou vysvětleny plné důsledky aktu osobní secese. Rozhodnutí se odtrhnout zahrnuje, že někdo považuje centrální vládu za nelegitimní, a že s ní a jejími činiteli na základě toho jedná jako s agenturou mimo právo a "cizí" okupační silou. Tj., pokud je jimi donucen, vyhoví jim člověk z důvodu opatrnosti a ne pro jiný důvod než aby se zachoval, ale neudělá nic na podporu a usnadnění jejich činností. Člověk se pokouší si zachovat co nejvíce svého vlastnictví a odevzdat co nejméně peněz na daně, jak je to možné. Považuje všechno federální právo, legislativu a regulace za neplatné a ignoruje je, kde je to možné. Člověk nepracuje nebo se dobrovolně nehlásí na práci pro centrální vládu, jedno zda pro exekutivní, legislativní anebo soudní složku a člověk se nedruží s někým, do tak činí (a obzvláště ne s těmi, co jsou vysoko postavení v hierarchii držitelů moci). Člověk se neúčastní politik centrální vlády a nepřispívá nijak k činnosti federální politické mašinérie. Nepřispívá žádné národní politické straně nebo politické kampani ani žádné organizaci, agentuře, nadaci, institutu anebo think-tanku spolupracujícímu s anebo placenému jakoukoliv částí federálního Leviatana anebo kýmkoliv, kdo žije a pracuje v anebo blízko hlavní města Washingtonu.


 
Místo toho, s takovým množstvím vlastnictví, jaké bylo možné zachránit před rukama vlády, člověk začíná činit opatření na svoji vlastní ochranu a přijímá novou systematickou podvojnou investiční strategii. Na jednu stranu právě existence soukromé kriminality vyžaduje vhodnou obranu jako zámky, pistole, brány, ostrahu a pojištění, tak existence vlády vyžaduje specifická obraná opatření: že člověk investuje do takových forem a takových lokalit, díky nimž může stáhnout, odstranit, skrýt nebo zatajit své bohatství jak jen nejvíce možno mimo oči a ruce vlády. Ale defenzivní opatření nejsou dostatečná. Ve snaze získat plnou ochranu něčího vlastnictví z dosahu vlády, je nutné nezůstat izolovaný v rozhodování o secesi. Ne každý musí samozřejmě následovat něčí příklad. Skutečně není ani nutné, aby většina celé společnosti takto činila. Je nicméně nutné, aby přinejmenším většina populace v mnoha oddělených lokalitách tak činila a k dosažení kritické úrovně masového odmítnutí je podstatné spojit něčí obraná opatření s ofenzivní strategií: investovat do ideologické kampaně, která delegitimizuje ideji a instituce demokratické vlády mezi veřejností.   


 
Davoví lidé, jak La Boétie a Mises rozpoznali, se vždy a všude skládají z "hrubiánů", "omezenců" a "pošetilců", jednoduše oklamaných a ponořených do navyklé poddajnosti. Tak dnes, zaplavováni od ranného dětství vládní propagandou ve veřejném školství a vzdělávacích institucích legiemi veřejně certifikovaných intelektuálů, většina lidí bezmyšlenkovitě akceptuje a opakuje nesmysly jako, že demokracie je vláda nás samotných a vláda je lidová, dána lidem a pro lid. A i když můžou prohlédnout skrze tento klam, většina ještě bez otázek akceptuje demokratickou vládu kvůli tomu, že jim poskytuje vícero zboží a výhod. Takoví "pošetilci", poznamenává La Boétie nepochopí, že jsou "jen získávají část svého vlastního majetku, a že jejich vládci jim nemohou dát nic bez toho, než to, co obdrželi z toho, co jim nejprve sebrali." (21). Tak každá společenská revoluce nutně musí začít jen s několika neobyčejnými muži: přirozenou elitou. 


 
Takhle La Boétie popisuje elitu a její roli: „Je jich vždy několik, lépe obdařených než jiní, cítí váhu jha a nemohou se sami ubránit pokusům, aby ho nesetřásli: to jsou ti muži, kteří se nikdy nestávají pokornými před poddanstvím a kteří vždy jako Odysseus na zemi a moři setrvale hledají kouř svého ohně, nemohou se sami nikdy ubránit před pokukováním po svých přirozených právech a před připomínáním svých předků a jejich dřívějšího života. To jsou ve skutečnosti muži, kteří mají jasnou mysl a prozíravého ducha, nejsou spokojeni, tak jako hrubá masa, která vidí jen to, co je u jejích nohou, ale raději se dívají kolem sebe, nazpět a dopředu a i vzpomínají na věci minulosti kvůli souzení věcí budoucnosti a srovnávají obé se současnými podmínkami. To jsou ti, kteří mají svoji vlastní dobrou mysl, dále vytrénovanou studiem a učením. I kdyby se svoboda zcela vytratila ze země, takoví mužové ji znovu naleznou. Pro ně není otroctví uspokojující, bez ohledu na to, jak se převléká." (22)


 
Zrovna tak nebude žádná revoluce bez klasické liberální-libertariánské elity, nicméně stejně tak nebude žádná revoluce bez nějaké formy masové účasti. To jest, elita nemůže dosáhnout svého cíle obnovením práva na soukromé vlastnictví a práva a pořádku, pokud neuspěje ve sdělení těchto idejí veřejnosti, otevřeně pokud možno a tajně pokud je to nutné a probudit masy z jejich poddanské dřímoty vyburcováním, aspoň dočasným vyburcováním, jejich přirozeného instinktu chtít být svobodný. Jak Mises udává: "Rozkvět společnosti závisí na dvou faktorech: intelektuální síle výjimečných mužů schopných vytvořit dobré společenské a ekonomické teorie a schopnosti těchto anebo druhých mužů udělat tyto ideologie přijatelnými pro většinu." (23)     

