Jdi na obsah Jdi na menu
 


Hoppe: O demokracii, redistribuci a destrukci soukromého vlastnictví I

7. 10. 2019

[Hans Hermann Hoppe. Vyšlo jako 4. Kapitola knihy “Demokracie, bůh který selhal”, 9. vydání, 2007]


Vycházi u příležitosti 70. narozenin Hanse Hermanna Hoppeho.


Představme si světovou vládu, demokraticky zvolenou podle principu jeden člověk jeden hlas v celosvětovém měřítku. Jaký bude pravděpodobně výsledek voleb? Nejpravděpodobněji dostaneme čínsko-indickou koaliční vládu. A co by nejpravděpodobněji tato vláda rozhodla, aby uspokojila svoje podporovatele a byla znovu zvolena? Tato vláda by pravděpodobně zjistila, že tzv. západní svět má příliš mnoho bohatství a zbytek světa, obzvláště Čína a Indie má příliš málo, a tak by se stala nezbytnou systematická redistribuce bohatství a příjmu. (1) Nebo si představme, že v naší vlastní zemi by bylo hlasovací právo rozšířeno na sedmileté děti. Zatímco vláda by pravděpodobně nebyla obsazena dětmi, její politiky by většinou rozhodně odrážely „oprávněné zájmy“ dětí k zajištění „adekvátního“ a „rovného“ přístupu k „bezplatným“ smaženým hranolkům, limonádě a videím. (2) 


S tímto „myšlenkovým experimentem“ na mysli, by zde nebyla žádná pochybnost o následcích, které plynou z procesu demokratizace, která začala v Evropě a v USA ve druhé polovině 19. věku, a který došel naplnění nakonci 1. světové války. Postupná expanze volebního práva a konečně ustavení universálního volebního hlasu pro dospělé udělalo s každou zemí to, co by světová demokracie udělala s celou zeměkoulí: uvedla by v chod zdánlivě trvalou tendenci směrem k redistribuci bohatství a příjmu. (3) 

Hans Hermann Hoppe


Princip jeden člověk jeden hlas kombinovaný s "volným vstupem" do demokratické vlády znamená, že každá osoba a její osobní vlastnictví se dostává do dosahu a dispozice tak, že může být shrábnuto kýmkoliv jiným. Vzniká "tragédie obecní pastviny". (4) Můžeme být očekávat, že většina "chudých" se bude bezohledně pokoušet obohatit na účet menšiny "majetných". Tím neříkáme, že zde bude jen jedna třída nemajetných a jedna třída majetných, a že přerozdělování bude uniformně probíhat od bohatých k chudým. Naopak. Zatímco přerozdělování od bohatých k chudým bude vždy hrát prominentní roli, bylo by sociologickým zmatením předpokládat, že to bude jediná anebo i převládající forma přerozdělování. (5) Přece jen, "trvale" bohatí a "trvale" chudí jsou obvykle bohatí anebo chudí kvůli nějakému důvodu. Bohatí jsou příznačně chytří a pilní a chudí typicky hloupí, líní anebo obojí. (6) Není moc pravděpodobné, že hlupáci, i když by tvořili většinu, by byli systematicky schopní přechytračit a obohatit se na účet menšiny chytrých a energických jednotlivců. Spíše se většina přerozdělování bude uskutečňovat v rámci skupiny "ne-chudých" a často to bude tak, že lidé s vyššími příjmy uspějí v tom, že budou dotováni těmi s příjmy menšími. Považme třeba pro příklad téměř universální praxi v nabízení universitního vzdělávání "zdarma", pomocí něhož pracující vrstvy, jejichž děti zřídka navštěvují univerzity, platí skrze daně vzdělání dětem ze středních vrstev! (7)  Navíc můžeme očekávat, že zde bude mnoho konkurujících si skupin a koalic, které budou zkoušet získat něco na účet druhých. Budou zde různá měnící se kritéria, která definují, kdo bude označen za "majetného" (který si zaslouží být oloupen) a jiného nemajetného (který si zaslouží obdržet lup). Ve stejný okamžik jednotlivci budou členy většího množství skupin "majetných" a/nebo "nemajetných", následkem toho budou ztrácet jednu z těchto dvou charakteristik a naopak budou získávat druhou, s tím, že někteří jednotlivci skončí v čisté ztrátě a jiní jako čistí vítězové přerozdělování.   


 Rozpoznání demokracie jako mašinérie populárního přerozdělování bohatství a příjmu ve spojení s jedním z nejzákladnějších principů celé ekonomie, že někdo bude dostávat více toho, co je dotováno (ať už je to cokoliv), poskytuje klíč k porozumění současné doby. (8) Všechna přerozdělování bez ohledu na kritéria, na kterých jsou založena, zahrnují „odebírání“ původním vlastníkům a/nebo výrobcům (majitelům něčeho) a „dávání“ nevlastníkům a ne-výrobcům (ne-majitelé něčeho). Podněty pro to být původní vlastník nebo výrobce zmíněné věci jsou oslabeny, a podněty být ne-vlastník a ne-výrobce jsou posíleny. Adekvátně k tomu, výsledek dotování jednotlivců, protože jsou chudí, povede k nárůstu chudoby. Dotováním lidí, protože jsou nezaměstnaní, vytvoří větší nezaměstnanost. Podpora matek samoživitelek z daní povede ke vzestupu počtu samoživitelek, „nelegitimnosti“ a rozvodům. (9) Zakázáním dětské práce je příjem transferován od rodin s dětmi k lidem bez dětí (jako výsledek právní restrikce nabídky práce, stoupnou mzdové sazby). Následkem toho, poklesne porodnost. Na druhou stranu, podporou vzdělávání dětí vznikne opačný efekt. Příjem je transferován od bezdětných a těch, co mají málo dětí k těm, co mají mnoho dětí. Jako výsledek porodnost stoupne. No pak hodnota dětí budě opět klesat a porodnost upadne jako výsledek tzv. systému sociálního zabezpečení, který dotuje důchodce (staré lidi) z daní uvalených na ty, co v přítomnosti vydělávají příjem (mladí lidé), instituce rodiny - mezigenerační pouto mezi rodiči, prarodiči a dětmi - je systematicky oslabováno. Staří se již nepotřebují spoléhat na asistenci svých dětí, jestliže si nevytvořili žádné zaopatření pro své stáří a mladí (typicky s méně akumulovaným bohatstvím) musí podporovat staré (typicky s více akumulovaným bohatstvím) místo toho, aby se používali jiné způsoby - typicky v rámci rodiny. Touha rodičů po dětech a dětí po rodičích bude upadat, rodiny se budou rozpadat a počet nefunkčních rodin bude na vzestupu a zaopatřovací aktivity – úspory a tvorba kapitálu budou upadat, zatímco spotřeba poroste. (10) 


Výsledkem dotování simulantů, neurotiků, bezstarostných lidí, alkoholiků, narkomanů, HIV pozitivních a fyzicky a mentálně "problémových" skrze regulace pojištění a povinné zdravotní pojištění, bude více nemocí, simulování, neuroticismu, bezstarostných lidí, alkoholismu, narkomanství, HIV pozitivních a fyzicky a mentálně retardovaných. (11) Nucením ne-zločinců včetně obětí trestných činů do placení nákladů za věznění kriminálníků (místo toho aby kriminálníci kompenzovali své oběti a platili plné náklady na jejich vlastní zatčení a věznění), bude kriminalita růst. (12) Nucení podnikatelů skrze programy "afirmativní akce" ("nediskriminace"), aby zaměstnali více žen, homosexuálů, černochů nebo jiných "menšin" než by jinak chtěli, povede k většímu zaměstnávání minorit a k menšímu počtu zaměstnavatelů a k menšímu množství zaměstnanců mužů, heterosexuálů a bělochů. (13)  Donucováním vlastníků soukromé půdy dotovat („ochraňovat“) „ohrožené druhy“, které žijí na jejich pozemcích, pomocí environmentální legislativy, zde bude více zvířat, kterým se bude dařit lépe a méně lidí, kterým se navíc bude dařit hůře. (14)   