  
 
Z toho důvodu musí rozhodnutí členů elity o odtržení se a nespolupráce se státem vždy zahrnovat odhodlání zabývat se, či přispívat k, pokračujícímu ideologickému boji. Poněvadž pokud moc státu spočívá na rozšířeném přijímání nesprávných, vskutku až absurdních a bláhových myšlenek, pak tedy jedinou skutečnou ochranou je systematický útok na tyto myšlenky a propagace a objevování pravdivých myšlenek. No, každý musí být vždy opatrný a pečlivě zvažovat své materiálové investice a je stejně důležité, že každý musí být věčně ostražitý a výběrový ve svých ideologických investicích. Především v této snaze není dostatečné pouze kritizovat anebo podporovat kritiky a kritiku určitých vládních politik nebo osobností, i když je tato kritika správná a populární, taková kritika neproniká ke kořenu problému. V terminologii "Nové levice" tato "zůstává v rámci systému", a tak je z pohledu vlády neškodná. Pak každá podpora vydaná na takové úsilí, i když dobře míněná, je přinejlepším plýtváním a při nejhorším dále zvyšuje sílu vlády. Přesněji zatímco kritizování a kritici vlády mohou začínat s konkrétními politikami anebo osobami anebo když tak musí činit, aby zaujmuli pozornost mas, všechno a všichni hodní podpory musí jít dále. Každý kritik a kritika toužící po podpoře musí přistoupit k vysvětlení každého a všech jednotlivých selhání vlády jako symptomů základních vad samotné ideje vlády samotné (a především demokratické vlády). Jinými slovy, žádný kritik a kritika není hodna něčí podpory, jestliže neukáže na intelektuální podvod dvou pilířů, na kterých spočívá všechna vládní moc: víra že ochrana soukromého vlastnictví, unikátní mezi vším zbožím, vyžaduje donucovací monopol (organizaci s nedobrovolným členstvím), a že soukromé vlastnictví a ochrana jsou nejlépe zajištěny, jestliže vstup do tohoto monopolu na právo a pořádek je volný, a ti jež ho řídí jsou voleni demokraticky.     


 
Ve skutečnosti, zde nesmí být ani nejmenší zaváhání v přijetí závazku ideologického radikalismu („extremismu“). Nejen, že cokoliv menšího by bylo kontraproduktivní, ale co je důležitější, jen radikální – opravdu, radikálně jednoduché – ideje můžou asi pohnout s emocemi těžko chápajících a netečných mas. A nic není více efektivní v přesvědčování mas od upuštění od kooperace s vládou, než trvalé a neoblomné odkrývání, zbavení posvátnosti a zesměšnění vlády a jejích představitelů jako morálních a ekonomických podvodníků a šejdířů: jako jsou císařové bez šatů předmětem pohrdání a terčem mnoha vtipů. Jestli a pouze pokud členové přirozené klasicko-liberální - libertariánské elity plně chápou tuto lekci a budou jednat podle ní, bude míti klasický liberalismus budoucnost. Jen potom mohou udělat to co La Boétie radí nám všem, abychom udělali: "Rozhodněte se více již nesloužit a rázem jste volní. Nežádám abyste vztáhli ruku na tyrana, abyste ho svrhli, ale jednoduše abyste ho již déle nepodporovaly; potom ho uvidíte jako velký kolos jehož podstavec byl stržen, padajícího svoji vlastní váhou a tříštícího se na kusy." (24) 
 
Autor překladu děkuje T. Macháčkovi za připomínky k překladu.


Poznámky:

       
(18) Etiennne de la Boétie, The Politics of Obedience: The Discourse of Voluntary Servitude (New York: Free Life Editions, 1975), str. 52, česky vyšlo jako Rozprava o dobrovolném otroctví (Prahe: Rybka, 2011).      
(19) Ibid, str. 15.
(20) Rothbard vysvětluje ve svém úvodu k La Boétieovi (Ibid, str. 17): "Bylo středověkou tradicí obhajovat vraždu tyrana nespravedlivého vládce, který porušil božské právo, ale La Boétiova doktrína, ačkoliv nenásilná, byla v nejhlubším smyslu mnohem více radikální. Jestliže vražda tyrana je jednoduše izolovaným jednotlivým aktem v rámci existujícího politického systému, masová občanské neposlušnost, která je přímým aktem části velké masy lidí, je daleko více revolučnější stran spuštění transformace systému samotného. Je taktéž elegantnější a důkladnější v teoretických pojmech, plynoucích okamžitě z La Boétieho poznatku o moci nezbytně se spoléhající na veřejný souhlas; poněvadž poté spočívá náprava moci jednoduše v odvolání svého souhlasu.
(21) Ibid, str. 70.
(22) Ibid, str. 65.
(23) Mises, Human Action, str. 864, česky vyšlo jako Lidské jednání: pojednání o ekonomii (Praha: Liberální institut, 2006).
(24) La Boétie, The Politics of Obedience, str. 52-53, česky vyšlo jako Rozprava o dobrovolném otroctví (Prahe: Rybka, 2011).