   
Co je nejdůležitější, donucování vlastníků soukromého majetku a/nebo těch co vydělávají tržní příjem (producentů) kvůli dotování „politiků“, „politických stran“ a „veřejných úředníků“ (politici a vládní zaměstnanci neplatí daně, ale jsou vypláceni z daní) (15), povede k menší tvorbě bohatství, menšímu množství výrobců a menší produktivitě a i k většímu plýtvání, „parasitům“ a příživnictví. Podnikatelé (kapitalisté) a jejich zaměstnanci nemůžou vydělat nějaký příjem, pokud neprodukují zboží anebo služby, které jsou prodávány na trzích. Nákupy kupců jsou dobrovolné. Nákupem zboží anebo služby, kupující (spotřebitelé) demonstrují, že preferují toto zboží nebo služby nad sumou peněz, které se musí vzdát kvůli nákupu tohoto zboží a služeb. Naproti tomu politici, strany a veřejní úředníci neprodukují nic, co je prodáváno na trzích. Nikdo nekupuje vládní "zboží" a "služby". Tyto jsou produkovány a při tom vznikají náklady, ale nejsou prodávány a nakupovány. Na jednu stranu, z toho plyne, že je nemožné určit jejich hodnotu a zjistit zda tato hodnota ospravedlňuje anebo neospravedlňuje náklady na ně vynaložené. Protože nikdo toto zboží a služby nekupuje, nikdo vlastně nedemonstruje to, že považuje vládní zboží a služby za hodnotnější než náklady na ně vynaložené, a sice zda jim někdo vůbec připisuje anebo nepřipisuje nějakou hodnotu. Z pohledu ekonomické teorie, je tak zcela nelegitimní předpokládat, jak je to vždy ukazováno ve statistice národního důchodu, že vládní zboží a služby mají hodnotu danou náklady na jejich produkci, a pak přidat jednoduše tuto hodnotu k 'normální' hodnotě soukromě produkovaného (kupovaného a prodávaného) zboží a služeb, aby se došlo k hrubému domácímu (nebo národnímu) produktu, pro příklad. Mohlo by být také předpokládáno, že vládní zboží a služby nemají žádnou hodnotu nebo i to, že nejde vůbec o "zboží", ale téměř o "zlo", a proto náklady na politiky a celé veřejné služby by měly být odečteny od celkové hodnoty soukromě produkovaného zboží a služeb. Opravdu, domnívám se, že toto by bylo více obhajitelné. Na druhou stranu jako praktický důsledek, dotování politiků a veřejných úředníků obnáší dotování "produkce" s malým anebo žádným ohledem pro blaho jejich údajných spotřebitelů a místo toho s mnoha anebo jediným ohledem na blaho "producentů", tj. politiků a veřejných úředníků. Jejich platy zůstávají stejné, jedno zda jejich výstup uspokojuje spotřebitele anebo jej neuspokojuje. A tak jako výsledek expanze "veřejného" sektoru stran zaměstnanosti, dojde k vzestupu lenosti, nedbalosti, nekompetence, špatných služeb, špatného zacházení, plýtvání a i destrukce - a ve stejný čas i k nárůstu arogance, demagogie a lží ("my pracujeme pro veřejné blaho"). (16)  


Poznámky:
(1) Sloučená populace Číny a Indie je okolo 2,2 miliardy (ze současné světové populace okolo 6 miliard). V kontrastu tomu spojená populace západní Evropa a Severní Ameriky je přibližně 700 milionů obyvatel. Pozn. překladatele od doby napsání tohoto textu se čísla poněkud změnila, ale to na proporcích to v podstatě nic moc nemění.
(2) Kolem poloviny 19. stolí byla průměrná očekávaná délka života v západní Evropě a Severní Americe přibližně čtyřicet let. V této době volební právo, mimo to, že se týkalo jen mužů a zahrnovalo nějaké minimální majetkové požadavky, bylo toto omezeno požadovaným minimálním věkem typicky 25 let věku (v některých zemích jako Spojené království a Švédsko byl tento požadavek jen 21 let a v jiných zemích jako Francie a  Dánsko dosahoval 30let věku). Dnes, když očekávaná délka života v západní Evropě a Severní Americe vzrostla dost nad 70 let, se volební právo rozšířilo ve všech směrech na muže a ženy, všechny majetkové požadavky byly zrušeny a minimální volební věk byl obecně snížen na 18 let věku. Kdyby měly být původní požadavky „dospělosti“ udrženy,  minimální věk by měl místo toho vzrůst: z průměrných 25 let na věk okolo 40 let!  
(3) Jako hrubý indikátor této tendence může někdo uvést to, že postupné rozšiřování elektorátu během pozdního 19. století a raného 20. století vedlo k vzestupu volebních hlasů pro socialistické a sociálně demokratické strany (a k paralelnímu úpadku stran klasického liberalismu). Několik příkladu zde bude stačit. (A) Německo: pro roky 1871, 1903 a 1919 celkový počet odevzdaných hlasů byl 4,1; 9,5 a 30,5 milionu; volební výsledky socialistů byly příslušně k uvedeným rokům 3, 32 a 46 %; volební výsledky liberálů byly příslušně 46, 22 a 23 %. (B) Itálie: pro roky 1895, 1913 a 1919 celkový počet odevzdaných hlasů byl 1,3; 5,1 a 5,8 milionu; volební výsledky socialistů byly příslušně k uvedeným rokům 7, 18 a 32 %, volební výsledky liberálů byly příslušně 80, 56 a 35 %. (C) Spojené království: pro roky 1906 a 1918 celkový počet odevzdaných hlasů byl 7,3 a 21,4 milionu; volební výsledky socialistů byly příslušně k uvedeným rokům 5 a 21 %; volební výsledky liberálů byly příslušně 49 a 25 %. (D) Švédsko: pro roky 1905, 1911 a 1921 celkový počet odevzdaných hlasů byl 0,2; 0,6 a 1,7 milionu; volební výsledky socialistů byly příslušně k uvedeným rokům 9, 28 a 36 %; volební výsledky liberálů byly příslušně 45, 40 a 19 %. (E) Nizozemí: pro roky 1888, 1905 a 1922 celkový počet odevzdaných hlasů byl 0,3; 0,8 a 3,3 milionu; volební výsledky socialistů byly příslušně k uvedeným rokům 3, 17 a 27 %; volební výsledky liberálů byly příslušně 40, 28 a 9 %.     
(4) "Tragédie obecní pastviny" odkazuje na pře-užívání, plýtvání nebo vyčerpání zdrojů držených ve společném vlastnictví (jako veřejně vlastněné statky). Viz Managing the Commons, Garrett Hardin and John Bades, eds. (San Francisco: W. H. Freeman, 1977). 
(5) Stran tohoto tématu viz Joseph A. Pechman, "The Rich, the Poor, and the Taxes They Pay" Public Interest (Fall 1969); Murray N. Rothbard, For A New Liberty (New York: Collier, 1978), str. 157-162. Česky vyšlo jako Manifest svobody (Praha: Ludwig von Mises Institut, 2015).
(6) K tomuto tématu viz Edward C. Banfield, The Unheavenly City Revisited (Boston: Little, Brown, 1974), zvláště kapitolu 3. Typicky vysvětluje Banfield, chudoba je pouze přechodnou fází, omezenou na ranné stadia pracovní kariéry dané osoby. "Trvalá" chudoba, v protikladu k tomu, je zaviněna specifickými kulturními hodnotami a postoji: osoby orientované na přítomnost anebo v ekonomickém terminologii, osoby s vysokými časovými preferencemi (což je vysoce korelováno s nízkou inteligencí a obojí se jeví, že má společný genetický základ). Zatímco bývalý - dočasně-chudý člověk na vzestupu - je charakterizovaný orientací na budoucnost, sebe disciplínu a ochotu vzdát se dočasného uspokojení výměnou za lepší budoucnost, druhý - trvale chudý - člověk je charakterizován orientací na přítomnost a hédonismus. Banfield píše: Jestliže [druhý zmíněný] má nějaké povědomí o budoucnosti, je to pro něj něco pevného, osudového mimo jeho kontrolu: věci se mu stávají, nenechá je, aby se staly. Jeho jednání ovládají pudy , buď proto, že není schopen samo disciplíny, aby obětoval přítomné uspokojení pro budoucí uspokojení nebo protože nemá žádný smysl pro budoucnost. Je proto radikálně lehkomyslný... Pracuje jen proto, že musí zůstat na živu, a driftuje z jednoho nekvalifikovaného zaměstnání do druhého, aniž by měl nějaký zájem na své práci... Je nepozorný ke svým věcem... a i když jsou některé z nich téměř nové, budou pravděpodobně trvale v nepořádku z důvodu zanedbání drobných oprav. Jeho tělo je také věcí "opotřebenou, ale bez oprav." (str. 61-62).  
(7) K tomu viz Armen Alchian, "The Economic and Social Impact of Free Tuition," in Economic Forces at Work (Indianapolis, Ind.: Liberty Fund, 1977); Rothbard, For A New Liberty, kapitola 7. Česky vyšlo jako Manifest svobody (Praha: Ludwig von Mises Institut, 2015), kapitola 7. Jiným příkladem tohoto přerozdělování jsou dotace zemědělcům, které favorizují bohaté farmáře, minimální mzdy, favorizující více vydělávající kvalifikované (a odborářsky organizované) pracující na účet nekvalifikovaných (a neorganizovaných) pracujících a samozřejmě všechny formy práva stran "ochrany podnikání" (ochranné tarify), favorizující bohaté vlastníky korporací na náklady masy relativně chudších spotřebitelů.  
(8) Stran ekonomie přerozdělování viz Ludwig von Mises, Socialism: An Economic and Sociological Analysis (Indianapolis, Ind.: Liberty Fund, 1981), zvláště kapitola 34; Murray N. Rothbard, Power and Market: Government and the Economy (Kansas City: Sheed Andrews and McMeel, 1977), str. 169ff; idem, For A New Liberty, kapitola 8. Česky vyšlo jako Ekonomie státních zásahů (Praha: Liberální institut, 2001) a jako Manifest svobody (Praha: Ludwig von Mises Institut, 2015), kapitola 8.
(9) Pro detailní empirické výzkumy tohoto a početných souvisejících skutečností viz Charles Murray, Losing Ground (New York: Basic Books, 1984). 
(10) Stran efektu "sociálního zabezpečení", povinné školní docházky a zákazu dětské práce na postupující destrukci rodin viz Allan C. Carlson, What Has Government Done to Our Families? (Auburn, Ala.: Ludwig von Mises Institute, 1991); also Bryce J. Christensen, The Family vs. the State (Auburn, Ala.: Ludwig von Mises Institute, 1992).
(11) Pro jednu z nejrannějších, nejvíce jdoucích do hloubky a nejdále dopředu vidících analýz viz Misesův Socialism, str. 429-432 a 438-441. Napsaná v raných 20. letech 20. století; Mises popsal efekt "sociálního zabezpečení" následovně: Oslabením anebo zničením vůle k tomu být dobrý a schopný práce, sociální zabezpečení vytvoří nemoci a neschopnost k práci; vytvoří zvyk si stěžovat… Ve zkratce, je to instituce, která směřuje k podněcování nemocnosti, vůbec nemluvě o nehodách a zintensivní pozoruhodně fyzické a psychické dopady nehod a nemocí. Jako sociální instituce vytvoří lidi nemocné tělesně a mentálně nebo přinejmenším znásobí, prodlouží a intenzifikuje nemoci (str. 432). Navíc Mises přistoupil k jádru problému a vysvětlil proč pojištění proti většině zdravotních a úrazových risik a obzvláště proti risiku nezaměstnanosti, je ekonomicky nemožné: Hodnota zdravotního a úrazové pojištění se stává problematickým z důvodu možnosti, že pojištěná osoba může sama sobě přivodit nebo přinejmenším zhoršit stav, proti kterému se pojišťuje. Ale v případě pojištění v nezaměstnanosti nemůže nastat stav, proti němuž se pojištěnci pojišťují, aniž by si to tito přáli... Nezaměstnanost je problém mezd, ne práce. Je stejně tak nemožné pojistit se proti nezaměstnanosti, jako pojistit se proti, řekněme, neprodejnosti zboží...Pojištění proti nezaměstnanosti je rozhodně chybné označení. Nemůže zde být nikdy uspokojující základ pro takový typ pojištění (str. 439). (Pozn. překladatele: v případě zdravotního a úrazového pojištění se problém u komerčního případně spolkového pojištění v minulosti řešil tím, že výplata pojištění ani zdaleka nenahrazovala výšši mzdy a ani veškeré úhrady spojené s léčbou. Část nákladů na pojistnou událost tak nesl pojištěnec). Samozřejmostí byly poměrně přísné kontroly. Ohledně logiky rizika a pojištění viz dále Ludwig von Mises, Human Action: A Treatise on Economics, scholar's Edition (Auburn, Ala.: Ludwig von Mises Institue, 1998), kapitola 6, česky vyšlo jako Lidské jednání: pojednání o ekonomii (Praha: Liberální institut, 2006), kapitola VI; o dysgenických následcích sociální "pojištění" viz Seymour W. Itzkoff, The Road to Equality: Evolution and Social Reality (Westport, Conn.: Praeger, 1992); idem, The Decline of Intelligence in America (Westport, Conn.: Preager, 1994).    
(12) Stran kriminality a trestu viz Murray N. Rothbard, The Ethics of Liberty (New York: New York Universtiy Press, 1998), kapitola 13, česky vyšlo jako Etika svobody (Praha: Liberální institut, 2005), kapitola 13; Assesing the Criminal, Randy E. Barnett a John Hagel, eds. (Cambridge, Mass.: Ballinger, 1977); Criminal Justice? The Legal System vs. Individual Responsibility, Robert J. Bidinotto, ed. (Irvington-on-Hudson, N. Y.: Foundation for Economic Education, 1994).
(13) Stran práva a ekonomie "afirmetivních aktivit" a diskriminace viz Richard A. Epstein, Forbiden Grounds (Chicago: University of Chicago Press, 1992); Discrimination, Affirmative Action and Equal Opportunity, Walter Block a Michael Walker, eds. (Vancouver: Fraser Insitute, 1982). Pozn. překladatele: zdá se, že současné metody pozitivní diskriminace čili afirmativní aktivity spíše stěžují zaměstnávání menšin, protože dost často bývají doplněny požadavky a nařízeními požadujícími na stejné mzdové tarify s ostatními zaměstnanci.
(14) Ohledně konzervacionismu a environmentalismus viz Murray N. Rothbard, „Conservation in the Free Market,“ v idem, Egalitarianism as Revolt Against Nature and other Essays (Washington, D. C. Libertarian Review Press, 1974); idem, Power and Market, str. 63-70, česky vyšlo jako Ekonomie státních zásahů (Praha: Liberální institut, 2001) str. 152-162; idem, „Law, Property Rights and Air Pollution,“ v idem, The Logic of Action Two (Cheltenham, U. K.: Edward Elgar, 1997); Llewellyn Rockwell, Jr. The Anti-Environmentalist Manifesto (Burlingame, Calif.: Center for Libertarina Studies, 1993). 
(15) Viz Rothbard, Power and Market, kapitola 2 a str. 84ff, česky vyšlo jako Ekonomie státních zásahů (Praha: Liberální institut, 2001) kapitola 2. K rozpoznání této důležité pravdy je nutné jen vznést otázku „Co by se stalo, kdyby všechny daně byly zrušeny?“ Znamenalo by to, že pro příklad, by příjem všech vzrostl z čistého příjmu (po zdanění) na hrubý příjem (před zdaněním)? Odpověď je jasné „ne“. Kvůli tomu, jak je se shromážděnými daněmi naloženo. Jsou pro příklad použity na uhrazení platů vládních úředníků. Jejich platy by pravděpodobně nevzrostly, pokud by daně byly zrušeny. Přesněji by jejich platy klesly na nulu, což by demonstrovalo, že tito vůbec žádné daně neplatí.  Jak Rothbard vysvětluje: „Jestliže byrokrat obdrží plat 5 000 dolarů za rok a zaplatí 1 000 dolarů jako ‚daň‘ vládě, je zcela zřejmé, že jednoduše obdržel plat 4 000 dolarů a nezaplatil žádné daně. Vládci jednoduše vybrali složitý a matoucí účtovací systém, v kterém se byrokratovi jeví, že platí daně stejným způsobem jako jiní lidé, kteří vydělávají stejný příjem.“ (Ibid, str. 278, také str. 142). Jakmile je toto pochopeno, stává se zřejmým proč jisté skupiny jako školní učitelé a universitní profesoři téměř vždy a jednotně podporují vyšší daně. Neakceptují tak velkomyslně větší břemeno na ně uvalené. Místo toho jsou daně prostředkem, pomocí kterého chtějí zvýšit svoje daněmi financované platy. Ohledně záležitosti plátců daní versus konzumentů daní viz také John C. Calhoun, A Disquisition on Government (New York: Liberal Arts Press, 1953), str. 16-18.    
(16) Ohledně základních omylů přítomných ve standardních výpočtových procedurách národního důchodu a konstruktivní alternativě viz Murray N. Rothbard, America's Great Depression (Kansas City: Sheed a Ward, 1975), str. 296-304, idem, Power and Market, str. 199-202, česky vyšlo jako Ekonomie státních zásahů (Praha: Liberální institut, 2001) str. 323-326. Pozn. překladatele: Na tom, že státní služby a zboží nejsou prodávány na trhu nemění moc ani ten fakt, že některé z těchto služeb a zboží jsou na trhu „prodávány“ za oproti nákladům sníženou cenu – třeba lístky na vlaky anebo MHD. V tomto případě jde spíše o něco, co se dá nazvat regulačním poplatkem, který brání tomu, aby poptávka po dané službě anebo zboží byla příliš velká. 

 

Pokračování